„Bylo by skvělé, kdyby každé dítě mělo šanci na šťastnou rodinu. Je jedno, jestli jsou to dva tátové, nebo dvě maminky,“ říká zakladatelka projektu, který pomáhá opuštěným dětem uchovávat vzpomínky

Martina Opava svou cestu k pomáhání nezačala postupně, ale velmi konkrétním životním otřesem. Když se její manžel po vážné nemoci zotavil, rozhodla se proměnit vděčnost v čin a založila nadační fond La Vida Loca. Z původního osobního gesta vyrostl projekt Život v kufříku, který dnes pomáhá novorozencům opuštěným v porodnicích a uchovává jejich první vzpomínky – ty, které později utvářejí jejich identitu. O tom, proč se její pozornost obrátila právě k těm nejmenším, jak funguje péče o ohrožené děti v Česku a kde vidí největší systémové mezery, jsme spolu mluvili v následujícím rozhovoru.

Dočetl jsem se, že jste založila nadaci La Vida Loca ve chvíli, kdy se váš manžel potýkal s rakovinou. Byl to hlavní důvod, proč jste se začala věnovat neziskové činnosti?

V ten moment ano. Bylo to velké poděkování vesmíru, že to u nás dopadlo dobře. Zvlášť když šlo o rakovinu varlete a doma jsme měli dvě malé děti, přičemž jsme plánovali i další. Byla to citlivá situace.

Říkali jsme si, že chceme poděkovat nějakým způsobem, třeba i jednorázově. Protože máme nejbližší vztah s Vinohradskou nemocnicí, obrátili jsme se právě tam. A zjistili jsme, že jako fyzická osoba není vůbec jednoduché poděkovat sestřičkám za jejich práci. To byl ten krůček k tomu, abychom založili organizaci a mohli poděkovat oficiální cestou.

Jaké to pro vás bylo, když jste měla malé děti a váš muž měl rakovinu? 

Teď zpětně mi to přijde opravdu strašné. Ten stres z toho, že se to mohlo vyvinout úplně jinak, byl obrovský. Ale mám pocit, že v dané chvíli jednáte z pudu sebezáchovy – prostě jedete a děláte to, co je potřeba. Postaráte se o děti, rychle si nastudujete vše, co potřebujete, abyste rozuměla lékařům i diagnóze.

Jezdila jsem třikrát denně za mužem do nemocnice, protože jsem nesouhlasila se stravou, kterou tam dostával. Takže jsem musela vařit a vozit vlastní jídlo. Je to prvotní šok, ze kterého se nadechnete, domluvíte se, že to spolu dáte, a pak jedete v režimu sebezáchovy. A teprve asi rok poté na mě začaly doléhat úzkosti a dopady toho, čím jsme prošli.

Jak už jsme zmínili, jako poděkování vesmíru jste založila nadaci. Ta se ale nevěnuje onkologickým pacientům, nýbrž novorozencům, které opustí rodiče. Proč zrovna tato oblast? 

Začala jsem pomáhat rodinám onkologických pacientů jako koučka, protože těch jsem v čekárnách potkávala nejvíce. Brzy jsem ale zjistila, že tuhle oblast už poměrně dobře pokrývají různé nadační fondy a nadace. 

Víc mě to táhlo právě k naději a optimistické energii nového života. A protože jsem měla doma dvě malé děti, přirozeně mě přitahovala miminka. Už v době těhotenství, tedy dva až tři roky předtím, jsem se dozvěděla o odložených dětech ve Vinohradské nemocnici. A tehdy se to celé spojilo.

Kolik dětí je v Česku každoročně odloženo?

Ptala jsem se tehdy sestřičky, kolik to je ve Vinohradské nemocnici. Počítala jsem tak se třemi, čtyřmi dětmi ročně, ale ona mi řekla, že jich je 25, a to jen ve Vinohradech.

Když jsem si pak spočítala, že v Česku je zhruba 85 až 90 porodnic, vyšlo nám číslo kolem 500 odložených dětí ročně. To je enormní číslo, které mě nemohlo nechat chladnou. Zvlášť když kolem sebe máte maminky, které nemůžou mít děti, a přátele, kteří touží po rodině. Nerozuměla jsem tomu, proč proces nefunguje tak, aby dítě mohlo jít okamžitě do milující rodiny.

