„Snaha porozumět tomu, co se mi stalo, mě přivedla k rozhovorům s pedofily,“ říká novinář a publicista Lukáš Houdek, který ve své knize popisuje život lidí s pedofilní preferencí

Lukáš Houdek je český publicista, dokumentarista, fotograf a novinář, který se dlouhodobě věnuje tématům identity, těla a společenských předsudků. Spolupracuje s Českým rozhlasem, věnuje se autorské dokumentární tvorbě a v minulosti stál také v čele iniciativy HateFree Culture, zaměřené na boj proti nenávisti a vylučování menšin.

V roce 2025 vydal knihu Mlčení: Rozhovory s pedofily a jejich blízkými, v níž otevírá jedno z největších společenských tabu současnosti. Na pedofilii nahlíží prizmatem osobních výpovědí lidí, kteří s touto preferencí žijí a snaží se ji zvládat tak, aby nikomu neublížili. Kniha se záměrně vyhýbá senzaci a místo jednoduchých soudů nabízí kontext, porozumění a nepohodlné otázky. K tomuto tématu se Houdek dostal i na základě vlastní zkušenosti. V dětství byl sexuálně zneužit starším chlapcem. Právě snaha pochopit, co se mu stalo, a porozumět motivacím lidí stojících na druhé straně těchto příběhů ho přivedla k rozhovorům s pedofily.

Původně jsme spolu měli tento rozhovor vést zhruba před třemi týdny, krátce po festivalu Mezipatra. Viděl jste film Psům vstup zakázán? Ten je v mnoha ohledech blízký příběhu, který vás přivedl k napsání vaší knihy. Děj sleduje patnáctiletého chlapce, jenž se zamiluje do mladšího bratra svého spolužáka. Film zároveň ukazuje, že pedofilní tendence nejsou nutně spojeny s obrazem čtyřicetiletého muže, ale že si je někteří lidé začínají uvědomovat už v dospívání. Napadlo vás někdy pracovat s podobnou postavou i ve vaší knize?

Myslíte s někým mladším? To jsem vlastně vůbec nezvažoval. Z rozhovorů s lidmi, se kterými jsem mluvil, ale vyplývá, že některé věci si člověk může začít uvědomovat už kolem dvanácti nebo třinácti let. V případě pedofilie je to ale ještě složitější než třeba u zjištění, že jste gay. Člověk si tuto skutečnost velmi dlouho odmítá připustit.

Ten kluk ve filmu k tomu postupně dospěje, ale není běžné, aby si někdo už v patnácti letech dokázal nahlas říct, že je pedofil. Ve většině případů to přichází až po dvacítce – alespoň podle zkušeností mých respondentů. Dlouho si namlouvají, že jde o omyl, náhodu nebo něco přechodného. A pak jim to najednou dojde.

V odborném diskurzu nepanuje úplná shoda na tom, co vlastně pedofilie je. Někdo ji řadí mezi parafilie, jiní odborníci mluví dokonce o sexuální orientaci. Jak byste ji označil vy?

Po rozhovorech s odborníky bych řekl, že je to sexuální orientace. To je mimochodem něco, co na jedné debatě po projekci toho filmu část publika hodně popudilo. Řekl jsem tam, že je to podobné jako coming out – jen mnohem těžší než v případě gaye nebo lesby. Někteří lidé se proti tomu ostře vymezili. Jenže tohle říká řada odborníků. A když se na to podíváme logicky, dává to smysl: jde o sexuální preferenci, která je společensky nepřijatelná, proto ji označujeme jako deviaci. Ale příroda se společenských norem neptá. Samozřejmě je tu potom zásadní právní a etická rovina – jde o nekonsenzuální vztah a o ubližování druhému člověku. A tam už se to komplikuje.

S jakými problémy se člověk s pedofilní preferencí potýká? Když jste gay nebo lesba, také procházíte coming outem, ale dnes už je to v mnoha zemích společensky přijatelné. Pedofilie ale legální ani společensky přijatelná není. Co to pro ty lidi znamená?

Už samotné uvědomění je obrovský šok, podobně jako u gayů a leseb. Jenže další krok, tedy coming out, je v jejich případě mnohem složitější. Ještě předtím je velmi častá sebenenávist. Mnoho pedofilů mi říkalo, že se báli sami sebe, a to hlavně kvůli obrazu, který o pedofilii vytvářejí média. Často se v titulcích objevuje slovo „pedofil“ u případů zneužití dětí, kde pachatel pedofilem být nemusí – a ve většině případů ani není. Ti lidé pak mají pocit, že je to jejich osud, že jednou dítě nutně zneužijí. Že je to nevyhnutelné. Nevědí, co se sebou, protože nechtějí nikomu ublížit, zejména dětem. Někteří to psychicky nezvládnou a spáchají sebevraždu, protože nevidí žádnou cestu ven.

