„Jsou lidé, kteří s pedofilními tendencemi dokážou žít, aniž by komukoli ublížili,“ říkají autoři filmu Psům vstup zakázán, který bourá stereotypy a otevírá tabuizované téma s empatií

Snímek Psům vstup zakázán otevírá nelehké téma, které se ve světové kinematografii objevuje jen výjimečně, a přesto se ho jeho tvůrci nebojí uchopit s mimořádnou citlivostí a hloubkou. Režisér Steve Bache a scenárista Stephan Kämpf ve svém filmu sledují patnáctiletého Gaba, jehož vnitřní svět se začne rozpadat ve chvíli, kdy si uvědomí, že ho přitahuje osmiletý chlapec. Zatímco se snaží své tajemství skrýt před okolím, najde útočiště v online chatu s dospělým mužem – ten však jeho důvěru zneužije. Tvůrci tak diváka vtahují do nekompromisního, ale hluboce lidského příběhu o vině, studu a potřebě porozumění. Drama, které se vyhýbá senzacechtivosti, se stává odvážnou výpovědí o hranicích touhy, odpovědnosti i síle empatie. O tom, proč se rozhodli pro tak odvážné téma, jak probíhala práce s dětskými herci a co by si z filmu měli diváci odnést, hovoří Steve Bache a Stephan Kämpf v rozhovoru pro LUI.

Film Psům vstup zakázán je váš celovečerní debut, který se věnuje problematice pedofilie. Co vás přivedlo k tak složitému a náročnému tématu?

Steve: Už dlouho jsem chtěl vyprávět příběh o lidech s pedofilními tendencemi, protože mě zajímalo, jak se na ně dívá společnost. Dlouho jsem ale nevěděl, jaký konkrétní příběh mohu vyprávět, protože existuje jen pár filmů, které se tímto tématem zabývají, a já nechtěl žádný kopírovat. Asi před šesti lety jsem narazil na článek v německém magazínu o patnáctiletém chlapci, který nastoupil do terapie.

V tu chvíli mi došlo, že každý člověk s takovými tendencemi musí projít bodem, kdy si uvědomí: „Sakra, co se to se mnou děje?“ Obvykle se to děje právě v dospívání, když člověk teprve zjišťuje, kdo ho přitahuje. Fascinovalo mě sledovat teenagera, který se potýká nejen s vlastní pubertou, ale i s tímto problémem.

Začal jsem dělat rešerše a zveřejnil výzvu, že hledám někoho, kdo by byl ochotný o svém příběhu otevřeně mluvit. Krátce nato mi anonymně napsal patnáctiletý chlapec s nabídkou, že se se mnou podělí o vlastní zkušenost. Vyprávěl mi, že se na darknetu seznámil s pedofilem a že mezi nimi vznikl velmi zvláštní vztah – starší muž ho sexuálně zneužíval, ale mladší s ním přesto chtěl mluvit o tom, co prožívá. Byl to zvláštní a znepokojivý vztah dvou lidí.

Příběh tedy vznikl na základě skutečnosti?

Steve: Ano, film vychází ze skutečných událostí. V tu chvíli jsem cítil, že o tom potřebuji mluvit i z vlastní perspektivy, a právě tehdy jsem potkal Stefana. Společně jsme začali příběh postupně rozvíjet.

S chlapcem jsme zůstali v kontaktu přibližně jeden až dva roky, Stefan s ním také komunikoval. Po nějaké době jsme se ho znovu snažili přesvědčit, aby vztah se starším mužem ukončil. O rok později nám napsal, že to neudělal, ale jednoho dne se před jeho dveřmi objevila policie, protože staršího muže zatkla policie a v jeho telefonu našla chlapcovy kontaktní údaje. Domnívali se, že je obětí, a chtěli, aby proti „mentorovi“ svědčil. On to ale odmítl, protože se bál, že muž odhalí jeho tajemství.

Tehdy jsme pochopili, že před sebou máme příběh natolik silný a mnohovrstevnatý, že ho prostě musíme vyprávět.

Pedofilie patří k nejsložitějším a nejcitlivějším tématům, jaké lze ve filmu zobrazit. Co jste se během rešerší o tomto tématu dozvěděli?

Stephen: Mluvili jsme s mnoha lidmi a první velké zjištění pro nás bylo, že existují lidé, kteří se s pedofilními tendencemi dokázali naučit žít, a nejen že nikomu neubližují, ale dokázali si vytvořit i způsob, jak se s tím vyrovnat, aniž by se nenáviděli nebo žili ve stálém studu a izolaci. To pro nás bylo zásadní poznání. Tito lidé mají často přátele, kteří o tom vědí, a dokážou vést vcelku normální život, aniž by se stali hrozbou pro ostatní. Bylo proto zajímavé zkoumat, jaké podmínky vedou k tomu, že se někdo skutečně stane pachatelem. Samotná pedofilie k tomu nestačí – hrají roli i jiné faktory, například deprese nebo silný stres.

