„Každý z nás byl někdy dítětem, které se cítilo osamělé nebo nepochopené,“ říká režisér filmu Daleko mezi námi, který sleduje příběh malého chlapce vyrůstajícího se stejnopohlavními rodiči

Vojtěch Javůrek patří k mladé generaci filmařů, kteří hledají citlivé a pravdivé způsoby, jak vyprávět o strachu, blízkosti i jinakosti. Pochází z Havířova a posledních pět let strávil v Bratislavě, kde vystudoval hranou režii na Vysoké škole múzických umění. Jeho film Daleko mezi námi, uvedený na festivalu Mezipatra, vypráví o strachu, který nás může spojovat i rozdělovat. Hlavní postavou je malý Vašek, který se bojí neznámé hrozby z vesmíru, zatímco jeho adoptivní tátové čelí vlastním obavám – z návratu jeho biologické matky, jež chce chlapce znovu vidět. Zatímco svět dítěte se plní fantazií a nepojmenovanými úzkostmi, dospělí se potýkají s realitou a strachem ze ztráty. Javůrek ve filmu jemně propojuje tyto dva světy a ukazuje, jak se lidé často míjejí právě tam, kde by se měli potkat. O svém vztahu k filmu, tématu jinakosti i o inspiracích, které ho vedly k tomuto snímku, hovoří v následujícím rozhovoru.

Kdy jste poprvé zjistil, že chcete vyprávět příběhy právě filmem?

Byla to spíš postupná cesta než jeden zlomový okamžik. Řekl bych, že ji tvořilo několik menších milníků. Začínal jsem s bratranci – vzali jsme kameru a v létě na zahradě natáčeli různé filmy. Hlavní bylo, že nás to bavilo. Šlo o zábavu, o vymýšlení co nejšílenějších nápadů, a právě tahle hravost nás tehdy hnala dopředu. Mělo to silný komunitní rozměr – tvořili jsme společně a spojovala nás radost z tvorby.

Později, na filmové střední škole ve Zlíně, jsem se potkal s úplně jiným typem filmů – náročnějších, přemýšlivějších, které reflektují svět kolem nás a kladou divákům otázky. Tehdy mi došlo, že film nemusí být jen prostředkem zábavy nebo relaxu v kině, ale i nástrojem, který pomáhá porozumět realitě a otevírat důležitá témata. A právě v tom jsem našel smysl.

Vyrůstal jste v Havířově. Jak vás prostředí severní Moravy ovlivnilo v tom, jak vnímáte svět a lidi kolem sebe?

Určitě mě to ovlivnilo, i když s odstupem se to těžko posuzuje. Od střední školy už žiju mimo Havířov, ale rodinu tam pořád mám, takže se tam pravidelně vracím. A pokaždé mě znovu fascinuje sledovat, jak se cesty lidí rozcházejí. Spolužáci, se kterými jsem kdysi seděl v jedné třídě, se vydali úplně jinými směry – někdo šel na vysokou, jiný na učňák – a člověk si najednou uvědomí, že kamarád, se kterým kdysi trávil každý den, je dnes vlastně úplně jiný člověk.

Havířov pro mě představuje upřímné prostředí s osobitým, často drsným humorem, který mi je ale blízký. Zároveň je to místo, které není vždy otevřené jinakosti. Má své světlejší i temnější stránky, a právě tahle směs mě asi formovala nejvíc.

Tématu jinakosti jste se věnoval i ve svých minulých filmech. Co pro vás osobně znamená jinakost? A jak si myslíte, že ji společnost dnes vnímá?

Myslím, že jinakost je naprosto přirozená. Lidé jsou různí, a právě to z nich dělá lidi. Když někdo dokáže projevit svou odlišnost, vnímám to jako projev autenticity. A ta je podle mě klíčová i ve filmu. Zvlášť v dokumentu je vždycky poznat, když se někdo před kamerou úplně neotevře – v tu chvíli přestává být pravdivý. Často je to právě strach z projevení vlastní jinakosti, co tomu brání. Právě proto mě jinakost fascinuje – je zdrojem upřímnosti i hloubky.