Když už se někdo rozhodne to říct, většinou jen velmi úzkému okruhu lidí. Překvapilo mě, jak často to okolí nakonec přijme – rodiče, blízcí přátelé, někdy i kolegové. Ale je to malý okruh. Většina žije celý život ve lži, což je nesmírně vyčerpávající. Nemůžete mluvit o něčem, co je pro vás zásadní. A zároveň máte pocit, že svému okolí lžete. To je dlouhodobě strašně těžké.

Když jste mluvil o ovládání pudů – většina pedofilů dítě ve skutečnosti nezneužije, má „jen“ fantazie. Dokáže člověk ty pudy skutečně dlouhodobě ovládat? Protože já si jako gay neumím představit, že bych nikdy neměl vztah nebo sex s mužem. Oni se potýkají s podobným procesem, ale objektem jejich touhy jsou děti.

I pro mě to bylo překvapivé, ale podle všeho to možné je. Hodně lidí to zvládne samo. A těm, kteří mají pocit, že by to nezvládli, pomáhají odborníci. V terapii se často hledají jiné oblasti života, které mohou být naplňující – práce, přátelství, či jiné formy seberealizace.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

V několika předchozích rozhovorech jste ale zmiňoval, že problematická může být právě už samotná fantazie a že ji odborníci často nedoporučují. Jak to tedy je?

Tohle jsem s respondenty hodně řešil. Řada z nich tvrdila, že si při masturbaci nepředstavují žádné konkrétní dítě. Upřímně řečeno tomu úplně nevěřím, protože vytvořit si abstraktní fantazii bez konkrétní představy je podle mě velmi obtížné. Když si to člověk vztáhne k sobě, většinou se mu v hlavě objeví nějaký konkrétní obraz. Oni o tom ale mluvili tímhle způsobem.

Zároveň jsme řešili etickou rovinu – že fantazie sama o sobě je legální, nikomu neubližuje, ale kdyby o ní věděli rodiče toho dítěte, asi by to pro ně bylo nepřijatelné. Odborníci často říkají, že fantazie není trestná, protože do hlavy nikomu nikdo nevidí. Respondenti to formulovali dost jasně: „To, co mám v hlavě, je moje, do toho nikomu nic není.“ Přesto v tom vidím etický problém na obou stranách – vůči dětem i vůči samotnému pedofilovi. Faktem ale je, že samotná fantazie nikomu přímo neubližuje.

A kde už podle vás leží ta hranice? Třeba u materiálů, které se dají najít na internetu…

Tam už je to složitější. Respondenti mluvili o fotkách dětí, které rodiče běžně sdílejí na sociálních sítích nebo na různých portálech, třeba z dovolených. Nejde o dětskou pornografii, ale o snímky polonahých dětí. Tvrdili, že tyto materiály cíleně nevyhledávají, ale upřímně řečeno si nejsem jistý, nakolik to platí obecně. Myslím si, že řada lidí s touto preferencí si nějaké materiály stejně najde.

Zároveň jsme se dostali k otázce pornografie. V českém kontextu je definice dětské pornografie poměrně přísná. Například v některých zemích, třeba v Nizozemsku, existují animované materiály určené pedofilům, zatímco u nás jsou i tyto kreslené nebo animované formy považovány za nelegální, přestože při jejich vzniku žádné dítě nefiguruje.

Více v Galerii

Zdroje: Dorota Franková/ Se svolením, Donald Chipumha/ Se svolením

Myslíte si, že by takové animované materiály mohly pedofilům pomoci zvládat jejich pudy, nebo už je to za hranou?

Jeden z respondentů přišel s myšlenkou, že by to mohlo fungovat třeba na předpis – že by takové materiály poskytoval lékař, například sexuolog, v rámci kontrolované léčby. Člověk by byl sledovaný a mělo by to jasná pravidla. Na druhou stranu řada odborníků to nedoporučuje, protože se obávají, že by to mohlo sexuální pud spíš posilovat.

Je známý fenomén, že u pornografie dochází k postupnému otupění – člověk začne u něčeho „měkčího“ a časem hledá silnější podněty. A je tu obava, že by se to mohlo stát i v tomto případě. Že by člověku přestala stačit animovaná forma a začal by vyhledávat něco dalšího.

Zmiňoval jste také, že v Česku je nelegální i pornografie v čistě textové podobě. Jak to vnímali vaši respondenti?

