„Každý má svobodnou vůli a odpovědnost za svá rozhodnutí. Karty pouze mohou ukázat možnosti,“ říká kartářka Čaravela, která odešla z korporátu a dnes lidem vykládá jejich budoucnost

Na podzim jsme si s kartářkou Ninou Klimeckou povídali o tom, jak se z marketingové profesionálky stala kartářka. O vyhoření, které ji vyvedlo z korporátu, i o značce Čaravela, pod níž dnes vytváří rituální svíčky propojující staré vědění s moderním designem. Tehdy mluvila hlavně o své cestě – o odchodu, změně směru a hledání vlastního vnitřního kompasu.

Tentokrát se k ní vracíme v jiném bodě roku i v jiném rozpoložení. Na přelomu starého a nového času, kdy lidé bilancují, uzavírají kapitoly a hledají odpovědi na otázky, které se během roku nepodařilo vyřešit. Právě tehdy míří ke kartám nejčastěji – s nadějí, obavami i touhou po „novém začátku“. Nina v rozhovoru mluví o tom, jak se energie konce roku propisuje do výkladů, proč nový rok automaticky neznamená nový život a co se skrývá za větou „chci, aby byl tenhle rok jiný“. Připomíná, že karty nejsou Google ani náhrada vlastního rozhodování – ale zrcadlo, které ukazuje, kde se člověk ve skutečnosti nachází.

Při našem posledním rozhovoru jsi říkala, že karty nejsou Google a že lidé se často ptají na věci, které by raději slyšeli, než skutečně pochopili. Když se teď ohlédneš za obdobím přelomu roku, působí na tebe klienti jinak než třeba v létě nebo na podzim?

Konec roku je hodně specifický v tom, že lidé mají potřebu shrnout si, co se jim během roku stalo, a pochopit situace, které prožili. Dělají si takovou vnitřní uzávěrku – co se jim vyplnilo, co ne, co dává smysl a co zůstalo otevřené. Hodně cítím tlak na uzavření kapitol a zároveň silnou potřebu vědět, co je čeká dál, v novém roce. Klienti se často zaměřují na základní oblasti – práci, lásku, finance – a chtějí mít alespoň rámcovou představu, co se bude dít. Typické jsou právě novoroční výklady, kdy lidé touží slyšet, jestli se jejich situace zlepší, nebo jestli budou pokračovat věci, které je trápí. I když je v tom hodně naděje, často musím opakovat, že nový rok automaticky neznamená nový život. Ten skutečný energetický nový rok totiž nezačíná 1. ledna, ale až s jarní rovnodenností, kdy se všechno probouzí. Právě tehdy mnoho lidí změny skutečně začne cítit.

Atmosféra konce roku bývá hodně specifická. Člověk má pocit bilancování, tlaku na „uzavření kapitol“. Je to něco, co si lidé přinášejí i k výkladu?

Určitě ano. Lidé si ten tlak nesou velmi silně i do výkladů. Chtějí mít pocit, že něco uzavřeli, pochopili, že mají alespoň nějaký řád v tom, co se stalo. Často ale připomínám, že samotný nový rok změnu nezaručí. Pokud člověk opakuje stejné vzorce chování, budou se mu opakovat i stejné situace. Karty můžou ukázat cestu, poradit, co udělat jinak, ale změnu za nikoho neudělají. Pokud člověk není ochotný udělat konkrétní krok, projít vnitřní transformací, tak je úplně jedno, jestli je leden, léto nebo podzim. Bez změny přístupu se nic nezmění.

Přelom roku funguje skoro jako symbolická hranice – staré za námi, nové před námi. Vnímáš, že lidé do nového roku vstupují spíš s nadějí, nebo s obavou, aby se neopakovalo to, co už jednou bolelo?

Je to kombinace obojího. Naděje tam určitě je, ale velmi často je pod ní schovaný strach, aby se znovu neopakovaly stejné bolesti. Tady ale karty samy o sobě nepomůžou. Jediná cesta je přestat opakovat staré vzorce. Z výkladu si člověk musí vzít radu nebo pochopení toho, proč se mu věci dějí, a podle toho jednat. Pokud se tím neřídí, karty mu život nezmění. Můžou ukázat, co je potřeba udělat, ale ten krok musí přijít od člověka samotného. Bez toho se žádná změna nestane.

V rozhovorech s klienty se často objevuje touha po změně. Není to ale někdy spíš snaha „utéct“ před tím, co si člověk nechce přiznat?

