„Důležité není složení rodiny, ale to, aby dítě mělo lásku a stabilní zázemí,“ říká gay pár z Olomouce, který vychovává dvě malé děti
Na Instagramu působí jako sehraná, klidná a velmi aktivní rodina. Otevřeně mluví o rodičovství a zároveň nijak neskrývají, že jejich cesta k dětem byla výrazně složitější než u většiny rodin v Česku. Michal a Robert Dokovi, kteří vystupují na sociálních sítích pod profilem Dok Family, spolu žijí dvanáct let a dnes vychovávají dvě malé děti. Jeden z nich je úspěšný podnikatel a kadeřník, druhý táta na rodičovské dovolené.
V rozhovoru popisují svou cestu k rodičovství přes náhradní mateřství, roky nejistoty, právní šedé zóny i moment, kdy si poprvé uvědomili, že se z dlouhé a vyčerpávající cesty konečně vracejí domů jako rodina. Hovoří ale také o tom, proč se rozhodli svůj rodinný život sdílet na sociálních sítích, jaké reakce tím vyvolávají a proč podle nich není podstatné, jestli dítě vyrůstá s mámou a tátou, dvěma táty nebo dvěma mámami, ale jestli má doma stabilní zázemí, bezpečí a bezpodmínečnou lásku.
Jak jste se vlastně poznali?
Poznali jsme se na diskotéce, zhruba před dvanácti lety.
Dvanáct let spolu už je poměrně dlouhá doba. Kdy se u vás poprvé objevila myšlenka, že byste jednou chtěli být rodiči? Bylo to téma od začátku, nebo k tomu váš vztah postupně dospěl?
Určitě ne hned. V podstatě jsme ani nevěděli, že by to vůbec nějak bylo možné. Měli jsme ale kolem sebe známé, kteří řešili IVF (metodu asistované reprodukce, při které se vajíčko oplodní spermií mimo tělo ženy v laboratorních podmínkách a následně se embryo přenese do dělohy, pozn. red.), a náhradní mateřství, takže jsme se o to začali víc zajímat. Někdy před šesti nebo sedmi lety jsme narazili na Instagramu na Dva táty a spojili se s nimi. Zjišťovali jsme, jakou cestou šli oni a jaké jsou vůbec možnosti. A protože jsme znali příběh našich známých tady v Česku, chtěli jsme to celé směřovat spíš sem. Od začátku jsme ale věděli, že děti chceme.
Dva tátové jsou jedním z prvních párů, který téma stejnopohlavního rodičovství otevřeně sdílel na sociálních sítích. Změnilo se podle vás od té doby něco na náročnosti celé té cesty?
První e-mailovou komunikaci s nimi máme z roku 2019. Tehdy nám popsali cestu přes Spojené státy, ale bylo jasné, že pro nás schůdná nebude – nejen kvůli financím, ale také kvůli jazykové bariéře a povinným psychologickým vyšetřením.
Říct, že by to bylo jednodušší, by nebylo přesné. Šli jsme jinou cestou než Dva tátové. Jejich zkušenost pro nás byla důležitá, ale vlastní cestu jsme si museli hledat sami. Varianta řešit celý proces v Česku podle mě jednodušší není – spíš naopak. V některých ohledech je dokonce složitější než třeba ve Spojených státech.
Americká varianta pro vás tedy od začátku nepřipadala v úvahu. Co bylo hlavní překážkou?
Byla pro nás prakticky nedostupná. Před šesti lety jsme byli finančně úplně jinde a částky, o kterých se v USA mluvilo, byly mimo naše možnosti. Zároveň nám kluci otevřeně řekli, že celý proces je spojený s výraznou jazykovou bariérou, psychotesty a velkým množstvím administrativy. V angličtině bychom se v tom bez překladače rychle ztratili a řešit právní záležitosti v cizím jazyce bychom sami nezvládli. To by navíc znamenalo další náklady na právníky, které jsme si nemohli dovolit.
Začali jste se tedy soustředit na možnosti v Česku. Jak složité bylo najít tuzemské řešení, které by bylo reálně proveditelné?
Pokud má člověk sestru, sestřenici nebo opravdu blízkou kamarádku, která je ochotná dítě odnosit, je to reálné. Najít náhradní matku anonymně – přes internet nebo různé weby – je ale extrémně složité a zároveň velmi rizikové. My jsme si tím bohužel prošli také. Od roku 2019 jsme se stýkali s jednou ženou, která nás skoro rok tahala za nos a vytáhla z nás peníze. Kvůli tomu jsme měli minulý rok i soud. To jsou přesně ty věci, na které člověk vůbec není připravený a které ho strašně vyčerpají.
