„Nemám rád, když se o někom něco šeptá. Politika se má dělat pravdivě,“ říká gay poslanec Karel Dvořák, který o své orientaci promluvil teprve nedávno
Karel Dvořák, poslanec za STAN a místopředseda hnutí, nedávno veřejně promluvil o tom, že je gay a udělal tak krok, který v tuzemské politice stále nebývá samozřejmostí.
Svůj coming out má v osobním životě vyřešený už řadu let, ale teprve letos poprvé o něm otevřeně promluvil i před širokou veřejností. Nešlo o žádné velké gesto ani o pokus získat pozornost. Spíš o jednoduchou věc: být férový vůči voličům a zároveň ukázat, že orientace není nic, co by člověka mělo limitovat v práci ani v životě.
Dvořák mluví bez patosu a bez potřeby vytvářet drama. Vyrůstal v podporující rodině, během dospívání ale řešil stejné pochybnosti a obavy jako většina queer teenagerů. Nyní poprvé detailně popisuje, proč se rozhodl pro veřejný coming out, jaké reakce přišly z politiky i od lidí, a co podle něj čeká LGBT+ komunitu v situaci, kdy se v Evropě i Česku zvedá vlna neokonzervativních nálad.
Vzpomínáte si na okamžik z dětství, kdy vám poprvé došlo, že se vaše orientace liší od toho, co prožívali vaši vrstevníci?
Určitě takový moment byl, i když jsem si to spíš uvědomoval postupně. Každý to má trochu jinak, ale v něčem podobně. Nedokážu popsat jeden konkrétní okamžik, kdy bych si řekl, že se mi líbí kluci. Prostě to přišlo a musel jsem se s tím nějak vyrovnat a zpětně si to ujasnit.
Nedávno jste o své orientaci otevřeně promluvil v podcastu Lenky Králové. To byl ale spíš ten veřejný moment – doma k tomu muselo dojít už dřív. Jak to tehdy probíhalo?
Přiznám se, že moje dospívání nebylo úplně jednoduché, i když rodina byla podporující. Připadal jsem si ale hodně sám. Sebeidentifikace pro mě nebyla snadná a často na to vzpomínám – je to pro mě i motivace v politické práci. Chci, aby se lidem, kteří se hledají, žilo jednodušeji a nemuseli řešit tolik strachů a obav. Zlom přišel po maturitě, když jsem odešel na vysokou školu. Tehdy jsem se rozhodl, že už je čas být úplně vyoutovaný.
Přišel jste navíc do Prahy, která je přece jen liberálnější.
Přesně tak. Na gymplu jsem se svěřil jen nejbližším kamarádům a rodině. Moje máma to vzala docela dobře, i když o mě měla spíš starost než cokoli jiného. Můj táta už v té době nežil, takže jemu jsem to říct nestihl.
Myslíte, že to mají dnešní teenageři jednodušší než vy? Nebo je to pořád stejně těžké?
Myslím, že většinová společnost je dnes mnohem otevřenější. Menšinová sexuální orientace je mnohem víc vnímána jako normální součást života. Doufám tedy, že to pro mladé lidi dnes může být jednodušší. Ale každý si stejně prochází vlastním procesem sebeuvědomění a přijetí. Vstupujete do života s menšinovou orientací, a to je vždy výzva. Věřím, že v mnoha ohledech je situace lepší, ale ten základ zůstává – vyrovnat se sám se sebou a se svou odlišností.
A když srovnáte coming out v rodině a ten veřejný – v čem se pro vás nejvíc lišily? K rozhodnutí říct to nahlas před celou zemí jste dospěl až s odstupem času. Jaké to pro českého politika je, udělat takový krok?
Myslím, že coming out, ať už soukromý, nebo veřejný, je výsostné právo a rozhodnutí každého. Nemám rád, když se o někom něco šeptá, přijde mi to neuctivé vůči lidem bez ohledu na jejich politické názory. Já jsem vždy žil otevřeně, co se týče své orientace, před kolegy i kamarády. Nikde jsem se s tím netajil. A tím, jak čeština funguje a jak často vyžaduje rody, vám ani nic jiného nezbyde, pokud nechcete stále dokola někomu vysvětlovat, že žijete s mužem, a ne se ženou.
