„Dnešní teenageři jsou mnohem otevřenější než my,“ říká autorka queer knih pro mladé Alena Štraubová, která učí na střední škole a inspiraci čerpá přímo z učebny
Alena Štraubová patří k autorkám, které v české young adult literatuře přinášejí cit, autenticitu a jasně rozpoznatelný hlas. Psaní ji provází od dospívání, kdy objevila svět fanfikcí, a dnes stojí za knihami V rytmu srdce, Léto mezi řádky nebo spoluautorským románem Lásky čas. Její příběhy spojují romantiku s dospíváním, témata identity i jemné autobiografické motivy – a queer rovinu do nich vnáší přirozeně a s lehkostí. Kromě psaní učí češtinu na střední škole, což jí umožňuje být v neustálém kontaktu s tím, jak dnešní teenageři přemýšlejí a co řeší. Letos vystoupí také na Humbook Festu v O2 universu, kde se s návštěvníky podělí o inspiraci, proces psaní i radosti z prvních setkání se svými čtenáři. V následujícím rozhovoru mluví o svých začátcích, queer reprezentaci i tom, jak se rodí příběhy, které mají být pro mladé čtenáře bezpečným místem.
Kdy jste si poprvé uvědomila, že pro vás psaní není jen záliba, ale že byste se mohla vydat skutečnou autorskou cestou?
Začínala jsem u fanfikcí, protože před deseti až patnácti lety tu pro mladé queer čtenáře téměř nic nevycházelo. Young adult literaturu jsem tak objevila především online, a postupně mě to přivedlo i k vlastní tvorbě.
Během covidu, kdy jsme všichni seděli doma, jsem narazila na Humbook, který představoval autory young adult knih. A tehdy mi došlo, že to, co léta píšu a čtu na internetu, přesně odpovídá tomuhle žánru. Zároveň jsem viděla, že knih, které mi v roce 2010 chyběly, začíná přibývat, ale pořád jich nebylo mnoho.
Říkala jsem si: poptávka tu je, tak proč to nezkusit? A právě tehdy jsem si uvědomila, že příběhy pro dospívající jsou to, co mě opravdu baví číst i psát. Stačilo jen udělat další krok a převést je do podoby skutečné knihy.
Ve svých knihách se věnujete queer tématům. Proč jste si vybrala právě tuto oblast?
Je to pro mě hodně osobní. Když jsem tyhle věci řešila já sama, neexistovala žádná vydaná kniha, která by mi pomohla nebo reflektovala to, co prožívám. To moje mladší já mělo pocit, že když o tom nikdo nepíše, tak se to vůbec neřeší. A já jsem mu to asi chtěla vynahradit. Zároveň jsem chtěla pomoct všem, kdo řeší to samé, tedy kým jsou, kdo se jim líbí, jak to mají. Chtěla jsem, aby to bylo jak pro moje patnáctileté já, tak pro všechny ostatní, kteří něco podobného prožívají.
Jak je to dnes? Zlepšila se situace? Je na trhu víc autorek a autorů, kteří tato témata zpracovávají?
Zlepšilo se to opravdu hodně. Dělala jsem na to i diplomku a za posledních pět let to narostlo obrovským tempem. Nejtěžší bylo udělat ten první krok – pro nakladatele je to vždycky investice a oni nevěděli, jestli se jim vrátí. Když tyto knihy nevydávali, netušili, jak se budou prodávat.
Ve chvíli, kdy vyšla první kniha a ukázalo se, že zájem existuje, se to celé rozjelo. Já jsem věděla, že poptávka tu je, protože spousta mladých lidí řešila stejné věci jako já a neměla nic. Když se tedy ukázalo, že o to lidé stojí, zvýšila se poptávka, nabídka a celé to začalo růst opravdu rychle.
Myslíte, že se změnila i situace ve společnosti? Že před deseti nebo patnácti lety byla tahle témata větší tabu a dnes je společnost otevřenější?
