„Církev by měla být místem, kde se člověk nemusí bát být sám sebou,“ říká farářka Martina Viktorie Kopecká a její partnerka Andrea Voborníková
Martina Viktorie Kopecká Voborníková je husitská farářka, teoložka a autorka, kterou si veřejnost pamatuje nejen z pořadu StarDance, ale i díky její otevřenosti. Když v roce 2023 vydala druhý díl Deníku farářky a poprvé v něm napsala o své partnerce Andree, prolomila jedno z největších tabu v českém církevním prostředí. Coming out farářky přitom vyvolal obrovskou odezvu – od vlny podpory až po útoky. Dnes už o svém vztahu mluví obě otevřeně, s klidem a nadhledem, ale i s vědomím, že jejich příběh může dodat odvahu těm, kteří se pořád ještě bojí být sami sebou.
Martino, v minulosti jste říkala, že jste dlouho v církvi žila s pocitem, že musíte skrývat část sebe, abyste mohla dělat svou práci. Když jste pak otevřeně promluvila o svém vztahu s Andreou, spustilo to obrovskou vlnu reakcí – od podpory až po útoky. Co pro vás osobně znamenalo přestat se skrývat a stát se otevřeně sama sebou?
Martina: Je to především úleva a svoboda. Člověk ztratí nutnost používat neustále filtr, když mluví o tom, kde byl, s kým byl, co dělal. Určitě to ovlivňuje i míru menšinového stresu. Ale přemýšlím, jestli to mělo i nějaké důsledky z hlediska pastorační péče. Coming out způsobil, že za mnou začali chodit lidé, kteří se sami hledají nebo právě prožívají vlastní coming out. To rozhodně ano. Jen mi přijde, že to, co říkám, zní trochu banálně. Možná mě nenapadá, jak přesně popsat, jakou změnu to pro mě znamenalo – asi proto, že jsem ji prostě žila přirozeně.
Andrea: Nemyslím, že to je banální. Já sama sice nezažila jsem období „před a po“ z pohledu veřejnosti, ale myslím si, že vycházet z domu s pocitem, že jdu ven jako sama za sebe – za to, kým jsem, koho reprezentuji, a v pravdě – je strašně důležité a zároveň obrovsky ulevující. A nejen pro mě, ale i pro lidi kolem, protože jasně signalizuji, kdo jsem. A oni to pak mohou ze mě číst i v běžné interakci. To je hrozně důležité.
Martina: Ano, pravda je pro mě součástí svobody. Být sám sebou v církvi je vzácné, protože církev člověka formuje – a často tak, jak si ho přeje mít. To může být povznášející, ale i svazující. Třeba v otázkách sebepéče nebo vlastních hranic. Dlouho jsem měla pocit, že nejsem dost, že bych měla dělat víc, víc se obětovat. A to se netýká jen vztahu, ve kterém jsem šťastná, ale i toho, že si svou službu dnes představuju jinak, než jak ji někdy v církvi vnímají.
Kdy přišel ten moment, kdy jste si řekla, že se vlastně vyoutujete? Byl to váš vztah s Andreou, nebo jste o tom uvažovala už dříve?
Martina: Když jsem psala svou první knížku Deník farářky, nešlo o žádnou promyšlenou strategii. Vyšla zrovna v době, kdy jsem působila v pořadu StarDance, takže si lidé mysleli, že to bylo načasované. Ale ve skutečnosti to bylo složitější – nakladatelství Mladá fronta bylo tehdy chvíli v insolvenci, později přešlo pod Albatros Media, a vůbec nebylo jisté, že knížka vyjde.
Když už se to povedlo, domluvili jsme se, že vyjde i druhý díl – ten měl být hlubší, vážnější, s tmavou obálkou. V hlavě jsem to měla jako den a noc. Plánovala jsem, že právě v tom druhém díle otevřeně promluvím i o svém vztahu. Kniha nakonec vyšla v říjnu 2023, tedy o dva roky později. Jenže dokud je to v plánu, zdá se to strašně daleko. Říkáte si: Jo, to až potom, až to napíšu, až to vyjde. Ale když se ten termín přiblíží a vy víte, že to opravdu řeknete, začne to být hodně reálné.