Tohle asi dobře ilustruje, jak velká rizika s sebou náhradní mateřství v Česku nese, když není jasně legislativně ukotvené.
Přesně tak. V Česku to regulované prakticky není. Kliniky do toho většinou jdou, nemají problém zákrok provést, ale chtějí, aby si člověk náhradní maminku sehnal sám. Pokud to není někdo z rodiny nebo někdo, komu stoprocentně důvěřujete, nemáte vlastně žádnou jistotu. Papíry v tomhle směru moc nefungují a legislativa je šedá zóna. Nakonec jsme se tedy proto rozhodli pro zahraniční cestu. Do celého procesu jsme vstupovali společně s dalším párem z Česka.
Byli jste s náhradní matkou během těhotenství v kontaktu?
Během těhotenství komunikace probíhala zprostředkovaně, což pro nás nebylo úplně jednoduché. I když jsme o náhradní matce měli základní informace a věděli jsme, kdo dítě nosí, přirozeně se objevovaly obavy a nejistoty – přece jen nemáte situaci plně pod kontrolou. Dostávali jsme ale pravidelné zprávy z lékařských kontrol a také záznamy z ultrazvuků, takže jsme měli průběžnou jistotu, že je vše v pořádku. Přesto to bylo období plné napětí a čekání, které k podobné cestě neodmyslitelně patří.
Ta nejistota tedy trvala prakticky až do porodu.
Ano. Neměli jsme na ni žádný přímý kontakt, žádné telefonní číslo, vůbec nic. Poprvé jsme ji viděli až v den porodu, respektive den po porodu. Pak jsme se ještě několikrát setkali, když jsme v zahraničí řešili všechny dokumenty – rodné listy, administrativu a podobně. I nyní jsme s náhradní maminkou v kontaktu.
Jak náročná je administrativa spojená s celým procesem?
V našem případě už to probíhalo poměrně hladce a rychle. Do čtrnácti týdnů jsme měli k dispozici rodné listy ve třech jazykových verzích. S těmi jsme následně zamířili na velvyslanectví, aby bylo možné vyřídit návrat do Česka. Po příletu nás čekaly DNA testy, které potvrdily, že děti jsou biologicky alespoň jednoho z otců. Na základě těchto výsledků pak matrika vystavila české rodné listy a děti získaly české občanství.
Po porodu se rodné listy vždy vystavují s biologickým rodičem. Od 1. ledna 2025 se ale změnil zákon: už nejde o registrované partnerství, ale o partnerství, a pokud se dva muži vezmou, může si ten druhý partner dítě osvojit. My teď svoji nejsme, svatbu plánujeme až za pár let, až budou děti větší.
Společná adopce ale zatím stále možná není.
Ne, společná adopce pořád možná není. Funguje to tak, že pokud je jeden z partnerů biologickým rodičem, může si druhý partner po uzavření partnerství dítě osvojit. Ale adoptovat dítě společně zatím nejde.
Uvažovali jste někdy i o adopci jako alternativní cestě k rodičovství?
Uvažovali, ale známe zkušenosti z Česka, které nás od toho spíš odradily. Známe pár, který to řešil dva roky přes OSPOD, absolvovali všechny kontroly, a nakonec jim dítě stejně nebylo svěřeno. Byly na ně kladeny vysoké nároky, přestože oba měli vysoké vzdělání. Dva roky vám někdo chodí do bytu, kontroluje vás, zkoumá rodinné prostředí – a nakonec to vůbec nemusí vyjít. To nám přišlo strašně vyčerpávající. Adopce je složitá i pro heterosexuální páry, natož pro stejnopohlavní. A navíc jsme chtěli zkusit mít biologické děti.
Jaké to pro vás bylo ve chvíli, kdy jste své děti poprvé drželi v náručí? Přišla okamžitě radost, nebo spíš úleva?
Po celou dobu nás provázela velká nejistota. Cesta k dětem byla extrémně dlouhá a plná komplikací – soudy, podvody i nečekané zvraty. Obavy jsme měli i v souvislosti s agenturou, protože v případě jakéhokoli selhání jsme vlastně netušili, jaké by to mělo důsledky. Upřímně řečeno, skutečná úleva přišla až ve chvíli, kdy jsme prošli pasovou kontrolou a byli na cestě domů. Teprve tehdy nám to celé naplno došlo.
