„Když máte v tom druhém oporu, zvládnete i ty nejdrsnější životní kopance,“ říkají Aleš Cibulka a Michal Jagelka, kteří po 25 letech vztahu znovu stvrdili svou lásku sňatkem
Na Staroměstské radnici se letos v prosinci znovu odehrál příběh, který Aleš Cibulka a jeho partner Michal Jagelka dobře znají. Stejné místo, stejné datum, stejná dvojice. Po osmnácti letech v registrovaném partnerství a po pětadvaceti letech společného života se rozhodli svou lásku znovu stvrdit – tentokrát sňatkem, který české právo stále ještě neklade na roveň manželství heterosexuálních párů.
Známý rozhlasový moderátor a herec s jedním z nejvýraznějších hlasů českého dabingu patřili už v roce 2007 mezi první páry, které možnost registrovaného partnerství využily. Letos se k témuž kroku vrátili znovu – nejen kvůli symbolickému výročí, ale i jako osobní gesto v době, kdy se společnost posouvá rychleji než zákony. V otevřeném rozhovoru mluví o své svatbě, o proměnách postavení LGBT lidí v Česku, o hranicích tolerance i o tom, proč jejich vztah funguje už čtvrt století.
Přestože jste v registrovaném partnerství už od roku 2007, svou lásku jste se rozhodli zpečetit manželským slibem letos. Co byl ten rozhodující moment, který vás přiměl udělat další krok právě teď?
Aleš: Hlavně určitě fakt, že už je to díkybohu možné. Byli jsme mezi prvními, kteří se hned, jak to šlo, registrovali, tak jsme do toho šli i tentokrát. Navíc – jak jinak oslavit 25 let od seznámení? Michal nemá dobrého pamatováka na data, tak všechno musíme dělat 4. prosince. 4. 12. 2000 jsme se seznámili a hned spolu začali bydlet, 4. 12. 2007 jsme se registrovali, 4. 12. 2025 jsme uzavřeli sňatek. Teď už si jen musíme počkat, kterého 4. prosince se budeme brát znovu – a to už ten sňatek bude roven „normálnímu“ manželství.
Michal: My jsme chtěli naši lásku znovu zpečetit, užít si opět ten NÁŠ DEN na Staroměstské radnici, říct světu, že jsme tady a že už se máme čtvrt století. Navíc tam s námi byla stejná matrikářka jako před těmi osmnácti lety, takže to bylo symbolické. Pan primátor pronesl moc hezkou řeč a úplně nás dojal. Na druhou stranu: už před těmi mnoha lety jsme říkali, že ten papír pro nás není až tak důležitý, že klidně můžeme žít „na psí knížku“. Ale je pravda, že už z čistě praktických důvodů a kvůli právní jistotě těch dvou lidí je skvělé, že se už můžeme i brát. Až to bude úplně dokonalé a definitivně identické s manželstvím, půjdeme do toho potřetí a naposledy. Mimochodem, opět se ukázalo, že přijatá novinka nijak neublížila heterosexuálům a nikterak neohrozila tradiční rodinu, jak rádi dogmatici z církevního světa a některých politických stran tvrdí. Svět zůstal stejným světem jako dřív a jen pár holek a kluků má o trochu jednodušší život. A to je dobře, ne?
Nedávno schválená novela partnerství přinesla pár dílčích práv navíc, ale stále nejde o plnohodnotné manželství. Sehrála úprava zákona v rozhodování nějakou roli, nebo byl důvod čistě osobní?
Aleš: To samozřejmě. I když upřímně řečeno, dědictví máme dávno vyřešeno, děti adoptovat nehodláme. I když máme obrovský respekt před stejnopohlavními páry, které se do toho vrhnou a svým ratolestem připraví krásný život. My jsme strýčkové na plný úvazek a to nám bohatě stačí.