Říkali, že dříve existovaly na internetu povídky a příběhy, které si četli a které jim pomáhaly ulevit od napětí. Tyto weby ale postupně mizí, protože i textová forma je u nás považována za nelegální. Respondenti to vnímali jako zásadní problém. Argumentovali tím, že při čtení povídky nedochází k žádnému reálnému zneužití dítěte, a přesto jim stát tuto možnost bere. Ptali se, co tedy mají dělat. Z jejich pohledu šlo o relativně bezpečný ventil, který nikomu neubližuje a může pomoci zvládnout pudy. Chápu, že to je velmi kontroverzní téma, ale právě tyhle otázky mi přišly důležité otevřít.

Rád bych se ještě vrátil k vašemu osobnímu příběhu. Už na začátku zazněla paralela s filmem Psům vstup zakázán. Vy sám jste byl v dětství zneužit starším chlapcem. Popisoval jste, že jste to tehdy nevnímal jako něco špatného, teprve později jste si tento zážitek začal spojovat s vinou a hříchem. Dlouhou dobu jste si také svou sexuální orientaci vysvětloval právě tímto prožitkem. Nesl jste si toto trauma i do dospělosti? A jaké konkrétní důsledky pro vás ono zneužití mělo?

Ano, promítá se to do celého mého života. Dnes už bych neřekl, že mám nevyřešené trauma v tom smyslu, že bych to neměl zpracované. Hodně mi pomohlo, že jsem se s tím tématem opakovaně setkával už v dospívání. Ale neslo to velmi konkrétní následky.

Na konci gymnázia jsem se dozvěděl, že se celé město baví historkami o tom, jak jsem byl zneužitý. Kolovaly různé verze – že jsem byl znásilněný u výtahu, nebo že jsem někde strčil hlavu do kontejneru a někdo toho zneužil. Já jsem o tom celé roky nevěděl. Když mi to kamarádi jednou řekli jako „vtip“, udělalo se mi fyzicky špatně. Tehdy jsem poprvé nahlas řekl, že to, co se vypráví, vychází z reálné události, i když je samozřejmě zkreslená. A ačkoli jsem to časem zpracoval, dodnes se to promítá do mých intimních vztahů. Jsou věci, které nedokážu, a je to i jeden z důvodů, na kterých mi vztahy časem ztroskotaly.

Proč se o vás tyto historky vlastně začaly šířit? Věděl někdo konkrétní o tom, že vás ten starší chlapec zneužil?

Když se to stalo, řekl jsem to jednomu kamarádovi. Chodili jsme spolu do třídy už od první třídy na základce. Jsem si skoro jistý, že se to rozšířilo právě od něj. Byli jsme tehdy nejlepší kamarádi, ale později jsme se strašně rozhádali a začali se nenávidět. Myslím si, že to pak použil proti mně. A opravdu se to tradovalo roky. Tehdy jsem si řekl, že o tom budu mluvit. Hodně mě to zasáhlo a když jsem to začal otevírat, pomohlo mi to si to nějak zpracovat. 

Byla pro vás kniha i formou sebeterapie? Pomohlo vám to, že jste se setkával s pedofily a mluvil s nimi?

Určitě ano. Myslím si, že to sebeterapeutické bylo. Nešel bych do toho, kdybych byl úplně rozhozený, ale zpětně to pro mě bylo očistné. Důvod, proč jsem to dělal, byl jednoduchý – chtěl jsem pochopit, co se mi vlastně stalo. Chtěl jsem vědět, proč to ten člověk udělal, co ho k tomu vedlo. Ty informace prostě neexistují, protože je to obrovské tabu.

Spousta lidí, kteří byli v dětství zneužití, má stejnou potřebu – chtějí odpovědi. Jenže když o tom chcete mluvit z pozice oběti, okolí vás často umlčí. Lidé se začnou tvářit divně, dají najevo, že se o tom nemluví, a vy se začnete cítit trapně. Pro mě bylo důležité s těmi lidmi mluvit, poznat jejich myšlení, jejich životy. Samozřejmě šlo většinou o lidi, kteří dítě nikdy nezneužili. Po vydání knihy se mi ale stala zvláštní věc. Nikdy jsem kvůli tomu zneužití nechodil na terapii, ale po vydání knihy a sérii rozhovorů mi začalo být fyzicky špatně. Po každém rozhovoru jsem třeba tři dny ležel na gauči a nebyl schopný fungovat. Možná se něco otevřelo, ale vlastně dodnes úplně nevím co.

