„Soutěže krásy mi daly pocit, že jsem opravdu dobrá,“ říká trans žena Martina Sobková, která reprezentovala Česko na Miss International Queen
Martina Sobková patří k ženám, které dokázaly propojit vlastní příběh s profesionálním úspěchem – je modelkou, podnikatelkou a šéfredaktorkou odborného časopisu Bankovnictví. Narodila se jako Matěj, ale už od dětství cítila, že její identita nesouzní s tím, jak ji vnímalo okolí. Tranzicí prošla až v dospělosti, po letech nejistot a snahy „zapadnout“. Sama otevřeně říká, že jemné rysy nemá dané geneticky, a právě proto na sobě pořád intenzivně pracuje.
V roce 2025 prorazila do světa soutěží krásy – nejprve jako jedna z finalistek Miss Universe Česko a následně jako historicky první Češka vybraná pro Miss International Queen, nejprestižnější světovou soutěž pro transgender ženy. Soutěže vnímá jako náročnou disciplínu, která spojuje výkon, disciplínu i sebevědomí a která dokáže ženám dodat nejen sílu, ale i viditelnost, jakou by jinak získávaly jen těžko.
Dnes sdílí svou zkušenost proto, aby mohla dodat odvahu dalším trans ženám, které na začátku vlastní proměny hledají směr. Jak sama říká: nejde jen o krásu, ale o odvahu přijmout sebe samu a najít své místo ve světě.
Kdy sis začala uvědomovat, že tvoje identita nesedí s tím, jak tě vnímalo okolí?
Už jako malá. Narodila jsem se v roce 1988 a vyrůstala v malém městě na Moravě, navíc v křesťanské rodině. Neříkala jsem si ale, že „nesedí“ – spíš jsem jen cítila, že je něco jinak. Nepřikládala jsem tomu tehdy velký význam. Častokrát jsem chtěla být holka. Občas večer jsem se i modlila, abych se tak probudila. Ale byl to takový můj uzavřený svět. Nikomu bych to neřekla, protože jsem si myslela, že to není normální. Postupně jsem si začala víc a víc říkat, že jsem „divná“, že nejsem v pořádku. V patnácti jsem se rozhodla, že budu „normální“ a snažila jsem se na tento „svět“ zapomenout a žít jako ostatní kluci. Zároveň se mi vždy líbily holky, tak jsem si řekla, že se podle toho zařídím. Pořád jsem si ale pokládala otázku: „Co je na mně špatně?“ Až po mnoha letech jsem pochopila, že to špatně nebylo.
Byla ta tvoje femininní stránka nějak vidět už tehdy?
Asi ano, byla jsem jemnější a takový ubrečený kluk. Zároveň moje dětství bylo hodně spojené s ping-pongem, hrála jsem ho pořád, takže jsem to sama ani tolik neřešila. A i když jsem později měla partnerky a z ubrečeného kluka se stal vysportovaný chlap, pořád ve mně něco bylo.
Na Erasmu jsem pak mohla být konečně sama sebou. Poprvé jsem měla pokoj jen pro sebe a prostor, kde mě nikdo nesoudil. Bylo mi 24 a mohla jsem si koupit ženské oblečení, převlékat se, zkoušet, jaké to je. Když jsem se pak vrátila do Česka a znovu žila s partnerkou, tohle mi začalo strašně chybět.
A kdy ses tedy definitivně rozhodla pro tranzici?
V Praze jsem našla komunitu a kamaráda, který dělal travesty. To mi otevřelo dveře. Pak jsem se rozhodla navštívit sexuoložku a začít tu cestu. Moje gender dysforie byla už v tu dobu opravdu silná, až extrémní. Nakonec jsem se rozhodla pro změnu v 26 letech. Dlouho jsem si říkala, že se přizpůsobím „normálu“, ale nešlo to. Věděla jsem, že chci začít žít tak, jak to opravdu cítím.
Jak na to reagovalo tvé okolí?
Pro mámu to bylo těžké. Ale dnes máme krásný vztah. Paradoxně jí v tom hodně pomohla víra. Přítelkyně ode mě odešla, ale ne proto, že by „nezvládla tranzici“ – prostě jsme si obě uvědomily, že se můj život zásadně změní. Bylo fér se rozejít. A přátelé? Mám štěstí, přijali mě.
