„Z tramvaje na mě řvali, že mi uříznou hlavu, protože jsem gay,“ říká influencer Edwys, který v kampani Prague Pride upozorňuje na každodenní nenávist vůči queer lidem
Edwys je jeden z nejznámějších mladých queer tvůrců na českém internetu. Dvaadvacetiletý influencer začínal v roce 2020, kdy na sociálních sítích reagoval na transfobní výroky a postupně se začal věnovat také feminismu, duševnímu zdraví či dalším tabuizovaným tématům. Spolu s rostoucí viditelností ale přicházela i nenávist. V komentářích se objevovala přání smrti i výhrůžky fyzickým násilím, z nichž některé musel řešit s policií. Jeden z nejsilnějších momentů zažil v centru Prahy, kde na něj muž z projíždějící tramvaje křičel, že mu „uřízne hlavu“. Právě tyto prožitky tvoří základ nové kampaně Prague Pride, která otevřeně připomíná, jaké realitě queer lidé v Česku každý den čelí.
Jak jste se vlastně dostal k natáčení videí?
Začal jsem natáčet v roce 2020. Předcházelo tomu to, že jsem si dělal vlastní custom oblečení. Pak jsem narazil na jednu slečnu, která měla transfobní výroky. Natočil jsem na to video, které se docela rozšířilo, a dostal jsem spoustu nenávistných komentářů, třeba že bych se měl podřezat a podobně. Řekl jsem si, že ten „hate“ buď využiju ve svůj prospěch, nebo ho budu ignorovat. Začal jsem ho tedy využívat – reagoval jsem různými videi, často i edukativními.
Takže jste se ze začátku bránil útokům, a později jste svůj obsah postavil hlavně na queer tématech?
Ano, přesně tak. Nejdřív jsem se věnoval hlavně queer tématům a feministickým otázkám, později se přidalo i duševní zdraví, domácí násilí a další tabuizovaná témata.
Je to něco, čím byste se chtěl v budoucnu živit? Případně už se tím částečně živíte teď?
Částečně se tím živím už teď. Zároveň studuji psychologii, protože bych chtěl být psycholog. Tohle pro mě byla určitá praxe – třeba u projektu Neboj se promluvit, kde jsme řešili spoustu témat, realizovali přednášky a podobně. Určitě je to něco, čemu se chci věnovat i do budoucna.
Jaký byl váš coming out?
Vlastně docela jednoduchý, protože mám hodně podporující rodiče i celou rodinu. Přesto jsem z toho měl velký strach. Představoval jsem si, že mě vyhodí z domu nebo že mě budou nenávidět. Ve výsledku to ale vzali úplně v pohodě. Čekal jsem, že táta bude konzervativnější a bude mít odstup, ale naopak byl asi nejvíc v klidu.
Začátek pro mě ale byl trochu zvláštní – po coming outu jsem měl pocit, že jsem „něco provedl“, že jsem udělal něco špatného a musím to nějak odčinit. Měl jsem pocit, že být gay je něco špatného, a dlouho jsem si to vyčítal. Díky terapii to postupně odeznělo. Jsem rád, že jsem coming out udělal, a uvědomuju si, že ne každý má takové štěstí na rodinu.
Co vám v tu chvíli pomohlo? Byli to třeba jiní tvůrci, kteří sdíleli svůj příběh?
Upřímně, ne. Pomohlo mi něco úplně jiného, i když to zní strašně. V ten den jsem se dozvěděl, že blízká osoba chce nejspíš spáchat sebevraždu. Šel jsem to řešit za rodiči, a když jsme volali policii, všechno to ze mě nějak vyplulo. V té chvíli jsem jim řekl i to, že jsem gay.
Je vám 22, takže máte blízko k vrstevníkům nebo mladším lidem, kteří teprve uvažují o coming outu a nevyrůstají v podporujícím prostředí. Co byste jim poradil?
Pokud nevědí, kam se svěřit, doporučil bych organizaci Sbarvouven. Mohou tam získat odbornou pomoc a nasměrování, jak coming out udělat. Zároveň je důležité vědět, že coming out nikomu nedluží, dělají ho sami pro sebe a nemají povinnost ho dělat.
Pokud žijí v prostředí, které není tolerantní nebo se tam necítí bezpečně, pak – i když se to říká těžko – může být lepší ještě chvíli počkat než řešit domácí konflikty. Určitě bych doporučil obrátit se na odbornou pomoc nebo různé bezpečné organizace. Pro mnoho mladých lidí a teenagerů je ale psychoterapie těžko dostupná – čekací lhůty jsou dlouhé a dostat se k odborné pomoci není jednoduché.