Michal: Ano, my dva na slovíčka tolik nedáme, takže i když má někdo problém se slovem „partnerství“, nám to vlastně nevadí. S těmi dětmi je to tak, jak říká Aleš. Nás se to netýká, protože děti nechceme. Ale je nám jasné, že existuje řada párů, které by ocenily, kdyby v zákoně byla tahle problematika sjednocená. Jde přece v první řadě o ty děti a o jejich zkrácená práva. Takže věříme, že k tomu společnost jednou dojde. Už teď je nutné ten posun v názorech společnosti brát pozitivně. Češi jsou skvělý a tolerantní národ, který s jinakostí v zásadě nemá problém. Vadíme mizivému procentu občanů – a u těch jde buď o projekci vlastního nešťastného života do pohledu na svět okolo, anebo jednoduše o strach z neznámého. Proto musíme všechno pořád dokola a trpělivě vysvětlovat. Ukázat, že jsme možná v něčem jiní, ale v zásadě stejní jako ostatní: že řešíme stejné problémy, trápí nás podobné věci, máme velmi podobné starosti. Nesmíme to všem těm dogmatikům a fanatikům dát zadarmo. A musíme neustále varovat před vlivem Ruska, některých církevních fanatiků, před nácky, ultrakonzervativci, před Aliancí pro rodinu a podobnými šmejdy. Ti všichni by nás nejraději zavřeli do blázince – a ženám sebrali volební právo a hnali je zpátky k plotně. To nemá v moderní západní společnosti 21. století co dělat.
Když se ohlédnete zpátky, jak vám 18 let v režimu registrovaného partnerství reálně fungovalo? Narazili jste někdy na situaci, která vám ukázala, jak velký rozdíl mezi partnerstvím a manželstvím pořád existuje?
Michal: To určitě nemůžeme říci. Nikdy jsme se nesetkali s žádnou překážkou nebo problémem. Nevzpomínám si. Dokonce jsem si nikdy ani nevšiml toho – například když jsme se ubytovávali v nějakém zapomenutém hotelu na konci světa a předkládali občanky – že by to někdo komentoval, pozastavil se nad tím nebo se pousmál.
Aleš: Snad jednou jedinkrát jsme využili toho, že jsme registrovaní. Když jsme si brali hypotéku, sbírali jsme nejrůznější body, kterých jsme museli dosáhnout, abychom ji dostali. Bodík nám chyběl a dáma v bance nám řekla, že ten bodík bychom získali třeba tím, že bychom spolu žili v registrovaném partnerství. Tak to jsme zajásali a hypotéka byla. Kdysi jsem měl Michala napsaného i v občance, tak mi na poště dali doporučený dopis, který byl do vlastních rukou. Ale musím popravdě říct, že na situaci, na kterou se ptáte, jsme za ty roky nenarazili.
V rozhovorech jste oba říkali, že věříte, že se plnohodnotného manželství ještě dočkáte. Probírali jste při plánování svatby i to, jestli nechcete počkat na jeho schválení, nebo už bylo čekání jednoduše dost?
Aleš: Vůbec ne, s nadsázkou musím říct, že my se bereme rádi! Před 18 lety to bylo jen s matrikářkou, beze svědků, ani žádné „ANO“ jsme říkat nemuseli. Byl to prostě podpis smlouvy na nóbl místě. Jak už řekl Michal, osobně nás oddával pražský primátor Bohuslav Svoboda. Michalovi svědčila Jitka Ježková, mně Mařenka Retková. Tak jsme o krok dál. Příště už možná pozveme i příbuzenstvo…
Michal: Bylo to krásné a silné. Byl to náš VELKÝ DEN. A ačkoli to i tehdy před těmi osmnácti lety bylo nádherné, teď jsme to posunuli o level výš. Možná jeden symbolický rozdíl: na Staroměstské radnici se registrované partnerství uzavíralo v takové té předmístnosti, ve které se klasičtí svatebčané převlékají a upravují. Teď už jsme mohli do toho „hlavního“ oddávacího prostoru. V tom byl určitý posun. A hrály nám k tomu klasicky varhany, měli jsme dvě svědkyně, políbili jsme se…
Při debatách o manželství pro všechny zaznívá argument, že je to pouze svazek mezi mužem a ženou, případně že LGBT komunita postupně stupňuje své nároky. Jak byste na tyto výroky reagovali?
