„Láska je jen jedna a moc si přeji, abychom byli otevřenou společností, kde se nikdo nemusí bát milovat,“ říká europoslankyně Danuše Nerudová
Máme zhruba měsíc po volbách do Poslanecké sněmovny. Co říkáte na jejich výsledky?
Komunisté se do Sněmovny nedostali, což je podle mě ta nejdůležitější a principiální zpráva. Druhá věc, která je také pozitivní, je, že Rusko nezvítězilo. SPD dojela na nepřiznanou koalici. Nejenže získala polovinu procent, která jí předpovídaly výzkumy, ale má i méně mandátů než v předchozím období. Jenže tady ty dobré zprávy končí. Když se na to člověk podívá, hranice myslitelného se v politice posunuly tak daleko, že je to pro mě – a věřím, že pro většinu lidí – zcela neakceptovatelné. Myslím si, že v tuto chvíli v této zemi v podstatě neexistuje politická kultura.
Nová vládní koalice je vlastně koalice „nevydání“, protože Tomio Okamura byl zvolen předsedou Poslanecké sněmovny. To samozřejmě neodráží rozhodnutí voličů, ti mu dali málo procent. Ale odráží to fakt, že jediné, o co Andrej Babiš usiloval a usiluje, je, aby nebyl vydán k trestnímu stíhání.
Z jakého důvodu podle vás nevyhrála koalice vedená Petrem Fialou?
Jeho vláda nebyla schopná komunikovat s občany, nedokázala jim vysvětlit dobré věci, které pro ně udělala. Jedna věc je hodnotová zahraniční politika a podpora Ukrajiny, ale když vláda neumí lidem ukázat, že například důchodovou reformu dělá pro to, aby budoucí generace měly na důchody, a nedokáže v nich vyvolat pocit smyslu takové reformy, tak pak se nelze divit, že výsledek vypadá takto.
Vláda měla být důraznější při řešení ekonomické situace lidí, ale vládla ve složité době a zároveň žádný ekonomický ukazatel neodpovídá obrazu „spálené země“, který se ve veřejném prostoru vytvořil. Ale tohle je prostě důsledek nekomunikace.
Takže hlavní příčina volebního neúspěchu dnes už bývalé koalice podle vás spočívá ve špatné komunikaci?
Myslím si, že ano. A zároveň si myslím, že vláda Petra Fialy mohla udělat mnohem víc v boji proti šíření dezinformací v kyberprostoru. Tam se podle mě neudělalo vůbec nic. Poradce pro národní bezpečnost uspěl v řadě oblastí skvěle, ale pokud jde o šíření dezinformací na sociálních sítích, to je velké selhání. Přitom existují země, které dokázaly udělat konkrétní kroky, a vypadá to u nich lépe. A rozhodně tím nemyslím cokoliv blokovat, ale vymáhat již dnes platné zákony a chránit například uživatele (včetně dětí) před často i cílenou agresí.
Designovaná vláda už má za sebou podepsané programové prohlášení, ale zatím není jasné, kdo povede jednotlivé resorty. Před necelým měsícem se objevila kauza s Filipem Turkem. Jak si myslíte, že to dopadne? Navrhne ho Andrej Babiš prezidentovi jako kandidáta na ministra?
Nechci spekulovat, ale v normální politické kultuře by bylo nemyslitelné, aby osoba, která zjevně hajluje, má rasistické projevy a koketuje s nacismem, byla vůbec poslancem, natož ministrem. Titulky v zahraničním tisku jsou opravdu děsivé – je to ostuda pro Českou republiku, že vůbec něco takového vychází. Moji kolegové v Evropském parlamentu, zejména Němci, se mě ptají, jak je to možné. Tam je to nesmírně citlivé téma.
Myslíte, že by jeho jmenování mohlo ohrozit mezinárodní reputaci Česka, kdyby se skutečně stal ministrem zahraničí?
Zcela jistě ano. Ministr zahraničí má reprezentovat naši zemi, řešit mezinárodní vztahy. Řada jeho výroků je navíc mladší než pět let, takže nejsou promlčené, mohou se kvůli nim vést řízení. V Poslanecké sněmovně se může rozhodovat o jeho vydání či nevydání, takže tato vláda je vlastně koalicí lidí, kteří si navzájem kryjí záda. A samozřejmě by to poškodilo obraz České republiky v zahraničí. Dovedete si představit, že by takový ministr přijel třeba do Izraele nebo do Německa?