Velmi často ano. Lidé chtějí v kartách slyšet, že přijde změna, že se objeví něco nového, ale realita je často taková, že se jim dál opakuje to samé. Jsou v určitém kruhu a místo skutečné změny hledají únik. Karty jim pak ukazují, že dokud sami neudělají první krok, nic nového se objevit nemůže. Touha po změně je silná, ale bez ochoty něco opustit nebo přiznat si vlastní podíl na situaci zůstává jen přáním.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Na začátku roku má spousta lidí pocit, že by měla přijít zásadní transformace – nový vztah, nová práce, nový život. Ukazují karty rozdíl mezi tím, co si lidé přejí, a tím, na co jsou skutečně připravení?

Ano, ten rozdíl je v kartách vidět velmi jasně. Lidé mají často obrovská očekávání a představy o nových začátcích, ale nejsou na ně vnitřně připraveni. Karty krásně ukazují touhy, sny, ideály – třeba kartu Blázna, která symbolizuje nové začátky – ale zároveň je vidět, že se to odehrává spíš v hlavě než v realitě. Pokud člověk neudělá konkrétní krok, nic nového se objevit nemůže. Často se stává, že klienti odcházejí zklamaní, protože v kartách „nic nového“ není. Jenže bez uzavření starých věcí ani astrologické předpovědi, ani energie roku samy o sobě nepomůžou. Nejdřív je potřeba skutečně uzavřít minulost – nejen v hlavě, ale i v realitě. Teprve pak můžou přijít nové začátky. U lidí, kteří ty kroky udělají, tu změnu v kartách vidím a vždycky mám radost, když jim to můžu říct.

Když někdo přijde s větou „chci, aby byl tenhle rok jiný“, kam ho výklad nejčastěji začne vracet – dopředu, nebo spíš zpátky k nevyřešeným věcem?

Ve většině případů ho výklad vrací zpátky. Všechno se často točí pořád kolem jednoho tématu, dokola. Aby mohl být nový rok jiný a lepší, je nejdřív potřeba uzavřít věci, které zůstaly otevřené. Pokud to člověk neudělá, může být rok sebevíc slibný, ale změna se stejně nedostaví. Karty na tohle dokážou odpovědět, ale zároveň to většinou každý cítí sám někde v podvědomí. Když si člověk sáhne upřímně do sebe, odpověď většinou zná. Bez vyřešení starých záležitostí se dál posunout nejde.

Více v Galerii

Zdroje: archiv Niny Klimecké/ Se svolením, archiv Niny Klimecké / Se svolením

Konec roku je citlivý hlavně ve vztahové rovině. Samota je víc slyšet, vzpomínky silnější. Přichází lidé v tomto období častěji s otázkami na návrat bývalých partnerů?

Překvapivě spíš ne. Tyto otázky se častěji objevují na podzim, v říjnu a listopadu, ještě před Vánoci. Je tam taková naděje, že by se do konce roku mohlo něco zlomit, že by se partneři mohli dát znovu dohromady a strávit svátky spolu. Ke konci roku už ale převažuje jiné téma – příchod někoho nového. Spíš než návraty bývalých partnerů se objevují otázky typu „nový rok, nový člověk“. Myšlenka, že by s novým rokem mohl přijít i nový vztah, je tam mnohem silnější.

Když se v kartách znovu a znovu objevuje minulý vztah, bývá to spíš signál naděje, nebo upozornění, že se člověk bojí jít dál?

Záleží na tom, v jakém stavu je ten člověk, kterému vykládám. Sleduji hlavně dvě věci – jestli má minulý vztah skutečně uzavřený, nebo ne. Pokud ho má uzavřený, může to znamenat, že bývalý partner to uzavřené nemá a může se znovu ozvat, často právě ve chvíli, kdy se člověk uzdraví a je připraven jít dál. Mám pocit, že bývalí partneři to nějak vycítí – jakmile se energie změní, pouto se přeruší a člověk začne znovu „zářit“, bývají to právě oni, kdo se ozvou. Pokud ale člověk vztah uzavřený nemá, je to jasné upozornění, že se bojí posunout dál a pořád v sobě živí naději, že se minulost vrátí. V takovém případě karty říkají, že je potřeba vztah nejdřív opravdu dořešit, jinak se dál posunout nedá.

Nový rok bývá i obdobím tlaku na výkon – změnit práci, vydělávat víc, „někam se posunout“. Ukazují karty, že tenhle tlak často vychází z vnějších očekávání, ne z vnitřní potřeby?

Ano, velmi často. Zimní měsíce jsou energeticky obdobím klidu a odpočinku. Příroda spí, zvířata odpočívají, a stejně tak bychom měli i my. Jenže po Vánocích, kdy jsme vyčerpaní, na sebe vytváříme obrovský tlak – zakládáme nové projekty, měníme práci, chceme okamžitě podávat výkon. To je důvod, proč se spousta věcí po novém roce rozpadá. Karty často ukazují, že tenhle tlak nevychází z vnitřní potřeby, ale z očekávání okolí a společenského nastavení „nový rok, nový výkon“. Ve skutečnosti je to období, kdy bychom měli sbírat sílu, ne ji hned vydávat.

