„Když jsem ležela na zemi, křičela jsem, že teď poznají, kdo jsem,“ říká trans žena Dominika Podhorová, kterou agresor napadl na hřišti před zraky asi osmdesáti lidí
Sedmnáctiletá Dominika Podhorová patří k nejmladším tvářím kampaně „Právě teď někdo queer zažívá nenávist. Darujte mu bezpečí“, kterou Prague Pride upozorňuje na to, že queer lidé v Česku stále čelí každodenní agresi. Sama Dominika o tom ví víc, než by kdy chtěla. Se svou identitou se začala potýkat už v dětství, ale až ve třinácti letech si poprvé přiznala, že je trans žena. Ještě na základní škole čelila šikaně spolužáků i nepochopení některých učitelů, a když se později přestěhovala do nového města, situace se dramaticky zhoršila.
Skupina místních mladíků ji opakovaně napadala – nejprve na diskotéce, později i na ulici. Jeden z útoků vyvrcholil na fotbalovém hřišti, kde agresor srazil nejen ji, ale i její maminku. Přihlíželo tomu zhruba osmdesát lidí, aniž by kdokoli zasáhl. Právě tato zkušenost ji přivedla k rozhodnutí svůj příběh otevřeně sdílet.
Dominiko, kdy jste se poprvé začala setkávat s pocitem, že je vaše identita jiná, než jak vás vnímá okolí? Byl to postupný proces, nebo přišel konkrétní okamžik, kdy jste si to pojmenovala?
Už od mala jsem cítila, že se mnou není něco úplně v pořádku, ale dlouho jsem nevěděla, co přesně to je. Až když mi bylo třináct, tak jsem kvůli sebepoškozování začala chodit na psychiatrii. V tu chvíli jsem už chtěla, aby se o mně vědělo, kdo jsem, ale nejdřív jsem přiznala jen to, že se mi líbí kluci. Začala jsem se malovat a celkově jsem působila víc žensky, protože jsem chtěla, aby ten proces byl jednodušší. Myslím, že kdybych už ve třinácti řekla, že se cítím jako žena, měla bych to mnohem těžší.
Takže jste se nejdřív vyoutovala jako gay?
Ano. A až potom jsem řekla, že se cítím jako žena. V tu chvíli jsem ale schytala obrovskou vlnu nenávisti na sociálních sítích, takže jsem s tím na čas přestala. Znovu jsem se k tomu vrátila před dvěma lety a od té doby už takhle žiju.
A vy jste s tím už v těch třinácti šla veřejně na sociální sítě? Ta nenávist tedy přicházela od kamarádů a spolužáků?
Přesně tak. Hlavně ve škole si ze mě dělali srandu, že se maluju. Do školy jsem nalíčená nechodila, ale jednou si všimli, že mám na řasách zbytek řasenky, a smáli se mi. Já jsem to brala tak, že ať se smějí.
Jak moc inkluzivní je podle vás prostředí na českých školách?
Od konce září už do školy nechodím, pracuju. Ale když mi bylo třináct, bylo to hodně těžké. Zažívala jsem šikanu od studentů a občas i od učitelů. Jednou jsem přišla do školy namalovaná a učitelka mi řekla, že make-up není pro kluky. Druhý den jsem přišla namalovaná ještě víc a poslala mě do ředitelny. Ředitelka s tím problém neměla, jen mě poprosila, ať si nedávám tak výraznou rtěnku. Tím to skončilo a dál už se to neřešilo.
Mohu se zeptat, jak teď vypadá vaše situace kolem tranzice, když ještě nejste plnoletá? Užíváte již hormony, nebo je to zatím něco, co plánujete spíš do budoucna?
Zatím hormony nemám. Ale už si všechno postupně obcházím – byla jsem u sexuologa i psychologa. Teď mi zbývá ještě psychiatr, endokrinologie a urologie a potom už budu jen čekat na schválení.
V některých zemích je ten proces jednodušší, stačí vaše osobní svědomí, že jste trans. V Česku je to ale poměrně byrokratické. Je to pro vás ponižující? Slyšel jsem, že u sexuologa se řeší i věci, které vůbec nesouvisejí s identitou, ale spíš se sexualitou.
Je to hodně nepříjemné a vlastně nechápu, proč je to tak zdlouhavé. Na jednu stranu to chápu, ale když v jiných zemích nemusíte nic takového podstupovat, připadá mi to zvláštní.
Jste jedna z tváří kampaně Prague Pride, která upozorňuje na nenávist vůči queer lidem. Váš příběh souvisí s tím, že jste se před dvěma lety přestěhovala z většího města do menšího.
Ne, bylo to naopak – z menšího do většího. Ale upřímně to větší zase o tolik větší není. Je to sice město, ale já ho vnímám jako malou vesnici.