Jak vůbec vnímáte situaci LGBT lidí v Česku? Myslíte, že se to za poslední roky posunulo?
Řekl bych, že se spíš trochu vracíme zpátky. Přijde mi, že třeba v roce 2020 nebo 2021, když jsem dostal nějaké nenávistné komentáře, nebylo to tak hrozné jako teď. Myslím, že je to hodně ovlivněné politikou – jak tou v USA, tak i u nás. Politici často míří na menšiny a útočí na ně, což se odráží v celé společnosti. Přijde mi, že slovních i fyzických útoků v poslední době přibývá. Může to být i tím, že se lidé už nebojí to říkat nahlas, ale ze své vlastní zkušenosti mám pocit, že se to zhoršuje víc než dřív.
Čím si myslíte, že to je? Proč si politici berou na mušku právě LGBT komunitu?
Útočení na menšiny je úplně nejjednodušší. Zvlášť queer lidé se nemohou tolik bránit jako většina. Navíc queer témata jsou u nás v Česku pořád tabu – vidíme to ve školství, v politice, v rodinách. Mluví se o tom málo. A právě proto je pro politiky strašně jednoduché využít queer komunitu jako terč a budovat si na tom nenávist a podporu. Tohle ale platí o jakékoli menšině, útočit na ni je nejjednodušší způsob, jak získat podporu většiny.
Chybělo vám ve škole povědomí o LGBT tématech?
Určitě. U nás ve škole se o tom vůbec nemluvilo. Sexuální výchova spočívala v tom, že nám dali okurku a banán a měli jsme na ně navléknout kondom, a to bylo všechno. Nic dalšího nám neřekli. Jediné, co jsme slyšeli, bylo, jak se lidé rozmnožují. Tyhle informace a témata mi hrozně chyběly. O queer věcech jsem se dozvídal až na internetu od zahraničních tvůrců.
V okolních zemích se situace poměrně zhoršuje – například v Maďarsku a na Slovensku. Myslíte, že se to u nás může se současnou změnou vlády posunout podobným směrem?
Upřímně si myslím, že ano. Podle toho, jaké strany nastupují – ať už je to SPD, Motoristé, či ANO – ta šance tady rozhodně je. Stačí se podívat na jejich volební programy, za čím ty strany stojí. Útok na menšiny je tam jasně přítomný. Myslím, že se může stát, že se posuneme zpátky. Ať už rušením financování neziskovek, nebo zákazem různých besed na základních školách o queer tématech. To jsou základní prvky toho, že se společnost posouvá zpátky. Pro někoho to možná vypadá jako neškodná věc, rodiče si řeknou, že „jim do školy cpou queer ideologii“. Ve skutečnosti ale dětem berou šanci pochopit sami sebe a netrápit se. Takže ano, mám z toho strach a myslím, že to k tomu má nakročeno.
Ve videu kampaně Prague Pride zmiňujete dva typy útoků – online i v realitě. Začněme těmi online. S jakými komentáři se na sociálních sítích setkáváte nejčastěji?
Nejčastěji je to útok na moji orientaci, nebo na to, že nosím make-up a jak vypadám. Mezi komentáři se nejčastěji objevují výhrůžky – od toho, že si na mě někdo počká, přes přání, abych se zabil, až po otevřená volání po ‚zplynování‘ či tvrzení, že si nezasloužíme žít. Jsou to velmi tvrdé útoky a objevují se s nepříjemnou pravidelností.
Nahlašujete tyto nenávistné komentáře?
Komentáře na Instagramu nenahlašuji, protože to podle mě nemá smysl — Instagram to stejně neřeší, a navíc Meta sama zrušila část ochranných mechanismů.
Já myslel spíš nahlásit policii.
Problém je, že ani zákon není úplně jednoznačný a určit, co se skutečně bere jako vyhrožování, je hodně šedá zóna. Řešil jsem to, když mi jeden člověk pořád dokola psal, že si na mě počká a podřeže mě. Napsal jsem mu, že pokud bude pokračovat, nahlásím to, a on pokračoval dál. Nevím, jestli to byl dospělý člověk, ale tehdy jsem to nahlásil. Jinak to ale většinou nehlásím, protože jsem z toho neměl žádnou pozitivní zkušenost – nic, co by ve mně vyvolalo pocit, že existuje nějaká funkční ochrana.