Věřím, že je důležité, aby ve veřejném životě existovaly příklady toho, že gayové jsou politici, lékaři i další profese – že je to prostě normální. A zároveň je to pro mě i otázka transparentnosti: politika by se měla dělat pravdivě, a to platí i o osobním životě.
Sexualita není jen o tom, s kým spíte, ale hlavně o tom, koho milujete. To se projevuje v běžných věcech – třeba tím, že nosíte prstýnek nebo se s partnerem vedete za ruku. Možná je škoda, že používáme slovo sexualita, protože to svádí k tomu, že jde hlavně o sex. Ve skutečnosti to člověka definuje mnohem méně, než si řada lidí myslí.
S jakými reakcemi jste se setkal? Překvapilo to nějaké voliče?
Nemyslím si, že by byli překvapení. Věnoval jsem se lidskoprávním tématům dlouhodobě a nikdy jsem netvrdil opak, takže bych neřekl, že jsem někoho vyloženě překvapil. Občas přišly reakce typu „nemysleli jsme si to“, myšleno neutrálně. Přišlo mi to spíše milé, i když nemám rád stereotypy typu „gay má nějak vypadat“. Možná jsem i trochu přispěl k tomu, že si lidé uvědomí, že taková očekávání nejsou na místě. Celkově byly reakce pozitivní.
Žádné hejty na sociálních sítích?
Když jdete do politiky, hejty jsou na sítích vždycky. A kdykoli jsem se v minulosti vyjádřil k právům LGBT lidí nebo trans osob, měl jsem pod každým komentářem nablito všechny možné nadávky. Takže mě to nijak nevyvede z míry – je to bohužel součást toho, když se stanete veřejnou figurou. Lidé, aniž by vás znali nebo znali kontext, umí být hnusní z jakéhokoli důvodu. Stačí, že jim poskytnete záminku.
A jak to vzali vaši spolustraníci a kolegové? Jste členem Starostů a nezávislých, a i když je to liberální strana, panují tam rozdílné názory třeba na manželství pro všechny.
To bych neřekl. Od začátku svého vstupu do politiky jsem byl otevřený, co se týče své sexuality, a už v minulém volebním období celý náš poslanecký klub podporoval manželství pro všechny. Nepřipadám si v ničem specifický. Jsem prostě jeden z poslanců, který se věnuje tématu, jež je podle mě prospěšné obyvatelům Česka. A strana je v tomhle velmi podporující – už dřív to ukázala nejen ve vztahu k menšinovým a lidskoprávním tématům, ale i třeba v podpoře žen v politice.
Jak jste vnímal, když se ve sněmovně řešila novela partnerství, respektive manželství pro všechny? Jaké to je, když se projednává něco, co se vás osobně dotýká?
Je to součást takových debat – že si o sobě, byť obecně, vyslechnete spoustu ošklivých věcí. Řada poslanců z lidovců nebo z ANO a SPD měla v tomto období opravdu nevybíravý slovník. To člověka mrzí, ale nejsme „gin tonic“, aby nás všichni měli rádi. Je to realita a součást toho, když se vydáte do takového boje.
Jsem ale rád, že minulá sněmovna udělala krok k rovnosti a vzniklo partnerství. Jsem rád, že jsem k tomu mohl přispět. Samozřejmě bych si přál, aby to bylo manželství a aby změna byla úplná. Nevidím žádný argument, který by byl proti.
Práva LGBT lidí se sice posunula, ale stále chybí možnost společné adopce a stále chybí stejný název, tedy manželství. Jak to vnímáte s nástupem nové vlády, jejíž součástí jsou SPD nebo motoristé, kteří aktivně bojují proti zrovnoprávnění? Myslíte, že se situace může zlepšit, nebo naopak hrozí zhoršení, jako na Slovensku či v Maďarsku?