Michal: Jistě, společnost se mění a vyvíjí, takže i nároky a požadavky lidí se posouvají v čase. To, co bychom si neuměli v devadesátkách představit, je dnes standard. A to, o co se dnes přeme, bude jednou úplně běžné. Opakuji to, kde můžu, ale zaznít to musí: nebezpečím pro celou západní moderní společnost nejsou gayové nebo lesby. Nebezpeční jsou lidé hnaní nenávistí k druhým – ti, kterým by vyhovovala nějaká nová forma totality, ve které budou ostatním říkat, co mají dělat, jak žít a co si myslet. Mimochodem, totalita je nejen ta zprava, ale i ta zleva. Když se začalo řešit, že budou nějaké třetí záchody pro třetí pohlaví anebo že těch pohlaví bude padesát, i nám to přišlo přitažené za vlasy – jako extrém z druhé strany.
Aleš: Je to naprostá hloupost. Slovíčkaření. Moc nás baví sledovat ty lidi, kteří proti tomu křičí nejvíc. Zvláštní je, že chlapi, heteráci, kteří jsou sebevědomí a mají ve své orientaci jasno, nám tleskají a drží palce. Ověřili jsme si, že nejvíc proti „svatbám buzerantů“ řvou ti chlapi, kteří v tom, kdo se jim líbí, nemají až tak úplně jasno. Tím mačistickým řevem přehlušují vlastní nejistotu. Muž si vezme ženu a ani jeden vůbec nepřemýšlí o tom, že by to mohl být problém. My jsme tohle roky nemohli. To by dneska náš kamarád Jirka Hromada koukal, jak daleko jsme se dostali – i díky němu a jeho přátelům, kteří gay a lesbické hnutí po roce 1989 zakládali.
Svatbu jste si připravili v tichosti. Šlo vám hlavně o to prožít ji bez pozornosti okolí, nebo jste nechtěli, aby se z ní stalo veřejné téma dřív, než o tom budete chtít mluvit sami?
Aleš: My jsme měli i naše registrované partnerství v roce 2007 jen ve dvou. A vůbec nejde o to, že bychom u toho rodinu nechtěli. Maminky by měly problém s tím, co na sebe, tatínkové by řešili, kde zaparkovat… To samozřejmě říkám v nadsázce. Když jsme se před lety registrovali, dostali naši nejbližší od Ježíška album, kde byly naše fotky z radnice. Letos byl bulvár rychlejší než my – a než jsme jim stačili ze slavnostního oběda zavolat, že jsme znovu svoji, už to četli na internetu.
Michal: Některé věci si prostě rádi necháváme jen pro sebe. Třeba nemáme problém pozvat novináře k nám domů, kde už jich mnoho bylo, ale absolutní embargo jsme uvalili na naši chalupu, která musí zůstat naprostou oázou mediálního klidu. Tam už chtělo tolik štábů fotit a točit, že si to neumíte představit. Ale my jsme vždycky řekli: Ne. Na tohle posvátné místo noha novinářova nevstoupí. Chalupu a naši zahradu uhájíme. To je jen naše místo. Tam chodíme v teplákách, okopáváme záhony – to nikdo neuvidí…
Většina lidí manželství pro všechny podporuje, ale politický systém stále zaostává. Proč politici práva pořád nezrovnoprávnili?