Nakonec jste tedy začali pečovat o děti, které byly odloženy, a předáváte jim speciální kufřík. Co přesně v něm najdou?

Na první pohled to vypadá jako obyčejný kufřík, ale obsahuje to nejcennější, co se týká identity dítěte, kterou později v životě hledá.

Jsou v něm všechny informace o tom, kdo s dítětem byl a kdo mu dával lásku a péči v letech, na které si dítě nemůže pamatovat – tedy zhruba od narození do pěti až šesti let. Najdete tam záznamy z dne narození, přání od zdravotníků, od přechodných pěstounů, případně také z dětského domova. Podle toho, kam dítě dále putuje – ať už do přechodné pěstounské péče, adopce nebo trvalé pěstounské péče – v kufříku navazují další vzpomínky.

Jsou tam fotografie, zapsané informace o prvních úsměvech, o tom, kdy si poprvé sedlo, batolilo se, stouplo si, udělalo první krůčky. Vše, co by se jinak ztratilo a nikdo by to dítěti nedokázal povyprávět. Právě tyto drobné, citlivé informace tvoří linku identity a odpověď na otázku „Kým jsem?“.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Ozvaly se vám už třeba děti, které vyrostly právě s kufříkem, a jsou vděčné, že mají své vzpomínky?

Letos oslavíme desátý rok, což jsem si na začátku neuměla ani představit – zvlášť bez státní pomoci. A během těch deseti let se nám průběžně ozývá opravdu velké množství rodičů. Zatím ne děti samotné, ale právě rodiče, kteří mají dítě svěřené do péče. Děkují nám za to, že kufřík existuje.

Děti se jich totiž ptají, jak vypadaly jako malé, jakou fotku mají donést do první třídy, kdy měly první slůvko nebo jak se naučily sedět. A adoptivní rodiče tyhle informace většinou nemají šanci zjistit, pokud nemají kufřík. Pokud totiž někdo před nimi vzpomínky neschromáždil, už je jednoduše nelze doplnit.

Takže i pro adoptivní rodiče je to velká pomůcka, protože mají vzpomínky dítěte už od narození.

Přesně tak. Adoptivním rodičům to pomáhá pochopit příběh dítěte – s čím k nim vlastně přichází, s jakou zátěží. Každé dítě, které se dostane do osvojení nebo adopce, přichází s určitým traumatem. Pochopit třeba to, že dítě neprošlo jen jednou pěstounskou rodinou, ale třeba pěti různými místy, je pro adoptivního rodiče klíčové. Musí vědět, že dítě postrádá pocit bezpečí domova a že je potřeba k němu přistupovat jinak.

Děti nás zatím přímo nekontaktují, ale skrze rodiče víme, že ve škole prospívají, daří se jim a nedochází u nich k retraumatizaci. To znamená, že znovu neotevírají ránu z odložení, protože tuhle bolest mají pokrytou pravdivými informacemi od pečovatelů. Když v šesti letech nastoupí do školy, už znají svůj příběh a nic je nepřekvapí – ani spolužáci, ani učitelé.

Více v Galerii

Zdroje: archiv Martiny Opavy/ Se svolením

Věnujete se i biologickým matkám, které se rozhodnou nechat dítě v porodnici? 

Velmi rádi bychom se věnovali i tomuto směru. V Česku totiž skoro neexistuje podpora pro biologické matky, které jsou nějakým způsobem donuceny dítě odložit, nebo mají pocit, že musí. Za deset let v oboru bohužel necítím téměř žádnou podporu těchto žen, což je mi nesmírně líto.

V 90 % jde o sociální důvody – žena nemá finance, partner odešel, nemá rodinu ani zázemí, někdy i práci. A najednou neví, na koho se obrátit. To je podle mě tristní a jako společnost bychom se nad tím měli vážně zamyslet. Nejde jen o azylové domy; jde o průvodnictví celou situací: jsem těhotná, jaká mám práva, co bude potom, můžu si o dítě zažádat zpět?