Dlouhodobě naslouchat podobným příběhům musí být nesmírně náročné. Kde podle vás leží hranice zneužití? Děti mezi sebou často experimentují, získávají různé zkušenosti, které nemusí mít nutně sexuální charakter. V jakém momentu už ale mluvíme o zneužití, například tehdy, když je jedno z nich o několik let starší?

To by asi měli posoudit odborníci. Obecně se říká, že určité formy dětského sexuálního objevování mohou být součástí zdravého vývoje. Já sám mám z dětství takové zkušenosti se spolužáky, kteří byli velmi heterosexuální.

Zároveň ale odborníci zdůrazňují, že děti by měly být přibližně stejného věku. Nemusí jít o naprostou shodu, ale jakmile je tam výraznější věkový rozdíl nebo mocenská nerovnováha, začíná to být problém. Pokud už jedno dítě vstupuje do puberty a druhé ne, je to zásadní rozdíl.

Takže jde hlavně o mocenský rozdíl a souhlas?

Přesně tak. Pokud jsou to vrstevníci, může to být vnímáno jako přirozené objevování. Ale i mezi vrstevníky musí existovat souhlas. Pokud se něco děje formou nátlaku nebo násilí, už to v pořádku není.

Hovořil jste o tom, že někteří lidé s pedofilní preferencí žijí ve vztazích s dospělými. Je tato orientace vždy striktně zaměřená výhradně na děti, nebo existují i případy, kdy jsou schopni fungovat ve vztahu s věkově přiměřeným partnerem?

Existují exkluzivní a neexkluzivní pedofilové. Exkluzivní jsou přitahováni výhradně dětmi. Pak jsou ale neexkluzivní, kterých je poměrně hodně. To jsou lidé, které přitahují jak děti, tak dospělí. Myslím si, že takových lidí je v našem okolí víc, než si připouštíme. Často o tom vůbec nevíme. Tito lidé mohou žít v manželství, mít děti, fungovat navenek úplně normálně. Zároveň ale mohou mít vnitřní svět, ve kterém se s těmi pedofilními myšlenkami potýkají – ať už jen ve fantaziích, nebo pomocí nějakých materiálů.

Když jste s respondenty mluvil, co vás na jejich výpovědích nejvíc překvapilo?

Asi nejvíc mě překvapila reakce jejich blízkých. Mluvil jsem totiž i s lidmi z jejich okolí. Čekal jsem, že většina pedofilů bude úplně vyobcovaná z rodin a kolektivů, ale ve většině případů se to nestalo. Ta míra přijetí byla mnohem větší, než jsem očekával.

Další věc, která mě překvapila, byl počet respondentů pracujících ve školství. Lidé často proti pedofilům velmi hlasitě brojí, aniž by měli reálnou zkušenost. Přitom jejich děti může učit sympatický učitel, kterého mají rády, a rodiče by ani nenapadlo, že by mohl mít pedofilní orientaci. Ne proto, že by ty děti ohrožoval, ale proto, že s nimi umí dobře pracovat. To je pro spoustu lidí těžko představitelné.

Jedním z respondentů byl i člověk, který se dopustil sexuálního zneužití dítěte. Co pro vás bylo na jeho příběhu nejtěžší nebo nejvíc znepokojivé?

To byl pro mě asi nejtěžší rozhovor. Nešlo o respondenta, který by byl „jen“ nositelem pedofilní preference, ale o člověka, který spáchal trestný čin. Překvapilo mě, že když znáte celý příběh – všechny okolnosti, které k tomu vedly, a také to, jak se k tomu ten člověk postavil potom – je strašně těžké ho jednoznačně odsoudit. Teď to může znít hrozně, pokud někdo nezná kontext, ale lidsky je to velmi složité. Když slyšíte jen informaci, že někdo zneužil šestileté dítě, reakce je okamžitá a tvrdá. Když ale znáte celý příběh, není to tak černobílé.

Bylo zajímavé, že i advokát pachatele ho vnímal jako člověka, kterého je mu do určité míry líto. Nešlo o obhajobu činu, ale o pochopení širšího kontextu. Shodli jsme se na tom, že na tom příběhu je tragické to, že ubližuje všem zúčastněným – oběti, pachateli i jejich okolí. A že si to všichni ponesou celý život.

Neuvažoval jste o tom, že byste do knihy zakomponoval i perspektivu obětí sexuálního zneužívání?

Ne, to jsem nechtěl. Ne proto, že by to nebylo důležité téma, ale proto, že hlas obětí už v médiích zaznívá poměrně často. Existují rozhovory, dokumenty, reportáže. To, co v médiích chybí, jsou samotní pedofilové – lidé s touto preferencí, kteří se snaží neublížit. Ještě před vydáním knihy jsem o tom tématu natáčel podcast, ale nikdo ho nechtěl vydat. Právě proto mi přišlo důležité jít touto cestou.