A co kolegové v práci?
V nové práci už jsem nastupovala jako žena, takže jsem tam nezažila ten kontrast „před a po“. Ale předtím jsem se setkávala s tím, co zná mnoho trans lidí: jdeš na pohovor, všechno proběhne dobře, a pak ti napíšou, že si nakonec vybrali někoho jiného. Je to diskriminace, která se těžko dokazuje. Když tě odmítnou ještě před nástupem, nemáš jak prokázat, že důvodem byla tvoje identita.
Nakonec jsi ale práci našla v médiích…
Dostala jsem místo v časopisu Bankovnictví a tam to bylo v pořádku. Šéf mě vzal takovou, jaká jsem, a to bylo důležité – po předchozí zkušenosti s pohovory to byl obrovský rozdíl.
Co tě vlastně přivedlo k myšlence začít se zajímat o soutěže krásy?
Asi to nebylo tak, že bych od malička snila o korunce. Spíš jsem vždycky chtěla být hezká, jenže spousta operací mi nevyšla a já jsem to vzdala. Měla jsem dlouhé období depresí, kdy jsem si říkala, že s tím nic nenadělám. Až později jsem ten sen znovu oprášila.
Nemůže to být i tak, že výsledky operací vnímáš přísněji, než je vidí ostatní?
Do jisté míry ano, je to subjektivní. Jsem detailistka a vidím na sobě věci, kterých si ostatní nevšimnou. Ale zároveň některé technické chyby viditelné jsou – třeba asymetrie v obličeji, přebroušené místo u oka nebo boule, které na fotkách vystoupí mnohem víc. Zní to povrchně, ale když se člověk tolik zaměřuje na passing, každý detail hraje roli. (Pokud trans člověka od pohledu lidé považují za osobu opačného pohlaví, než jim bylo přiděleno při narození, pak říkáme, že dosáhli*y tzv. passingu, pozn. redakce).
Co ti na těch nedokonalostech vadí nejvíc?
To, že je vidím já sama. Lidé kolem je většinou ani nezaregistrují, ale na fotkách nebo při určitém světle vylezou. A když už máš za sebou tolik operací, chceš, aby výsledek vypadal dobře. Proto mě některé věci tak trápily – a proto jsem měla momenty, kdy jsem měla pocit, že mě to sráží dolů.
Během rozhovoru několikrát říkáš, že je důležité vypadat dobře. Proč to pro tebe hraje tak velkou roli?
Protože vím, jak zásadní passing je – nejen pro to, jak se cítím já, ale i pro to, jak reaguje okolí. Lidé bohužel často hodnotí podle vzhledu. A když jsem viděla, že pořád nevypadám tak, jak bych chtěla, měla jsem tendenci být na sebe tvrdá. Chtěla jsem vypadat jako žena, to je celé.
Cítíš někdy tlak na to splňovat určitý ideál ženskosti?
Určitě. Myslím, že každá trans žena ten tlak zná. U mě to bylo o to silnější, že jsem měla pocit, že musím dohánět něco, co jiní mají „zadarmo“. A když jsem pak viděla, že některé věci nejdou opravit, nebo že se nepovedly, jak měly, bylo to těžké přijmout. Nehledě na fakt, že po jedné operaci mám nenávratně poškozený nerv, což mi způsobuje prakticky nonstop tlak v obličeji.
Dokázalo ti to nějak změnit pohled na sebe samotnou?
Uvědomila jsem si, že dokonalost neexistuje – ani po deseti operacích. A že tranzice není jen o vzhledu, ale o vnitřním pocitu. Když jsem začala brát vážně to, co cítím uvnitř, a ne jen to, jak vypadám navenek, začala jsem být klidnější. Dnes už to beru tak, že i když některé věci nejsou perfektní, pořád jsem to já. To ale na druhou stranu neznamená, že na sobě nepracuju a nesnažím se vylepšit detaily – asi ale jako každá žena v beauty světě.