Určitě ano. Je to teď mnohem otevřenější. Zároveň pořád cílovou skupinu tvoří hlavně mladí lidé, a ti jsou v těchto věcech opravdu velmi otevření. Vidím to i ve škole, kde učím, studenti jsou extrémně podporující. A myslím si, že to ovlivňuje i starší generace. Dost často se mi stává, že mi někdo napíše, že třeba jeho maminka to nechápala, pak si to přečetla a najednou má úplně jiný pohled. Takže to funguje i mimo mou cílovku.
Bylo pro vás psaní takových knih do určité míry i součástí vlastního coming outu? A pokud to není příliš osobní, jak probíhal ten váš?
Není to pro mě nijak citlivé téma. Veřejně to příliš nerozebírám, ale nemám s tím problém. Moji blízcí to věděli od chvíle, kdy jsem to zjistila já sama, někdy kolem osmnácti. A musím říct, že jsem spíš nevyhraněný typ, je mi jedno, zda jde o muže či ženy. Věřím, že láska není o pohlaví, ale o člověku. Zamilujete se do konkrétní osoby, ne do toho, jestli je to holka, kluk nebo nebinární člověk.
Kromě psaní knih působíte také jako učitelka češtiny na střední škole. Nakolik vás každodenní kontakt s teenagery inspiruje při tvorbě příběhů pro mladé čtenáře?
Strašně moc. Vidím, jak se k různým věcem staví, a je to opravdu jiné, než když jsme byli na střední my. A teď nechci znít, jako že jsem hrozně stará, ale já jsem byla na střední před čtrnácti lety a maturovala před deseti. Dnešní generace je mnohem otevřenější, hodně mluví o svých pocitech a dokáže se postavit za to, čemu věří. Přijde mi to neuvěřitelně inspirativní, už nyní jsou to velmi silné osobnosti.
Myslíte, že se situace na školách obecně zlepšila? Já jsem ze školy už taky „nějaký ten pátek“ a pamatuji si, že za nás to úplně otevřené nebylo. Je to teď lepší?
Určitě. Za nás to otevřené nebylo. A teď je to mnohem lepší. Učím na umělecké škole, a tam jsou studenti opravdu absolutně otevření. Přijímají se navzájem, respektují se. Jasně, pohádají se kvůli různým věcem, ale nikdy ne kvůli tomuhle.
A myslíte, že třeba na školách v menších městech to může být pořád složitější?
Asi záleží na tom, o jaký typ školy jde. Jiná bude situace na technickém oboru, kde je víc kluků, jiná na gymnáziu a jiná na umělecké škole. A určitě hraje roli i konkrétní lokalita.
Chodí za vámi queer studenti s tím, že potřebují s něčím pomoct, pokud vědí, že se těmto tématům věnujete?
Oni jsou vlastně tak v pohodě sami se sebou, že většinou ani nepotřebují s něčím chodit. Spíš to funguje úplně přirozeně – třeba se o něčem bavíme a některá ze studentek jen tak mimochodem řekne: „O víkendu jedu se svojí holkou…“ Řekne to úplně stejně, jako kdyby mluvila o klukovi.
Vědí, že se u mě mohou cítit bezpečně, aniž bych je nějak hodnotila – jen je podpořím. A myslím, že je to i proto, že dnešní mladí mají mnohem větší podporu a sebejistotu, než jsme měli my.
Jednu ze svých knih jste napsala ve spoluautorství. Jak funguje proces psaní ve dvojici?
V něčem je to strašně jednoduché a v něčem mnohem náročnější. Jednoduché je to, že máte pořád inspiraci – když neví jedna, ví druhá. U knihy Lásky čas jsme si s Adélou Rosípalovou rozdělily postavy, každá psala za jednoho kluka.