Z četby odborných knih a rozhovorů s experty jsme také zjistili, že většinu případů sexuálního zneužívání nespáchají lidé, kteří jsou pedofilové v klinickém slova smyslu. Ti sice tvoří část pachatelů, ale velké množství zneužívání má jiné motivy – například potřebu uplatnit moc nad obětí nebo ventilovat vlastní frustraci.

Váš film jasně rozlišuje mezi tím, mít určité touhy, a tím, podle nich skutečně jednat. Proč pro vás bylo důležité tuto hranici zdůraznit?

Stephen: Fascinovala nás samotná otázka viny. Kde vlastně začíná? Je člověk vinen už tím, že má určitou fantazii? A kdy se z ní stává zločin? I z právního hlediska je tato hranice mimořádně nejasná a liší se stát od státu. Například v Německu mohou být už samotné kresby posuzovány jako dětská pornografie – hranice je tedy velmi tenká. Jinde je vymezena odlišně. Právě tato nejednoznačnost pro nás byla klíčová: kde tedy skutečně začíná vina?

Ve filmu se prolínají dvě dějové linie – patnáctiletý Gabo se zamiluje do osmiletého bratra svého spolužáka, a zároveň naváže sexuální vztah se starším mužem. Ale čistě z pohledu definice, o pedofilii v druhém případě vlastně nejde, protože Gabovi je patnáct, nebo ano?

Steve: Technicky vzato ne, v tomto případě jde o hebefilii, tak se tento typ přitažlivosti označuje. Je ale důležité dodat, že i tak jde jednoznačně o zneužití. Ve filmu je Gabo znásilněn – starší muž s ním má sex proti jeho vůli. Gabo mu říká „ne“, ale on přesto pokračuje. Z právního i morálního hlediska tedy nejde o nic jiného než o zneužití, i když technicky nespadá pod pedofilii, ale právě pod hebefilii. Zároveň je tu patrná podobná dynamika moci jako v případech pedofilie – starší muž má nad mladším jasnou převahu.

Jak jste při natáčení přistupovali k zobrazení sexuálního napětí a zneužívání, aniž byste překročili etické hranice, zvlášť když jeden z herců byl nezletilý?

Steve: Obecně to nebyl velký problém – hlavní herec, který ztvárnil Gaba, měl v době natáčení 21 let. O roli jsme spolu hodně mluvili, podrobně jsme rozebrali jeho postavu i jednotlivé scény už v rané fázi příprav. Díky tomu se do role velmi rychle dostal a nevznikl žádný etický problém.

Jinak jsme ale přistupovali k postavě osmiletého Samiho. Před natáčením jsme měli několik schůzek s jeho rodiči i s filmovou psycholožkou, ne klinickou, ale specialistkou na práci s dětskými herci. Tento chlapec už měl zkušenost z německého thrillerového seriálu, kde mu tehdy vůbec nevysvětlili, o čem příběh je – dostával jen jednotlivé scény. Ukázalo se, že je to pro dítě vlastně nejlepší přístup: soustředí se čistě na herecký výkon a neřeší kontext děje.

Stejný postup jsme zvolili i tentokrát, a to na doporučení rodičů i psycholožky. Sami nevěděl, o jaké téma v celém filmu jde – jeho scény s ním vlastně vůbec nesouvisely. Díky tomu mohl být přirozený, prostě „jen hrát dítě“, aniž by nesl tíhu hlavního příběhu. Pro něj to bylo mnohem snazší a nikdy s tím nebyl žádný problém.

Více v Galerii

Zdroje: Archiv Stevea Bache / se svolením

Proč jste se rozhodli vyprávět celý příběh očima dospívajícího chlapce, který se snaží pochopit sám sebe?

Stephen: Protože jde o perspektivu, kterou jsme ve filmech buď vůbec neviděli, nebo jen velmi zřídka. Chtěli jsme téma ukázat jinak, z úhlu, který by diváka překvapil. Dlouho jsme přemýšleli, jaký příběh vlastně chceme vyprávět, a nakonec jsme si řekli, že film má smysl jen tehdy, pokud přinese něco, co tu dosud nebylo.

Zároveň jsme příběh zasadili do rámce žánru coming of age, což ho činí pro diváky přístupnějším. Objevují se tam známé momenty dospívání – parta kamarádů, hraní na konzoli v obýváku – ale děj se postupně ubírá úplně jiným směrem, než bývá u podobných filmů obvyklé.

Dospívání je navíc obdobím, kdy si člověk poprvé uvědomí, že je v něčem jiný. Je to klíčový okamžik, který může zásadně ovlivnit celý další život. Chtěli jsme proto vyprávět příběh, po jehož skončení si divák není jistý, kam se hrdinův život vydá – může skončit špatně, ale stejně tak se může obrátit k lepšímu. Chtěli jsme, aby i v té nejistotě zůstala určitá naděje.

