„Pro úřady jsem v Jiřího životě ‚nikdo‘, registrované partnerství nikoho nezajímá,“ komentuje Marek Zlý verdikt o opatrovnictví partnera
Marku, jen málokdo si asi umí představit, co aktuálně zažíváš. Soud rozhodl o tom, že tvého partnera Jiřího svěří do opatrovnictví jeho dceři. Co se ti honilo hlavou, když jsi slyšel rozsudek?
Je to celé hrozně čerstvé a sám to ještě zpracovávám. Samozřejmě verdikt respektuji, ale odvolám se. Není mi totiž jasné, jak je možné, že osoba nejbližší Jiřímu, a to jsem já, protože je to 17 let, co se známe, a 15 let, co jsme oficiálně registrovaní partneři, nemá právo se o něj v takto těžké chvíli postarat. Jsem přesvědčený, že jsem to právě já, kdo by měl zajistit, aby prožil zbytek života doma, v našem domově, který jsme spolu budovali.
Vraťme se teď na úplný počátek… Jak ses dozvěděl, že Jiří utrpěl vážný úraz, který ho následně upoutal trvale na lůžko?
Na to nikdy nezapomenu, mám to v hlavě, jako by to bylo včera. Bizarní bylo, že během toho dne jsem se od Jiřího kolegy, který ho doprovázel sanitkou do znojemské nemocnice, odkud ho transportovali vrtulníkem do Brna, dozvěděl hned tři různé verze celého příběhu… V té době jsem byl ale v takovém šoku, že jsem tomu nepřikládal váhu. Dnes mi to vrtá hlavou stále víc.
Život se nám s Jiřím každopádně otočil během vteřiny. Do té doby jsme měli běžné plány, řešili jsme práci, obyčejné starosti, těšili se z maličkostí. A najednou jsem se probudil do dne, kdy před námi veškerá budoucnost zmizela. A já místo budoucnosti začal řešit, jak zajistit, aby Jiří důstojně dožil a aby byl obklopený láskou.
Právě to se však začalo postupně docela komplikovat. Kdy sis poprvé uvědomil, že něco tak samozřejmého – tedy že se o Jiřího postaráš – vlastně vůbec samozřejmé není?
Když mi právnička vysvětlila, že do opatrovnického řízení může vstoupit kdokoli – partner, rodič, dítě, příbuzný, v podstatě klidně i soused. A že soud potom rozhoduje podle svých kritérií a je na něm, aby prověřil, kdo je nejvhodnějším adeptem. To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že náš vztah není v očích státu automaticky směrodatný. Že někdo, kdo roky nebyl součástí našeho života, může převzít kontrolu jen proto, že je „příbuzný“. To bylo pro mě velmi nepříjemné prozření.
O postavení stejnopohlavních párů se u nás diskutuje dlouhodobě, faktem ale je, že právní jistotu v případě opatrovnictví v Česku nemají ani manželé. S Jiřím jste byli v registrovaném partnerství, debatovali jste někdy o limitech této formy soužití? A uvažovali jste třeba i o jiných možnostech?
Ano, mluvili jsme o tom, ale věřili jsme, že se u nás změní zákony. Když k tomu ale nakonec došlo, bylo už pozdě.
Nenapadlo vás alespoň – třeba v rámci závěti – nějak pro situace úrazu či vážné nemoci formulovat svá přání?
Bohužel ne. Řešili jsme spolu nemovitosti, takže díky tomu mám teď alespoň jistotu, že mám zatím kde bydlet, taky jsme probírali investice, ale neřešili jsme nejdůležitější věc – co se stane, kdyby jednou jeden z nás byl v takovém stavu, že by nebyl schopný činit vlastní rozhodnutí. To nás opravdu nenapadlo. Zpětně je to pro mě jedna z nejbolestivějších lekcí v životě.
I registrované partnerství je však formální deklarací vzájemného vztahu. Když si zrekapituluješ jednání s úřady po Jiřího úrazu, narazil jsi někdy kvůli tomu na nějaký problém?
Já už jsem si vymyslel i výraz pro svou osobu pro kontakt s úřady a institucemi, protože si připadám jak víkendový boyfriend. Opravdu nikde se se mnou nikdo nebaví – od policie přes úřady až po různé instituce, jako jsou třeba poskytovatelé energií. To si ani nikdo nedokáže představit, co jsem zažil, abych mohl platit, co mám, za sebe i Jiřího, nedostával upomínky a nepřišel o střechu nad hlavou. Třeba v pojišťovně se mnou nemluvily ani dveře, protože přece nejsem příbuzný… Nějaký papír o registrovaném partnerství nikoho nezajímal.
To zní, jako by tahle forma soužití skutečně nebyla k ničemu…
V praxi se ukázalo, že není. S Jiřím jsme spolu žili mnoho let, budovali jsme spolu domov, sdíleli jsme vše společně, a přesto má naše registrované partnerství v očích státu minimální váhu. To je obrovská díra v legislativě. A když to vztáhnu k tomu rozsudku, tak je opravdu zvláštní, že i někdo, kdo nebyl součástí Jiřího každodenního života, má nakonec větší rozhodovací práva než člověk, který s ním usínal a vstával.
Jen čistě pocitově – jaké faktory podle tebe tento verdikt ovlivnily?
