„Odhaduje se, že do koncentračních táborů bylo deportováno až 15 tisíc gayů,“ říká Radek Ševčík, autor filmu o queer dějinách holokaustu
Dokumentarista Radek Ševčík pochází ze Zlína, posledních pět let ale strávil v Bratislavě, kde dokončuje studium režie dokumentárního filmu na Filmové a televizní fakultě VŠMU. Ve své tvorbě se opakovaně vrací k tématům, která se dotýkají identity, moci a jazyka, jímž společnost formuje stud i vyloučení. Spolu se svým snoubencem, střihačem Petrem, hledá filmový jazyk, který není traumatizující, ale naopak citlivý, klidný a otevřený introspekci.
Jeho absolventský film 66852/REIMAGINED se vrací k málo známým queer dějinám holokaustu. Vychází z příběhu slovenského nacisty Lea Kowala, deportovaného do koncentračních táborů za sex se svým kolegou, a otevírá téma gay sexuality v kontextu nacistické perzekuce. V době, kdy je situace queer kultury na Slovensku čím dál napjatější a veřejná podpora podobných projektů mizí, vzniká film mimo institucionální zázemí, s pomocí crowdfundingové kampaně.
Kdy se poprvé objevila myšlenka filmu 66852/REIMAGINED – a co byl impulz, který z pouhého zájmu udělal několikaletý autorský závazek?
Vnímal jsem zhoršující se situaci queer lidí na Slovensku. Po teroristickém útoku před Teplárňou jsem byl přesvědčený, že jde o bod obratu, že se věci konečně pohnou k lepšímu – jak to dopadlo, víme všichni. Někdy v té době jsem si také přečetl zahraniční článek o queer dějinách holokaustu a to téma mi zůstalo dlouho někde vzadu v hlavě.
Původně jsem chtěl točit pomalý, poetický dokument o kytkách z botanické zahrady. Jenže žiju v Bratislavě. Každý týden se kolem mě odehrávala nějaká protivládní demonstrace a v té době začala nejen ministryně kultury, ale i další vládní představitelé výrazně přitvrzovat ve svých vyjádřeních vůči queer lidem a organizacím. Postupně se to přetavovalo i do konkrétních diskriminačních činů a opatření. Atmosféra byla strašná a já si řekl, že kytky počkají.
I kvůli tomuto kontextu jsem trval na tom, že chci najít příběh ze Slovenska. Z mé necelistvé rešerše mi nakonec jako nejzajímavější postava vyšel karpatský Němec Leo Kowal z Bratislavy. Čím víc jsem pročítal historické spisy, tím víc jsem v nich rozpoznával dnešní, prakticky nezměněný homofobní jazyk, který používají nejen slovenští politici. Když do toho člověk nezabředne, nevidí to. O to víc jsem dnes motivovaný to ve filmu reflektovat.
Ve středu filmu stojí příběh slovenského nacisty deportovaného do Dachau za sex se svým kolegou. Čím vás tento osud zasáhl natolik, že jste kolem něj vystavěl celý film?
Ten příběh je skrz naskrz ambivalentní a provokuje k přemýšlení. Deutsche Partei, kde Kowal působil jako pokladník, byla odporná nacistická strana fungující ve fašistickém Slovenském státě. Poklonkovala Třetí říši a podílela se na deportacích Židů i rabování jejich majetku. Její předseda a Kowalův blízký přítel Franz Karmasin byl po válce odsouzen k trestu smrti. Kowal sám byl s největší pravděpodobností přesvědčený nacista.
O to těžší je zároveň přijmout, že byl i obětí holokaustu. Ve třech koncentračních táborech – Dachau, Sachsenhausenu a Neuengamme – se ocitl proto, že se vyspal se svým kolegou Herbertem. Byl tam za svou sexualitu a identitu. A na tom záleží.
O projektu mluvíte jako o pokusu „detabuizovat gay sexualitu v kontextu holokaustu“. Co to ve vašem pojetí znamená?
