„Pacientku s nereálnou představou prostě neodoperuju,“ říká plastický chirurg Svatopluk Svoboda, jenž otevřeně mluví o hranicích byznysu s krásou

Plastickou chirurgii si většina lidí spojuje hlavně s estetickými úpravami, za tímto oborem se ale skrývá mnohem širší svět medicíny – od rekonstrukčních operací po těžkých úrazech až po práci s vrozenými vadami. MUDr. Svatopluk Svoboda patří mezi lékaře, kteří tento vývoj sledují a spoluutvářejí už více než čtyři desetiletí. K plastické chirurgii se dostal ještě jako student medicíny na začátku sedmdesátých let a od té doby prošel řadou klinických pracovišť, zahraničních stáží i náročných operačních sálů. Stál u počátků mikrochirurgie v Česku, dlouhodobě působil na oddělení popálenin a intenzivní péče a vedle rekonstrukčních výkonů se postupně začal věnovat také estetické medicíně.

Dnes ho pacienti vyhledávají nejen kvůli zkušenostem a preciznosti, ale také pro jeho otevřený pohled na proměny oboru – od vlivu sociálních sítí až po hranice, které by podle něj plastický chirurg nikdy neměl překročit. V rozhovoru mluví o začátcích své kariéry, o tom, proč je plastická chirurgie mnohem víc než jen „úprava vzhledu“, i o tom, jak se za poslední roky změnili pacienti a jejich očekávání.

Pane doktore, když se ohlédnete zpátky za svou kariérou, pamatujete si moment, kdy jste si řekl, že plastická chirurgie je obor, kterému chcete zasvětit život?

To si pamatuju docela dobře. Byl jsem ve třetím ročníku na medicíně, psal se rok 1972, a tehdy jsme měli stáže na klinice plastické chirurgie. Učili jsme se tam základní věci – šití, vázání uzlů a podobně. Jednou za mnou přišla tehdejší vedoucí výuky mediků, která měla na starosti praktická cvičení a řekla mi: „Vy jste docela šikovný, nechtěl byste chodit na moje služby? Naučil byste se víc v praxi, mohl byste pomáhat a dívat se, jak to chodí.“ Tehdy se tomu říkalo pomocná vědecká síla. Samozřejmě jsem souhlasil, ale dostal jsem jasné pravidlo – když jednou nepřijdu, už nemám chodit vůbec.

Služby byly většinou jednou týdně a k tomu víkendy, soboty nebo neděle. Začal jsem tam chodit pravidelně a musím říct, že paní docentka neuznávala žádné prázdniny ani výjimky. Pamatuju si, že jsme s kamarády jeli na vodu po Vltavě a ona měla ve čtvrtek službu. Ve čtvrtek ráno jsem se sebral někde u Vyššího Brodu, stopem jel do Prahy, abych byl ve čtyři odpoledne na službě, a druhý den ráno jsem kamarády zase stopem doháněl někde u Českých Budějovic. Bylo to náročné, ale strašně jsem se tam naučil. Plastická chirurgie se mi zalíbila, hlavně úrazová problematika, chirurgie ruky a podobně. 

Když se řekne plastická chirurgie, většina lidí si dnes představí hlavně úpravy nosu nebo podobné zákroky.

To je jeden z velkých omylů. To, co popisujete, je takzvaná estetická nebo kosmetická chirurgie. Plastická chirurgie je ale nesmírně široký obor. Patří do ní léčba vrozených vad – rozštěpy rtu, čelisti, patra, nadpočetné prsty a podobně, tedy vady u dětí. Dále léčba poúrazových stavů, nádorových onemocnění, hlavně kožních nádorů. To je náš každodenní chleba – různé karcinomy kůže, basaliomy a další. Patří sem i rekonstrukční chirurgie po úrazech. Estetická chirurgie je opravdu jen jeden z podoborů plastické chirurgie.

Faktem je, že řada lékařů, kteří byli výborní operatéři v úrazové chirurgii ruky nebo mikrochirurgii, časem zjistila, že v soukromé praxi si za týden estetických operací vydělají víc než za dva měsíce práce na klinice. A tak se mnoho z nich přesunulo výhradně k estetické medicíně.