Nová vláda rozhodně nebude nakloněná rozšiřování práv LGBT osob, o tom silně pochybuju. Na druhou stranu i Filip Turek někde prohlásil, že je pro manželství pro všechny, což mě překvapilo. Uvidíme, jestli to myslel vážně.
Co se týče adopcí, doufám, že se podaří prolomit to, co se minule neprosadilo, aby stejnopohlavní páry mohly adoptovat děti. A pokud jde o název manželství, budu rozhodně usilovat o to, aby se dotáhla plná rovnost a manželství pro všechny se stalo součástí právního řádu.
A neobáváte se tedy, že bychom se mohli posunout směrem k východu? Že by se situace zhoršila?
Bohužel už se k východu posouváme v celé řadě jiných témat. Je to vidět třeba ve vztahu k veřejnoprávním médiím nebo k neziskovým organizacím. Obava je tedy na místě i v této oblasti. Minimálně si myslím, že budeme svědky mnohem nevybíravějších debat o LGBT lidech. Ve sněmovně může být úplně běžné, že zazní hnusná a odporná vyjádření. A také různé „vtipné“ poznámky o sedmdesáti pohlavích a podobně, to si umím představit živě.
Jestli dojde i k nějakým aktivním legislativním krokům, těžko odhadovat. Často je to akce a reakce: pokud jedni navrhnou plné manželství pro všechny, protistrana může ze zlosti navrhnout pravý opak. To je klidně možné. Na druhou stranu je těžko obhajitelné dělat kroky zpět, třeba vůči partnerství. Dotklo by se to stovek nebo tisíců životů a vysvětlovalo by se to jen velmi obtížně. Spíš se obávám nenávistných reakcí vůči transgender lidem, a to i ve vztahu k tomu, jak je teď velmi dobře nastavená úřední změna pohlaví. Tam se bojím, zda se to podaří udržet.
Vnímáte implementaci novely správně zvládnutou? Mnoho lidí bylo v registrovaném partnerství a automaticky se do partnerství nepřevedli, takže museli řešit, že musí znovu na úřad.
To bylo součástí toho rozhodování. Podle mě je správné dát lidem na výběr, jak chtějí mít svůj život uspořádaný. Partnerství nově zavádí i společné jmění, a to není jen symbolická změna, ale má reálné dopady do osobního života. V registrovaném partnerství společné jmění nebylo. Proto mi přišlo fér, aby se ti, kterých se to týká, sami rozhodli, zda chtějí svůj vztah povýšit nejen v názvu, ale i v jeho obsahu, který s sebou nese konkrétní právní důsledky. Z tohoto pohledu to bylo nastavené správně.
Proč si myslíte, že politici jako Fico či Orbán útočí právě na LGBT komunitu?
Protože je mnohem jednodušší vyvolávat nenávist než nabízet reálná řešení, která by zlepšila život celé společnosti. Je jednodušší ukázat prstem na někoho a říkat: „Za to, že se máte špatně, může on.“ Třeba proto, že „existuje sedmdesát pohlaví“.
Je to tedy snaha odvrátit pozornost od vlastních problémů?
Ano, ale nejen to. Je to také snaha být vidět a identifikovat se skrze odpor vůči něčemu, co je snadno uchopitelné. Je to lenost a neschopnost či neochota přijít s konkrétním řešením. A nemusíme chodit na Slovensko nebo do Maďarska, vidíme to i u nás. Někteří politici se profilují čistě přes odpor vůči takzvaným kulturním tématům. Já to považuji, diplomaticky řečeno, za intelektuální lenost.
Kulturní témata obecně polarizují společnost. V poslední době můžeme vidět jakýsi globální nástup neokonzervatismu, spojený třeba s návratem Donalda Trumpa k moci. Myslíte si, že lidé jsou dnes citlivější na slova jako gender či LGBT práva?