S problémy se v poslední době nepotýkají jen Motoristé, ale také strana PRO. Jak vnímáte aktuální kauzu jejího předsedy Jindřicha Rajchla, spojenou se zveřejněním intimního videa a fotografií, na nichž má být zachycen při sexuálním aktu?
Ať si každý ve svém soukromí dělá, co chce, ale musí počítat s tím, že když vstoupí do politiky, novináři ho „svléknou do naha“. Král je nahý – ukázalo se, že Rajchl kázal vodu a pil víno.
Vraťme se ke vznikající vládní koalici. Do jaké míry podle vás směřování budoucí vlády ovlivní skutečnost, že jejími partnery jsou SPD a Motoristé, kteří se staví odmítavě k právům menšin? A jaký dopad to může mít na celkovou společenskou atmosféru?
Určitě se to na atmosféře ve společnosti projeví. Už teď je cítit, že se posouváme spíš k uzavřenosti a obavám než k otevřenosti a respektu. Minulé vládě se alespoň podařilo udělat několik dílčích kroků vpřed – máme partnerský svazek, i když plnohodnotné manželství pro všechny zatím ne. Stále navíc chybí rovnocenná rodičovská práva, takže páry, které adoptovaly děti v zahraničí, se u nás musí obávat, že jejich rodičovství nebude uznáno. Jsem ráda, že se podařilo prosadit alespoň něco, ale zdaleka to nestačí. Starostové budou v boji za rovná práva pokračovat.
Když se podíváme na situaci v okolních zemích, třeba na Slovensku nebo v Maďarsku, tam se přístup politiků k LGBT+ lidem v posledních letech výrazně proměnil. Vidíte reálné riziko, že by podobný vývoj mohl nastat i u nás? Třeba že by se do ústavy dostala definice manželství jako svazku muže a ženy?
Nemyslím si, že se vydáme slovenskou cestou, ačkoliv se toho mnoho z nás obává. Možná k ní máme nakročeno, ale zatím tam podle mě nejsme. Je ale těžké dělat závěry, dokud neznáme konkrétní jména ministrů a nevíme, kdo nakonec obsadí jednotlivé resorty. Je zřejmé, že Andrej Babiš nikam nespěchá, ostatně zatím nevysvětlil svůj střet zájmů, jak slíbil prezidentovi, a právě tomu prezident podmiňuje jeho jmenování. Přesto věřím, že cestou Slovenska nakonec nepůjdeme. Nechci to zlehčovat, ale myslím, že známé video od influencera Fera velmi trefně vystihlo, co se na Slovensku děje.
Proč podle vás politici jako Viktor Orbán nebo Robert Fico tak ostře útočí na LGBT+ lidi? Je to snaha odvést pozornost od vlastních problémů a selhání?
Přesně tak. Oni nemají žádnou přidanou hodnotu, žádné výsledky. To je případ jak Fica, tak Orbána. Proto se soustředí na kulturní války a nesmyslné zákazy, místo toho, aby řešili ekonomickou situaci svých zemí.
Fico například sliboval, že nezvýší daně, a první věc, kterou po nástupu do funkce udělal, bylo zavedení transakční daně. Orbán po patnácti letech čelí velkému problému – opoziční strana TISZA má v posledním výzkumu 45 %, zatímco Fidesz ani ne 40 %. Tyto útoky na menšiny jsou zástěrkou, jak odvést pozornost od toho, že jejich země nefungují a jejich ekonomiky jsou ve špatném stavu.
Slovensko i Maďarsko se navíc rozhodly, že se nezbaví závislosti na ruském plynu a ropě. A když Spojené státy vyhlásily sankce, dostaly se do obrovského problému, což samozřejmě povede ke zdražování energií pro jejich obyvatele.
Ta situace, o které mluvíme, se ale netýká jen Slovenska a Maďarska. Globálně sledujeme nástup jakéhosi nového konzervatismu. Myslíte, že jsou voliči zklamaní z liberální demokracie?