My se tomu zatím nevěnujeme, protože máme plné ruce práce s péčí o duševní zdraví odložených dětí a s následnou péčí v pěstounství a adopci. Ale kdybychom měli finanční kapacitu, byla by to první oblast, do které bychom se chtěli pustit – prevence odkládání dětí začíná právě u biologických maminek.

Jak dnes vypadá situace kolem odložených dětí? Vidíte prostor pro systémové změny, nebo podle vás současné nastavení funguje dobře?

Kolik máme času…? Protože těch nedostatků je opravdu hodně.

Nový zákon o ohrožených dětech měl být podepsán letos, ale se změnou vlády se to opět nedotáhlo. Doufám, že se nezačne úplně od začátku, protože se na něm tři roky pracovalo. Problémy jsou naprosto všude.

Nepracuje se dost s biologickými rodinami. Odbor sociálně-právní ochrany dětí je přetížený, sociální pracovnice mají obrovské množství případů. Chybí mezioborová informovanost – mezi zdravotníky, sociálními pracovníky i dalšími profesemi.

A také jsme jediná organizace v republice, která sleduje příběh dítěte napříč všemi etapami – ať je u zdravotníka, u pěstouna nebo v adopci či v dětském domově. Neměla by to být práce jedné organizace. Potřebovali bychom systémové ukotvení povinnosti uchovávat vzpomínky, protože je to zásadní pro identitu dítěte i jeho duševní zdraví.

Těch potřebných změn je opravdu mnoho.

Jak si vysvětlujete, že v systému zůstává tolik slabin? Souvisí to spíše s nedostatkem financí, nebo jde o oblasti, které dosud neměly dostatečnou legislativní pozornost?

Je to relativně nové. Institut přechodné pěstounské péče je u nás, pokud se nepletu, od roku 2009–2010. To znamená, že je stále velmi čerstvý. První děti, které prošly přechodnou pěstounskou péčí, ještě ani nejsou dospělé. Stále jsme v jakési pilotní fázi, vše se dělá za pochodu.

Na jednu stranu tedy chápu, proč v systému jsou díry. Na druhou stranu zákony stále výrazně stojí na straně biologické matky, místo aby chránily dítě. Potřebujeme, aby dítě bylo primárně pod ochranou.

Pokud matka nepodepíše souhlas s adopcí, i když ví, že se její situace nezmění a dítěti nemůže poskytnout bezpečí, běží čas. Dítěti se mezitím upírá šance na stabilní rodinu. Měla by existovat přísnější lhůta i důslednější proces. Teď to tak úplně není. Biologická matka má mnoho příležitostí dítě získat zpět, a mezitím se oddaluje možnost šťastného dětství v milující rodině.

Setkala jste se i s případy, kdy dítě dostalo kufřík se vzpomínkami, protože vyrůstalo v porodnici, pak bylo v ústavní péči, a nakonec si ho biologická matka převzala a byla vděčná, že jste vzpomínky uchovali?

Ano, to je krásný příběh, ale za deset let máme bohužel jen jeden takový případ.

Takže to není příliš časté.

Je to jeden. Kufřík pro tuto maminku uchovávala nejprve zdravotní sestřička a pak přechodná pěstounka. Obě věřily, že maminka situaci zvládne, že se během roku dá dohromady a bude moci o dítě znovu požádat a stát se mu dobrou mámou. Tam to opravdu vyšlo. O dalších případech, kde by to dopadlo stejně dobře, nevím. Naopak znám ty, kde to nedopadlo.

Stává se, že dítě se z přechodné pěstounské péče vrátí k biologické matce, která to po měsíci opět vzdá. A dítě tak projde znovu odložením. To je strašné. Jakmile se dítě jednou zahojí, naváže kontakt s klíčovou osobou, přestane plakat, začne spát a jíst – a pak si tím projde znovu ve třech nebo půl roce. To se prostě nesmí stávat. 

Co to může dítěti psychologicky způsobit? Jaké trauma taková zkušenost přináší?

V období od narození do jednoho roku, případně do tří let, se vytváří attachment – pouto mezi dítětem a klíčovou osobou – a také důvěra. Dítě si vytváří představu: můžu věřit lidem? Můžu věřit, že je o mě postaráno? Když pláču, přijde někdo?