Vy se ve své praxi věnujete spíš té obecné plastické chirurgii?

Celý život se věnuju obecné plastické chirurgii, především chirurgii ruky a úrazové chirurgii. Zároveň mám ale od roku 1992 vlastní soukromou praxi, kde se jednou týdně věnuju i estetické chirurgii.

Ta práce asi vyžaduje velkou manuální zručnost…

To určitě ano, nešikovný chirurg by byl problém. Chirurg musí být manuálně zručný, to je základ. U plastické chirurgie je navíc potřeba i představivost, protože často modelujete, přetváříte. A kromě zručnosti a představivosti je zásadní také trpělivost – nejen při operacích, ale i při práci s pacienty.

Co vás jako lékaře na lidském těle a jeho proměnách fascinuje dodnes nejvíc?

To neumím úplně přesně říct. Lidské tělo je samozřejmě nádherný materiál, i když živý. Plastická chirurgie, respektive chirurgie obecně, je řemeslo – řemeslo jako každé jiné. Ale že by mě něco fascinovalo natolik, že bych z toho byl úplně u vytržení, to se říct nedá. Samozřejmě jsou operace, které mi dělají velkou radost. Ať už jsou to úrazové operace, kdy někomu přišijete useknuté prsty z cirkulárky, nebo třeba přivezou ruku useknutou v zápěstí, my deset, dvanáct, čtrnáct hodin operujeme a pacient, kterému přivezli useklou ruku ve kbelíku, za tři týdny odchází a tou rukou vám potřese a poděkuje. To je obrovská radost.

Zdroje: archiv Svatopluka Svobody/ Se svolením

To je vlastně takový zázrak moderní medicíny, že i taková zranění se dnes dají zachránit.

A u té estetické chirurgie je to podobné. Když se někomu podaří udělat nádherná prsa, pacientka odchází nadšená a spokojená, tak je to také velká radost.

U estetiky bych se teď na chvíli zastavil. Říkal jste, že soukromou praxi provozujete už od devadesátých let. Jak se za tu dobu proměnili lidé, kteří za vámi přicházejí? Změnily se jejich motivace?

Změnilo se to hlavně v posledních letech, a to kvůli sociálním sítím. Dřív ženy přicházely s určitými přáními, ale dnes se na sociálních sítích a internetu diskutuje úplně všechno možné i nemožné, často i naprosté nesmysly. Přijde k vám pacientka, která má pocit, že má skvělé informace z internetu, chce přesně tohle, a vy jí musíte vysvětlit, že buď se má nechat operovat podle internetu, nebo že spousta informací není správná, případně je špatně pochopená a rozhodně neplatí pro každého.

Stává se vám, že se snažíte pacientům jejich přání rozmlouvat, když vidíte, že nejsou realistická?

Samozřejmě. Když pacientka přijde s naprosto nereálnou představou, rozumný plastický chirurg ji prostě neodoperuje. Faktem je, že já ji pošlu pryč, ale ona si často najde jiného plastického chirurga, který za peníze udělá všechno. Já mám své hranice možného. Pacientka s nesplnitelným nebo velmi obtížně splnitelným přáním, případně s úplně nereálnou představou, by se operovat neměla.

Myslíte si, že sociální sítě obecně zhoršují tlak na vzhled a že je dnes silnější než dřív?

Určitě. Ten tlak je dnes mnohem silnější než před lety, kdy sociální sítě neexistovaly. Dnes má skoro každá druhá mladá holka nafouknuté rty tak, že vypadá jako kačer Donald. Mně osobně se to vůbec nelíbí a tyhle zákroky nedělám. V současnosti skoro neexistuje mladá žena, která by si nenechala píchat botox všude možně a neměla obličej jako z vosku. To jsou věci, kterým se snažím vyhýbat a které určitě nedělám.

Můžete být konkrétnější – s jakými problémy nebo požadavky za vámi pacienti nejčastěji přicházejí?

Každý plastický chirurg je známý něčím jiným. Lidé často chodí „za jménem“. Vědí, že tenhle lékař dělá dobře prsa, což je třeba moje parketa. Mám soukromou praxi v Kolíně a říká se, že pro nejkrásnější prsa se jezdí právě do Kolína. V posledních letech jsem se stal známý i modelacemi ženského genitálu, což jsou velmi delikátní operace, které ale přinášejí pacientkám obrovskou úlevu.

