„Nikdo z nás nemá patent na Boha,“ říká „farářka z Tinderu“ Sandra Silná, která chce, aby církev byla bezpečným místem i pro LGBT+ lidi

Sandra Silná je farářka, která nezapadá do stereotypní představy duchovního v taláru, odtrženého od běžného světa. Působí v brněnském Husově sboru Církve československé husitské, pracuje v Českém rozhlase, napsala knihu Po stopách divokého Boha a dlouhodobě patří k nejviditelnějším hlasům církví, které se otevírají všem bez ohledu na sexuální orientaci. V médiích se o ní píše jako o „farářce na Tinderu“, duchovní, která vaří pivo a nebojí se mluvit o sexualitě, vztazích ani o tom, že víra nemusí znamenat poslušnost, ale svobodu.

Sandro, vyrůstala jste mimo církevní prostředí. Můžete čtenářům připomenout, jak jste se vlastně k církvi dostala a proč jste se rozhodla pro církevní dráhu?

Já bych asi hned na úvod řekla, že jsem se pro ni úplně nerozhodla v tom smyslu, že by to byl nějaký můj dlouhodobý plán. Šla jsem studovat z jazykového gymnázia na Husitskou teologickou fakultu, původně kvůli oboru judaistika a hebrejštině. V průběhu studia, kdy jsem si musela přibrat i teologii, jsem se postupně začala seznamovat také s Církví československou husitskou. Bylo to hodně dané setkáním s farářem, který byl původně mým pedagogem na fakultě, ale stal se pro mě zásadním člověkem v duchovním životě. 

On mě vlastně přímo přivedl do církve, byl u mého křtu, biřmování a zároveň mi otevřel cestu k duchovní službě. Díky dlouhým rozhovorům mě dobře poznal – a my jsme se vlastně poznávali navzájem – a jednou mi řekl, že mám pro službu farářky předpoklady. Do té doby jsem o tom vůbec nepřemýšlela. Bohužel už Zdeněk Krušina nežije, ale dlouhá léta byl naším farářem. 

Byl to člověk, který mi ukázal, že i v církevním životě, v životě farářky, ale i řadového křesťana, může hrát obrovskou roli svoboda. Že křesťanský život je životem velké vnitřní svobody a bezpodmínečné lásky. To bylo pro mě zásadní. Kdybych se tehdy setkala s někým, kdo by mi křesťanství podal jinak, myslím si, že bych farářkou možná nikdy nebyla.  Díky němu jsem se zbavila řady předsudků vůči církvi. I když jsem dodnes v mnoha ohledech kritická, dokážu v té instituci fungovat, žít a sloužit lidem. Prostě se to stalo.

Vybrala jste si tedy Církev československou husitskou. Proč jste se nerozhodla například pro jinou evangelickou církev? 

Ono se to opravdu stalo hlavně tím, že jsem studovala judaistiku na Husitské teologické fakultě a přirozeně jsem se potkávala s lidmi z této církve. Ale jak říkáte, klidně bych dnes mohla být evangelickou farářkou, kdyby to bylo jinak. Neměla jsem to nijak dopředu narýsované tak, že husitská církev je „ta správná“. Vlastně to celé vzniklo díky lidem, které jsem na té cestě potkala.

O Češích se často říká, že jsme ateistický národ. Myslíte si, že je to pravda?

Z mého pohledu jsou Češi spíš „něcisté“. Lidé u nás často věří „v něco“, ale nemají potřebu být součástí církevního systému nebo instituce. Nedávno tady proběhla velmi zajímavá debata s katolickým teologem z Německa Janem Loffeldem, který napsal knihu „Když Bůh nikomu nechybí“, o náboženské lhostejnosti. Byla jsem tam spolu s Tomášem Halíkem a bavili jsme se o tom, že Češi jsou vůči církvím a vůči Bohu, tak jak ho církve často představují, spíše lhostejní.

A myslím si, že to souvisí s tím, že lidé často nerozumí tomu, proč by vlastně měli církev potřebovat a proč by pro ně měl být Bůh zajímavý. Není to v současnosti téma běžného každodenního života. Zároveň si myslím, že církve často neumějí srozumitelně předat bohatství, které v křesťanství a v duchovní cestě je. Nedokážeme lidem dostatečně vysvětlit, proč tu vlastně ještě máme své místo.

Dá se tedy říct, že je to do určité míry chyba samotných církví, že nedokážou své učení předat srozumitelně dnešní společnosti?