Když se to děje správně, dítě věří, že je milované a v bezpečí. Když se to ale neděje – když je odloženo a znovu přijde někdo jiný, kdo jinak voní, jinak mluví, jiné prostředí – dítě ztrácí přirozenou schopnost důvěřovat.

A víme, jak to vypadá u dospělých, kteří nevěří v lásku nebo v sebe – jejich vztahy často nefungují, sebepojetí je narušené, člověk nevěří sám sobě, že něco zvládne, že si zaslouží lásku nebo hezký život. Toto trauma pak ovlivňuje celý život.

V Česku se nedávno zrovnoprávnilo postavení stejnopohlavních párů, ale stále chybí možnost společné adopce. Myslíte, že by její umožnění mohlo pomoci i těmto odloženým dětem?

Určitě ano. Před adopcí je tu ještě etapa pěstounství, což je pro všechny páry náročné – přijmout fakt, že nejdřív jsou pěstouni, než se rozhodne o adopci. Ale pěstounů je v Česku obrovský nedostatek a děti jsou stále v ústavní péči, dětské domovy existují dál.

Bylo by skvělé, kdyby každé dítě mělo šanci na šťastnou rodinu, bezpečí a lásku. A to absolutně nesouvisí s genderem. Je jedno, jestli jsou to dva tátové, dvě maminky, tři babičky nebo čtyři strejdové. Jde o bezpečí a lásku. Pokud to umí náhradní rodiče poskytnout, je to pro dítě celý svět. To je to jediné, co potřebuje.

Co by pomohlo k tomu, aby bylo více pěstounů? Jsou to opět finance, nebo je problém jinde?

Nedávno proběhla rozsáhlá osvětová kampaň „Buď pěstoun, buď IN“, kterou dělalo Ministerstvo práce a sociálních věcí i další agentury. Protože se v oboru pohybuji, vnímám ji intenzivně. Nejsem si ale jistá, jestli dostatečně zasáhla širokou veřejnost. Stále nám chodí spousta dotazů: jak se stát pěstounem, kde najdu informace, jaké jsou podmínky a kritéria?

Tomu se krásně věnuje spolek Dobrá rodina – největší metodická organizace u nás, která pěstouny školí.

Pokud byste měla prosadit jednu legislativní prioritu v této oblasti, která by to byla?

Bylo by to bezpečné prostředí pro dítě. Bezpečné nejen fyzicky, ale také psychicky. To znamená, že má stabilní rodiče nebo stabilní osobu, která se o něj stará s láskou a přijímá ho takové, jaké je. Osobu, která dokáže naplnit jeho duševní i fyzické potřeby.

Martino, za pár dní vás čeká Vánoční benefiční koncert pro Život v kufříku na Pražském hradě. Komu je akce otevřená a jak se mohou čtenáři zapojit, pokud by chtěli přispět?

Je to vlastně už příští pondělí, 1. 12. Celý koncert je věnovaný zdravotníkům ze 70 porodnic v Česku, kteří nad rámec svých povinností pečují o odložená miminka a uchovávají jim vzpomínky do kufříku. Dělají s nimi otisky ručiček a nožiček, schovávají první lahvičku, pořizují první fotografie, píšou přání a podobně. Tito zdravotníci tam budou, každá porodnice vysílá své zástupce. Toho si velmi vážíme.

Dále tam budou přechodní pěstouni z celé republiky, adoptivní rodiče a naši dobrovolníci – lidé, kteří do kufříků pletou hračky, vyrábějí oblečky nebo darují dárky pro děti.

Zapojit se může každý, kdo nám fandí – buď finančně přes naše stránky zivotvkufriku.cz, nebo tím, že dorazí na koncert. Na GoOutu je ještě pár posledních lístků.

A pokud by někdo nemohl dorazit a chtěl by se zapojit třeba jako dobrovolník, najde na vašich stránkách nějaký formulář?

Určitě. Na našich stránkách nebo na Instagramu „Život v kufříku“ nám může kdokoliv napsat a vybrat si, jak chce pomoci. Možností je spousta – od účasti na bězích nebo kulturních akcích až po pletení hraček, výrobu oblečků nebo darování věcí pro děti. Stačí se ozvat. Každá dobrá vůle má obrovskou hodnotu a tím, že se k nám připojíte, šíříte dobro dál ve své komunitě.