Aleš: To je otázka! Možná si nechtějí rozhněvat těch pár zabedněnců, kteří mají stále pocit, že jsme nějak nemocní, že bychom se měli léčit a že potají v noci někde znásilňujeme jejich syny a vnuky… Moc jsme se nasmáli, když jsme po svatbě pročítali diskuse pod internetovými články. Moc nás baví, co dokážou některé mozky vyprodukovat. Nějak jim ale dochází dech – homoklády, poznámky na „teplo“ v obřadní síni nebo diskuse o tom, kdo bude komu co a kam strkat… to už je stará písnička.
Michal: Někteří naši spoluobčané nejsou nejbystřejší. Jako ostatně v každé společnosti. A takové je dobré ovládat. Šikovný demagog proto vytvoří problém, poukáže na něj a začne jím strašit tyhle nebožáky. A pak nabídne sebe jako řešení onoho domnělého problému: „To a to vás ohrožuje, ale když mě zvolíte, já vás před tím ochráním!“ V případě sexuální orientace je to jednoduché: „Oni chtějí zničit tradiční rodinu, ohrožují vás, dělají hnusné věci, kam ten svět spěje!“ Chytrý člověk mávne rukou, protože dokáže rozlišit, co je podstatné a co ne, co ho ohrozí a co nikoliv; hlupák naskočí na každou vějičku. A o tom to celé je. Skutečný chlap nemá s odlišnou sexuální orientací žádný problém, netýká se ho to. Zamindrákovaný chudák, který je akorát tak schopný zmlátit doma manželku, s tím problém pochopitelně má. Co kdyby příště chtěla práva i ta jeho a odmítla se nechat mlátit! No a s odlišnou sexuální orientací má pochopitelně problém i ten, kdo je sám gay, ale z nejrůznějších důvodů to celý život tají před okolím i před sebou samým – třeba kvůli kariéře. Napadá mě jméno jednoho politika, který je dodnes velkým bojovníkem proti gayům, ale než ho naučili odborníci mluvit, mluvil zkraje devadesátek jako vykroucená baletka. Nebudu ho jmenovat, však ho všichni známe.
Setkáváte se někdy s argumenty lidí, kteří rovnost nechápou nebo zpochybňují? Které z nich jsou podle vás dané neznalostí a které už narážejí na předsudky?
Aleš: Díky naší profesi se pohybujeme mezi lidmi, kteří jinakost naprosto tolerují. A teď nemluvím jen o sexuální orientaci. Nikdo prostě neřeší, jestli jste černý nebo bílý, jestli se vám líbí kluci nebo holky, anebo že někdo žije ve třech. Když někam přijedeme na vystoupení, jdou na nás jen ti, kteří s námi nemají problém a fandí nám. Ono sprostě urážet v internetové diskusi – na to nemusíte mít odvahu. Ta anonymita je lákavá. Do očí vám nikdo nic neřekne.
Michal: Já si vždycky myslel, že žijeme v Praze a v naší umělecké bublině, a že to třeba na venkově bude jinak. Ale musím se venkova a malých měst zastat: mýlil jsem se. Máme už šestnáct let chalupu v malé zapadlé vesničce a musím vám s naprostou vážností říct, že jsou tam neuvěřitelně ohromní a tolerantní lidé, kteří s námi vážně nikdy neměli sebemenší problém. Fakt ne. Takže to není o venkově a městu, ale o chytrých a hloupých lidech. Blba najdete stejně tak na malém městě jako u nás v pražském bytovém domě v pátém patře.
Když jste spolu začínali, společnost vypadala úplně jinak. Jak moc se práva LGBT lidí v Česku za tu dobu změnila? Vnímáte nějaký posun?