Když mi bylo šestnáct, slyšel jsem při jednom ze svých coming outů: „Doufám, že budeš aspoň ten aktivní.“ Po teroristickém útoku v Bratislavě jsem točil anketu a jeden z respondentů mi řekl: „Podľa mňa sú to nechutní ľudia…“ – a následoval velmi explicitní, ponižující výrok. Jindy jsme v bratislavské MHD zažili opilce, který na nás měl homofobní poznámky, a vzápětí ho zajímalo, za kolik bychom mu vykouřili. Homosexualita je ve společnosti extrémně sexualizovaná.
„Tělesná homosexualita je omylem zdegenerovaného individualismu, který je proti přírodě,“ prohlásil před osmdesáti lety Heinrich Himmler. To, co se za nacismu ve skutečnosti trestalo – a čeho se báli – byla představa, že se dva muži dotýkají. V Německu existoval §175, podobné paragrafy ale platily i jinde: na českém území §129b, na Slovensku §241 a §242. Často stačily pouhé náznaky – pohled, fotografie muže v šuplíku. Nešlo o city, ale o sex.
Abych porazil homofobii, nestačí mi mluvit jen o lásce. Potřebuji ukázat, že na sexu mezi muži či ženami není nic špatného. Dlouho tu existuje oprávněná snaha queer témata zbytečně nesexualizovat, ale zároveň je třeba říct, že sex sám o sobě je nevinný. Myslím, že je potřeba ho nejen odsexualizovávat, ale i „očisťovat“ a hledat k němu zdravý, pozitivní vztah. Aby nevznikal rozpor typu: „Mějte se rádi, ale nespěte spolu, to je nechutné.“ Je nutné redefinovat obojí.
Ve filmu proto pracujeme s obrazy sexu v estetice termokamery. Ta vytváří zajímavé napětí mezi citem a nebezpečím – zobrazuje teplo lidských těl a doteků, ale zároveň evokuje pohled lovce číhajícího na kořist.
Na filmu spolupracujete s historičkou Annou Hájkovou, která se queer dějinám holokaustu dlouhodobě věnuje. V čem vám její práce pomohla přepsat zažité představy o tomto období?
V úplných začátcích jsem chtěl točit jakési „lovestories z koncentráku“. Nechtěl jsem téma sexualizovat, zajímalo mě spíš, jak paradoxní je možnost zamilovat se v takovém prostředí. Právě Anna Hájková mě ale upozornila, ať si vztahy v koncentračních táborech neromantizuji. Od té doby se na celé téma dívám mnohem komplexněji.
Samozřejmě existují příběhy lásky, ale ten Kowalův je především o sexualitě a identitě. Anna je pro mě inspirativní i tím, jak citlivě pracuje s jazykem a zároveň přijímá ambivalenci. Její práce mě utvrdila v tom, že má smysl vyprávět i nejednoznačné příběhy lidí, kteří nejsou ani jednoznačně zlí, ani dobří – nebo jsou obojím. Právě tehdy se totiž stávají skutečně lidskými.
Jak složité je dnes dohledávat queer příběhy z koncentračních táborů? S čím se badatel v této oblasti potkává nejčastěji?
První věc je uvědomit si, že pokud mluvíme o homosexuální perzekuci, ne všichni končili v koncentračních táborech. Odhaduje se, že do táborů bylo deportováno až 15 tisíc mužů, ale další desítky tisíc byly pronásledovány nebo perzekvovány jinými způsoby.
Velký rozdíl je také v tom, kde badatel téma zkoumá. Například v Německu existuje řada archivních fondů, které jsou přehledně digitalizované, a instituce se queer dějinám holokaustu nevyhýbají. Na Slovensku ale dosud v podstatě nic nevzniklo, žádný historik se tomuto tématu systematicky nevěnoval a archivy nejsou uživatelsky vůbec v dobrém stavu. Záleží hodně na tom, jak široké pole si badatel nastaví.
