„Všichni si myslí, že jsem promiskuitní. Já jen neumím říct ne,“ svěřuje se čtenář, který říká ano i ve chvíli, kdy by nejraději odešel
Na Grindru má pověst kluka, který je „vždycky k mání“. V partě se o něm mluví jako o někom, kdo střídá partnery rychleji než ponožky. A on sám to dlouho nechával být, protože neuměl říct ne.
„Když mi někdo napíše, že by se chtěl vidět, tak se mi v hlavě okamžitě rozjede panika. Co když mě přestane mít rád? Co když zmizí? Co když už mi nikdy nikdo nenapíše?“ popisuje Honza. Je mu sedmadvacet, žije v Praze, pracuje v bankovnictví. Navenek působí sebevědomě, otevřeně, skoro bezstarostně. Jenže uvnitř se už roky pere s pocitem, že jeho hodnota se měří podle toho, kolik lidí o něj projeví zájem.
„Já vlastně ani nejsem tak sexuální typ. Jen jsem strašně citlivý na odmítnutí. A tak radši přijmu cokoliv, než abych riskoval, že zůstanu sám.“
„Nechtěl jsem, ale šel jsem“
Popisuje situace, které se opakovaly pořád dokola. Zpráva na aplikaci. Krátký chat. Pozvání. Pocit, že by vlastně nejraději zůstal doma. A přesto se zvedne, oblékne a vyrazí.
„Kolikrát jsem seděl na posteli cizího člověka a v hlavě mi jelo: já tady nechci být. Ale nahlas jsem to neřekl. Usmíval jsem se. Snažil se být milý. A pak jsme měli sex.“
Nešlo o násilí – nikdo ho nenutil. Všechno se odehrávalo v rámci souhlasu. Jenže ten souhlas nevycházel z chuti, ale ze strachu.
„Vždycky jsem si říkal: vydrž to, bude to za chvíli pryč. A pak budeš mít aspoň pocit, že tě někdo chtěl.“
Ráno často odcházel s prázdným pocitem. Někdy se ani neobjímali. Někdy si už nikdy nenapsali. „Ležel jsem doma v posteli a bylo mi hrozně. Připadal jsem si použitý. A přitom jsem věděl, že jsem si to vlastně udělal sám.“
Nálepka, která bolí
Postupně se o něm vytvořil obraz „toho, co jde s každým“. Slyšel to i nepřímo. V hospodě, na párty, mezi známými.
„Jednou jsem zaslechl, jak někdo říká: Jo, Honza? Ten je dobrý, ten ti určitě neřekne ne. A mě to úplně bodlo. Uvědomil jsem si, že to je vlastně pravda.“
Navenek se smál. Uvnitř se styděl.
„Promiskuita se často bere jako něco, co si člověk užívá. Jenže u mě to nebyla svoboda. Byla to reakce na strach. Já se nebál sexu. Já se bál, že mě nikdo nebude chtít.“
Když „ano“ není volba
Honza není jeho skutečné jméno. Požádal nás o anonymitu, protože se bojí, že by se k článku dostali lidé v jeho okolé. „Nechci, aby to kolegové nebo kamarádi viděli. Už takhle mám pocit, že mě všichni vidí jen skrz sex,“ vysvětluje.
Když se rozhodl redakci napsat, neměl jasný cíl. Nečekal odpověď, natož celý článek. „Jen jsem to potřeboval někam dát. Někomu, kdo mě nebude hodnotit. Kdo mě nezná osobně,“ říká.
Nechce být varováním ani vzorem. Jen popsat realitu, kterou žije. Stav, kdy „ano“ není výrazem touhy, ale způsobem, jak nezůstat sám.
„Možná si to někdo přečte a řekne si, že jsem slabý,“ dodává. „Ale třeba se v tom někdo jiný pozná. A třeba si pak aspoň jednou dovolí říct ne dřív než já.“