A co muži? S čím přicházejí nejčastěji oni?

Nejčastější jsou jednoduché operace, typicky plastiky horních víček, kdy povislá víčka přepadávají přes oči. Časté jsou také operace takzvané gynekomastie, tedy zvětšených prsou u mužů. Dnes je to poměrně běžné, protože spousta chlapů chodí do posilovny a bere různé hormony, po kterých jim prsa narostou. Někdo chce plastiku břicha po výrazném zhubnutí. Ale muži tvoří pouze zhruba deset procent mých pacientů.

Myslíte si, že je to tím, že mužům obecně na vzhledu záleží méně než ženám?

Myslím si, že ano. Podle mě má chlap být jen o trochu hezčí než čert.

Kolik dnes takové zákroky stojí? Chápu, že je to hodně individuální.

Je to extrémně individuální. Každá plastická chirurgie má svůj vlastní ceník a samozřejmě existuje určité cenové rozpětí. Dnes se běžné plastické operace pohybují v řádech desítek tisíc korun. Slyšel jsem ale i o výrazně vyšších částkách. Ale pokud jsou lidé ochotní to zaplatit, je to jejich rozhodnutí.

Předpokládám, že často jde o movitější klientelu.

Většinou ano, jsou to spíš movitější lidé. Ale mám i pacientky, které si na operaci vezmou půjčku. Existují pracoviště, která dělají plastické operace na splátky. To já nikdy nedělám, protože jsem se v životě setkal asi dvakrát – a už je to řada let – s tím, že pacientka chtěla operaci na splátky. Já ji odoperoval, ale už jsem ji nikdy neviděl. Navíc když jí dám silikonová prsa, tak jí je samozřejmě nevezmu zpátky, když nezaplatí. Takže pokud někdo na operaci nemá, musí si vzít půjčku u banky nebo jiné společnosti a tu si pak splácí sám. U mě se platí vždy celá částka předem.

Zmínil jste ženy, které si nechávají zvětšovat prsa. Setkáváte se i s opačným požadavkem, tedy že ženy chtějí prsa zmenšit?

Samozřejmě. Povislá nebo příliš velká prsa jsou častým důvodem k operaci. Ženy chtějí prsa zmenšit a vymodelovat, to je poměrně běžný zákrok.

Každý zásah do těla ale nese určité riziko.

Každá operace v plastické chirurgii je zdravotnický chirurgický výkon. Některé pacientky si myslí, že je to jako jít ke kadeřníkovi, což je samozřejmě naprostý nesmysl. Každá operace má svá rizika a je to zásah do lidského organismu se všemi možnými komplikacemi. Ty závisí na mnoha faktorech – nejen na pečlivosti chirurga, ale také na osobnosti pacienta a samozřejmě i na tom, zdali pečlivě dodržuje pooperační režim. Chirurg, který tvrdí, že nikdy neměl žádnou komplikaci, buď lže, nebo neoperuje. Důležité je, aby se lékař ke komplikaci postavil čelem. Já osobně pacientky „nepouštím z dohledu“, dokud nejsou úplně zahojené.

Vyhýbáte se některým typům praxe, například takzvané plastické turistice?

Ano, tomu se vyhýbám zásadně. Spousta plastických chirurgů dělá to, že jim přivezou „autobus“ žen z Německa nebo Anglie, oni jim udělají prsa a pošlou je zpátky domů. To je podle mě nesmysl. Já si každou pacientku vedu od konzultace přes operaci až do úplného zahojení. Pokud za mnou přijede pacientka ze zahraničí, operaci jí rád udělám, ale podmínkou je, že tady zůstane až do úplného zahojení, což znamená tři týdny až měsíc. To málokdo podstoupí. Odoperovat a poslat druhý den do hotelu a za tři dny domů, to není moje cesta a nikdy jsem to nedělal.

Jak dlouhá trvá hospitalizace po zákrocích?