Objevuje se v novoročních výkladech téma vyhoření nebo vnitřního vyčerpání, i když navenek má člověk pocit, že by měl být vděčný?

Přelom roku patří k nejtěžším obdobím, co se týče osobních výkladů. Je tam hodně vyčerpání, vnitřního prázdna, depresivních nálad a zároveň silný pocit, že by člověk měl být vděčný a „v pohodě“. Společnost nás tlačí k výkonu a k tomu, že si nemůžeme dovolit odpočívat ani být smutní. Přitom příroda nás jasně vede k opaku. Ve výkladech se tohle téma objevuje velmi silně a je důležité ho brát vážně, ne ho přecházet.

Mnoho lidí chce mít jasno co nejdřív. Objevuje se ve výkladech spíš výzva zpomalit a zůstat v nejistotě, než se za každou cenu rozhodnout?

Lidé by často nejraději dostali odpovědi jako čísla do sportky – jasné a konečné. Já ale vždycky říkám, že nemohu skrze karty rozhodovat za někoho jiného. Každý má svobodnou vůli a vlastní odpovědnost za svá rozhodnutí. Karty můžou ukázat možnosti, naznačit, jaké budou důsledky jednotlivých cest, ale nemůžou říct „udělej tohle“. Výzva zpomalit nebo zůstat v nejistotě se ve výkladech neobjevuje automaticky – záleží na konkrétní situaci a na tom, co karty ukážou. Někdy je možné rozhodnout se hned, jindy se objeví karta, která říká, že se situace teď nepohne a je potřeba vyčkat. Ale to je spíš výjimečné a vždy záleží na kontextu otázky.

Když nový rok nevezmeme jako seznam cílů, ale jako energii, s čím je podle tebe zdravé do ní vstupovat – a co by mělo zůstat definitivně za námi?

Definitivně bych za sebou nechala staré křivdy, neuzavřené vztahy, pocity viny a všechnu negativní energii z minulého roku. Do nového roku nemá smysl tahat si s sebou staré bolesti. Je důležité se ohlédnout zpátky, pochopit, proč se nám věci staly, co nám daly a co nám vzaly. To, co nám vzaly a už nám neslouží, je potřeba nechat za sebou. To dobré, co nám rok dal, si naopak vzít s sebou. Sama dělám rituál až na jaře – sepíšu si, co nechávám v minulosti, za co děkuju a co si beru dál. Je to způsob, jak vědomě uzavřít jednu kapitolu a otevřít novou.

Dá se s kartami dojít k odpuštění sobě samému, nebo je to práce, kterou už musí udělat každý sám?

Samotné tarotové karty k odpuštění většinou nestačí. Ty spíš ukazují situace, souvislosti a možnosti. Pomoci můžou doplňkové karty s poselstvími, které pracují víc na duchovní a terapeutické rovině. Ale odpuštění sobě samému je především vnitřní proces. Může se odehrát skrze terapii, ať už s pomocí odborníka, nebo vlastní prací. Karty můžou naznačit cestu, pomoct pochopit, proč něco nevyšlo a co si z toho vzít, ale ten skutečný krok musí udělat každý sám. Ne všechno nám má vyjít – a i to má svůj smysl. Často právě proto, že nás čeká něco lepšího.

Jak se díváš na lidi, kteří si nechávají vykládat příliš často – můžou se karty stát náhražkou vlastního rozhodování?

Ano, a je to poměrně časté. Na tohle klienty otevřeně upozorňuji a sama si hlídám, jak často ke mně chodí. Karty se můžou stát závislostí a člověk pak ztrácí schopnost rozhodovat se sám. Výklady nemají sloužit k tomu, aby někdo řešil každodenní maličkosti nebo čekal, že se všechno splní okamžitě. Když klient přijde příliš brzy znovu, často mu peníze vrátím a řeknu mu, ať se k výkladu vrátí později. Je důležité si výklady nahrávat a poslouchat je zpětně, protože lidé často slyší jen termíny a pozitivní věci, ale přehlížejí klíčové informace. Zodpovědný kartář by měl klientům nechávat svobodnou vůli, ne je na sebe vázat.

V posledních letech jsou karty hodně přítomné na sociálních sítích – rychlé výklady, kolektivní tiráže, univerzální poselství. Má to podle tebe skutečný duchovní přínos, nebo spíš vytváří iluzi odpovědí?