Pamatuji si, že někdy na jaře, myslím v dubnu, mě přepadla úzkost. Počítala jsem bohoslužby „před coming outem“ – čtyři, tři, dvě… A cítila jsem děs.
Bála jste se?
Martina: Ano, obrovsky. Měla jsem z toho hrůzu, kterou vlastně s nikým nemůžete úplně sdílet. Nikdo vám s tím nepomůže. Už je to vytištěné, už víte, že to chcete říct, ale bojíte se všech reakcí – těch dobrých i těch zlých. Uvědomila jsem si ale, že když se bojím já, žena po třicítce, s milující partnerkou po boku, s rodinou, která mě přijímá, tak jak se asi cítí mladší lidé, nebo naopak senioři, kteří nikdy neměli možnost říct, koho milují?
V tu chvíli mi došlo, že to nedělám jen kvůli sobě. Nejde o žádný exhibicionismus, ale o to, že to dělám i za ně. A když pak začaly přicházet reakce – od mladých i od starších lidí, kteří mi psali, že nikdy nemohli žít s tím, koho milovali, protože to bývalo trestné, nebo prostě „to nešlo“ – došlo mi, že to mělo smysl. Mnozí z nich se dnes ohlížejí zpátky na život, který byl o tenhle rozměr ochuzený.
Nakonec to ale muselo být svým způsobem velmi osvobozující, ne? Jste přece veřejně známá osobnost – po coming outu jste už třeba mohla jít s Andreou po ulici za ruku bez obav, že vás někdo vyfotí.
Andrea: My jsme spolu za ruku chodily i předtím. (smích)
Martina: Ano, ale nikdy jsme se třeba na veřejnosti nijak nápadně nelíbaly, to prostě není naše povaha, a nebylo by to jiné, ani kdybych nebyla farářka. Díky Andree, která je klidná a vyrovnaná, jsem ale dokázala mnohé pustit. Já jsem spíš úzkostnější, hodně přemýšlím nad tím, „co na to řeknou v církvi“. Dřív mi na tom záleželo víc než dnes. Andrea je pro mě velká opora, takový můj pevný bod i útočiště.
Měla jsem připravené talár, klíče i razítko – pro případ, že by se církev rozhodla, že po coming outu už tam pro mě není místo. Nebylo totiž vůbec jisté, že mě v ní nechají.
A jaké to bylo pro vás, Andreo? Jaké to je, když o vašem soukromí píšou média?
Andrea: Mám takovou povahu, že si moc nedělám hlavu z toho, co si myslí lidé mimo okruh rodiny a přátel. A co se týče médií, ta psala vlastně velmi hezky. Nemůžeme si stěžovat – a já už vůbec ne –, že by se o nás psalo hanlivě nebo s předsudky. Nic, z čeho bych měla špatný pocit. Z mého pohledu se vlastně nezměnilo nic. Jasně, občas otevřete nějaký bulvární web a vykoukne na vás vaše fotka, ale já vím, jak média fungují. Je to jenom hra – jeden den jste na titulce, za dva dny si na vás nikdo nevzpomene. Takže mě to nijak nezasáhlo ani neomezilo.
Martina: Pamatuji si, že když vycházela kniha, paní z PR z nakladatelství mi říkala, že budeme potřebovat nějakou společnou fotku. Žádnou hezkou jsme neměly, tak jsme se prostě prošly kolem našeho domu na Praze 7 a tam ji pořídily, abychom předešly tomu, že nás někdo vyfotí „načerno“ někde na ulici.
Andrea: Uvědomuji si určitou míru zodpovědnosti – třeba za to, co sdílím na Instagramu nebo k čemu se veřejně vyjadřuji. Už to není jen za mě, ale i za nás. Martina je navíc veřejně činná osoba, takže u některých témat je třeba větší citlivost a rozvaha. Takže ano, mám větší pocit odpovědnosti, ale necítím žádný tlak nebo tíhu medializace.
Jak to nakonec vzala církev? Je v tomto ohledu otevřenější, oproti například římskokatolické?