Měly jsme podobné názory, obě jsme chtěly do příběhu dostat problémy v rodině, zranění z minulých vztahů, podporující skupinu kamarádů. Všechno se to hezky propojilo, psaní šlo skvěle. Náročnější je fáze editace a redakce – tam se občas objeví konflikty, protože každá má na určité scény jiný emoční pohled. Ale celkově mě psaní ve dvou hrozně posunulo.
Inspirujete se nějakými zahraničními knihami? Máte oblíbeného zahraničního autora? V zahraničí je queer young adult literatura přece jen rozšířenější než u nás.
V rámci young adult určitě. První mě napadne Becky Albertalli, autorka knihy Já, Simon, která má i filmovou adaptaci. Mimochodem byla loni na Humbook Festu a měla jsem možnost se s ní krátce potkat – bylo to skvělé. Pak Adam Silvera. A taky autor knihy Aristoteles a Dante odhalují záhady vesmíru, Benjamin Alíre Sáenz. Kniha je taková čistá coming-of-age story o dvou klucích. Doporučuji všem.
Myslíte si, že se dnes v knihách a filmech objevuje queer reprezentace v dostatečné míře?
Problém podle mě nastává ve chvíli, kdy se celá postava redukuje jen na její identitu nebo sexualitu. Měla by být víc než jen „queer“ — měla by mít vlastní příběh, motivace a charakter, stejně jako kdokoliv jiný.
Zároveň si nemyslím, že by queer postav bylo „příliš“, jak někteří tvrdí. Spíš konečně dostávají prostor, který tu vždycky měl být, ale dlouho chyběl. A je na každém autorovi, jak tuto rovinu do příběhu přirozeně zasadí. Většina z nás zná někoho queer, je to běžná součást života. V některých příbězích je queer postava stěžejní, v jiných vedlejší – ale v obou případech by tam měla být proto, že do příběhu organicky patří, ne proto, aby „splnila kvótu“.
Letos vystoupíte na Humbook Festu v O2 universu. Co byste tam chtěla návštěvníkům předat? O čem bude vaše vystoupení?
Budeme obecně mluvit o contemporary literatuře a zabrousíme hodně do romantiky, protože romantika je v young adult vždycky takový základ: první lásky, první vztahy.
Budeme řešit proces psaní, kde bereme inspiraci, co chceme čtenářům předat.
A samozřejmě bude i autogramiáda, což je podle mě to nejlepší. Každý čtenář má možnost si na chvíli sednout, popovídat si, zeptat se na to, co ho zajímá. I když je tam hodně lidí, je to krásné osobní setkání.
Plánujete v budoucnu zabrousit i do jiných žánrů? Třeba do psychologie, thrilleru, nebo fantasy…
Upřímně? Zatím jsem o tom nepřemýšlela. V tomhle žánru se mi líbí a mám pocit, že pořád mám co předat. Nejsem si jistá, jestli jsem připravena na hlubokou psychologickou prózu nebo thriller. A fantasy jsem kdysi zkusila a bylo to strašné, vůbec mi to nešlo. Je to na mě moc komplikované: svět, bitvy, popisy, putování… to bych nezvládla. Možná někdy v budoucnu nějaký společenský román. Ale young adult mě baví, mám tu cílovku ráda, a i díky škole mám k ní blízko.
Jaký je váš tvůrčí proces? Sednete si a píšete, nebo potřebujete nějaké specifické prostředí či inspiraci?
Snažím se už nepsat způsobem „mám dva měsíce do deadlinu, tak rychle musím něco vymyslet“. Většinou počkám, až ke mně přijde nápad, který mě chytne.
U poslední knihy V rytmu srdce, která se odehrává v taneční skupině, jsem vycházela ze své vlastní zkušenosti – sama jsem kdysi tancovala. Dokonce jsem před lety napsala fanfikci z tanečního prostředí a teď jsem si z ní vzala původní motiv a vystavěla na něm úplně nový příběh.