Nevím, jestli bych použila slovo „chyba“, ale je pravda, že církve dnes procházejí zvláštním obdobím. Dlouhou dobu byla zejména Římskokatolická církev přirozenou součástí života, kultury i společnosti. Lidé byli vychováni k tomu, že se prostě chodí do kostela. Církev představovala autoritu, nesla vzdělání, kulturu i poznání. V historii měla velmi důležité místo. Dnes ale řada těchto funkcí zmizela nebo už není výlučně v rukou církví.

Církev už nemůže vyžadovat slepou poslušnost, protože s rozvojem vzdělanosti, kritického myšlení a dostupnosti informací přišla o velkou část své moci. Pro nás je teď velkým úkolem redefinovat své poslání ve společnosti a přesunout se z mocenských pozic do pozice služby. Znovu si ujasnit, co je naším cílem – a tím je podle mě doprovázení a utváření bezpečného prostředí pro lidi všelijak životem zkoušené.

Doprovázení lidí jejich životem?

Ano. Vytváření bezpečného prostoru pro lidi. Přesně to dělal Ježíš – nepůsobil z pozice instituce nebo chrámu, ale byl mezi lidmi. Myslím si, že právě v tom je naše síla: být s lidmi a jít s nimi. Zároveň je důležité umět zpřístupnit hloubku křesťanského učení. Bible je knihou obrovské moudrosti o dějinách lidstva i o vývoji lidské povahy. To je něco, co se stále učíme předávat srozumitelněji.

Více v Galerii

Zdroje: archiv Sandry Silné/ Se svolením

Jste známá tím, že jste v uvozovkách „svobodomyslnější“. Objevují se o vás titulky typu „farářka na Tinderu“ nebo informace o tom, že vaříte pivo. Vychází to spíš z vaší povahy, nebo je za tím snaha otevřít církev víc běžným lidem?

Myslím si, že to vychází hlavně z toho, jaká jsem. Já si na sebe to farářství vlastně neoblékám. Neoblékám si talár ani si na sebe nenasazuju nějakou pózu, že bych chtěla být „sexy“ pro lidi, aby si církve znovu všimli. Já si na nic nehraju. Měla jsem štěstí, že jsem byla povolaná do farářské služby, a po několika letech hledání a osahávání si toho církevního prostředí zevnitř – toho, co si vlastně můžu dovolit – jsem zjistila, že nejlepší je být sama sebou. A mám obrovské štěstí, že mi to moje církev umožňuje.

Nesetkáváte se kvůli tomu s kritikou ze strany kolegů?

Nesetkávám, a myslím si, že kritika je vlastně zdravá věc. Samozřejmě je kritika a kritika. Když jsem do služby nastoupila a začala jsem si víc dovolovat být sama sebou, přineslo to i konflikty. Měla jsem pocit, že některým lidem v církvi něco zrcadlím – něco, co si sami v sobě řeší nebo řešili. A přirozenou lidskou reakcí pak někdy je snaha toho člověka „odstranit “– formou pomluv, kritiky nebo psaní dopisů na vedení. To jsem zažila. Zároveň jsem ale měla štěstí, že to moji nadřízení prohlédli. Viděli, že problém není v tom, jak sloužím, jak vedu obřady nebo jak se chovám, ale že se jedná o osobní rovinu konkrétních lidí. Kritika sama o sobě je ale v pořádku.

Církevní prostředí je pestré a lidé v něm mají různé pohledy, různé styly práce. Důležité je, jestli jsme schopni se i přes neshody sejít u jednoho stolu a podat si ruku. Nikdo z nás totiž nemá patent na Boha, nikdo nemá výhradní právo tvrdit, že ví, jak to Bůh myslel.

Někteří lidé ale tvrdí, že jejich výklad Bible je jediná absolutní pravda a že určité pasáže nelze relativizovat.

A co nám dává jistotu, že právě my jsme vlastníky té pravdy? To je podle mě velká bolest církve i v historickém kontextu. Když se církev staví do role autority, která „vlastní pravdu“, vznikají velmi bolavé momenty dějin – lidé jsou vylučováni, umírají, vzniká zbytečné utrpení. To je prostě špatně.

Co pro vás osobně znamená víra v Boha a jakou roli by v tom podle vás měla mít církev? Je vůbec církev nutná k tomu, aby si člověk našel cestu k Bohu?