Obecně je to náročné vždy – a to nejen psychicky. Mnoha materiálů se dlouhá léta nikdo nedotkl, jsou plné bílých míst, která nutí k domýšlení. Právě tady ale vidím svou výhodu jako filmař. Dokumentární film mi umožňuje s těmi bílými místy autorsky pracovat. Zároveň ale musím říct, že jsem historickou rešerši začal dělat v podstatě úplně amatérsky. Byl to pro mě nový, neprobádaný terén, ve kterém jsem se dlouho ztrácel a jen pomalu se v něm učil orientovat.
Do jaké míry jsou tato bílá místa důsledkem nacistické perzekuce – a do jaké míry výsledkem poválečného vytěsňování queer zkušenosti z „oficiálních“ dějin?
Tohle je zásadní problém. Po válce perzekuce v různých formách pokračovala a homosexualita zůstávala tabu. Samotní přeživší o svých zkušenostech téměř nemluvili. Sdílet to, co se jim za války dělo, znamenalo jednak znovu otevírat staré rány a jednak se veřejně vyoutovat a riskovat další stigmatizaci. Kdo by to dobrovolně dělal?
Jedním z mála příkladů je Rudolf Brazda, přeživší holokaustu odsouzený podle §175, který svůj osud veřejně sdílel až ve svých 95 letech – v reakci na odhalení Památníku homosexuálním obětem nacistického režimu v Berlíně. Právě proto dnes existuje tolik bílých míst.
Zároveň tu byla i řada historiků holokaustu, kteří toto téma buď cíleně přehlíželi, obcházeli ho kvůli náročnosti, nebo si třeba ani nevšimli „queer kódů“, jimiž jim přeživší své zkušenosti naznačovali. Anna Hájková například v knize Lidé bez dějin jsou prach zmiňuje Ralpha Oppenheima, který se ani v terezínském ghettu netajil tím, že je gay – přesto se v jeho oral history o sexualitě vůbec nemluví. Tazatelé se často neuměli ptát, neuměli číst mezi řádky a adekvátně reagovat. Přeživší se před nimi pochopitelně báli mluvit napřímo.
V kampani otevřeně mluvíte i o vlastní zkušenosti s hanbou spojenou s queer sexualitou. Jak se osobní rovina propsala do způsobu, jakým k historickému materiálu přistupujete?
Procházím životním obdobím, kdy si snažím zvědomovat, co a v jakých situacích cítím. Díky tomu jsem si uvědomil, že ve mně stále přetrvává stud za vlastní touhu. Dospíval jsem s pocitem, že gay sex je špinavý a že bych ho neměl chtít. Myslím, že podobnou zkušeností si prošla spousta gay kluků.
Stud je ale vždy společensky implikovaný, a já ho proto nehodlám přijmout bez boje. Trvalo mi mnoho let si tohle přiznat a uvidět, jak negativně to ovlivňuje můj vztah k sexu. Tato zkušenost se ve filmu promítá do osobního prizma, skrze které nahlížím historické téma. Snažím se upozorňovat na jazyk, který stud vytváří.
Ten mechanismus je vlastně jednoduchý: omezit touhu na pouhé úkony, popsané chladně, neosobně, úřednicky. Odejmout sexu smysl, aby se stal absurdním – nejen pro společnost, ale i pro ty, kterých se skutečně týká. Jenže sex mezi muži přece není apriori nijak absurdní.
Zvolil jste formu dokumentární eseje. Co vám tento formát umožňuje říct, co by v klasickém dokumentu nebo hraném filmu zůstalo nevyřčeno?
Esej mi dovoluje přenášet přes sebe všechny tematické vrstvy. Samotný příběh je děravý a bez neustálé kontextualizace bychom si možná ani neuvědomili problematické aspekty toho, co se v něm odehrává. Tento formát mi také umožňuje lépe reagovat na ambivalenci Kowalovy postavy a rozvíjet vrstevnatější úvahy, které mohou být místy i velmi osobní.
Jak ve filmu pracujete s archivem, pamětí a představivostí? Kde končí historický fakt a kde začíná „reimaginace“?
Mám k dispozici jednu jedinou fotografii Kowala a velké množství textových materiálů, které jsou ale psané dobovým, úředním, neosobním a často velmi tendenčním jazykem. Nemám téměř nic, kde by mluvil sám za sebe. Autentického Kowala tedy v tomto smyslu nelze najít.