A ten případ, který jste nahlásil, se nepodařilo vyřešit?
Ne, nepodařilo. S tím, co mi psal, to podle policie stále nebylo „dost konkrétní“. Aby to bylo bráno jako skutečné vyhrožování, musel by mi napsat úplně přesně: „Budu na tebe čekat tady a tam a potom tě podřežu.“ Jen tehdy by to údajně splňovalo definici hrozby.
Překvapuje mě, že zrovna tohle policie nebrala vážně. Myslíte si, že je ochrana dostatečná? Měl by se zákon lépe definovat, aby chránil queer komunitu?
Určitě ano. Hodně záleží na tom, kdo s vámi případ řeší. Když narazíte na někoho, kdo to opravdu řešit chce, šance, že se to někam posune, existuje. Když ale narazíte na někoho, kdo chuť nemá, nikam se neposunete. Za mě ochrana dostatečná není. Kdyby byla, lidé by veřejně neříkali, jak by podřezali queer lidi. To, že to lidé mohou říkat bez následků a bere se to jako norma, je důkazem, že ochrana stále nedostačuje.
Když si čtete takové komentáře, co to ve vás vyvolává? Máte strach, že si na vás někdo může počkat?
Upřímně už moc ne. Otrkal jsem se a neberu si to tolik k srdci. Myslím, že lidé, kteří takové věci píšou, nemají úplně zdravý úsudek a nemá smysl se jimi užírat nebo jim vysvětlovat, že to, co dělají, je špatně – oni to často sami vědí. Dřív jsem to řešil, bral jsem si to hodně k srdci, užíral jsem se tím. Teď… je to zvláštní říct, ale prostě jsem si zvykl a nemá pro mě smysl se tím zabývat.
Proč to podle vás lidé dělají? Kde se v nich bere ta nenávist? Proč mají potřebu útočit na queer lidi?
Může to být vnitřní nenávist k sobě, nebo vnitřní homofobie, někdo třeba potlačuje svou vlastní orientaci. To jsem viděl u spousty queer lidí, kteří si tím sami prošli – nenáviděli sebe, a tím i ostatní. Může to být ale i nenávist vůči ostatním, nebo to, že procházejí těžkým obdobím. Lidé, kteří mají problém doma, nebo si nesou nějaké trápení, to často obracejí ven. Je jednodušší hodit svůj problém na někoho jiného nebo se na někom vybít. Těch důvodů může být strašně moc, od osobních problémů po špatné vzorce chování, které převzali z okolí.
Myslíte, že roli hraje i to, že sociální sítě vytváří určité zdání anonymity, a lidé mají pocit, že si můžou dovolit psát cokoliv?
Určitě. To, co vám lidé napíšou na internetu, by vám 99 % z nich nikdy neřeklo do očí. Sociální sítě vytvářejí iluzi anonymity, i když reálně anonymní nejsou. Zjistit IP adresu nebo identitu není tak těžké, jak si lidé myslí. A u mladších lidí to často souvisí i s tím, že sledují influencery, kteří otevřeně podporují nenávist vůči menšinám nebo ženám. Když to dělají jejich vzory, přijdou jim tyhle útoky normální.
Pojďme k útokům v reálu. Ve videu zmiňujete, že vám muž v tramvaji vyhrožoval uříznutím hlavy. Setkal jste se i s dalšími útoky na veřejnosti, třeba proto, že vás lidé poznali ze sociálních sítí?
Ano. Jednou jsem vystupoval z tramvaje, a když jsem šel kolem, nějaký chlap na mě zle zíral. To mě inspirovalo natočit story o tom, že se to děje opakovaně – ti lidé se dívají takovým odsuzujícím pohledem. V ten moment proti mně šli dva muži, jeden zakašlal a při tom řekl „z*urvená bu*no“. Zrovna jsem si natáčel video o tom, co se mi stalo před chvílí, takže jsem to i natočil.
Stalo se mi to víckrát. Třeba na protestu proti potratům na nás kluci pokřikovali a nadávali. Otočili jsme se a řekli jim, ať nám to jdou říct do očí. Byli úplně v šoku, protože většinou nečekají reakci. Ale i když je důležité se někdy za sebe postavit, ne vždy je to bezpečné. Nevíte, kdo ten člověk je a může vám ublížit. Proto je v mnoha případech bezpečnější nereagovat, ačkoli je to smutné.