Aleš: Když jsem s Michalem začal v roce 2000 žít, jako kluk z malého města jsem se opravdu bál přiznat, jak jsem na tom. Když mě chtěl poprvé vzít na gay diskotéku, bál jsem se, že mě tam někdo uvidí a že se to rozkřikne. V Praze jsem tvrdil, že mám děvče v rodném městě, tam jsem zase vyprávěl o tom, jak jsem šťastně zamilovaný v Praze. Všechno, co jsem vyprávěl, byla pravda – jen to byl Michal. To ale netrvalo dlouho. Díkybohu, naši rodiče jsou osvícení lidé, takže jsme s tím ani doma neměli problém. I když čas od času jsem se dozvěděl, že táta na malém městě odešel naštvaný z oblíbené hospůdky, protože se do něj někdo po pár pivech navážel, jak se má ta jeho „homokláda“… Někteří lidé jsou prostě hloupí, to není nic nového a ani se to nezmění.
Michal: Ten posun je fantastický! Společnost je dnes úplně jinde, mladí jsou úplně jiní, cestují, poznávají další mladé lidi z celého světa, dnes není problém najít kámoše na druhé straně zeměkoule. To je super. Na druhou stranu – a už jsem to naznačil – se nám všude nějak začali rojit ti, kteří by to všechno chtěli zničit a zbourat. Nejde jen o putinovské Rusko, jde o situaci na Slovensku, v Maďarsku, v naší staré dobré Evropě, jde o to všechno, co dělá Trump ve Spojených státech atd. Jde i o naši novou vládu. Takže uvidíme, co nás čeká. A především: když se bude dít nějaká nespravedlnost nebo bezpráví, musíme se ozvat. Nesmíme upadnout do letargie či rezignace. Přesně to by si všichni ti tmáři a totalitáři přáli: abychom drželi hubu a krok.
Nepřipadá vám zároveň, že se v poslední době práva LGBT lidí opět o něco zhoršují? Stačí se podívat třeba k sousedům na Slovensko nebo do Maďarska…
Aleš: Z toho nás až mrazí a jsme šťastní, že žijeme v benevolentním Česku. Máme hrůzu z toho sledovat, jak naši spoluobčané rozhodují ve volbách. Jako by chtěli jít ve šlépějích těch států, které jste jmenoval.
Michal: To je právě ono. Musíme bránit svá práva, svobodu a demokracii. To je alfa a omega všeho. Když dnes vezmou práva nám, zítra to budou ženy, pozítří jednoocí, později vysokoškoláci, černí, tlustí… Jsem životní optimista, a tak si říkám, že když bude nejhůř, Češi jako vždy povstanou. Jsme, doufám, jiní než Slováci nebo Maďaři. Tady snad nikdo neskočí na řeči o tradiční fujaře a o dvou pohlavích. Ale je fakt, že o Americe jsme si také dlouho říkali, že to je jistota a maják v oceánu. A vidíte, co se tam děje!
Proměnil se nějak váš vztah po 25 společných letech? V několika rozhovorech jste zmínili, že to vždy nebylo úplně růžové… Jak se vám podařilo společně krize překlenout?
Aleš: Za 25 let společného života už společně prožijete opravdu všechno. Je jednoduché užívat si života, když se vám daří, všichni kolem jsou zdraví a vy jste v pohodě. Vaši blízcí ale odcházejí, zdraví vás může opustit, a teprve pak se ukáže síla vašeho vztahu. A jak všechno řešíme? Mluvíme spolu. O všem. Mnohdy to třeba nebyla příjemná debata, ale vždycky jsme si všechno vyříkali. Máme jasno v tom, že se milujeme, že prostě chceme být spolu a všechno ostatní zvládneme. Když máte v tom druhém oporu a jistotu, zvládnete i ty nejdrsnější životní kopance. Bývali jsme králové večírků, byli jsme to my, kdo párty brzy k ránu uzavíral. Teď už jsme pánové před padesátkou, kteří rádi sedí na zápraží své chaloupky se svým pejskem a užívají si klidu. Ale nemáme pocit, že bychom něco promeškali nebo nezažili. Vybouřili jsme se opravdu dost! V tom nás dnešní mladí stoprocentně nedoženou, protože my jsme za to opravdu dokázali vzít hodně zgruntu!