Jaký to mělo dopad na vaši psychiku a pocit bezpečí? Bylo to jiné?
Já jsem se přestěhovala ze Štěkně. Tam jsem zažívala nenávist hlavně ve škole, ale nebylo to tak strašné jako tady. Když jsem sem přišla, tak mě místní parta pozvala ven. Byla jsem s nimi jen jednou. Pak jsem šla na diskotéku a tam mě jeden kluk zavolal ke stolu, doteď mě napadl už třikrát. Začal opět řešit, jestli jsem holka, nebo kluk. Tehdy jsem ještě nosila paruku. Přitom věděl, kdo jsem.
Od začátku jste vystupovala transparentně jako trans?
Ano.
A když se staly ty útoky předtím, kontaktovala jste policii? Jak to probíhalo?
Poprvé na té diskotéce jsem policii zavolala, protože jsem se bála – bylo to poprvé, co mě napadl někdo cizí. Policie ale nic neudělala. Našli sice toho, kdo to udělal, ale on to popřel. Policista mi řekl, že jestli to chci řešit, musím podat oznámení na stanici. Tím, že to popřel, jsem nabyla dojmu, že to asi nemá cenu, a nechala jsem to být. Podruhé mi dal pěstí opět ten samý kluk.
A jenom pro upřesnění – ten první útok byl fyzický, nebo verbální? Na té diskotéce.
Chytil mě za ruku a měla jsem strach. Takže fyzický.
A ten druhý útok? Ten byl také fyzický?
Ano. Stalo se to znovu na akci. Šla jsem s kamarádkami domů a u pošty na nás čekala parta asi deseti kluků. Tvrdili, že jsem jednomu z nich strhla z ruky pásku. Já jsem si tím vůbec nebyla jistá, a tak jsem se celou dobu omlouvala. Pak mi došlo, že strhnout takovou pásku není jednoduché a kdybych to udělala, určitě bych to věděla. Myslím, že si jen hledali důvod, jak tu situaci vyprovokovat.
A pak došlo ještě k nějakému třetímu útoku?
Ano. Ten už byl na hřišti.
To je útok, o kterém mluvíte i v kampani. Ten se stal, když jste byla s maminkou na fotbalovém utkání. Útočník vás shodil na zem, srazil i vaši maminku a kolem bylo asi osmdesát lidí, kteří tomu přihlíželi. Můžete popsat, co se tam přesně stalo?
Byli tam dva kluci. Jeden z nich, tomu je sedmadvacet, na mě poprvé začal slovně útočit už na hřišti, když jsem šla volat. Stáli s dalšími dvěma kluky na tribuně a pořvávali na mě urážky, ale nevšímala jsem si jich. Když jsem šla zpátky, otočila jsem se a řekla „prosím?“ Ten kluk řekl, že tam nemám co dělat a ať vypadnu. Řekla jsem mu, ať jde do pr*ele, sedla jsem si a jednomu z nich jsem ukázala prostředníček. Pak byl klid. Když jsme odcházeli domů, jeden z nich slezl z tribuny, shodil mě a když mi mamka šla pomoct, shodil i ji. Do toho se připletl i ten, co mě napadl už dřív.
A lidé kolem? Nikdo nepomohl? Ani jeden člověk nezasáhl?
Ne. Ne že by se nás někdo zastal – spíš nám říkali, ať vypadneme a přestaneme to řešit. Přitom jsme nic neudělaly. A úplně na konci ke mně přiběhl ten kluk, co mě napadl v minulosti, a hned za ním další. Moc si to nepamatuju, ale říkala jsem mu, ať toho nechá. Odešli jsme. Celou cestu jsem brečela. Když jsem ležela na zemi, křičela jsem na ně, že teď poznají, kdo jsem. Byla jsem v obrovském afektu a nevěděla jsem, jak reagovat, ale odmítla jsem nereagovat vůbec.
Rozumím. A u toho posledního konfliktu – volali jste pak policii?
Ten den ještě ne. Když jsme šli domů, utekla jsem mamce a běžela ke kostelu. Svalila jsem se na zem a prosila jsem o pomoc tátu, který mi zemřel, když mi bylo devět měsíců. Nenáviděla jsem svět a měla jsem silné myšlenky na sebevraždu. Pak pro mě přiběhl maminčin kamarád a odvedl mě domů.
Jaký to na vás mělo dopad? Musela jste vyhledat psychologickou pomoc?
První měsíc byl hrozně těžký. Nebyla jsem schopná vyjít z domu, přestala jsem chodit do školy. Stalo se to v červnu, a já kvůli tomu nedokončila ten školní rok. Do školy jsem se vrátila jen jednou. Cestou jsme se s kamarádkou stavily v potravinách a před obchodem stáli kluci, kteří na mě začali pokřikovat, že dopadnu jako na hřišti. Hodně mě to zasáhlo. První hodinu ve škole jsem celou probrečela. Pak jsem to řekla učitelce, našly jsme ty kluky a šla jsem domů.
