„Měla jsem dvě mámy. Jednu laskavou a jednu opilou.“ Příběh Ivety ukazuje, jaké je vyrůstat po boku závislého rodiče a proč se děti alkoholiků učí zachraňovat druhé dřív než sebe
Branické sanatorium je místem, kam přicházejí lidé v životní krizi – nejčastěji kvůli závislostem. První soukromé sanatorium pro překonání závislosti v Česku založila před čtrnácti lety adiktoložka a terapeutka Monika Plocová. Sama má osobní zkušenost se závislostí, a právě ta ji přivedla k rozhodnutí pomáhat druhým hledat cestu ven. Po letech práce v Psychiatrické léčebně Bohnice a založení Centra následné péče Alma vytvořila prostor, kde se s klienty pracuje individuálně, do hloubky – nejen na samotné závislosti, ale i na jejích příčinách.
Jedním z příběhů, které se v Branickém sanatoriu otevřely, je i příběh Ivety. Dnes je jí šestatřicet, má tři syny a klidný život. Ještě před pár lety ale nesla tíhu dětství stráveného po boku matky závislé na alkoholu.
„Měla jsem dvě mámy. Jednu laskavou – a jednu opilou“
Iveta vyrůstala v rodině, která navenek působila funkčně. Rodiče ji měli rádi, materiálně jí nic nechybělo. „Do šesti let jsem cítila lásku i emoční bezpečí,“ říká dnes. Pak si ale začala všímat, že její máma není pořád stejná.
„Měla jsem vlastně dvě mámy – tu milovanou a tu divnou. Divná máma mě nevnímala, byla zpomalená, apatická, hodně spala a šel z ní ostrý, nepříjemný pach. Milovaná máma byla energická, veselá, laskavá a neskutečně vstřícná. Bylo zvláštní, jak rychle se tyhle dvě mámy střídaly.“
Útěk k babičce a ticho doma
Před „divnou“ mámou utíkala k babičce a dědovi. Tam se cítila v bezpečí. S přibývajícími roky pochopila, že „divná“ znamená opilá. A začala ji nenávidět. „Mnohokrát jsem měla chuť jí dát facku. Zní to hrozně, ale byla to bezmoc. Nemohla jsem to ustát.“
Iveta převzala odpovědnost za o čtyři roky mladší sestru. Snažila se ji chránit, uklidňovat, lhát jí, že je všechno v pořádku. „Ale i ona rostla a brzy pochopila, co se děje.“ Otec pracoval jako voják z povolání, byl často pryč. Když přijel domů, chtěl mít klid. „Nechtěl nic slyšet, nechtěl se o mámě bavit. Nechtěl vidět ani důkazy v podobě lahví, které jsme se sestrou nacházely všude schované. Cítila jsem se strašně sama.“
Rakovina, strach a prázdné lahve
Když bylo Ivetě osmnáct, lékaři její mamince diagnostikovali rakovinu prsu. „Bylo to nejhorší období mého života. Chřadla mi před očima. Jezdila jsem s ní na chemoterapie, holila jí padající vlasy, píchali jí injekce do břicha. A přesto jsme pořád nacházeli prázdné lahve. Bála jsem se, že mi umře. Ten strach cítím ještě dnes.“
Rakovinu maminka přežila. Závislost ne. Pití se vracelo v cyklech – chvíli byla „milovaná“, chvíli „divná“. „Nezbylo, než se s tím strachem o ni naučit žít.“
Když se narodilo dítě a přišel zlom
Teprve vztah s partnerem Ivetě umožnil přesunout pozornost od matky k sobě. Zamilovala se. Matčino pití ale neustávalo, někdy naopak sílilo – jako by si znovu žádalo její pozornost.
Zlom přišel ve chvíli, kdy se Ivetě narodil první syn. Její matka tehdy prodělala delirium tremens. „Chtěla skočit z okna, měla halucinace, řídily ji hlasy. Trvalo to celou noc. Byla jsem na telefonu se sestrou, která s mámou bydlela. Já byla doma s miminkem. Přijela jsem až nad ránem se sanitkou.“
Ten den si pamatuje do detailu. „Řekla jsem mámě, že už nemůžu. A že pokud bude takhle pokračovat, svého vnuka neuvidí.“ Matka se rozhodla nastoupit léčbu závislosti. Absolvovala ji – a od té doby nepije.
Dnes je Ivetě šestatřicet. Její nejstarší syn má devět let. Stejně dlouho je jeho babička abstinentkou. „Je skvělá babička. Já jsem jí odpustila. Pochopila jsem ji. Nebylo to jednoduché. Zůstaly mi šrámy na duši, které se snažím postupně zacelit.“
„Děti alkoholiků se učí být dospělými příliš brzy“
Podle Moniky Plocové je Ivetin příběh typický pro děti vyrůstající v rodinách se závislostí. „Iveta byla v dětství nucena převzít zodpovědnost za sestru i za chod rodiny, kterou její matka kvůli alkoholismu přestávala zvládat,“ vysvětluje. „Obě dcery se dostaly do pozice spoluzávislých. Jejich život se zúžil na řešení problémů kolem matčina pití. Otec se uzavřel a přestal v rodině fungovat.“
Spoluzávislost podle Plocové často brání dětem v tom, aby vůbec vnímaly vlastní potřeby. „Dospělé děti alkoholiků přicházejí do terapie s pocity nadměrné zodpovědnosti, nedůvěry, nejistoty v tom, kým jsou. Nerozumí svému životu. Prožívají silné, střídající se emoce – nebo je naopak potlačují. Až v dospělosti, při terapiích a díky vlastnímu seberozvoji, opouštějí velký strach o druhé i o sebe a začínají hledat svou vlastní cestu.“
Iveta na sobě pracovala terapeuticky tři roky. „Postupně jsme zpracovávaly právě to, co si nesla z dětství – pocit, že je zodpovědná za ostatní, že musí všechno zvládnout,“ říká Plocová. Iveta se později rozvedla a krátce poté potkala nového partnera.
Její příběh ukazuje, že uzdravení se netýká jen závislého člověka. Následky závislosti si často nesou i ti, kteří s ním vyrůstali. A že cesta ven někdy vede právě přes okamžik, kdy člověk poprvé řekne: už nemůžu. A začne myslet i na sebe.