Nemyslím si, že by byli zklamaní z liberální demokracie. Myslím, že naše společnost naráží na to, že nejsou nastavené standardy komunikace na sociálních sítích. Zatímco společenské normy chování se vyvíjely staletí, na sociálních sítích žádné normy nemáme. Prohráli jsme boj s dezinformacemi, které se šíří stokrát rychleji než pravda. Pokud tohle nepochopíme a nenajdeme způsob, jak to regulovat, ten boj bude vždy nerovný a v podstatě nevyhratelný.
Takže byste byla pro to, aby se sociální sítě nějakým způsobem regulovaly, aby se dezinformace nešířily?
Především si myslím, že politici mají jít příkladem. Sociální sítě jsou vůči společnosti stále mladé médium a chybí jim normy chování, které je potřeba vytvořit. Každý politik by měl proto moderovat diskuze na svých profilech, vytvářet bezpečný prostor pro debatu a nenechat ho ovládnout nenávistí či vulgaritami.
Měla by to podle vás dělat i média?
Ano, i média by měla přistupovat k diskuzím zodpovědně. Já osobně důsledně blokuji trolí účty – poznat je dnes není těžké – a zároveň moderuji diskuze na svých profilech. Ten, kdo je sprostý, xenofobní nebo rasistický, by se měl chovat stejně, jako kdyby přišel do vašeho obýváku – tam byste si ho také nenechali, aby vám plival na podlahu a hlasitě vykřikoval nadávky. Moderovaná diskuze vytváří bezpečný prostor, ve kterém se lidé nebojí mluvit a mohou vést věcný dialog.
Máte nějakou dezinformaci, kterou považujete za nejvážnější hrozbu pro liberální demokracii?
Myslím si, že celá ruská strategie – takzvaný Russian playbook – je pro demokracii mimořádně nebezpečná. Velkým problémem je vyprazdňování pojmů. Slova jako „fašismus“ se dnes používají pro úplně jiné situace, než jaké skutečně představují. To v běžné populaci vytváří zmatek a nejistotu, lidé začínají pochybovat o tom, co tyto pojmy vlastně znamenají. Stejně tak se zneužívají výrazy jako „totalita“, „bolševik“ nebo „komunismus“, čímž ztrácíme schopnost pojmenovávat skutečné jevy pravými jmény.
Evropská komise letos představila novou strategii pro podporu LGBTQ+ práv. Jaké konkrétní změny by podle vás mohla přinést queer lidem v Česku?
Přeji si, aby přinesla více podpory pro queer lidi i dopad v podobě konkrétních programů. Upřímně, zatím jsme se k této fázi nedostali. Momentálně řešíme, jestli vůbec schválíme celý rozpočet EU, nebo ho shodíme ze stolu, protože návrh výrazně omezuje pravomoci Evropského parlamentu. Obáváme se také, že dojde ke snížení prostředků na zemědělskou politiku i k omezení financí pro východoevropské země.
Teď tedy svádíme základní boj o architekturu rozpočtu – o to, jak bude systém vůbec nastaven. Teprve až poté se dostaneme k jednotlivým kapitolám a programům, mezi nimiž budou samozřejmě i ty, které se týkají práv menšin.
Rozumím. Takže teď se řeší spíše základní věci.
Ano, teď jde opravdu o samotnou konstrukci rozpočtu, je to opravdu revoluce. A i když věříme, že je to správná cesta, musíme nejdřív vyjasnit tu architekturu. Teprve potom přijdou na řadu konkrétní programy.
Jak se z evropské perspektivy díváte na situaci v Česku? Jsme v otázkách práv menšin, nejen LGBT, spíš pozadu, nebo patříme k otevřenějším zemím?
Myslím, že platí, že člověk by se nikdy neměl bát kvůli tomu, koho miluje. Láska je jen jedna a moc si přeji, abychom byli otevřenou společností, kde se nikdo nemusí bát milovat a být sám sebou. Slovensko by pro nás mělo být varováním. Česká republika podle mě v tomto ohledu bohužel stále přešlapuje na místě – nějaké změny jsme sice zahájili, ale pořád nám chybí odvaha je dotáhnout.
To se týká i manželství pro všechny, které se stále neschválilo. Jde i o rodičovství, respektive společnou adopci. Jako matka to vnímám velmi citlivě, protože každé dítě potřebuje milující rodiče. A na to by stát měl umět reagovat.
Proč si myslíte, že se situace zasekla, i když průzkumy ukazují, že veřejnost je k manželství pro všechny převážně pozitivní?