Je pravda, že každá akce vyvolává reakci. Tím, že většina západních společností prosazovala rychlé změny vedoucí ke zlepšení postavení LGBT lidí, vyvolalo to u konzervativnější části společnosti protiakci. Není to ničí vina, prostě se to stalo. A to, jak se západní společnosti staví na stranu menšin, je podle mě správné a mělo by to pokračovat.
Někteří politici toho ale využili v boji proti takzvaným elitám: „Podívejte se, oni řeší LGBT, a vy přitom nemáte práci nebo máte drahé energie.“ Myslím si, že je potřeba jasné hodnotové ukotvení. Podporovat zlepšování postavení LGBT osob, ale zároveň nabízet racionální politiku, která řeší skutečné problémy většiny obyvatel. Jinak politika nikdy nemůže být úspěšná, pokud se zaměří příliš úzce. A ano, je to světový trend, ale odsouzeníhodný. Je nutné být velmi obezřetný v tom, jestli vedeme legitimní debatu, nebo jen sledujeme projekt nenávisti, který má zakrýt jiné kroky a vede k omezování lidských práv.
Když jsem před volbami dělal rozhovory s Piráty, ptal jsem se jich, proč by měl liberální volič volit zrovna je a ne STAN. Odpověděli, že Piráti mají povinnost hlasovat pro manželství pro všechny, kdežto u vás záleží na svědomí poslanců. Bavili jste se o tom s kolegy? Probíhá nějaká debata?
Podle mě ideální je, když svědomí všech poslanců velí hlasovat pro manželství pro všechny, aniž by k tomu potřebovali pokyn. Přiznám se, že zvlášť u témat týkajících se práv LGBT osob mi přišlo velmi nefér, jakým způsobem tehdy Piráti stavěli sami sebe jako jediné „spravedlivé“. Tak to nebylo. V tomhle jsme táhli společně absolutně za jeden provaz. STAN měl minulé období výrazně víc poslanců a na mnoha tématech jsme s Piráty spolupracovali a drželi se společného programu z roku 2021.
Za ničím nestojím víc než za tím, že STAN je strana, která LGBT témata podporuje naprosto jednoznačně. Doufám, že jsem jedním z důkazů, protože jako místopředseda strany se těm tématům věnuji. Proto mi postoj Pirátů tehdy přišel nejen nespravedlivý, ale když budu přísný, i nepravdivý.
Jaký teď máte vztah nejen s Piráty, ale obecně s bývalou koalicí? Budete v opozici spolupracovat, nebo jsou vztahy napjaté?
Pokud chcete něco skutečně prosadit, musíte být schopní domluvit se napříč kluby. Můžete dělat gesta pro média, ale ta nemají žádný skutečný dopad. Nebo můžete reálně pracovat a dotlačit věci do konce, a v tom chci pokračovat. Myslím si, že taková je i politika Starostů a nezávislých.
Samozřejmě je to těžké, pořád existují nějaké křivdy z minulého období. Ale úkolem politika je spíš příkopy zahrabávat, než je prohlubovat. Já osobně žádné křivdy necítím, to neznamená, že mě někdo někdy nenaštve, ale to je normální provoz. Ve výsledku jde o témata a o práci. A ta je jasná: udělat maximum pro to, aby v tomto období prošlo manželství pro všechny.
Nemůžu se alespoň krátce nedotknout nastupující vlády. Jak vnímáte zprávu, že kandidát na ministra zahraničí Filip Turek si vyměnil roli s předsedou Motoristů Macinkou? Je to taková rošáda na ministerstvech.
Co k tomu říct. Ministr jako ministr. Pořád je to člen české vlády – nebude dělat ostudu v zahraničí, ale bude ji dělat tady. To pro mě není argument. Člověk, který se vyjadřuje o menšinách, o ženách nebo o jiných lidech jakékoli identity způsobem, jako to dělá Filip Turek, by podle mě neměl být ve veřejné funkci. To, že ho lidé zvolili, je realita, ale přijde mi smutné, že jim to nevadí.