A jak to bylo dál?
Kamarádi mě pak doprovázeli všude. Sama jsem skoro nikam nechodila. Dodnes, když už jdu sama a vidím ty kluky, zapínám si nahrávání – poznám je na dálku a nevím, co čekat.
Jak reagovala vaše maminka na to, že se útok dotkl i jí? Změnilo to nějak vaši komunikaci o bezpečí a o tom, co se kolem vás děje?
Byly jsme z toho dlouho obě úplně špatné. Mamka se bála chodit i do práce, protože chodila cestou, kde se ti kluci často pohybovali. Nejhorší ale bylo, že to celé viděl můj sedmiletý brácha. To mě mrzí nejvíc.
Taková filozofická otázka – kde se podle vás bere ta nenávist vůči trans lidem, gayům a lesbám? Proč je LGBT komunita tak častým terčem útoků?
Na to asi nedokážu odpovědět.
Jaké reakce jste zaznamenala po zveřejnění videa v rámci Prague Pride? Převládala podpora, nebo se objevila další vlna nenávisti?
Nečekala jsem to, ale dostala jsem obrovské množství podpory. Občas se objevil nějaký nenávistný komentář, ale tomu se dnes už spíš směju – ti lidé vůbec nevědí, o čem mluví. Když někdo napíše něco, o čem vím, že to není pravda, nechám to být. Za celou tu dobu převažovala podpora nad nenávistí.
Ačkoliv už ve škole nejste, máte poměrně čerstvou zkušenost. Probíhá tam podle vás dostatečná edukace o LGBT tématech? Taková, která by mohla předcházet stereotypům a nenávisti?
Vůbec ne. Do té školy jsem to měla tři minuty a byla jsem tam dva roky. Přišla jsem sem, když jsme se přestěhovali. Vůbec jsem tam nechodila, protože tam byli lidé, kteří mě nemají rádi a se kterými jsem měla problém. Kvůli tomu jsem propadla a další rok jsem šla znovu. Ze začátku to bylo hodně těžké – lidé si na mě pořád otevírali pusu, smáli se, uráželi mě. Já jsem si to ale nenechávala líbit. Když jsem se ohradila, většinou zmlkli a pak už si mě nikdo moc nevšímal, protože věděli, že to nemá cenu a že mě tím nezlomí. Někteří učitelé mě pořád oslovovali v mužském rodě. Většině jsem to vysvětlila a respektovali to, ale někteří ne.
Napadá vás nějaká věc, která by se v Česku měla změnit, aby queer lidé nemuseli řešit, kudy jít domů, nebo se bát, že je někdo na ulici napadne?
Myslím, že by na základních školách měly být informační programy o těchto tématech. Aby lidé chápali, o co jde. Už na základce mají děti různé názory a kdyby existovala hodina věnovaná tomuto tématu, myslím, že by to hodně lidem otevřelo oči. Možná by si uvědomili, že si LGBT lidé nezaslouží nenávist.
Kdyby si tento rozhovor přečetl někdo, kdo je cisgender, vůbec se v tématech orientace a identity nevyzná, žije třeba v malém městě a potká někoho trans – co byste mu řekla, aby věděl, jak se k takovému člověku chovat? Jak ho oslovovat a jak vnímat jeho potřeby a identitu?
Je důležité se zeptat toho člověka, co mu vyhovuje. A pokud to někomu vadí, neměl by to řešit ani si toho všímat. Nechat ostatní žít jejich život. My jsme ti, kdo určují svůj život, a my se rozhodujeme, kým jsme. A lidé, kteří mají nenávist vůči LGBT lidem, by se měli zamyslet, protože spousta lidí si jich taky nevšímá.
Jak to teď s vaším případem bude dál? Je to stále v řešení?
Pořád se to řeší. Už půl roku.
Uvažovala jste o tom, že byste se přestěhovala do většího města, třeba do Prahy, kde jsou lidé obecně tolerantnější? Nebo zůstanete tam, kde jste?
Máme to v plánu na konci školního roku. Já bych tady ale ráda zůstala i kvůli těm lidem – dělá mi nějakým způsobem dobře, že mě nemají rádi. Líbí se mi tu. Od chvíle, co se to stalo, už na mě nikdo nic moc neříká. Občas se najde někdo, kdo se mě snaží shodit, třeba se ptá, jaké mám přirození. Odpovím, že to je jediné, co ho zajímá. Myslím, že jejich cílem bylo, abych byla jako oni, abych nezapadala. Ale já jsem pořád svá.