Církev vnímám jako společenství lidí, kteří mají podobný záměr, a zároveň jako doprovázející instituci. Rozhodně ji nevnímám jako zástupce Boha na zemi nebo jako nějakou konečnou metu. Je to prostředek, jak kultivovat a prohlubovat duchovní cestu. V Církvi československé husitské klademe velký důraz na osobní cestu s Bohem.

Církev je tu jako podpůrné společenství, kde člověk může najít oporu a lidi na podobné cestě. Ty cesty jsou ale u každého jedinečné. Proto ji vnímám jako dočasný a podpůrný prostředek. Pro mě osobně víra znamená dívat se na svět trochu jinýma očima – učit se vidět věci, které nejsou viditelné na první pohled, otevřít mysl i srdce pro hlubší skutečnost života. To je pro mě duchovní cesta.

Myslíte si, že tato duchovní cesta může být u každého člověka jiná a individuální?

Určitě ano. Každý jsme jiný a nikdy úplně stoprocentně nepochopíme, jak druhý člověk vnímá svět, co cítí a prožívá. I když vám to popíše slovy, vždy tam zůstává něco, co se vyjádřit nedá. Nikdo z nás nechodí v botách toho druhého. Stejně tak je jedinečná i duchovní cesta. Začíná momentem, kdy člověk zatouží po vztahu, kdy si uvědomí, že obzor jeho „já“ nekončí jen u něj samotného, ale že se otevírá něčemu dalšímu – vztahu k „ty“. A to každý z nás prožívá jinak. I proto každý jinak popisuje Boha. Je to vždy jedinečný vztah.

Otevřu téma, které bude zajímat řadu našich čtenářů – LGBT+ lidé a víra. Na podzim jsem dělal rozhovor s vaší kolegyní Martinou Viktorií Kopeckou a bavili jsme se o situaci ve vaší církvi. Pokud se nemýlím, stále platí, že žehnání stejnopohlavním párům jste si zatím neodhlasovali, na rozdíl třeba od Českobratrské církve evangelické.

Starokatolíci a evangelíci si to odhlasovali. U nás máme sedm svátostí, stejně jako katolická církev, a manželství je jednou z nich. Část kolegů a kolegyň vnímá problém v tom, že by svátost manželství mezi mužem a ženou neměla být stavěna na roveň svátosti mezi dvěma muži nebo dvěma ženami. Ten spor se vedl hlavně na rovině svátostnosti. Neuvědomují si ale, že svátost působí díky Boží vůli, ne proto, že my něco někde „přivtělujeme“ nebo činíme svátostným. My jsme jen svědci posvátného dění, zpřítomňujeme. Ale to zase narážíme na ty už nastíněné hranice pokory a „majitelů pravdy“. 

Jste součástí těchto diskuzí, které uvnitř církve probíhají?

Ano. V Brně jsme měli seminář, kolokvium, kde zazněly pohledy z obou stran – liberálnější i tradičnější, konzervativnější. Jsme lidová církev, takže o zásadních věcech hlasujeme a snažíme se dospět ke shodě. V tomto případě jsme se podle mého názoru neshodli, což respektuji. Zároveň ale moje zkušenost i zkušenost některých kolegů je taková, že se snažíme sloužit všem bez rozdílu. Já bych velmi ráda sloužila svátostné obřady všem. 

V praxi to dnes funguje tak, že mám v přípravě několik stejnopohlavních párů a musíme spolu řešit právní rovinu obřadu – buď před samotným obřadem, nebo po něm. Požehnání jim dám, jen to nemá ten oficiální právní charakter. Je to složitější, ale funguje to. Náš kostel na Botanické se navíc každý rok zapojuje do brněnského Pride festivalu, máme bohoslužby v jeho rámci. Děláme tu práci dlouhodobě. Ve sboru mám několik párů, které chodí pravidelně, a nikdo se na ně nedívá skrz prsty. Když přijdou dvě ženy nebo dva muži, drží se za ruce a je jasné, že jsou pár, je to bráno jako fakt. Stejně tak tu máme trans muže, který sem chodí se svou ženou. Sbor to vnímá přirozeně. Jsme otevřený sbor a v Brně se o tom ví. Jsem za to opravdu ráda.

Část církevního světa se ale dodnes opírá o tvrzení, že Bible homosexualitu odsuzuje. Jak na to reagujete? Jak s těmito argumenty pracujete?