Většinou jde o menší operace s jednodenní hospitalizací. U větších zákroků, jako jsou modelace prsou, břicha nebo augmentace prsou silikonem, nechávám pacientky hospitalizované dva až tři dny.

Mluvili jsme o tom, že někdy pacienty od zákroku odrazujete, když se vám jejich představa zdá nereálná. Setkal jste se ale i s tím, že by si někdo na plastických operacích vytvořil závislost? 

Ano, jsou pacientky, které mají skutečně závislost na plastických operacích. Těm se snažím vyhýbat a přesvědčit je, že to, jak vypadají, je v pořádku, a že není potřeba pořád něco dalšího měnit. Mám samozřejmě i pacientky, které si u mě nechaly udělat prsa, později břicho a potom třeba víčka. To samo o sobě není problém, pokud je mezi jednotlivými zákroky rozumný časový odstup. Závislost na plastických operacích ale považuji za určitý typ psychické poruchy.

Je to tedy specifický druh závislosti.

Pro mě je u plastického chirurga naprosto klíčová pečlivá konzultace. Musíte si s pacientkou sednout, ona vám vysvětlí svou představu a vy řeknete, jestli jste schopný ji splnit, nebo ne. Pokud ne, doporučíte jí obrátit se na někoho jiného. Jakmile už na začátku cítím, že si s pacientkou lidsky „nesedneme“, je lepší do operace vůbec nejít.

Chodí dnes pacienti třeba s fotografiemi z Instagramu nebo TikToku a ukazují vám, jak přesně chtějí vypadat?

Ano, chodí. Vysvětluji jim ale, že podle fotografie se nikdy nedá splnit představa úplně přesně. U operací prsou po pacientce naopak předem nějakou fotografii chci – aby mi ukázala, jaký typ prsou se jí líbí. Já se na ni podívám a řeknu, jestli jsem z jejích prsou schopný takový nebo podobný výsledek vytvořit. Jde hlavně o sladění představ. Ale přijít s fotkou nosu a říct „chci přesně tento“, to je nesmysl. 

Je něco, co byste nikdy neoperoval?

Už jsem to vlastně zmínil. Nikdy bych neoperoval pacienta nebo pacientku, u které vidím nereálnou představu nebo psychický problém, který by mohl vést k nespokojenosti bez ohledu na výsledek.

Myslel jsem spíš nějakou konkrétní část těla, která je třeba riziková a kterou byste neoperoval.

Tak to asi ne. Jak říkám, každá operace má svá rizika a pacient k tomu musí přistupovat s vědomím, že ta rizika existují. Je nutné ho podrobně poučit o tom, že může dojít ke krvácení, vzniku infekce, rozpadu rány a celé řadě dalších komplikací. Dnes je to všechno podrobně vypsané v informovaném souhlasu, který má několik stránek – zatím asi osm. Nejsme ještě v Americe, kde má informovaný souhlas třeba osmdesát stránek, je tam uvedeno, že můžete oslepnout, ochrnout a že můžete i zemřít. Lékaři se tím chrání, aby nikdo nemohl říct, že mu to pan doktor neřekl. Stejně ale nejde pacientovi říct úplně všechno. Může dojít i ke komplikaci, která je zcela nepředvídatelná. To je prostě riziko povolání.

Už jste o tom částečně mluvil, ale jste poměrně známý modelacemi ženského genitálu. Proč je právě tato oblast tak výrazným tématem? A operujete i trans ženy?

Trans ženy operuji zcela výjimečně. Genitální operace u transsexuálů většinou provádějí urologové a musím říct, že tohle není oblast, která by mi byla blízká. Modelace ženského genitálu je ale zákrok, který není nijak extrémně dlouhý ani technicky nepřekonatelný. Já dělám plastickou chirurgii od konce sedmdesátých let a až do roku 1998 jsem vlastně nikdy neslyšel o tom, že by plastičtí chirurgové tyto operace dělali. V roce 1998 jsem byl na dlouhodobé stáži v Brazílii a tam jsem poprvé viděl, že se tomu někdo systematicky věnuje. Ráno jsem přišel na sál k jednomu velmi slavnému profesorovi a uviděl ženu na operačním sále v gynekologické poloze. Úplně mě to zaskočilo. 