Andrea: Ne, vůbec. Husité jsou dnes asi nejméně otevřená církev, pokud jde o LGBTQ+ lidi.
Martina: Ano, i oproti katolíkům.
Andrea: Zatím nemáme oficiální dohodu o žehnání stejnopohlavním párům.
Martina: Třeba Českobratrská církev evangelická už dnes oddává s právní platností, stejně jako starokatolíci. U husitů se o tom zatím jedná. V roce 2026 by se to mělo znovu projednávat. Nejvyšší orgán naší církve o tom jednal už v roce 2024 a rozhodl, že diskuze bude pokračovat v říjnu 2026. Teď je téma žehnání stejnopohlavním párům rozpracováno v několika komisích – a já sedím v jedné z nich.
To pro vás musí být náročné, zvlášť když v komisích slýcháte protichůdné názory – a sama přitom žijete ve vztahu se ženou…
Martina: Myslím, že si přede mnou nikdo netroufne říct úplně otevřeně něco negativního. Ale v naší komisi sledujeme, jak to funguje jinde ve světě – a když nepočítám Maďarsko nebo Slovensko, kde se církve jasně vymezily proti, tak na západ a sever od nás už v podstatě všude obřady stejnopohlavních svazků probíhají. Na severu Evropy už dokonce v některých církvích nepřijmou faráře či farářku, kteří by odmítli vykonávat obřady stejnopohlavních párů.
Pro mě je to trochu smutné. Husitská církev je pro mě domov, a i když mám občas pocit, že se všichni bojí, abych nedělala nějakou „duhovou lobby“, nechci do ničeho tlačit. Spíš čekám, až se to přirozeně posune. Samozřejmě mě mrzí, že za mnou chodí páry, které by o požehnání stály, a já jim ho nemůžu oficiálně udělit. Ale jsem ráda, že ti lidé za mnou přicházejí ne proto, že mě viděli v televizi, ale proto, že vnímají duchovní rozměr věci.
Neuvažovala jste tedy o přechodu k jiné církvi?
Martina: Ne, to vůbec. Československá církev husitská je pro mě srdcovka. Tam jsem doma. Samozřejmě, mohla bych jít třeba ke starokatolíkům nebo k evangelíkům, ale to by pro mě bylo nepředstavitelné. Kdybych měla skončit, tak úplně – a věnovat se třeba terapii, na kterou mám vzdělání. Ale sloužit jinak, než v taláru si neumím představit.
Proč myslíte, že je české prostředí v těchto otázkách pořád pozadu? Je to dědictvím naší postkomunistické minulosti, nebo něčím jiným?
Martina: Myslím, že jako společnost zas tak pozadu nejsme. Jen je tu malá skupina lidí, která má pořád pocit, že „je to špatně“. Problém je spíš v tom, že v menších církvích chybí odborníci, kteří by se těmto tématům věnovali. Spousta lidí třeba neovládá cizí jazyky, takže nemá přístup k moderním liturgickým textům a teologii ze zahraničí.
Jak říká můj spolužák z teologické fakulty, starokatolický teolog Martin Kováč – to, že dva lidé chtějí spolu žít, sdílet život a být si věrní, je přece ve své podstatě konzervativní hodnota. A my se tady v Česku často oháníme konzervatismem, ale v tomhle směru se chováme přesně opačně.
V církevním prostředí se často také objevuje argument, že manželství má být svazkem muže a ženy, protože to říká Bible. Jak na takové výroky reagujete?
Andrea: Z čistě teologického a biblistického pohledu – právě v tom, co Martina zmiňovala – je důležité začít u samotných pojmů. Lidé často tvrdí, že „v Bibli se píše, že rodinu tvoří muž a žena“. Ale když se podíváte blíž, v Bibli vůbec není použité slovo rodina a ani manželství v dnešním smyslu.
Jedna paní mi nedávno psala na Instagram, že „jen muž a žena tvoří rodinu“. Tak jsem jí odepsala: „Dobře, a mohla byste mi prosím napsat, kde přesně v Bibli se objevuje slovo rodina?“ A ona odpověděla: „Jsem křesťanka, Bibli mám, ale nečetla jsem ji.“ To je typické.