V Létě mezi řádky zase hlavní hrdina odjíždí jako animátor do Španělska. A já tam jako dítě jezdila s mamkou a animátory doslova zbožňovala. Takže jsem si vzala tenhle malý, ale silný prožitek a rozvinula ho do celého románu.
Obvykle tedy vycházím z něčeho drobného ze svého života a kolem toho stavím příběh. A vždycky v něm chci mít romantickou linku, prostor pro sebepoznání a téma vyrovnávání se s minulostí. A samozřejmě dobrý konec, toho těžkého je v reálném životě víc než dost.
Najdeme ve vašich knihách i nějaké autobiografické motivy inspirované vaším životem?
Určitě. Kamarádky vždycky říkají: „To jsi úplně ty.“ Například v první knize jsem měla hlavního hrdinu, který miloval karamelové cappuccino. A kamarádky mi říkaly: „Je to šestnáctiletý kluk, nezbláznila ses?“ Takže jsem to musela předělat.
Vždycky tam nějak protlačím svoje oblíbené věci – jídlo, seriály, filmy, hudbu. Třeba v Lásky času jsou dvě kavárny, spousta dezertů… to je moje. A samozřejmě i téma sexuality, ale to bylo hlavně v první knize. V dalších už to není o zjišťování, ale spíš o tom, že hrdina nebo hrdinka najde toho pravého člověka.
Jak se vám daří balancovat dvě profese, tedy učitelství a psaní? Tím, že jste učitelka češtiny, máte asi k psaní blízko.
Ani to nějak neřeším. Psaní si nechávám spíš na večery, učení je přes den. Zabere mi to dohromady skoro všechen čas, ale vůbec mi to nevadí. Hrozně mě naplňuje učit i psát, mám to opravdu ráda, takže i když mi to zabírá skoro celý život, vyhovuje mi to.
Chystáte teď nějakou další knihu?
V hlavě toho mám spoustu, ale protože jsem v poslední době vydala knihy poměrně rychle po sobě, a většinou ještě pod časovým tlakem, rozhodla jsem se dát si pauzu. Jsem velký prokrastinátor, nechávám věci na poslední chvíli a pak se mi to vymstí.
Takže teď chci znovu najít to, proč jsem vlastně začala psát – neřešit termíny, čísla a povinnosti, ale psát proto, že mě to těší. Až budu mít pocit, že jsem spokojená s tím, co vzniká, vrátím se k vydávání. Potřebuji si dát pár měsíců volno na znovuobjevení toho základu.
Pokud tohle čte někdo, kdo vaše knihy ještě nezná — čím byste ho oslovila? Proč sáhnout právě po vašich příbězích?
Myslím, že hlavní lákadlo je vyváženost všeho, mé příběhy jsou vtipné, romantické, trochu dojemné, prostě takový hezký mix. A podle mě jsou tam velmi živé, opravdové postavy, se kterými se čtenář dokáže ztotožnit. Nejsou to knihy, ze které by měl člověk depresi, ale ani takové, u které by si řekl, že mu nic nepřinesly. Je to kombinace emocí, lehkosti i vážnějších témat.
A pokud je mezi čtenáři někdo, kdo teprve začíná psát – třeba fanfikce, podobně jako vy kdysi –, jak se dá prorazit? Kde vůbec začít?
Nejdůležitější je prostě psát. Psát hodně a nebát se toho. A zároveň se nebát odmítnutí – mně samotné přišlo několik zamítavých odpovědí. Důležité je nevzdat to a pracovat na textu.
Chtěla byste se psaním jednou živit? Je to vůbec finančně možné?
Možné to je, ale v Česku se psaním uživí opravdu jen pár lidí, myslím, že bych je spočítala na prstech jedné ruky. A nikdo z nich nepíše young adult. Takže představa, že se tím člověk uživí, je trochu idealistická. A já jsem navíc našla práci, která mě strašně baví. Takže mi naprosto vyhovuje mít to půl na půl.