Michal: My vždycky říkáme, že být spolu půl roku, rok, dva, to umí každý. Každý zažil tu počáteční zamilovanost, to krásné a vzrušující na začátku vztahu. Ale když se to začne proměňovat a vztah se posune do další fáze, pro mnoho lidí to přestane být atraktivní, protože to s sebou nese i první mráčky. A tak to vzdají a začnou znovu od nuly někde jinde s někým jiným. My se máme natolik rádi, že jsme všechny tyhle fáze tak nějak prožili spolu a vždycky chtěli vstoupit do té další společně. Vždy bylo lepší vydržet než to vzdát. A tomu se asi říká láska: když je pro vás ten druhý důležitější než vaše vlastní ego a pohodlí. Že zkrátka chcete být s tím druhým. Víte – a to čtvrtstoletí je prostě fajn. Kolikrát se jeden z nás nadechne a nemusí nic říkat, protože to ten druhý řekne za něj. To je to kouzelné na dlouhodobém vztahu: že o vás partner ví víc než vlastní máma.
Pokud byste měli možnost předat vzkaz poslancům, kteří dnes zdržují nebo odmítají plnou manželskou rovnost, co byste řekli jako lidé, kterých se to opravdu týká?
Aleš: Že naprosto nechápu, co jim v tom brání. Chtěl bych slyšet alespoň jeden jediný argument, čím jsme pro ně ohrožující. A tradiční rodina? To už dávno není máma, táta a dvě děti. Doba je prostě jiná. Narodil jsem se heterosexuálnímu muži, stejně zaměřené ženě, já i brácha jsme byli a jsme milovaní. Bratr má tři děti, já mám manžela. Tak kde udělali naši chybu? A víte, co je vtipné? Naši dva synovci a neteř s tím odmala nemají problém. Prostě mají dva strýčky. Jejich generace už tohle neřeší. Někdo má dvě maminky, někdo žádnou, něčí tatínek je Vietnamec, něčí maminka Ukrajinka. No a co?
Michal: Že jim všem vidím až do žaludku a že dobře vím, proč to většina z nich dělá. Je to kšeft a snaha vytřískat z toho nějaké politické body. Já v politice nějaký čas aktivně působil, a tak vím, že něco jiného ti lidé říkají voličům a něco jiného si pak poví mezi sebou. Lidé jako Okamura nebo Čunek – to jsou zkrátka nepříliš charakterní jedinci, kteří se sice pořád ohánějí morálkou a nějakou neexistující, vybájenou tradiční společností, ale je jim to úplně fuk. Sami podle žádné morálky nežijí a neřídí se jí. Já si vždycky představuju, jaký to musí být smutný život postavit ho na tom, že nenávidím – a je jedno z jakého důvodu – ty druhé. Mě by to zabilo. Já se raději věnuju pozitivním věcem a ze života a z toho, co přináší, se raduju. A právě třeba i z toho, jak jsme každý jiný. Vždyť kdybychom byli všichni stejní, byla by to strašná nuda! Ale to by si někteří přáli: unifikované, jednolité stádo plné poslušných, zaměnitelných oveček… Mimochodem, jedna legendární lidovecká politička léta plivala na gaye a lesby a pořád něco vykřikovala o tradiční rodině, úctě k předkům, matkám, ženám a já nevím k čemu ještě. A svého synátora vychovala natolik tradičně, až ho nakonec odsoudili a zavřeli, protože v rámci nějakého šmejdského projektu okradl seniory o několik milionů. Nepřeju nikomu nic zlého, ale tady jsem si říkal: kdyby ta dáma všechnu energii, kterou věnovala nenávisti vůči nám, věnovala výchově vlastního syna, dopadlo by to možná jinak.
Co byste poradili párům, které jsou v podobné situaci jako vy před lety, váhají nad formálním krokem a přemýšlejí, jestli má smysl jít do toho v systému, který ještě není úplně spravedlivý?