Abych mohl vyprávět, musím si mezi fakta něco doplnit, něco si představit. Problém ale je představovat si věci tak, jak je sugerují gestapácké záznamy. Je potřeba je pře-představit. Nechci, aby se diváci dívali na Kowala nacistickým prizmatem.
Co byste si přál, aby si divák z filmu odnesl?
Přál bych si, aby si publikum uvědomilo, že rozdíl mezi tehdy a dnes není tak propastný, jak bychom si chtěli myslet. Homofobní jazyk se dnes znovu objevuje s rostoucí intenzitou po celém světě. Nechci, aby se minulost „opakovala“. Je klíčové o tomto problému vědět, uznat ho a aktivně ho konfrontovat.
Nedávno jsem narazil na meme stránku Zomri, kterou jinak sleduji a mám rád. Objevilo se tam srovnání českého prezidenta Petra Pavla a slovenského prezidenta Petra Pellegriniho – Pavel na motorce, Pellegrini kráčející po ulici vedle jiného muže. Pointa memu byla jasná: zesměšnit Pellegriniho skrze domnělou sexualitu. Tohle je podle mě stejně toxické užívání jazyka, jen z opačné strany.
Dlouhodobě mi vadí, jak se po Pellegrinim vynucuje coming out, který je přece výsostně osobní záležitostí. Vadí mi jeho politické kroky, které významně přispěly k dnešnímu stavu Slovenska, ale nikdy bych proti němu nevytahoval spekulace o sexuální orientaci jako zbraň. Je to ubohé – a znovu dehonestující útok na sexuální menšiny.
Film vzniká v době, kdy je situace queer kultury na Slovensku čím dál napjatější. Jaký má podle vás dnes smysl vyprávět právě takové příběhy?
Situace je opravdu kritická. Co se ještě nedávno zdálo nemožné, je dnes realitou. Instituce ztrácejí sílu, právní řád se ohýbá. Obzvlášť v Česku bychom si měli dávat pozor na výroky typu „tohle se přece nemůže stát“. Na Slovensku vidíme, že věci, které se zdály nemožné, se najednou možné staly – a velmi rychle.
Takové znásilňování systému, jaké dnes na Slovensku sledujeme, může vést až k bezpráví, a to už není daleko od fašismu, který tam historicky existoval. Přesto ale věřím, že kultura nakonec přežije. Filmový festival inakosti úspěšně proběhl i bez podpory Audiovizuálního fondu. Svůj celovečerní dokument o queer dějinách holokaustu natočím i bez peněz, které dnes blokují nominanti ministerstva kultury. Stejně tak dokončím i tento krátký film, i když narážím na podobné překážky.
Není to bez šrámů, ale snaha kulturu zastavit je marná. Filmy se tvoří déle než jedno volební období. Otázka je spíš, v jakých podmínkách budeme tvořit a nastavovat společnosti zrcadlo.
Donio kampaň je pro projekt zásadní. Na co konkrétně vybrané prostředky použijete – a bez čeho se film nemůže pohnout dál?
Je to v podstatě jediný zdroj financování, který je zcela nezávislý na institucích, a dává nám tak maximální svobodu. Ukázalo se, že téma i zpracování jsou natolik citlivé, že je obtížné shánět peníze. Nepodařilo se nám získat podporu Nadace Tatra banky, na Audiovizuální fond jsme žádost podali, ale výsledek je nejistý.
Peníze potřebujeme především na zahraniční natáčení, které je pro celý štáb finančně náročné. Musíme zajistit historicky přesné překlady archivních materiálů z němčiny, nakoupit licence, zajistit právní konzultace. Další velkou položkou je distribuce filmu – přihlášky na festivaly stojí nemalé peníze a jedině přes ně se krátké filmy reálně dostávají k publiku.