Někdo, kdo adoruje třetí říši, vede mizogynní politiku a vyjadřuje se o lidech tak, jak to dělá on, má jejich důvěru. Často se říká, že je to vizitka české společnosti – smutná, ale je to realita. A jestli se Filip Turek stane ministrem, je to především odpovědnost Andreje Babiše. Podle mě je nepřijatelné, aby takový člověk byl členem vlády, ale respektuju, že Motoristé ty hlasy získali a tvoří spolu s ANO, SPD a dalšími stranami většinu.
Nepřipadá vám spojení ANO a Motoristů paradoxní? ANO chce relativně rozhazovat, Motoristé prosazují přísnou fiskální disciplínu.
Samozřejmě že je to paradox, nebo když budu přesný, spíš bizár. Ty strany se nespojily proto, aby naplnily svoje programy. Spojily se proto, aby nevydaly Andreje Babiše, Tomia Okamuru a možná v budoucnu Filipa Turka orgánům činným v trestním řízení. To je ten skutečný důvod. Debata o rozpočtu, jeho vydání či nevydání sněmovně nebo o tom, jestli je pravdivý, je jen zástěrka faktu, že se ty strany neumí shodnout na tom, jak budou dělat politiku v příštím roce.
Kdybyste si měl tipnout – vydrží ta koalice, nebo se kvůli rozdílům rozpadne?
Kdybych se držel čistě racionálního pohledu, řekl bych, že se rozpadne a nemůže vydržet. Ale když se na to díváte optikou někoho, kdo chce mít moc, je klidně možné, že popře sám sebe a vydrží v koalici s někým, s kým by za normálních okolností v koalici nikdy být nemohl.
Ještě se vrátíme k tématu nenávisti vůči LGBT komunitě. Kde se podle vás v lidech bere ta nenávist k odlišnosti? Proč má někdo potřebu říkat, že nechce manželství pro všechny, když se ho to osobně netýká?
Ještě, než odpovím – jsem rád, že se nám v minulém volebním období podařilo do trestního práva doplnit přísnější postihy zločinů z nenávisti a rozšířit je i o motivaci založenou na sexuální orientaci. Zmiňuji to proto, že trestní právo v tomto funguje: společnost tak ukazuje, že drží pohromadě a odsuzuje útoky na lidi kvůli tomu, kým jsou – ať už jde o politickou příslušnost, pohlaví, věk, národnost, náboženství nebo sexuální orientaci. To je hodnota, kterou musíme chránit.
A proč nenávist vzniká? Nevím. Myslím, že lidé někdy kompenzují vlastní nespokojenost. Nevedou spokojený život a hledají viníka mimo sebe. Nebo mají potřebu cítit se lépe tím, že si najdou někoho, kdo je podle nich „horší“. Je to trochu podobné fenoménu pořadů typu Výměna manželek – někteří říkají, že se na to dívají, protože je uklidní, že „se má někdo hůř“. Možná je to i podobné tomu, když se někdo snaží z druhých udělat méněcenné bytosti, aby se sám cítil lépe. V ideálním světě by lidé byli empatičtější a snažili se chápat život optikou druhých. Pak zjistíte, že nic není černobílé.
Když mluvíte o právní ochraně, považujete ji v současnosti za dostatečnou? Organizace Prague Pride nedávno spustila kampaň upozorňující na nenávist vůči queer lidem a objevují se v ní i příběhy, podle kterých policie ne vždy projevila vůli podobné situace řešit.
To je přesně ono. Něco jiného je zákon a něco jiného realita – tedy to, jak k tomu přistupují policie, státní zastupitelství, soudy nebo úřady. Jak moc si dají práci s tím zjistit, jestli byl útok motivovaný nenávistí k jinakosti, nebo ne. Legislativně se podle mě udělala velmi dobrá práce. Teď je potřeba zajistit, aby lidé, kteří to mají řešit, byli kvalitně proškoleni, věnovali se tomu a postupovali stejně napříč regiony.
