„Vydržel jsem mít sex celou noc i den. Ale bez drog jsem necítil vůbec nic,“ říká muž, který propadl chemsexu
Davidovi je třiatřicet let. Žije v Praze, pracuje v kreativním oboru a má stabilní zázemí i okruh přátel. Jeho život na první pohled nepůsobí nijak výjimečně. Několik let však souběžně existoval ještě jiný – skrytý, převážně víkendový svět, do kterého se pravidelně vracel.
Svět dlouhých sexuálních setkání trvajících desítky hodin, střídání partnerů a postupného posouvání hranic. Intimita se tu prolínala s užíváním drog, které měnily vnímání času i blízkosti. Chemsex pro Davida zpočátku představoval cestu k intenzivnějším prožitkům a pocitu sounáležitosti. Postupem času se však stal prostředím, z něhož bylo stále obtížnější odejít.
Pocit, že není dost dobrý
David říká, že než do jeho života vstoupily drogy, měl k sexu složitý vztah. Ne proto, že by ho nebavil nebo ho nechtěl. Spíš proto, že byl vždy zatížený přemýšlením. „V hlavě jsem pořád řešil, jak vypadám, jestli jsem dost zajímavý, jestli nejsem trapný. Nikdy jsem se úplně neuvolnil.“
V queer prostředí, kde je tělo často hlavní měnou, měl dlouhodobě pocit, že zaostává. Neodpovídal ideálům, které vídal na Instagramu a v aplikacích. „Měl jsem pocit, že ostatní to mají jednodušší. Že přijdou, sundají tričko a je hotovo. Já jsem to takhle neuměl.“
Sex pro něj nebyl přirozeným prostorem blízkosti, ale spíš situací, kde se hodnotil. A právě v takové situaci mu pomáhaly drogy.
První dávka. Mefedron a „Gečko“ jako zázračný vypínač
První zkušenost přišla skrze seznamku. Nešlo o žádnou divočinu, spíš nenápadný profil, pár emoji, tři písmena. „Bylo tam PNP, což jsem si musel vygooglit. Pak 'G' a 'meph'. Bylo mi jasný, že to je chemsex. Nebylo to ale napsaný narovinu. Takže jsem si řekl – hele, zkusím to. Jednou. Co se může stát?“
„Začali jsme v osmi večer, já si dal první lajnu mefedronu, asi za půl hodiny to začalo působit. Cítil jsem se otevřenější, ale pořád jsem se držel. Pak přišlo GHB, nebo teda GBL, což je to samý, jen to smrdí po rozpouštědle. A najednou jsem byl úplně uvolněnej. Ne tak, že bych byl zhulenej nebo mimo. Ale měl jsem pocit, že všechno, co mě jinak svazuje, prostě zmizelo. Necítil jsem ostych. Doteky mi připadaly jako něco naprosto přirozenýho. Sex byl dlouhej, plynulej, propojenej. A já si poprvý v životě řekl – jo, takhle nějak to asi má bejt.“
Byla to silná zkušenost. Vlastně až příliš silná. „Po tom večeru jsem se probudil, trošku rozbitej, ale v hlavě mi jela jen jedna věc: tohle byl sex, jaký jsem nikdy nezažil. Všechno ostatní předtím mi najednou přišlo hrozný. Střízlivý sex působil jako něco neúplného.“
Dva životy: pondělí až pátek v práci, pátek až neděle v cizích bytech
Ze začátku to bylo jednou za měsíc. Pak dvakrát. Nakonec byl David schopný domluvit si schůzku i během týdne, když zrovna nemusel do práce. Ale hlavní těžiště byly víkendy. Pátek večer, zprávy na aplikacích, skupinový chaty, sdílené adresy. „Mefedron byl základ. Ten tě nakopne, máš po něm touhu se dotýkat, být aktivní. GHB ti zas uvolní napětí. A občas někdo přinesl i perník. Do toho Viagra, protože jinak bys po tolika hodinách ani nic neudržel.“