Do té doby jsme znali řadu příběhů, kdy pár několik dní před porodem zjistil, že dítě nakonec nebude jeho – například proto, že náhradní matka spolupracovala s více zájemci zároveň. I z tohoto důvodu jsme o celé cestě téměř nikomu neříkali. Rodiče se to dozvěděli o něco dříve, ale většina známých až pár týdnů před porodem, někteří dokonce až po našem návratu domů.
Když jsme odjížděli pro děti, okolí jsme říkali, že jedeme na dovolenou. Dokonce jsme byli už několik dní doma, než jsme o všem začali psát nejbližším kamarádům. Celý proces jsme si chtěli projít v co největším klidu a soukromí – i proto, že jsme si až do poslední chvíle nebyli jistí, jestli všechno skutečně dopadne dobře.
Jak na zprávu o narození dětí reagovali vaši rodiče?
Rodiče měli radost. Samozřejmě tam ze začátku byla obava, jestli všechno dobře dopadne, protože ten proces je složitý a plný nejistot. Dneska jsou ale strašně šťastní, hodně nám pomáhají a kdyby mohli, hlídali by kluky snad pořád.
A přátelé?
Když jsme jim to oznámili, někteří nám hned volali přes FaceTime, jestli je to opravdu pravda. Věděli o všech našich neúspěších a problémech, takže byli dojatí a měli obrovskou radost. Do té doby jsme jim říkali, že jedeme na dlouhou dovolenou, dokonce jsme tvrdili, že jedeme autem do Finska, aby se nic neprozradilo.
Byli jste na rodičovství připraveni?
Protože naše cesta k rodičovství trvala zhruba šest let, měli jsme dost času se na ni postupně a důkladně připravit. Poslouchali jsme podcasty o výchově i rodičovství obecně a ve chvíli, kdy už začalo být jasné, že se to opravdu blíží, chodili jsme i na předporodní kurzy – úplně běžně mezi maminky a jejich partnery. Vzdělávali jsme se také prostřednictvím YouTube. O těchto tématech máme hodně načteno a nastudováno, možná i víc než řada rodičů, kteří si tím vším prošli bez delší přípravy.
Jak si dělíte péči o děti?
O děti se staráme rovnocenně. Ze začátku jsme v noci vstávali společně, dnes už se většinou střídáme. Nevnímáme to tak, že by jeden „pomáhal“ a druhý byl ten hlavní pečující. Od začátku jsme na děti napojení oba.
Prvních šest týdnů jsme s nimi byli doma společně prakticky neustále. To je velký rozdíl oproti tradičnímu modelu, kdy je žena na rodičovské sama a muž chodí do práce. My jsme si fungování nastavili jinak hned od začátku – a jsem přesvědčený, že právě to zásadně ovlivnilo, jak dnes fungujeme jako rodina.
Mateřskou jako podnikatelé čerpat nemůžeme, ale rodičovskou ano. Upřímně jsme s tím ani nepočítali, zjistili jsme to až po návratu do Česka, když jsme vyřídili pojištění a matriku. Bylo to pro nás příjemné překvapení.
Po čase jste se rozhodli svůj příběh sdílet i veřejně na sociálních sítích. Co vás k tomu vedlo?
Spíš inspirace než cokoliv jiného. Když už se nám to povedlo, chtěli jsme ukázat, že to jde zvládnout – že se dá cestovat i s dvojčaty, že se dá žít normální život, jezdit low cost, být v přírodě i vyrazit k moři.
Takže cílem nebyla jen osobní zpověď, ale i určitá forma motivace pro ostatní.
Přesně tak. Během dvou měsíců nás začalo sledovat asi dvanáct tisíc lidí a spousta z nich nám píše, že jim dodáváme energii, že se na naše příběhy těší. Nejde jen o LGBT komunitu, ale i o starší lidi nebo rodiče, kteří už mají děti odrostlé. Bereme to tak, že to lidem dělá radost a dává jim to naději.
Setkáváte se na sociálních sítích i s negativními reakcemi?
Upřímně řečeno, není jich moc. Na Facebooku se občas něco objeví, na TikToku je to někdy ostřejší, ale jde opravdu o malé procento. V reálném životě jsme se s ničím vyloženě negativním nesetkali. Spíš nás překvapuje, jak pozitivně reagují i starší lidé – třeba v tramvaji nebo na ulici nám řeknou, že máme krásné děti nebo že nám to přejí.
Takže převažují spíš pozitivní reakce?
Ano, jednoznačně. Na Instagramu se sice občas objeví komentáře typu „kdo je maminka“ nebo tvrzení, že dítě nutně potřebuje mámu, ale nejde o vyloženě agresivní hejty. Tyto komentáře nemažeme a většinou na ně ani nereagujeme. Často se pod nimi sama rozvine debata mezi ostatními sledujícími a vyřeší si to mezi sebou.