Tohle jsem teď nedávno řešila s jedním mužem, který mi psal a citoval mi pasáž ze Starého zákona, z Leviticu. Vždycky na to říkám, že nelze z Bible vytrhnout jednu větu nebo soubor vět a použít je jako nástroj proti něčemu nebo na podporu něčeho. Bible vznikala v konkrétním historickém prostředí, v určité době a reagovala na konkrétní situace. Je to záznam dějin lidstva, vztahu lidí k Bohu, ale také odraz historických vlivů a událostí. Mnohé pasáže jsou reakcí na tehdejší realitu.

S Martinou jsme se bavili o tom, že například zmíněná pasáž z Leviticu mohla souviset s tím, že muži mohli mít sex až po svatbě a často se předtím proto sexuálně stýkali s mladšími muži nebo chlapci. Tedy že šlo hlavně o kontext.

Přesně tak. Stejně tak se do křesťanství promítaly různé kulturní vlivy – judaismus, antická filozofie. Když se podíváte na antická vyobrazení, reliéfy nebo sochy, sexualita tam hraje výraznou roli. Nedivím se tedy, že se postupně ukotvoval požadavek sexu až v manželství nebo manželství jako svazku jednoho muže a jedné ženy, mimo jiné i jako reakce na promiskuitu. Ale aplikovat biblické texty po částech na současnou situaci je velmi ošidné. Ty texty vznikaly v úplně jiném kontextu. My dnes žijeme v jiné realitě. To neznamená Bibli překrucovat, ale nelze ji chápat doslovně tak, že vše, co tam je napsáno, platí beze změny i dnes. Já v tomhle směru většinou argumentuji právě kontextem.

Kde se podle vás historicky bere odpor vůči homosexualitě? Je to hlavně vliv biblických textů, nebo spíš strach z jinakosti?

Nemyslím si, že by homosexualita ohrožovala většinovou společnost. Spíš si myslím, že lidé obecně mají citlivost vůči jinakosti. Historicky tu byli jako „jiní“ označováni Židé, Romové, gayové, lesby nebo lidé s nějakou fyzickou odlišností. Člověk si jinakosti všimne, ale otázka je, kde se bere strach nebo nenávist. Upřímně říkám, že tohle neumím úplně vysvětlit. Měla jsem asi štěstí, že jsem vyrůstala v prostředí, kde jsem nezažila pocit ohrožení nebo extrémně úzkoprsou společnost. Nevím, kde se v lidech rodí strach z jinakosti – to by možná lépe vysvětlil psycholog. Pro mě je to těžká otázka.

Jak podle vás k těmto postojům přispívají prohlášení některých církevních představitelů, kteří se staví nejen proti stejnopohlavním svazkům, ale i proti samotnému stejnopohlavnímu soužití? 

To je další těžká otázka. Myslím si, že ve společnosti pořád existují lidé, kteří potřebují mít svět jasně nalajnovaný autoritou, která jim řekne, co je správně a co špatně. Ta autorita jim to nějak zdůvodní – v případě církevních představitelů často citátem z Bible, historickým výkladem nebo tvrzením, že Bůh to tak chce. Někteří lidé to takhle potřebují. Ne každý je ochoten vstoupit do nejistých vod kritického myšlení, hledání odpovědí a zkoumání i sebe sama. V tom jsme každý jiný.

Mě to mrzí hlavně proto, že církev by měla být bezpečným, bezpodmínečně přijímajícím společenstvím. Pokud někdo bere vážně Ježíšova slova a jeho poselství, tak z nich jasně vyplývá výzva k přijetí, k nesouzení a k lásce. Ne k rozdělování společnosti a už vůbec ne k tomu, aby se někdo pasoval do role strážce morálky a tvrdil, že přesně ví, jak to Bůh zamýšlel.

Gayové, lesby i trans lidé jsou sice často deklarativně „přijímáni“, zároveň se od nich ale očekává, že budou žít v celibátu. Právě tento rozporuplný postoj dlouhodobě zastává i Římskokatolická církev.

Ano, a mně na tom vadí především to, že se někdo pasuje do role, kdy chce ovládat druhého člověka v jeho nejniternější a zároveň nejsvobodnější rovině – v sexualitě. V sexualitě jsme velmi zranitelní, ale zároveň je to oblast obrovské svobody. Je to prostor, kde se druhému člověku otevíráme a kde může vznikat jedno z nejhlubších spojení. A mě irituje, když si někdo myslí, že má právo o tom rozhodovat.