Steve: Druhým důvodem byla i určitá filozofická rovina. Když se vypráví příběh o dospělém člověku s pedofilními tendencemi, divák ho zpravidla okamžitě odsoudí – bez ohledu na to, co říká nebo jak se chová. Ale pokud stejnou perspektivu nabídnete skrze teenagera, kterého společnost vnímá jako nevinného, vzniká úplně jiný kontrast: nevinnost na jedné straně a „vadná“ touha na straně druhé. Právě tenhle rozpor nás nesmírně zajímal.

Mnoho lidí by mohlo film s takovým tématem odmítnout už jen kvůli jeho obsahu. Neměli jste obavy, že bude těžké získat podporu nebo distributory?

Steve: Ani ne. Když jsme s tím příběhem začínali, říkali jsme si jen: uvidíme, kam nás to dovede a co z toho nakonec vznikne. Když jsme ale zjistili, že máme v rukou skutečný příběh patnáctiletého chlapce, se kterým jsme byli v kontaktu, došlo nám, jak mimořádně silný a mnohovrstevnatý materiál to je.

Byl natolik působivý, že jsme vůbec nepřemýšleli nad tím, jak na něj lidé zareagují. Sami jsme z něj byli zároveň otřeseni i fascinováni a cítili jsme, že ho musíme vyprávět – právě kvůli jeho rozporuplnosti a otázkám, které otevírá. Takže ne, neřešili jsme, jestli film vznikne. Spíš jsme věděli, že vzniknout prostě musí.

Jak diváci na film zatím reagují?

Steve: Reakce jsou vesměs velmi pozitivní. Sice jsme měli potíže s tím, dostat film na veřejnost – prosadit ho na festivalech nebo ho vůbec představit publiku –, ale tam, kde se promítal, ho lidé přijali dobře. Diváci obvykle pochopí, co se film snaží sdělit, a oceňují, že se téma neprezentuje senzacechtivě, ale s pochopením. To je zatím naše hlavní zkušenost.

Stephen: A také bych chtěl dodat něco, co je důležité i vzhledem k tomu, že děláme tento rozhovor pro queer magazín: pedofilie samozřejmě nepatří pod queer nebo LGBT+ deštník. Jsou to dvě naprosto odlišné věci. Na tomto festivalu jsme spíš proto, že se film dotýká tématu „groomingu“ – tedy manipulace mladého člověka, což je něco, s čím se může řada mladých queer lidí ztotožnit. Hlavní postava Gabo žije s velkým tajemstvím, které nikomu nemůže říct, a to ho činí nesmírně zranitelným.

To je situace, kterou jsem sám zažil – být queer teenager, který se bojí svěřit. Část příběhu je tedy vlastně i moje osobní zkušenost. Proto je pro nás důležité zdůraznit, že i když mohou být některé pocity nebo motivy podobné, queer identita a pedofilní tendence spolu nijak nesouvisí. Bohužel ale často vidíme, že krajní pravice se právě tuto hranici snaží záměrně rozmazávat a obojí ztotožňovat.

Je něco, co byste chtěli, aby si diváci z filmu odnesli?

Steve: Určitě ano. Já osobně doufám, že si diváci uvědomí, že existují lidé s pedofilními tendencemi, kteří se opravdu snaží žít tak, aby nikomu neublížili. Jsou si vědomi, že v sobě mají určité nebezpečí, protože jejich touha směřuje k něčemu, co je zakázané – a správně zakázané.
Je to ale obrovsky vnitřně rozporuplná situace. Představte si, že byste si řekli: „Už se nikdy nesmím dotknout ženy nebo s ní být v intimním kontaktu.“ To by bylo strašné, že? Právě tenhle rozpor chceme divákům ukázat – že jde o lidi, kteří s tímto vědomím musí žít. A možná bychom je neměli okamžitě vylučovat ze svého okolí, pokud se někomu takto svěří.
Zvlášť rodiny, sourozenci a přátelé by v takové situaci neměli reagovat odsudkem, ale spíš pochopením a snahou pomoct, aby se ten člověk nedostal do deprese a neskončil jako pachatel.

Stephen: Ano, přesně tak. A myslím, že jsme filmem oslovili i lidi, kteří se s tímto problémem sami potýkají. Steve dokonce dostal dva e-maily od mladých mužů, kteří po zhlédnutí filmu vyhledali odbornou pomoc. To pro nás znamenalo hodně.

Plánujete do budoucna přijít s podobným tématem?

Steve: Ne hned. Možná se k tomu tématu někdy v budoucnu vrátíme – třeba skrze jinou postavu s podobnými tendencemi, nebo v širším kontextu sexuálního násilí. Ale teď cítím potřebu pohnout se dál. Je to nesmírně těžké a vyčerpávající téma, takže se těším, že si od takto náročných příběhů na chvíli odpočinu a objevím něco nového.