On mi tehdy řekl: „Nediv se, Brazilky chtějí být krásné všude.“ Vysvětloval, že gynekologové jsou na tyto zákroky příliš hrubí a že jim často chybí estetické cítění. Po návratu jsem o tom mluvil s našimi gynekology, a jeden z tehdejších primářů mi řekl, že když vidí na ambulanci čtyřicet žen denně, napadne ho, že některé by mohly vypadat lépe. A tak jsem se do toho pustil. Postupně se to rozkřiklo a dnes už tyto operace dělá skoro každé pracoviště. My jsme ale byli jedni z prvních v Česku a dodnes patříme mezi málo pracovišť, která dělají kompletní modelace genitálu, nejen labioplastiky. Za ty roky jsem těchto operací udělal desítky až stovky a zatím jsem, klepu na dřevo, neměl nespokojenou pacientku.

Pokud by někdo uvažoval o zákroku – jak vypadá celý proces od konzultace až k operaci?

Sedneme si, povídáme si. Pacientka mi řekne svou představu, já ji vyšetřím, podívám se na ni a pak znovu mluvíme. Probereme, co ji čeká, jak dlouho bude operace trvat, jaká jsou rizika, jak dlouhá je rekonvalescence. Často přicházejí s dlouhým seznamem otázek a já se snažím na všechno odpovědět. Právě proto nedělám plastickou turistiku. Když vám přivezou autobus pacientek, vidíte je poprvé půl hodiny před operací a nic o nich nevíte. A právě během konzultací se ukáže, které pacientky jsou pro operaci vhodné a které podle mého názoru nejsou. Jakmile mi někde v hlavě začne blikat červené světélko, raději od toho dám ruce pryč.

Existují nějaké kontraindikace, kdy by člověk plastickou operaci podstupovat neměl?

Ano. Jednak psychické – to jsme už zmiňovali, tedy nereálné představy. A pak zdravotní. V estetické medicíně musíme operovat pouze prakticky zdravé pacienty. Pokud má někdo těžké srdeční onemocnění, prodělaný infarkt, cukrovku nebo jiné vážné choroby, je estetická operace nesmysl a zbytečně velké riziko.

Chodí za vámi pacienti i s žádostí o liposukci?

Chodí, ale liposukce dělám poměrně nerad. Mě ten zákrok nebaví a snažím se mu spíš vyhýbat. Výsledek je někdy hezký, někdy méně. Navíc dnes vyžaduje liposukce špičkové přístrojové vybavení – laserové, ultrazvukové metody a podobně. A mně se nechce investovat statisíce do zařízení kvůli operacím, které vlastně dělat nechci.

Když se podíváte na budoucnost estetické medicíny, co nás čeká v příštích letech? Posouvá se ten obor ještě někam dál?

Myslím si, že už se estetická medicína moc dál posouvat nebude. Dnes je ten obor už tak daleko, že každý další posun by mohl být spíš nevýhodou. Setkávám se například s pacientkami, které se nechaly operovat v Turecku, kam se teď jezdí za levnějšími zákroky. Tamní plastičtí chirurgové jsou často hodně odvážní a na jedné pacientce provedou dvě nebo tři operace najednou, což bych si tady nikdy nedovolil. Zatím jim to často vychází, i když se samozřejmě setkáváme i s vážnými problémy. Přišla ke mně třeba pacientka, která byla operovaná v Turecku a tři dny po zákroku odletěla domů – měla rozpadlá prsa.

Jak se taková situace řeší?

Špatně. Musí se to reoperovat.

Takže pacientka vlastně moc neušetřila.

Ne, to opravdu ne.

Když se vás zeptám jako člověka, který celý život pracuje s lidským vzhledem – co pro vás znamená krása? A mění se ten pohled s věkem?

Mně se pořád líbí krásné holky, ale krása je samozřejmě velmi relativní pojem.  Někdo se vám zdá krásný na první pohled, někdo začne být krásný, až když si s ním promluvíte. Krása má spoustu faktorů a vlastně neexistuje žádná obecná definice krásy. Osobně mám rád spíše štíhlé ženy, ale musí k tomu být i fajn jako osobnosti.