Připomíná mi to násilí – ať už historické, kdy byla homosexualita trestná, nebo kdy se proti vůli sterilizovaly ženy. Pro mě je to forma násilí, které se navíc odehrává v prostředí, kde by žádné násilí být nemělo. Ježíš k násilí nikdy nevyzýval. Vyzýval k lásce a k přijetí bližního. O to víc mě bolí, když se jeho učení překrucuje a používá jako ospravedlnění odmítání nebo třetí stranou nařizovaný celibát. Vždyť tím vlastně církev „kastruje“ lidi, když nařizuje prožívat lásku okleštěnou o fyzickou dimenzi.

Bible nabádá proti hříchu, ale rozhodně ne proti lásce dvou upřímně se milujících lidí, duší, které spolu souzní a jsou si přístavem, oporou v dobrém i tom ostatním. Křesťané někdy pro mě zvláštním způsobem ztotožňují hřích s dvěma upřímně se milujícími, věrnými si lidmi stejného pohlaví. A taky podivně redukují vztahy jen na sexualitu a to, s kým člověk sdílí lože. 

Co byste poradila věřícímu člověku, který je gay a slyší taková prohlášení církevních představitelů, ale přesto si chce najít cestu k Bohu a případně i k církvi?

Především bych mu poradila, aby si našel společenství, kde taková slova neuslyší. Existují místa, faráři i farářky – a nejsou jen v Praze – kde se Písmo vykládá jinak a kde zaznívají podpůrná, přijímající slova. Naštěstí dnes už v rámci církví existují i komunity, kde se LGBT+ lidé mohou potkávat a cítit se bezpečně. V Praze je to například komunita u Jákobova žebříku, v Brně funguje skupina u salesiánů v Žabovřeskách. Věřím, že takových míst je víc. Zároveň bych poradila, aby lidé neuvěřili tomu, že tohle je jediný hlas, který z církve zaznívá. Naštěstí zní i hlasy opačné.

Zakončil bych to trochu osobně. Když si zadáme vaše jméno do Googlu, objeví se třeba titulky jako „farářka na Tinderu“. Jste ještě na Tinderu, nebo tam už partnera nehledáte?

Ne, nehledám. Účet jsem zrušila. Moje zkušenosti s Tinderem jsou spíš smutné, i když jsem jako farářka oddávala už hodně párů, které se právě na Tinderu seznámily. Ve chvíli, kdy jsem ale napsala, že jsem farářka, tak se konverzace většinou okamžitě ukončila.

Takže slovo „farářka“ fungovalo jako červená vlajka?

Ano. Nebo si mě někdo vygooglil ještě předtím, než jsme se o tom stihli bavit, a přišla mi zpráva typu: „Co tady chceš, farářko?“ Takže jsem si řekla, že to pro mě touhle cestou nemá smysl, protože v tomhle prostředí nikdo nezkoumá, kdo opravdu jsem, ale hned mě vidí skrze své představy.

Setkává se tedy vaše povolání stále s určitou stigmatizací?

Je to zvláštní. Nakonec jsem si řekla, že nemá cenu se pořád obhajovat. Pokud se to má stát, tak se to stane jinak. Účet už nemám ani na žádné jiné seznamce. Je mi nepříjemné neustále vysvětlovat a obhajovat, proč jsem farářka a co to vlastně znamená. Přijde mi to podobné tomu, co zažívají lidé z LGBT+ komunity – neustálé vysvětlování, obhajování vlastní existence.

To je asi velmi podobná zkušenost.

Ano. Já přece dělám plnohodnotnou práci, sloužím lidem, doprovázím je v důležitých životních situacích. Pracuji v Českém rozhlase, napsala jsem knihu, mám víc profesních rolí a žiju normální život. Nevidím důvod, proč bych se měla neustále obhajovat. Myslím si, že je to dané předsudky a stereotypy. Jako by byl ten život nějak „divný“ nebo jiný. U farářů si lidé často představují, že se pořád jen modlí nebo moralizují.

Ty stereotypy se dají vztáhnout na spoustu skupin ve společnosti.

Přesně tak. Přitom já ráno vodím děti do školy a do školky, řeším práci, nakupuju, uklízím, starám se o zvířata – jako většina lidí. Ty předsudky a zvláštní představy ale pořád existují. Tinder jsem tedy definitivně zrušila a teď prostě žiju. Když má někdo přijít, tak přijde. Jak a kdy, to nevím, ale přes seznamku už to asi nebude.