Je to pořád téma, kterého se média bojí?

Ano. Strach z reakcí je obrovský. O to víc mě překvapilo, že odezva na knihu byla téměř výhradně pozitivní. Čekal jsem kritiku nebo nějaký „shitstorm“, ale nic takového se nestalo.

Jak jste si hlídal, aby kniha nepůsobila jako normalizace pedofilie, ale spíš jako snaha o porozumění lidem, kteří nechtějí překročit zákon?

Upřímně řečeno jsem si to nijak zvlášť nehlídal. Prostě jsem dělal rozhovory a ptal se na věci, na které se lidé běžně neptají, protože se to nepovažuje za slušné nebo přijatelné. Věřil jsem, že samotný způsob, jakým ty rozhovory vyzní, ukáže, o co mi jde.

Ještě před vydáním knihy se mě lidé ptali, jestli to nebude legitimizovat sex s dětmi. To je samozřejmě úplně mimo. V té knize nejsou žádné návody, jak děti svádět nebo „groomovat“. Naopak tam drtivá většina respondentů mluví o tom, jak se snaží zákon nikdy nepřekročit. 

Kdyby tenhle rozhovor četl někdo, kdo v sobě cítí pedofilní sklony, co byste mu poradil? Jak by měl se svými pudy pracovat?

Respondenti často říkali, že nejvíc jim pomohlo zjištění, že existuje komunita Čepek – Československá pedofilní komunita. Mají webové stránky, fórum, chat i seznamku, a teď nemyslím seznamku s dětmi, ale mezi pedofily navzájem. Mohou si tam najít kamarády nebo vztahy s lidmi, kteří prožívají něco podobného. Poprvé tak zjistí, že nejsou sami, že existují lidé, kteří jsou s tím dál, kteří si to dokázali zpracovat a mají smysluplný život. To jim může dodat naději. Určitě bych doporučil o tom s někým mluvit, ať už v rámci komunity, nebo s odborníkem.

Díky projektu Parafilik, který byl v Česku velmi inovativní a dnes je součástí veřejného zdravotnictví, existuje dostupná odborná péče. Sexuologický ústav v Praze nabízí individuální i skupinové terapie, a to nejen pro samotné pedofily, ale i pro jejich blízké – partnery, rodiče. I pro ně je to obrovská psychická zátěž. Odborná pomoc může výrazně pomoct najít cestu, jak žít tak, aby život dával smysl a pedofil nikomu neubližoval.

Chystáte pokračování knihy, případně další projekt, který by se těmto tématům věnoval?

Pokračování knihy nechystám. V hlavě ale mám jiný projekt, který se bude týkat sexworku. Nepůjde o pedofilii, sexualita tam však bude v určité podobě přítomná. Je to mnohem širší téma, o kterém mám pocit, že o něm pořád víme překvapivě málo. Některé věci už mám dokonce domluvené. Zajímá mě, co všechno dnes může sexwork znamenat. Už dávno nejde o stereotyp z devadesátých let, kdy ženy stály u silnic. To téma se výrazně proměnilo a myslím si, že si zaslouží znovu otevřít a popsat v celé své šíři.

Stál jste také za projektem HateFree Culture, který jste později opustil. Z rozhovorů vyplývá, že vás tehdy velmi zahltily příběhy lidí, kteří se na vás obraceli. Dá se říct, že jste vyhořel?

Ano, určitě. Obracelo se na mě obrovské množství lidí se svými příběhy a traumaty. Člověk má pocit, že musí neustále pomáhat, naslouchat a reagovat. V určitém bodě už to ale nejde. Byl jsem hodně přesycený a potřeboval jsem z toho prostředí odejít – jinak bych to psychicky nezvládl.

Momentálně píšete pro magazín Heroine a spolupracujete s Českým rozhlasem. Ještě něco dalšího?

Občas dělám podcasty, ale jinak pracuji pro stát. Působím na Ministerstvu pro místní rozvoj. Pracuji na odboru regionálního rozvoje. Pomáhám obcím, které se potýkají se sociálním vyloučením. Hodně se věnujeme komunikaci, včetně krizové, a tématům, jako je desegregace a vzdělávání – tedy ukončování segregovaného vzdělávání a snaha o systémové změny.

Dá se tedy říct, že novinařina je teď spíš vedlejší činnost?

Zhruba na půl úvazku pracuji na ministerstvu a na půl úvazku v Heroinu. Už nejsem na volné noze, ale v zaměstnaneckém poměru. Spolupráce s Českým rozhlasem a další projekty jsou spíš doplňkové.