„Myslel jsem si, že jsem hrozně dospělej. Ve skutečnosti jsem jen neměl kam jít,“ říká muž o vztahu s o třicet let starším partnerem
Když se potkali, bylo mu sedmnáct. Jemu dvaapadesát. Seznámili se na obyčejné seznamce na internetu. „Napsal mi jako první. Ukázal mi fotky z cest, vypadal klidně, dospěle. Já byl kluk z malého města, který teprve zjišťoval, kdo je. A najednou o mě stál někdo, kdo už měl život vyřešený,“ říká dnes třicetiletý Marek, jehož jméno jsme na žádost změnili.
Zprávy se rychle protáhly do nočních konverzací. Petr pracoval v kreativní profesi, bydlel v Praze, mluvil o divadle, knihách, víně. Pro Marka to byl jiný vesmír. „Měl jsem pocit, že mě bere vážně. Že nejsem jen kluk, ale partner. To bylo opojné.“
První schůzka byla nenápadná – káva na Andělu, procházka podél Vltavy. „Byl galantní. Otevřel mi dveře, zaplatil. Ptál se, zajímal se. Já jsem měl pocit, že jsem dospělý. Že už nejsem někdo, koho se ptají, co bude dělat po maturitě.“
Věkový rozdíl tehdy nevnímal jako problém. Spíš jako důkaz vlastní výjimečnosti. „Říkal jsem si: Kdybych byl obyčejný kluk, tak by mě nechtěl.“
„Připadal jsem si důležitej“
Za pár měsíců byl skoro pořád u něj. Nakonec se nastěhoval. Do bytu na Vinohradech – vysoké stropy, starý nábytek, knihy. „Rodičům jsem řekl, že jdu do Prahy kvůli škole. O tom, že bydlím s padesátníkem, jsem jim neřekl. Nějak jsem na to neměl koule.“
Začátky popisuje jako intenzivní. Výlety, víkendy pryč z města, večeře v podnicích, kam by sám nikdy nešel. „Učil mě pít kafe bez cukru, jíst takový ty věci, co jsem předtím nejedl. Smál se, že jsem vesničan.“
Neříká to s hořkostí. Spíš konstatuje. „Mně to tehdy přišlo cool. Připadal jsem si důležitej. Jako že jsem někdo, koho si vybral.“
Postupně ale začaly drobnosti. Když šel ven s kamarády ze školy, Petr poznamenal, že jsou „děcka“. Když si Marek chtěl koupit barevnou mikinu, protočil oči. „Řekl něco jako: Ty jo, kolik ti je?“
„Neřval. Nebyl hnusnej. Spíš takovej pobavenej. A já jsem si říkal, že asi fakt vypadám jak blbec.“
Kam zmizeli moji lidi
Marek přestal jezdit domů. S kamarády si psal čím dál míň. „Oni řešili maturitu, brigády, průšvihy ve škole. Já řešil, kam jdeme večer na večeři a jestli máme jet v létě do Portugalska.“
Studoval, ale nepracoval. Všechno platil Petr. „Bylo to pohodlný. Až podezřele pohodlný.“
Peníze, byt, známí, celý sociální život – všechno šlo přes něj. „Když to říkám zpětně, zní to blbě, ale tehdy mi to nepřišlo. Prostě to tak bylo.“
Postupně si začal všímat, že se hodně hlídá. Co říká. Jak mluví. Co si myslí. „On mě často opravoval. Třeba když jsem něco řekl blbě, tak: Ne, to se říká jinak. Nebo: To pochopíš až budeš starší.“
Jednou v hádce použil větu, která se Markovi zaryla do hlavy. „Řekl: Já jsem tě vlastně vychoval. A zasmál se.“
„Mně to tehdy došlo až večer. Že to nebyl úplně vtip.“
Peníze jako argument
Kontrola nepřicházela ve formě zákazů. Spíš ignorace. „Když jsem šel ven, psal mi, kdy přijdu. Když jsem neodepsal, byl druhej den chladnej. Normálně se se mnou skoro nebavil.“
Marek se začal vracet dřív. Automaticky. „Ne proto, že by mi to řekl. Ale protože jsem nechtěl, aby byl naštvanej.“
Zlom přišel kvůli notebooku. Starý se mu rozbil, potřeboval nový kvůli školy. „Pohádali jsme se. A on řekl něco jako: Hele, ty žádný peníze nemáš. Všechno platím já. Tak se podle toho chovej.“
„A mně se úplně sevřel žaludek. Já jsem tam stál a došlo mi, že nemám vlastně nic. Ani ten blbej notebook. Ani byt. Kdybych odešel, mám batoh a hotovo.“
Krátce nato si začal psát s klukem ze školy. Obyčejné zprávy. Vtipy, stížnosti na zkoušky. „Bylo strašně zvláštní mluvit s někým, kdo řeší stejný kraviny jako já.“
Petr si toho všiml. „Řekl mi: Tenhle typ lidí tě stáhne dolů. “
Odešel jsem jen s batohem
Rozchod nebyl dramatický. „Neřvali jsme na sebe. Já mu prostě řekl, že jedu na pár dní domů. A už jsem se nevrátil.“
Vzal si batoh. Pár věcí. Doklady. „Všechno ostatní jsem tam nechal. Přišlo mi divný si to brát. Byly to jeho věci, jeho život.“
U rodičů spal první týdny v dětském pokoji. „Bylo mi dvacet a měl jsem plakáty, co jsem tam měl v patnácti. Docela facka.“
První měsíce popisuje jako prázdné. „Nevěděl jsem, co mám rád. Jak se oblíkám. Co poslouchám. Fakt.“
Hledal brigádu, nové kamarády, vlastní režim. „Bylo to divný. Připadal jsem si strašně malej a strašně starej zároveň.“
„Myslím, že mě měl rád“
Dnes o Petrovi nemluví jako o tyranovi. „On nebyl zlej člověk. Fakt ne. Myslím, že mě měl rád. Jen byl zvyklej mít věci pod kontrolou. A já jsem byl moc mladej na to, abych si hlídal svoje hranice.“
Vztah mu dal zkušenosti, rozhled, sebejistotu v některých věcech. „Nebojím se dneska mluvit s lidma, co jsou starší. To jo.“
Ale taky mu podle něj něco vzal. „Takovej ten normální chaos v osmnácti. Blbý brigády, opilecký chyby, bydlení s kámošema. Já to přeskočil.“
Kdyby mohl něco říct sám sobě v sedmnácti, nebyla by to žádná velká moudrost.
„Asi jen: bacha, když všechno ve vztahu stojí na jednom člověku. Když má byt, prachy, zkušenosti, známosti… a ty máš jen jeho. To se pak strašně blbě zjišťuje, kdo vlastně jsi.“