Nepřispěly k tomu všemu ale právě i soutěže krásy?
Ne, takhle jsem se cítila už před nimi. Kamarádka, která dělá modeling, mě tehdy povzbudila, ať zkusím focení. Našla jsem si fotografa, vznikly hezké fotky a já se najednou cítila líp. Pak mě přihlásila do jedné soutěže a já se dostala až do finále. Stála jsem tam mezi dvacetiletými cis ženami – a uvědomila jsem si, že jsem vlastně hezká. Že jsem dost dobrá.
Takže ti vlastně pomohly?
Ano, obrovsky. Dodaly mi sebevědomí, které jsem dřív neměla. Pomohly mi uvěřit, že můžu stát na stejném pódiu jako ostatní ženy.
Soutěže krásy s sebou ale často nesou výrazný tlak na vzhled, zejména na postavu. V jednom z předchozích rozhovorů jsi uvedla, že jsi kvůli přípravě na soutěž dokázala shodit patnáct kilo…
Nemusela jsem, ale chtěla jsem zapadnout. Stejně jako když někdo hraje fotbal na určité úrovni – musí splnit fyzické požadavky. Mně to nepřišlo nijak špatné, k soutěžím to patří. Hlavně mi to ale ukázalo, jak velké změny jsem schopná.
Jaké pro tebe bylo stát jako trans žena v soutěži, kde byly cis ženy?
Byla jsem na sebe hrdá. Cítila jsem, že konečně někam patřím. Byla jsem vděčná, že mi dali příležitost. I když některé věci, které následovaly, nebyly vždy příjemné, ten pocit, že stojím po boku ostatních žen, byl silný.
Mnoho lidí si neumí představit, jak reaguje okolí v běžných soutěžích krásy, když se mezi soutěžícími objeví trans žena. Zažila jsi v tomhle prostředí někdy situaci, která by se dala označit za diskriminaci, nebo tě naopak přijali bez problémů?
Ne, s diskriminací jsem se tam nesetkala. Všechno proběhlo naprosto férově – dostala jsem se do finále, získala titul, nikdo mě neznevýhodňoval. Až později jsem zjistila, že existují i soutěže určené přímo pro trans ženy. Tehdy jsem si řekla, že když mohu startovat v běžných soutěžích, proč nezkusit i ty trans? První z nich byla soutěž v Brazílii.
A právě Brazílie předcházela tvé účasti na Miss International Queen v Thajsku, které je považováno za naprostý vrchol trans soutěží. Jak velký rozdíl to byl?
Obrovský. Thajsko je v tomhle svět úplně sám pro sebe – jde o největší trans soutěž na planetě, v podstatě top světovou událost v této kategorii. Brazílie byla krásná zkušenost, ale Thajsko… to byla jiná liga. Překvapilo mě, že organizace trans soutěží bývá v mnoha ohledech propracovanější než u „běžných“ menších soutěží. Servis, péče, profesionalita — člověk má opravdu pocit, že se ocitl v luxusním, téměř pohádkovém světě.
Čím konkrétně se ty trans soutěže liší? Co tě v tom prostředí nejvíc překvapilo?
Úplně vším. Standard byl neuvěřitelně vysoký – od ubytování přes stravu až po osobní přístup organizátorů. V Thajsku se mi třeba ztratily tenisky během příprav v divadle. Jen jsem to nahlásila a do dvou hodin jsem měla nové. Každá soutěžící dostala uniformy a trička na celý pobyt, protože věděli, že nemáme prostor prát. Nebyl to jen luxus, ale hlavně respekt.
Jak probíhá výběr soutěžících? Existují nějaké podmínky nebo kritéria, která musí splňovat?
Ano, určitá selekce tam je. Neviděla jsem ani jednu ženu s výraznou nadváhou – většina byla buď drobná, nebo měla typické latinskoamerické křivky, boky a zadek. Celkově jde o to prezentovat trans ženy v tom nejlepším možném světle: jako krásné, sebevědomé, stylové a profesionálně připravené.
Co se na takových soutěžích vlastně hodnotí?