Je to typická kulturní válka, kterou politici využívají k vymezování. Platí to nejen vůči menšinám, ale i vůči ženám – jsme v tomto směru velmi konzervativní společnost. Boj mezi konzervativci a liberálně smýšlejícími politiky byl v kampani extrémně vyhrocený.
Na druhou stranu voliči jasně ukázali, co si přejí – tolik mladých politiků, nových tváří a žen jsme ve sněmovně nikdy neměli. Zatímco politici zůstávají ve svých zákopech, voliči se posunuli dál, a je vidět, že mnozí politici s nimi tento krok ještě neudělali.
Když sledujete českou debatu, nezdá se vám, že se společnost začala liberálních témat trochu bát? Hodně se mluví o genderu nebo o rovnosti žen, ale když se člověk podívá do komentářů na sociálních sítích, narazí na silný odpor.
Tohle tady bylo vždycky. Já sama jsem například odpůrkyní kvót, protože pokud společnost sama nepochopí, jakou přidanou hodnotu má diverzita a zapojení všech, nemá smysl si to uměle odškrtávat v tabulkách. Takové opatření totiž společnosti reálně nepomůže. Myslím si ale, že tyto volby ukázaly změnu myšlení a jsem za to ráda.
Pevně věřím, že všechny ty mladé ženy, které byly zvoleny, i přes to, že budou muset pracovat minimálně dvakrát tolik co poslanci, kteří jsou ve sněmovně delší dobu, nakonec všem ukážou, že jsou nejen v politice a veřejné debatě potřeba. Že jsou důležitým článkem politického systému, který může přinášet jinou perspektivu, nezatížený pohled na svět, a hlavně svěží vítr a odvahu. A právě odvahu mají ženy opravdu velkou.
Už několik let se mluví o tom, že úředníci v Bruselu jsou lidem vzdálení. Jak evropskou politiku lidem přiblížit, aby jí rozuměli a neměli pocit, že se o nich rozhoduje bez nich?
Myslím, že je to chyba samotných politiků. Když se podíváte na to, jak se komunikuje, všechno dobré, co se stane, se připisuje České republice, a všechno špatné Bruselu. Je to otázka odpovědnosti. Pro populisty je to samozřejmě jednoduché – mohou vinit „zlý Brusel“ a sami se zbavit viny.
Já se snažím i složitá témata vysvětlovat jednoduše, třeba na sociálních sítích. Nejsou to sice sexy zprávy, které by letěly internetem, ale je důležité, aby lidé rozuměli, že 80 % legislativy, kterou schvaluje Poslanecká sněmovna, pochází z Evropské unie – z Evropského parlamentu a Evropské komise. Je proto nesmírně důležité ovlivňovat věci už tam, kde vznikají. Neustále se snažím vysvětlovat, jak funguje proces vyjednávání legislativy v Evropském parlamentu a to, že i čeští politici mohou tuto legislativu už při jejím vzniku výrazně ovlivnit
Situace se trochu zlepšila, ale pořád je to špatné, a není to problém jen Česka, ale všech členských států. Bruselská vzdálenost je velká, ale především je to o tom, že odpovědnost mají i domácí politici. Od politiků, kteří nejsou populisty, nikdy neuslyšíte větu o „zlém Bruselu“, zatímco populisté to říkají denně. Přitom v tom „zlém Bruselu“ sedí i poslanci jejich stran, kteří tam nic nedělají, protože se rozhodli být součástí krajně pravicové frakce, která nemá na nic vliv.
Česká delegace je tím pádem oslabená, protože ve frakcích, které skutečně něco ovlivňují, máme jen minimum zástupců.
Nezdá se vám to paradoxní? Patrně narážíte na hnutí ANO, které se dříve profilovalo jako liberální hnutí a bylo členem liberální frakce, teď ale sedí po boku s extrémisty.
Pokud je vaším jediným cílem nebýt vydán k trestnímu stíhání (jako to je u pana Babiše), je vám to jedno. Tři europoslanci z hnutí ANO už odešli, protože zjistili, že tam sedí jen „na ozdobu“ a reálně nemají šanci bez souhlasu pana Babiše cokoliv ovlivnit. Dělat politiku krajní pravice je totiž mnohem jednodušší než být středovou liberální stranou, která přichází s konkrétními návrhy a hledá pro ni podporu.