To je důležité. A týká se to i jiných oblastí – například ohrožených dětí. Co je „ohrožené dítě“, se často hodnotí úplně jinak v různých částech země, třeba kvůli strukturálním problémům regionu. Bylo by dobře, kdyby stát přistupoval k lidem stejně, ať už se narodí v Mostě, nebo v Praze. A to platí i u queer lidí a nenávistných trestných činů. Zkrátka – pořád je co zlepšovat.
Když mluvíte o regionech, napadá mě souvislost s Evropskou unií. Minulý týden médii proběhla zpráva, že manželství dvou lidí stejného pohlaví uzavřené v zemi, kde je legální, platí automaticky i v ostatních členských státech. Je to pro vás dobrá zpráva? A měla by EU tlačit členské státy, aby manželství pro všechny zavedly, nebo je to jejich kompetence?
Pro mě osobně – jako pro občana EU i jako pro člověka, kterého se to přímo týká – je to velmi dobrá zpráva. Je logické, že se váš osobní stav nezmění tím, že přejedete hranice. Žijeme v Evropě bez hranic, takže není možné, aby v Německu platilo, že jste ženatý, a v Polsku ne. Je dobře, že Soudní dvůr EU takto rozhodl.
Zároveň rozsudek neříká, že všechny státy musí zavést manželství pro všechny. To je otázka národního práva a debat v jednotlivých zemích. Byl to čistý výklad evropského práva na konkrétní situaci – že přesun z jedné země nemá zhoršit kvalitu vašeho života a práva, která už máte.
Další velká a mnohem složitější debata nás čeká u uznávání rodičovství. V některých zemích jsou obě matky matkami dítěte, v jiných jen jedna. To bude muset řešit legislativa, ne soudy.
Mám na vás možná osobnější otázku. Zmiňoval jste partnera, vy sám jste v partnerství jako institutu, nebo…?
Ne, to jsem použil jen jako obecné slovo. Já jsem se už dávno rozhodl, že dokud nebude plnohodnotné manželství, nechci vstupovat do žádné jiné formy. Takže čekáme.
Uvažujete v budoucnu i o dětech?
Upřímně, už delší dobu počítám s tím, že vlastní děti mít nebudu. V rodině jich máme opravdu hodně – bratr dvě, sestra dvě, a dvě má i sestra mého partnera. Když se všichni sejdeme, je toho až až, a tam mám prostoru na „realizaci“ víc než dost. A dnes už mám poměrně jasno, že do rodičovství sám nepůjdu.
Co byste vzkázal mladému člověku, který je gay nebo lesba, čte tento rozhovor a doma necítí úplnou podporu? Jaké povzbuzení by podle vás měl slyšet od někoho, kdo prošel vlastní cestou a dnes patří mezi úspěšné politiky?
Řekl bych mu, že má stejné právo na šťastný život jako kdokoliv jiný – a že mu to právo nikdo nesmí brát ani zpochybňovat. A že to, co dnes cítí jako slabost, je ve skutečnosti síla: odvaha být sám sebou i tam, kde mu to neusnadňují.
Žít v pravdě není vždy pohodlné, ale je to jediné, co dlouhodobě funguje. A stát při člověku, kterého miluje, je jedna z nejodvážnějších a zároveň nejkrásnějších věcí, které může udělat.
A kdyby kolem sebe měl lidi, kteří mu to nepřejí nebo mu hází klacky pod nohy, tak ať si uvědomí jedno: problém není v něm. Nikdy nebyl. Ať se zaměří na ty, kteří ho podrží – někdy to není rodina, ale je to komunita, přátelé, učitel, někdo, kdo ho bere vážně. Takoví lidé existují.
A hlavně: není sám. Tisíce lidí tuhle cestu prošly před ním. A stojí za to dojít až tam, kde už se člověk nebojí říct: tohle jsem já – a je to v pořádku. A kdyby měl někdy pocit, že je sám, tak ať ví, že jsou politici, kteří ho brání proto, že přesně ví, jak těžké to může být.