Je to hlavně skvělý marketing. Kolektivní výklady a univerzální poselství jsou líbivé, neškodné a lidé na ně slyší. Problém nastává ve chvíli, kdy se z kolektivních výkladů stávají konkrétní tvrzení o vztazích nebo budoucích partnerech. Nemůže přece dvě stě lidí prožívat totéž se stejnou osobou. V takovém případě jde spíš o iluzi odpovědí než o skutečnou duchovní práci. Kolektivní výklad může fungovat, pokud mluví obecně o energiích nebo poselstvích a dává lidem prostor vybrat si intuitivně to, co s nimi rezonuje. Jakmile je ale příliš konkrétní, ztrácí smysl.

Existuje rozdíl mezi kartami jako duchovním nástrojem a kartami jako formou terapie? Kde končí jedno a začíná druhé?

Rozdíl tam určitě je. Tarotové karty vnímám především jako duchovní nástroj – vyprávějí příběh, odpovídají na konkrétní otázky, ukazují směr a možné varianty vývoje. Dávají člověku možnosti, ale nerozhodují za něj. Terapie naopak přichází spíš skrze různé doplňkové karty s poselstvími, orákula nebo andělské karty. Ty pracují víc na vnitřní, emoční a terapeutické rovině. Tarot ukazuje, kde člověk stojí a kam se může posunout, zatímco terapeutické karty pomáhají pochopit vnitřní procesy a emoce, které se s tím pojí.

Dá se z výkladu poznat, že člověk nehledá odpověď, ale potvrzení toho, co už si myslí – a že vlastně není připraven slyšet nic jiného?

Velmi často. V kartách je to většinou vidět a já klienty vždycky upozorňuji, že je nepotěším, pokud nejsou připraveni slyšet pravdu. Někteří lidé chodí od jednoho kartáře k druhému, dokud neuslyší odpověď, kterou chtějí. V takovém případě nehledají odpověď, ale potvrzení vlastního názoru. Jakmile se tohle děje, výklad ztrácí smysl, protože člověk není otevřený žádné jiné možnosti.

Může práce s kartami člověka někdy i zbrzdit v růstu – třeba tím, že čeká na „správný moment“, místo aby jednal?

Ano, může. Často se to týká hlavně vztahů. Vidím v kartách, že vztah nikam nevede, že je nefunkční nebo dokonce toxický, ale člověk se ho pořád snaží zachránit. Drží se minulosti, doufá, že se něco vrátí do podoby, jaká už neexistuje. Stejné je to i v práci – někdy je potřeba projít obdobím, které není ideální, aby se člověk dostal tam, kam má. Lidé ale často čekají na „správný moment“, aniž by si uvědomovali, že k němu vedou kroky, které teď nechtějí udělat. Karty pak můžou spíš brzdit, pokud se berou jako náhrada činu.

Dnes se hodně mluví o manifestaci a pozitivním myšlení. Ukazují karty i moment, kdy se z duchovna stává tlak na výkon a další forma sebekontroly?

To, co se v posledních letech stalo s duchovnem a ezoterikou, vnímám hodně kriticky. Z duchovní cesty se stal byznys a tlak na to být neustále pozitivní. Jenže nemůžeme být pořád v dobré náladě a myslet pozitivně. Negativní emoce mají své místo a posouvají nás dál. Manifestace funguje přirozeně – tak, jak jsme si jako děti něco přáli, vyslovili to a pustili. Ne skrze drahé kurzy a neustálou kontrolu myšlenek. Když se z duchovna stane další výkon, ztrácí svůj smysl.

Existuje rozdíl mezi tím něco si přát a být na to opravdu vnitřně připravený – a poznáš ho ve výkladu dřív, než se to projeví v realitě?

Ano, ten rozdíl existuje a ve výkladech je velmi znatelný. Přání často vychází z hlavy, z představ a očekávání, zatímco vnitřní připravenost je vidět v tom, že člověk má uzavřené staré věci, stojí pevně sám za sebou a je ochotný udělat změny. Pokud připravený není, karty to ukazují – objevují se bloky, opakující se témata nebo návraty k minulosti. Realita pak jen kopíruje to, co už bylo vidět ve výkladu dřív.

Pokud by měl nový rok začít jedním vnitřním rozhodnutím, které se nedá napsat na papír ani sdílet na sítích, jaké by to bylo?

Tohle je něco, co si musí každý říct sám v sobě. Neřeknou vám to karty, neřeknu vám to já ani nikdo jiný. Pokud bych ale měla říct jednu obecnou věc, pak je to méně mluvit a víc dělat. Jít za svým cílem konkrétními činy, ne jen slovy nebo přáními. Pokud je člověk pro něco opravdu rozhodnutý a udělá pro to maximum, věřím, že se mu to může splnit. Ale tohle vnitřní rozhodnutí je vždycky hluboce osobní a nepřenosné – každý si ho musí najít sám.