Andrej Babiš často tvrdí, že má spoustu kontaktů na evropské politiky a že na rozdíl od Petra Fialy bude v Evropě prosazovat české zájmy. Jak to vnímáte vy? Je podle vás Babiš v evropské politice schopnější než Petr Fiala?
Platí stará fráze, že starého psa novým kouskům nenaučíte. Zahraniční diplomacie Babišovy vlády spočívala v tom, že Česká republika „ryla patami v zemi“ – všechno blokovala, ale sama nepřicházela s žádnými návrhy ani řešeními a nezískávala spojence. Takže nic neprosadila. Za své tvrdohlavé blokování nic nezískala, na rozdíl třeba od Polska.
Vláda Petra Fialy naopak uměla v Evropě nejen hájit své zájmy, ale i hledat kompromisy a partnery. Dokázala získat podporu pro emisní cíle do roku 2040 od devatenácti členských států nebo vyjednat snížení pokut za flotilové emise u automobilek. Evropská politika je o hledání spojenců a kompromisů, a to Andrej Babiš nikdy neuměl. Uvidíme, jestli se to změní.
Evropská unie bývá často kritizována za takzvaný demokratický deficit. Myslíte, že je to oprávněné? Že je už příliš vzdálená obyčejným lidem a ztrácí demokratický prvek kvůli byrokracii?
Nemyslím si, že by ztrácela demokratičnost. Ale určitě potřebuje reformu, její procesy musí být rychlejší a flexibilnější. Musím říct, že současná Evropská komise výrazně zrychlila tempo a legislativní návrhy předkládá rychleji než dříve, ale pořád je prostor ke zlepšení.
Je třeba vyvrátit jedno rozšířené klišé: že Evropská komise jsou „nikým nevolení úředníci“. To není pravda. Členy komise navrhují vlády jednotlivých států, tedy demokraticky zvolené vlády. Takže tvrdit, že komise není legitimní, je zkrátka nesmysl.
Jak by se tedy podle vás měla komise reformovat, aby byla efektivnější?
Určitě by se měly zkrátit lhůty, i když tím trochu střílím do vlastních řad. I Evropský parlament by měl totiž pracovat efektivněji. Není možné, aby se třeba hledal zpravodaj pro nějakou legislativu tři týdny. Je potřeba zrychlit celý proces.
A jde to vůbec, při takovém množství poslanců?
Určitě ano. I při takovém počtu poslanců funguje Evropský parlament mnohem organizovaněji než česká Poslanecká sněmovna. Víme přesně, kdy začínáme a končíme, máme pevně stanovené časy na debatu i vystoupení. Demokracie tím nijak netrpí. Kdyby se podobný systém zavedl i v české sněmovně, jsem přesvědčená, že by tam přibylo více žen, protože by si mohly lépe plánovat čas, věnovat se rodině i politice.
Kdybyste měla vybrat jednu zásadní prioritu, kterou by Evropská unie měla řešit, aby se zlepšil život lidí v Česku, která by to byla?
V tuto chvíli jednoznačně systém emisních povolenek EU ETS 2. Je potřeba upravit ho tak, aby tak zásadním a tíživým způsobem nedopadal na peněženky občanů. To by měla být hlavní priorita jak parlamentu, tak komise.
Mohlo by to ohrozit určité skupiny obyvatel, třeba ty s nižšími příjmy?
Ano, především lidi, kteří topí uhlím a nemají zateplený dům. Ti by mohli být opatřeními postiženi nejvíc.
Když jste kandidovala na prezidentku, spousta lidí vás vnímala jako český ekvivalent Zuzany Čaputové. Kdyby si tento rozhovor četl queer člověk, který žije v rodině, jež není queer lidem úplně otevřená, co byste mu vzkázala?
Aby se nikdy nevzdal a nenechal se odradit tím, co si myslí okolí. Aby žil svůj život tak, jak sám cítí, že ho bude dělat šťastným.
Už víte, jaké budou vaše další kroky po skončení mandátu v Evropském parlamentu? Zvažujete znovu kandidaturu, nebo spíš návrat do české politiky?
Ačkoliv je to ještě daleko, práce v Evropském parlamentu mě opravdu baví. Moc si vážím důvěry voličů, kteří mi dali mandát. Ráda bych proto kandidovala do Evropského parlamentu znovu, ale uvidíme, co přijde.