Aleš: Samozřejmě že má. I kdyby to měl být jen a jen váš soukromý den. My jsme všechno zveřejnili hlavně proto, aby všichni viděli, že jsme úplně normální, žijeme slušný život, platíme daně, pilně pracujeme – a děti by se u nás dvou jistě měly lépe než v mnohých „normálních“ rodinách, kde chybí láska a porozumění.
Michal: Žijte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nestyďte se za svoji lásku. Nestyďte se za to, že žijete slušně, jen jinak než ostatní. Svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Pokud nikomu neubližujete, dělejte si, co chcete, a nedovolte nikomu, aby vás nutil žít podle jeho pravidel. Láska přece není hřích. Hříchem jsou lež, podvod, neupřímnost, manipulace a pokrytectví. Určitě ne to, že máte někoho rádi. A když někoho milujete, chcete to samozřejmě vykřičet do světa a také to nějak oficiálně zarámovat a zpečetit. Na tom není nic odsouzeníhodného. Odsouzeníhodné je, když má někdo tu drzost a chce vám koukat do kuchyně a do ložnice a říkat vám, co a s kým tam máte dělat a jak máte žít.
V rozhovorech často zaznívá, že česká společnost je „tolerantní“. Jak tuhle frázi vnímáte vy dva? Je tolerance skutečně to, co chcete, nebo byste raději slyšeli slovo „rovnost“?
Aleš: Rovnost by samozřejmě byla ideál, ale i ta tolerance je důležitá. Kromě zmíněných útoků v chatech pod články nebo na sociálních sítích jsme se opravdu nikdy tváří v tvář nesetkali se žádnou diskriminací. Je to ale asi i tím, jaký život žijeme a jak se snažíme s lidmi komunikovat.
Michal: To je podle mého slovíčkaření. U nás je dobře, ani nevíme, v jakém ráji si tu žijeme. Když slyším lidi nadávat na tohle a na tamto, říkám jim: zajeďte se podívat někam do světa, stačí klidně i do některých států Evropy, a budete pospíchat zpátky domů. Už jen to naše zdravotnictví a zdravotní pojištění! To přece zdaleka nemají všude — a zkuste si třeba s infarktem lehnout do nemocnice v USA! Část lidí se trochu radikalizuje, to je fakt, jsou frustrovaní a nespokojení, ale je to na celé naší společnosti, aby držela pospolu, aby vysvětlovala a dávala dobré vzory, a pochopitelně také eliminovala politiky a politiku, kteří se na té radikalizaci podílejí, podněcují ji, anebo se na její vlně vezou a přiživují. Potřebujeme především mladé a vzdělané lidi. Pokud ale tahle skupina obyvatel na všechno z lenosti rezignuje a dá přednost věčnému scrollování nesmyslů na mobilu, dobře to nedopadne.
Váš vztah má za sebou čtvrt století. Máte nějaký společný rituál nebo pravidlo, které podle vás přispělo k tomu, že partnerství funguje tak dlouho?
Aleš: Máme jich plno! A navíc jsme pořád spolu. Letos jsme se od sebe museli pracovně vzdálit na dvě noci a zjistili jsme, že se nám to od roku 2000 nestalo! Kdysi jsme poslouchali starší páry, které spolu žily dlouhé roky, a lačně jsme hltali jejich životní moudra. Často se v nich objevovala tolerance a humor. Dneska to můžeme potvrdit. Důležité je vybrat si toho pravého, milovat ho, ctít ho, nesnažit se ho změnit — a pak taky tolerance a humor. Jak prosté… A k tomu samozřejmě zdraví. Když ho člověk má, pak jde všechno.
Michal: Těch rituálů máme docela dost. Tak jeden za všechny: před usnutím si popřejeme dobrou noc a dáme si pusu. A to samé ráno: den musí začít polibkem a slovy „Dobré jitro…“.