Vlastně nevím. Já jsem nabízel pro Jiřího domácí péči, mám v oboru vzdělání i praxi a jsem přesvědčený, že když je se mnou, cítí se lépe – to jsem vypozoroval během všech svých návštěv u něj. Mimochodem, aktuálně za ním jezdím do Olomouce dvakrát týdně. Přesto soud o opatrovnictví vyhrála Jiřího dcera, která rovnou uvedla, že se o Jiřího starat nemůže – a že mu stejně bude lépe někde v sanatoriu.
Tušíš, proč přesně Jiřího dcera nechce, aby ses o něj staral ty, i když ona sama o to zájem nemá?
Tvrdí, že mi jde o majetek – a když nebudu opatrovníkem, tak nemám šanci o něj Jiřího připravit. Faktem je, že rodinná minulost je komplikovaná. Nechci Jiřího dceru jakkoli démonizovat a chápu, že situace je pro ni citlivá. Ale je pravda, že jejich vztah nebyl blízký dlouhodobě, měla vlastní problémy. Nebyla součástí našeho každodenního života, ale když se Jiří ocitl v kómatu, najednou do něj vstoupila. Z mého pohledu to působí opravdu tak, že to celé stojí hlavně na majetku a kontrole, ne na péči, ovšem z její strany. Ale to je jen můj subjektivní dojem.
Většina lidí má o celé kauze jen pár útržkovitých informací z médií. A jedním z obsahů, který jimi silně rezonoval, byl text, dle kterého jsi za Jiřího zranění vlastně mohl ty, protože jsi ho fyzicky napadl…
Tak to si taky pamatuju, jako by to bylo včera. V prvé řadě, na Jiřího jméno bylo od jeho úrazu roční mediální embargo. To bylo respektováno, ale v podstatě záhy poté, kdy vypršelo, objevil se tenhle článek. Nechci vypadat jako nějaký konspirační teoretik, ale s ohledem na to, že já doteď nemám odpovědi na naprosto základní otázky v celém tom případu, jsem přesvědčený, že to bylo připravené a někomu se prostě hodilo do krámu mě obvinit.
A co se toho nařčení týká. Nechám-li stranou, jak absurdně zní, že by se ode mě nechal téměř dvoumetrový důstojník s policejním výcvikem fyzicky týrat, tak nakonec to obvinění bylo pro nedostatek jakýchkoliv důkazů smeteno ze stolu.
V očích mnoha lidí ses ale kvůli téhle mediální kauze stal násilníkem…
Celé to bylo jak vystřižené z nějakého absurdního dramatu. Musel jsem kvůli tomu na kriminálku k výslechu o domácím násilí, musela tam i moje sestra… policie obcházela sousedy, mé kamarády. Opravdu jsem si chvílemi připadal jako zločinec. Nakonec ale kriminálka případ uzavřela s tím, že sice docházelo k nějakým výměnám názorů a partnerství nebylo ideální (ale které je?), ale že k ublížení na zdraví z mé strany nedošlo. Všechny ty nepravdy tím byly vyvráceny. Ale soud i přesto bral tato obvinění v potaz. A vypovídali u něj proti mně lidé, kteří byli Jiřího kolegy a oba nás dobře znali. Nechci jim sahat do svědomí, sami jistě vědí, co byla pravda a co ne.
Můžeš prozradit, jak na tom Jiří aktuálně zdravotně je?
Je to strašně těžké. Ten stav je závažný. Ale když jsme spolu, tak se mnou komunikuje aspoň očima, dává mi najevo, že mě vnímá. Četl jsem mu i mou závěrečnou řeč k soudu a u ní mu tekly slzy. U soudu ale soudní lékařka, která Jiřího viděla jednou asi deset minut, uvedla, že je u něj nezbytná profesionální zdravotní péče 24/7. S tím nesouhlasím. A v rámci připravovaného odvolání ke krajskému soudu k tomu mám připravené také pádné argumenty a důkazy.
Jsem naprosto připraven zajistit Jiřímu pobyt doma, poskytnout mu moji péči a péči dalších profesionálů v domácím prostředí. Vždyť je to moje partnerská povinnost! Ubíjející ale je, že místo toho, abych se věnoval péči o něj, tak se musím soudit a řešit, že se o něj starat nemůžu. Protože soud má za to, že nejsem ten vhodný. My jsme si ale s Jiřím slíbili „v dobrém i ve zlém“. A kdybych nebyl ten vhodný, tak se mnou není sedmnáct let...
Jak se s tímhle verdiktem osobně vyrovnáváš – a to i v kontextu toho, že ve veřejném prostoru stále častěji zaznívá, jak se má právě domácí péče posilovat, namísto umisťování blízkých do ústavních zařízení?
Já mám pocit, jako by mě nikdo neposlouchal – nebo nechtěl poslouchat. Navzdory všem objektivním skutečnostem přesto soudkyně řekla, že je ústavní péče v pořádku a souhlasila i s tím, že dcera hájí Jiřího zájmy a majetek. Je to absurdní. A taky v tomhle případě člověka můžou napadat různé konspirační scénáře, proč bylo rozhodnutí, jaké bylo. Vrchol ale přišel, když soudkyně vynesla verdikt a pak, na závěr, směrem ke mně utrousila: „ale navštěvovat ho můžete kdykoliv, vždyť je to váš partner“…