Sexualita se rozplynula v cyklech, které neměly začátek ani konec. „Někdy jsme začali v devět večer a najednou bylo devět ráno. Pak další dávka, další lidi, další sex. Když máš kombinaci mefedronu a Gčka, jsi schopnej mít sex patnáct, dvacet hodin. Jenom se střídáš v polohách, ve sprše, na zemi, kdekoliv. Nejde ani o slast. Prostě jen pokračuješ.“
Někteří lidé přicházeli, jiní odcházeli. Někdo zvracel. Někdo usnul a probudil se uprostřed toho všeho. A někdo – včetně Davida – se chvílemi úplně odpojil od reality. „Někdy jsem měl výpadky. Nebo jsem si uvědomil, že už nevím, s kým přesně jsem spal. Ne kvůli tomu, že by to bylo jedno. Ale protože jsem byl úplně mimo čas. A zároveň jsem si v tu chvíli říkal: tohle je aspoň opravdový.“
Nejsilnější závislost? Ne na látce, ale na iluzi
David přiznává, že kdyby ty zážitky byly jen negativní, nikdy by v tom nepokračoval tak dlouho. „Některý chvíle byly nádherný. Ležíš vedle někoho, hladíte se, povídáte si o věcech, o kterých bys normálně nikdy nemluvil. Cítíš, že tě někdo opravdu vnímá. Jenže ten pocit nepochází z vás dvou. Pochází z látky. A to je průšvih, protože si to uvědomíš až moc pozdě.“
V týdnu byl normální. Pracoval, cvičil, chodil na schůzky. Ale od pátku žil jiný život. „V jednu chvíli jsem si uvědomil, že všechno, co mi dřív připadalo přirozený, se bez drog stalo nemožný. Mít sex bez mefedronu a Gčka? Nešlo to. Nedokázal jsem se vzrušit, nedokázal jsem se naladit na druhýho. Moje tělo reagovalo, ale moje hlava byla úplně odpojená.“
Pokus o návrat k normálnosti
David si dal několik „čistých víkendů“. Smazal Grindr, vypnul notifikace. Ale jak sám říká – „Když se ti do nervovýho systému otiskne taková intenzita, střízlivý život ti najednou připadá plochej, pomalej, nudnej.“ „Střízlivý sex jsem cítil jako fake. Nedokázal jsem se uvolnit. Pořád jsem měl tendenci hledat ten starý vzorec – že když si dám, všechno půjde snáz.“
Po jedné obzvlášť brutální schůzce, kde strávil dva dny bez jídla a spánku, skončil s panickým záchvatem doma. „Brečel jsem ve sprše a říkal si, že končím. Že už to fakt dál nejde. A zároveň jsem v sobě měl tu děsivou myšlenku, že vlastně nevím, jestli budu někdy ještě schopnej mít normální sex.“
Pomalý návrat. A někdy i návrat zpátky
David říká, že dnes už to není jako dřív a nefetuje každý víkend. Neplánuje schůzky dopředu. Ale zároveň ví, že úplně venku z toho ještě není. „Občas to zase přijde. Moment, kdy se cítím sám, kdy mi chybí dotek, kdy je hlava plná věcí, který nedokážu zastavit. Někdo napíše, všechno už je připravený. A já jdu.“
„Dřív jsem měl tendenci si pak hned všechno vyčítat. Teď se spíš snažím pochopit, proč jsem tam znovu šel. Co mi v tu chvíli chybělo.“
Chemsex už není Davidovým světem, ale pořád je to svět, který dobře zná. „Učím se být v kontaktu. Se sebou, s lidma. Učím se mít sex, když jsem střízlivej. A často to nejde. Někdy mě to nebaví.“
Na otázku, zda věří, že se z toho úplně dostane, chvíli váhá. Po krátké pauze pokrčí rameny a odpoví: „Nevím. Možná jo, možná ne. Uvidím, co přinese čas. Hlavní je, že už si aspoň přestávám lhát do kapsy.“