V Bibli se nepíše o manželství, ale že „muž si vezme ženu a přilne k ní“. Slovo rodina tehdy neexistovalo. Společenskou jednotkou byl rod nebo kmen – široká skupina lidí. Pojem rodina v dnešním pojetí vznikl až po průmyslové revoluci, kdy se lidé stěhovali z venkova do měst. Tam už nebyla potřeba velká pracovní komunita, ale spíš menší domácnost – máma, táta, děti.
Lidé se ale často ohánějí i dalšími biblickými výroky, třeba z listu Římanům.
Andrea: Ano, přesně tak. A já se tomu vždycky trochu směju – protože stejně jako v Bibli není slovo rodina, není tam ani homosexualita. Pavel v listech nekritizuje trvalý vztah dvou lidí stejného pohlaví, ale popisuje tehdejší praxi, kdy byl sex projevem dominance.
V antickém Řecku a Římě měl starší muž často sexuální styk s mladíky, čímž potvrzoval své postavení a majetkovou převahu. Ženu si mohl vzít až tehdy, když byl ekonomicky zajištěný – často až kolem třicítky. Takže mezi muži mezitím docházelo k sexuálním vztahům, které ale nebyly o lásce, spíš o moci.
Když tedy Pavel tyto věci odsuzuje, mluví o zneužití moci a o neúctě, ne o lásce mezi dvěma dospělými lidmi stejného pohlaví. Proti homosexualitě jako takové v Bibli nic není, ten pojem tehdy ani neexistoval.
Kde se podle vás vůbec bere v lidech ten odpor k párům stejného pohlaví?
Martina: Nevím, jestli na to mám jednoznačnou odpověď. Nedávno jsme o tom mluvily s jednou polskou novinářkou, která také žije se ženou. V Polsku nemají ani možnost požehnání, ani formální svazek. Říkala, že má někdy pocit, že heterosexuální páry jsou vlastně naštvané, že závidí. Protože zatímco oni „musí vydržet“ v manželství, které se nerozvádí, ať už z náboženských nebo společenských důvodů, vidí, že stejnopohlavní páry se mají dobře, že se milují, že žijí svobodně.
A pak to může vzbuzovat závist nebo rozhořčení. Je to vlastně jednoduché – člověk, kterému je dovoleno žít tak, jak cítí, dráždí ty, kteří žijí podle očekávání druhých.
Ale zároveň mám pocit, že česká společnost se posouvá. Možná je to i tím, s jakými lidmi se potkávám, ale vidím, že existuje spousta párů, které jsou přijímané, dokonce oblíbené.
Andrea: Já si myslím, že je důležité se podívat na to, komu to vlastně vadí. Udělat si malý sociologický průzkum – jestli víc mužům, nebo ženám, a jestli je to věkem. Možná to lidem v mládí nevadí, ale kolem čtyřicítky se z nich stanou moralisté.
Myslím, že ten odpor pramení z obecné úzkoprsosti. Lidé si sami na sebe vymysleli pravidla, v nichž se jim dlouhodobě nežije dobře, ale přesto se jich drží. A když jim v tom není dobře, hledají viníka. To je přirozené – je snazší ukázat na druhé, než si přiznat, že bych měl něco změnit já sám.
A dnes se k tomu jen přidaly nové „hrozby“ – transgender lidé, genderová identita, „72 pohlaví“. To číslo mimochodem pochází z ruského hoaxu, který se šíří internetem, aby zesměšňoval LGBTQ+ komunitu. Když někdo začne argumentovat právě tím číslem, víte přesně, odkud vítr vane. Je fascinující, jak snadno se lidem vnutí názor a oni ho pak podvědomě opakují.
Jak se díváte na to, že politici často využívají LGBT komunitu jako polarizující téma? Vidíme to na Slovensku, v Maďarsku, ale i ve Spojených státech s návratem Donalda Trumpa.
Martina: To je přesně ono – využívají ruské narativy.
Andrea: Přesně. Myslím si, že spousta politiků osobně proti LGBT lidem vlastně nic nemá. Ale používají to jako politický nástroj, jako prostředek k manipulaci. Je to cynické, ale funguje to.