Objevují se i názory, že by děti měly vyrůstat výhradně v takzvané „tradiční rodině“?
Ano, i to se objevuje. Zároveň se ale často ozvou lidé s vlastní zkušeností – například někdo, kdo vyrůstal v dětském domově a napíše, že by byl raději za dva milující rodiče než za jakékoli jiné prostředí. Právě tyhle reakce jsou pro nás hodně silné a důležité.
Přemýšleli jste nad tím, jaké to může být pro děti později – třeba ve školce nebo ve škole?
Ano, přemýšleli. Dali jsme dětem trochu netradiční jména, nejsou v českém kalendáři, ale bereme to tak, že žijeme v moderní době. Hodně záleží na tom, jak to rodiče ostatních dětí doma podají. Když rodiče řeknou, že je to normální, tak to pro děti normální bude. V Olomouci nás lidé znají, máme tady vybudované jméno, hlavně díky práci. Pro děti to tak může být spíš výhoda než problém. Samozřejmě se může stát cokoliv, ale věřím, že za pár let bude společnost zase o kus dál.
Vidíme to už teď kolem sebe. Neteře, synovci i mladší brácha to berou úplně normálně. Děti, které nás znají od malička, vůbec neřeší, že jsme dva chlapi. Pro ně je to prostě realita, ve které vyrůstají.
Takže klíčovou roli hraje hlavně výchova a postoj dospělých.
Přesně tak. Hodně záleží na tom, jak to rodiče ostatních dětí doma vysvětlí. Když jim řeknou, že je to normální, děti to přijmou jako normální. Problém většinou nevzniká mezi dětmi, ale mezi dospělými. A upřímně si myslím, že ani do budoucna to nebude tak hrozné, jak se někdy říká. Samozřejmě se může stát cokoliv, ale myslím, že dnešní generace dětí je v tomhle mnohem otevřenější než dřív. (Michal)
Existuje podle vás nějaký mýtus o gay rodičovství, který se pořád dokola opakuje?
Asi ten nejčastější mýtus je, že záleží na tom, jestli dítě vychovává muž nebo žena. Ve skutečnosti záleží hlavně na tom, jestli je dítě milované, v bezpečí a má stabilní prostředí. To řeší úplně všichni rodiče, bez ohledu na orientaci.
V běžném fungování tak vlastně řešíte úplně stejné věci jako ostatní rodiče.
Přesně tak. Řešíme, jestli děti jedí, jestli jsou zdravé, jestli spí. To je univerzální rodičovství. A když vidíte spokojené a klidné dítě, poznáte, že je v dobrém prostředí.
Kdybyste mohli něco změnit na systému nebo legislativě, co by vám jako rodině nejvíc pomohlo?
Za nás by hodně pomohla databáze ověřených náhradních matek – nějaký oficiální registr, který by byl propojený s klinikami. Dnes se bohužel může stát, že vás někdo vědomě podvede a prakticky za to nenese žádnou odpovědnost.
Náhradní mateřství navíc není jen pro stejnopohlavní páry, ale i pro heterosexuální páry, kterým se nedaří otěhotnět. IVF kliniky jsou dnes přeplněné. O to víc by dávalo smysl, aby celý proces byl nějak regulovaný a aby za porušení pravidel hrozily reálné tresty.
Co byste poradili páru, který o rodičovství teprve uvažuje a stojí na úplném začátku?
Určitě si to v sobě srovnat a být si jistí, že to oba chtějí. Připravit se na to, že to nemusí vyjít hned, že přijdou neúspěchy a zklamání. A samozřejmě počítat s financemi, protože bez nich to nejde. Nezhroutit se po prvním neúspěchu, držet při sobě a mít zázemí – nejen finanční, ale i vztahové. My jsme se snažili všechno připravit tak, abychom si pak mohli rodičovství skutečně užít, a ne ho jen „přežívat“.
Přijde mi zvláštní, když někdo ve čtyřiceti chce děti, ale nikdy v životě nedržel miminko v náručí, nebyl s ním celý den nebo ho nikdy nehlídal. Něco jiného je půjčit si dítě na dva dny a něco jiného je starat se o něj dlouhodobě. Je dobré si tohle aspoň trochu vyzkoušet.
My jsme kolem sebe měli hodně dětí, hlídali jsme je, byli jsme s nimi celé víkendy. Viděli jsme, co to obnáší, a věděli jsme, že to chceme. Nejen velké děti, ale i mimina se vším všudy.