Je to primárně beauty soutěž, takže vizuální stránka je nesmírně klíčová. Nejde ale jen o plastické operace – důležitá je stylizace, schopnost pracovat s make-upem, perfektně padnoucí outfity, celková prezentace, výraz, držení těla. Já měla 25 outfitů na čtrnáct dní a každý musel být promyšlený. Každá soutěžící měla vlastní tým vizážistů, protože vzhled je obrovská část hodnocení. Startovné sice není drahé, ale veškeré šaty, přípravy a beauty servis se velmi rychle nasčítají. Kromě toho je ale nesmírně důležitá i prezentace – to jak člověk dokáže mluvit, jelikož ve finále soutěž hledá svoji ambassadorku. Tuto dovednost prokezuje soutěžící jak v rámci rozhovoru s porotou, tak při projevu na stagi, ale i v rámci interakci s ostatními soutěžícími, organizátory a médii během celé soutěže.
Zní to jako velmi náročná disciplína. Jak moc tě to vyčerpávalo fyzicky?
Bylo to extrémně náročné. Spaly jsme tři až čtyři hodiny denně, maximálně. V mém věku už to šlo hodně znát. Když mi bylo pětadvacet, zvládla jsem jít večer ven a ráno fungovat. Teď se z jednoho večera dávám dohromady dva dny. Do toho neustálé srovnávání s ostatními, tlak na výkon, tréninky pasarely, stage presence… V mnoha ohledech je to jako vrcholový sport. Navíc jsem introvert a nejsem extra komunikativní.
Prezentují soutěžící i své osobní příběhy? Třeba cestu tranzicí?
Ano, i když každá soutěž k tomu přistupuje trochu jinak. Na Miss Star jsme měly přímo prezentovat svou „story behind“, tedy osobní cestu, která nás formovala. Ale třeba na International Queen to vůbec nebylo téma, tam se řeší především to, jestli má soutěžící jasnou vizi, poselství a schopnost reprezentovat. Moje vlastní vize vychází hlavně z toho, že pracuji s dětmi jako trenérka v ping-pongu. Nepovažuji se za výraznou aktivistku, ale věřím tomu, že i obyčejným fungováním ve společnosti můžu přispět k tomu, aby lidé trans ženy vnímali přirozeně a s respektem.
Myslíš, že právě osobní zkušenost hraje velkou roli v tom, jak lidé trans osoby přijímají?
Jednoznačně. U všech menšin to funguje podobně – lidé změní názor, když někoho skutečně poznají. Když vidí konkrétního člověka, ne abstraktní pojem. Najednou zjistí, že jsme úplně normální, máme svoje radosti, starosti, práci, vztahy. Paradoxně si ale jako trans komunita někdy škodíme i sami – přehnaným aktivismem nebo veřejnými konflikty mezi různými skupinami. To pak odvádí pozornost od toho podstatného.
Přinášejí soutěže krásy pro trans ženy i nějaké negativní dopady?
Ano, samozřejmě. Když do toho člověk vloží příliš emocí a energie, může to hodně bolet, zejména pokud nevyhraje. Je to navíc finančně náročné. I když se člověk snaží fungovat v „low budgetu“, pořád jde o šaty, letenky, make-up, přípravy… a to nejsou levné věci. A pokud někdo očekává, že mu soutěž automaticky zvýší sebevědomí nebo vyřeší vnitřní nejistoty, může být zklamaný. Mně soutěže hodně pomohly, ale zároveň mě několikrát dostaly na hranu vyčerpání.
Ve veřejném prostoru se opakovaně objevují názory, že trans ženy by neměly soutěžit po boku cis žen – ať už v beauty soutěžích, nebo ve sportu. Co bys těm lidem řekla?
V první řadě bych rozlišila dvě úplně odlišné disciplíny: soutěže krásy a sport.
V beauty soutěžích trans žena nemá žádnou biologickou výhodu, spíš naopak. Pokud umí lépe chodit, mluvit, prezentovat se, má férově vyhrát. Je to soutěž o estetiku a prezentaci, ne o fyzické parametry.