Vědí, že pořád existuje skupina lidí, kteří na to slyší. A často jsou to ti, kteří sami nemají uspořádaný život, nejsou spokojení a potřebují si najít někoho, koho mohou symbolicky lynčovat, aby se sami cítili lépe.
Martina: Přesně tak. A i v církvích je to podobné. Já mám obrovské štěstí, že po coming outu jsem se nesetkala s odporem, spíš naopak – lidé mě podpořili. Sloužím v kostele na Staroměstském náměstí, který má kapacitu asi 200 míst, a často bývá plný, hlavně v adventu. Takže i po coming outu přicházejí lidé dál.
Možná je to i tím, že jste v Praze – tady je přece jen liberálnější publikum.
Martina: Určitě. Kdybych byla farářkou někde na vesnici, možná bych už skončila. Ale i tak si myslím, že je důležité, jak se v církvi o těchto věcech mluví. Často se totiž mluví o lidech, ne s nimi.
A když někdo z těch „jiných“ přijde do společenství, naváže vztahy, stane se jeho součástí, lidé najednou zjistí, že nepřináší žádnou „duhovou revoluci“. Jen chce být doma, stejně jako ostatní. A kde jinde by se měl člověk cítit bezpečně, než v kostele?
Když vyšla moje kniha Zpověď farářky, přicházeli za mnou mladí lidé, kteří říkali, že se bojí chodit do kostela. Že slyšeli z kazatelny odsudky, i když se kázalo o úplně jiném tématu. A pak ztratili důvěru.
Co má pak dělat mladý člověk, který je gay a hledá cestu k víře, ale od představitelů církví slyší, že jeho orientace je hřích? Nebo že by měl žít v čistotě? Na koho se může obrátit?
Martina: Musí hledat. Stejně jako ve světové radě církví vznikl koncept child friendly churches – tedy „bezpečných kostelů pro děti“ –, si umím představit i něco jako LGBTQ friendly churches. Kostely, kde by se člověk mohl spolehnout, že tam bude přijatý, že ho nikdo nebude soudit. Taková mapa by mohla spoustě lidí pomoct.
Dokud ale nic takového neexistuje, musí prostě hledat, kde mu bude dobře. Najít společenství, ve kterém se nebude muset bát, co z kazatelny zazní, a kde se bude cítit přijímaný.
Andrea: Já bych to vzala úplně prakticky. Kdybych byla na místě takového člověka, našla bych si seznam farářů, napsala bych e-mail a prostě se zeptala: „Dobrý den, jsem taková a taková, mám špatnou zkušenost z jiného kostela, hledám místo, kde bych mohla být přijímaná. Můžete mi poradit?“
Je to nejrychlejší a nejupřímnější cesta. Vždycky, když lidé vědí, s kým mluvíte a co hledáte, ubírá se konverzace mnohem přímočařeji a otevřeněji.
Mám teď trochu osobnější otázku. Jak se díváte na to, když si stejnopohlavní pár pořídí dítě? A chtěly byste vy samy někdy děti?
Martina: Z pohledu farářky musím říct, že když se na mě poprvé obrátil pár dvou mužů, kteří měli dítě díky surogátnímu mateřství, měla jsem z toho strach. Nebyla jsem si jistá, jestli takové dítě pokřtít. Ale když jsme se pak poznali, absolvovali přípravy a já viděla, jak jsou zodpovědní, starostliví a milující, musela jsem si říct, že tak dobré rodiče jsem snad ještě nepotkala.
U nás v církvi je možné pokřtít dítě buď při běžné bohoslužbě, nebo mimo liturgii, například v sobotu odpoledne. A všechny tyto páry si nakonec vybraly právě tu druhou možnost, mimo nedělní obřad. Ale kdyby se ten křest konal veřejně, jsem si jistá, že by to byla velká radost – i přes počáteční rozpaky, které jsem měla i já sama. Myslím, že je to hlavně o zkušenosti a o vědomí, že nejsem soudce. Věřím, že Bůh si to přebere sám.