A pokud už ten člověk na mě třeba doléhá a začne útočit fyzicky, co je podle vás nejlepší udělat?
V takovém případě je určitě potřeba se za sebe postavit a bránit se, ale zároveň je důležité znát své vlastní hranice. Pokud vím, že to nezvládnu, je lepší utéct a zkusit získat pomoc od někoho jiného. Když na vás jde někdo s fyzickým útokem, je únik většinou nejbezpečnější. Nevíte, na čem ten člověk je – jestli není pod vlivem drog, jestli nemá zbraň, nebo jestli neovládá bojové sporty. V ideálním případě zavolat policii a najít pomoc. Problém je, že lidé se často do konfliktů nechtějí zapojovat, takže spolehnout se na cizí pomoc je těžké. Únik je proto často ta nejlepší možnost.
A co se týče muže z tramvaje, který na vás křičel o „uříznutí hlavy“, to jste nějak řešil?
Šli jsme s přáteli po Václaváku, v dolní části, kde projíždí tramvaje. Najednou na mě začal křičet. Byl jsem úplně v šoku, vůbec jsem to nečekal – otevřel malé okýnko, vystrčil z něj hlavu a začal řvát, že jsem „zku*vená bu*na“ a že mi uřízne hlavu. Byl jsem tak překvapený, že jsem jen stál a koukal, jestli se to opravdu děje. Dvě hodiny jsem to nechápal. Co mě ale mrzelo nejvíc, bylo chování mých tehdejších přátel. Nikdo se mě nezastal, nikdo se nezeptal, jak se cítím. Přitom pak na sociálních sítích sami prezentovali, jak podporují queer lidi. Ale když přišlo na reálnou situaci, nepostavili se ani za vlastního kamaráda.
Myslíte, že to bylo tím, že se báli?
Částečně možná byli taky v šoku. Ale upřímně si myslím, že to prostě nechtěli řešit. Šli na párty a nechtěli si ji „kazit“ tím, že by se museli zabývat něčím vážným.
Co by podle vás pomohlo k tomu, aby se queer lidé v Česku cítili obecně lépe a bezpečněji?
Určitě větší povědomí na veřejnosti, ať už v televizi nebo jiných médiích, ale ne formou, kdy se ukazuje jen ta nejextravagantnější část komunity. Například pořád dokola stejní dva muži na Prague Pride v latexu a s odhalenými zadky. Samozřejmě i takoví lidé existují a není to problém, ale veřejnost pak vidí jen tuto podobu. Bylo by dobré ukazovat i to, že queer lidé jsou úplně obyčejní – chodí do práce, platí daně, žijí běžné životy jako všichni ostatní. Důležité je i školství – mluvit o těchto tématech normálním způsobem, ne stylem „muž a žena mají dítě, všechno ostatní je špatně“. Stejně tak je klíčová podpora neziskových organizací, které s těmito tématy pracují. A samozřejmě i tlak na politiky, aby řešili reálné problémy lidí, a ne aby brali queer lidem práva.
Když jste zmínil Pride… Hodně uživatelů v komentářích píše, že „LGBT propaganda je všude“ a že se queer lidé „cpou na sílu“. Co byste takovým lidem vzkázal?
Věřím, že kdyby byli v různých zemích zabíjeni kvůli tomu, kým jsou, reagovali by taky jinak. Heterosexuální lidé mají „svůj Pride“ každý den – nikdo jim nebere práva kvůli tomu, koho milují. Kdyby se báli přijít domů a říct rodině, že mají partnera nebo partnerku opačného pohlaví – protože by je mohli vyhodit nebo dokonce zabít – taky by protestovali. Pride je protest a zároveň oslava queer lidí. Je to jeden týden v roce, kdy se lidé mohou cítit bezpečně mezi ostatními, kteří to mají podobně. Pro spoustu queer lidí, kteří nikoho podobného neznají nebo v okolí nemají, je to jediné místo, kde se cítí přijati.
A lidé, kteří tvrdí, že queer komunita „něco cpe“, jsou často ti samí, kteří sami prosazují heterosexualitu jako normu – třeba tím, že jim vadí, když se dva lidé stejného pohlaví drží za ruce. Přitom stejné projevy náklonnosti hetero párů jim nevadí. Věřím, že kdyby se tito lidé informovali, zjistili by, že Pride je bezpečné, krásné a zároveň důležité místo. A že by jim možná otevřel oči i v tom, v kolika zemích je queer lidem stále upíráno právo na život.