Sport je jiná debata. Pravidla byla dlouho nastavená špatně. Sama vím, že po roce na hormonech jsem měla pořád obrovskou fyzickou výhodu z doby, kdy jsem sportovala jako muž. Tam by to férové nebylo. Ale úplně jinak je to u mladých sportovců, kteří projdou tranzicí ještě před pubertou. Tam rozdíly prakticky mizí.
Takže za tebe je klíčové vnímat kontext jednotlivých situací?
Ano, přesně tak. U dětí jsou rozdíly malé, u dospělých je potřeba jasně stanovit pravidla, která budou férová pro všechny. V některých sportech může hrát roli i operace nebo konkrétní fyziologické parametry. Ale základ je přistupovat k tomu racionálně, ne s hysterií a strachem.
Když tě dnes sledují trans ženy, které sní o tom, že by si jednou zkusily soutěž krásy, co bys jim poradila? Jak by měly začít a na co by se měly připravit?
Ať mi klidně napíšou, ráda jim pomůžu. Soutěž krásy je komplexní disciplína, do které vstupuje mnoho věcí, a je dobré se na ni dostatečně připravit. V Česku máme odborníky na beauty soutěže, ale trans soutěže mají svoje vlastní specifika. Tím největším je asi fakt, že každá soutěžící má zpravidla svůj tým, nebo alespoň asistentku. Je tam obrovský důraz na vizi a příběh a v neposlední řadě hlavně na to, že trans žena, která v takové soutěži reprezentuje svou zemi, musí být hrdá na to že je trans a na svůj příběh a ne se za něj stydět. A to je podle mě problém evropského mindsetu. Když jsem jela na první soutěž, spousta lidí se mě ptalo: „Proč jedeš na soutěž pro trans a ještě více tím upozorňuješ na sebe, že jsi trans?“
Často se říká, že soutěže krásy jsou jen povrchní show. Ty je ale popisuješ jako velmi intenzivní zkušenost. Jak náročné to ve skutečnosti je?
Je to nesmírně náročné. A některé země to berou skutečně extrémně vážně. Já si plnou váhu toho uvědomila až na místě, ve chvíli, kdy jsem viděla odhodlání a profesionalitu ostatních soutěžících. Soutěže ale nejsou jen náročné, dokážou trans ženám dát i obrovskou sílu. Vidíš tam ženy, které si prošly násilím, komplikovanou tranzicí, odmítnutím rodiny… a přesto stojí na pódiu hrdé, sebevědomé, nádherné. Je to nesmírně inspirativní, někdy až emotivní zážitek.
Máš pocit, že soutěže krásy ti osobně změnily život?
Rozhodně ano. Když člověk vyhraje, otevře se mu svět, který předtím vůbec neznal. Je to zážitek, který se nedá popsat. Jako první Češka na International Queen jsem sice nevyhrála, ale zažila jsem momenty, které bych jinak nikdy nepoznala – přijetí od starostů, oficiální delegace, světová pozornost. Je to úplně jiná realita. Člověk se tam na chvíli cítí opravdu jako superstar. Je to něco, co si prostě nikde za žádné peníze člověk jen tak nekoupí. A víš co je na tom krásné, že pokud holka z Česka nebo Slovenska skutečně chce, tak to může zažít!
Uvažuješ o tom, že by ses do nějaké soutěže ještě vrátila? Nebo tato kapitola už skončila?
Myslím, že spíš skončila. Je to fyzicky, psychicky i finančně mimořádně náročné. Možná ale kdyby přišla opravdu výjimečná příležitost, nechám tomu malinko otevřená vrátka,. Nicméně jsem už starší a moje energie a priority jsou jinde. A není to jen o mně – je to velký zásah i do vztahu a osobního života.
A přesto, i když už do soutěží nechceš jít, stále máš zjevně silný vztah k tomu, co jsi dokázala. Pomáhá ti vědomí, že jsi byla první Češka, která tento úspěch dosáhla?
Ano, velmi. A hlavně mě motivuje, že nechci být první a zároveň poslední. Máme u nás tolik nádherných trans žen, které by mohly zazářit. A pokud některá z nich vyhraje nebo se dostane daleko, může jí to opravdu změnit život. Soutěže nabízejí obrovské příležitosti a já doufám, že po mně přijde další generace.