Surogátní mateřství je navíc finančně velmi náročné, takže se pro něj obvykle rozhodují lidé, kteří si svým přáním stát se rodičem opravdu jistí jsou…
Martina: Přesně tak. A co se týká nás dvou…
Andrea: My děti mít nemůžeme, protože spolu dítě nesplodíme a o adopci si jako pár oficiálně zažádat nemůžeme. Bavily jsme se o tom a obě cítíme, že pro nás by nebylo důstojné hledat dárce spermatu nebo kamaráda, který by nám pomohl – ne že by to bylo špatně, ale necítily bychom se v tom dobře.
Já jsem navíc v minulosti dítě v adopci měla, respektive ho adoptovala moje tehdejší partnerka. A tady je velký problém: když se takový pár rozejde, ten druhý rodič nemá žádný právní nárok. Je to jen na dobré vůli toho druhého. A pokud nemáte peníze na advokáta, můžete po letech péče o dítě o všechno přijít – být z jeho života úplně vymazaní.
Měla jsem obrovské štěstí, že to u mě nakonec dopadlo dobře. Dostala jsem skvělou pracovnici z orgánu sociálně-právní ochrany dětí, která celou situaci řešila s velkou empatií a snahou porozumět. K tomu jsem měla výborného právníka a férové soudkyně. Všichni skutečně hledali to nejlepší řešení pro dítě, a respektovali i jeho přání zůstat se mnou v kontaktu. Bohužel ale ne každý má takové štěstí. I proto by podobné situace měly být jasně a citlivě upravené v legislativě
Martina: Přesně. A tvoje zkušenost ukazuje, že to jde, když se chce. Ale nemůžeme se spoléhat na to, že každý narazí na osvícené lidi.
V Česku navíc stále nemáme srovnaný právní rámec – stejnopohlavní páry jako celek nemohou adoptovat dítě. Myslíte, že se to v příštích letech změní, nebo si ještě počkáme?
Andrea: Myslím, že až se jednou „vyplevelí“ z politiky ta patriarchální gerontokracie, která tam sedí už dvacet, třicet let – tak se to změní. Protože ono se to prostě stane.
Martina: Přesně tak. To už není otázka jestli, ale kdy. Kdybychom mohly mít spolu dítě, tak už máme tři.
Martino, nedávno jste pokřtila svou poslední knihu. Jak jste si to užila?
Martina: Ten křest byl tentokrát komornější než ty předchozí. Vybrala jsem si Český rozhlas, kde moderuju pořad Jak to vidí. Chtěla jsem, aby se křest odehrál právě tam – v místě, které mám ráda. Kapacita byla malá, takže jsem nemohla pozvat všechny kamarády.
Kniha se jmenuje Pavouček Varhánek a je pro děti. A musím říct, že kdyby nebylo Andrey, nikdy bych ji nedopsala. Spousta myšlenek v ní vznikla právě díky ní – je vlastně takovou spoluautorkou.
Pro mě bylo psaní té knihy hořkosladké. Nemám vlastní děti, a když píšete pro děti, musíte si představovat, jak by reagovaly, jak byste jim četli. V jistém smyslu to bylo vyrovnávání se s tím, že ze mě nebude máma.
V katolické církvi se farářům říká „otče“, nám v husitské „sestro“. A já si říkám, že možná právě skrze psaní knih pro děti si hledám jinou formu mateřství.
Plánujete do budoucna ještě nějaký další projekt?
Andrea: Ano, už teď rozjíždíme nový projekt – jmenuje se Teoložky.
Martina: Bude to podcast a zároveň širší platforma.
Andrea: Chceme v něm otevírat témata, která společnost hýbou – od spirituality přes historii až po otázky současné etiky. Budeme se na ně dívat z různých úhlů: teologicky, filozoficky i prakticky. Cílovou skupinou budou hlavně ženy, ale určitě to nebude jen pro ně.
Martina: Máme už napsané scénáře a ladíme technické věci – studio, postprodukci, kameru. Myslím, že od nového roku bychom mohly být hotové. První série bude mít osm dílů, v nichž budeme samy, a v dalších chceme zvát hosty.
Andrea: A pak bychom rády udělaly i takovou malou roadshow – jezdit po kulturácích, setkávat se s lidmi, bavit se o víře, o životě, o společnosti.