Upřímně řečeno, ten film nějak vznikne, i kdybych neměl vůbec nic. Klidně by to mohla být černá obrazovka, do které budu mluvit o tom, co jsem zjistil. Nechci ale, aby to tak dopadlo. Chci ten film udělat poctivě a pečlivě – a věřím, že nejsem jediný, komu na tom záleží.
S jakými překážkami se při vzniku projektu potýkáte nejčastěji?
Překážkou jsem pro sebe často i já sám. Jsem spíš stydlivý, introvertní člověk, před lidmi bývám nervózní. Nejde o to, že bych teď chtěl všem ukazovat, jak má svět vypadat – sám si tím procesem procházím a přeprogramovávám vlastní vztah k sexualitě.
Lidé se projektu často bojí. Nejsou zvyklí na otevřené zobrazování gay sexuality, což jen potvrzuje, že je to stále tabu. Překážky se objevují i v archivech. Polská historička queer dějin holokaustu Joanna Ostrowska mi například doporučila neuvádět otevřeně téma výzkumu v badatelských žádankách – sama s tím měla v Polsku opakované problémy.
Nedávno jsme narazili i na komplikace ve Slovenském národním archivu, který spadá pod ministerstvo vnitra. Nechtějí nám povolit natáčení jednoduchých scén mého bádání v archivech týkajících se Kowala – pravděpodobně kvůli tématu a otevřenému zobrazování gay sexuality, které vnímají jako hanlivé vůči instituci. Doufám ale, že se to ještě změní.
Kdy by měl být film dokončen a jakou cestu byste mu přál – festivalovou, komunitní, vzdělávací?
S filmem budu v létě tohoto roku končit školu. Hlavním distribučním kanálem budou festivaly, díky nimž se může dostat k relevantním lidem ve filmovém průmyslu. K širokému publiku se krátké filmy bohužel dostávají jen omezeně.
Zároveň ale připravuji celovečerní dokument s více příběhy napříč Evropou, který by měl mít díky odlišnému zpracování i výrazný edukační potenciál. Doufám, že právě tento krátký film mi pomůže otevřít dveře k partnerům pro ten dlouhý.
Samozřejmě se budu snažit dostat i krátký film mezi lidi, obzvlášť na Slovensku, ale zkušenost s dokumentem Otrávená studňa ukazuje, že to není jednoduché. Kdo se k němu ale bude chtít dostat, cestu si najde.
Jak dnes vnímáte stav queer historiografie v Česku a na Slovensku? Existuje tu prostor pro podobné projekty?
Nejsem historik, ale pokud jde o queer téma a holokaust, situace se pomalu posouvá. V Česku i na Slovensku vyšla kniha Anny Hájkové Lidé bez dějin jsou prach, která byla v roce 2024 první ucelenou publikací na toto téma u nás. V Česku vyšla také kniha Jana Seidla Od žaláře k oltáři, mapující dějiny homosexuality v českých zemích.
Na Slovensku vyšel překlad knihy Joanny Ostrowské Oni: Osudy kvír ľudí počas druhej svetovej vojny i komiks V Taliansku sú iba praví chlapi o perzekuci homosexuality za druhé světové války v Itálii. Jana Jablonická Zezulová se věnovala výzkumu prvního československého queer aktivisty Imricha Matyáše.
Všechno jsou to ale poměrně nedávné počiny – a hlavně jich je stále velmi málo. Pokud jde o lokální queer historiografii druhé světové války, je situace na Slovensku stále tristní. Prostor pro další bádání je obrovský.
Věříte, že film může proměnit způsob, jakým přemýšlíme o holokaustu i o queer dějinách obecně?
Upřímně řečeno, obecně tomu moc nevěřím. Ale doufám. Film může přispět k osvětě, některé lidi přimět k přemýšlení o vlastních postojích a o tom, jak sami používají jazyk. Nový pohled to ale každopádně bude – nic podobného zatím natočené nebylo.
Na Slovensku je queer kinematografie dlouhodobě málo zastoupená, v Česku je situace o něco lepší, ale stále ne ideální. Pokud se díky filmu zamyslí aspoň pár lidí, bude to mít smysl. Uchovávám si naději – co jiného mi ostatně zbývá.