Když srovnám český a slovenský kontext, mám pocit, že Slováci jsou v otázkách třeba queer témat přímočařejší, otevřeně řeknou, že určité skupiny lidí neakceptují. V Česku je to jiné, ale ne nutně lepší. Tady se to spíš schovává za fráze a eufemismy, ale ve výsledku jde často o ten samý postoj, jen podaný jemněji.

Takže se podle vás od Slováků v přístupu k jinakosti příliš nelišíme?

Neřekl bych, že zásadně. V běžném životě mi přijde Česko v tomhle ohledu o něco pozitivnější, ale když se podíváme třeba na politiku nebo na výsledky hlasování poslanců, ten rozdíl už není tak velký.

Více v Galerii

Zdroje: archiv Vojtěcha Javůrka/ Se svolením

Váš film, který byl letos uveden na Mezipatrech, se jmenuje Daleko mezi námi a je součástí bloku Jak se tu máme. Jak moc se v něm věnujete tématu jinakosti?

Film je především o dětské osamělosti a o tom, jak je svět dětí často odtržený od světa dospělých. Ukazuje neschopnost rodičů porozumět emocím svého dítěte a skutečně se k němu přiblížit. Téma jinakosti v něm sice zaznívá, ale spíš v pozadí. Sledujeme chlapce, který pochybuje, cítí se sám a není mu porozuměno. Kolem něj se odehrává jakási „kulturní válka“ dospělých, kteří se přou o hodnoty a ideologie, ale nevnímají, co se děje v jeho nitru.

V příběhu se objevuje i stejnopohlavní pár, jehož přítomnost odráží právě ten kontrast mezi vnějším světem dospělých, kteří řeší společenské otázky, a vnitřním světem dítěte, které potřebuje být především pochopeno. Jinakost tu tedy slouží jako prostředek k tomu, aby vynikl hlavní motiv – že dospělí se často ztrácejí v debatách o velkých tématech, ale zapomínají se zeptat dítěte, jak se vlastně cítí.

Název Daleko mezi námi zní jako metafora současné doby – vzdálenost mezi lidmi, kulturami, hodnotami. Co pro vás osobně ten název znamená?

Odkazuje hlavně na vzdálenost mezi dospělými a hlavním hrdinou, tedy malým chlapcem. Vyjadřuje, jak daleko se od sebe lidé někdy musí vzdálit, aby si nakonec znovu porozuměli. To je i klíčový motiv filmu.

Film začíná dětským strachem z neznámé hrozby z vesmíru a obavami dospělých z minulosti. Jak spolu tyto dva druhy strachu podle vás souvisejí?

Film je vystavěný tak, že si ho divák může vyložit různě, i když základní dějová linie zůstává jasná – chlapec se bojí globální katastrofy, rodiče mu nevěří a nechápou ho. Mezitím se po letech objeví jeho biologická matka a chce ho získat zpět, což je pro adoptivní rodiče svým způsobem také konec světa. Každá z postav tak prožívá svůj vlastní strach – dospělí se bojí ztráty dítěte, biologická matka možná prožívá osudový zlom. Pro všechny jde o hraniční situaci, ve které se jejich svět otřásá.

Jak moc jste musel nastudovat problematiku adopcí stejnopohlavními páry?

Nevěnoval jsem se tomu úplně do hloubky. Měli jsme základní informace, produkční měla kamarádku, která studovala práva, a přes ni jsme konzultovali, co je možné a co už ne, aby to dávalo alespoň rámcově smysl. Ale film nemá ambici být realistickou sondou do systému adopcí. Není to dokument o tom, jak přesně procesy probíhají, spíš příběh, který s tímto motivem pracuje symbolicky.

Kde jste čerpal inspiraci pro námět?

Nápad vznikl už během mého bakalářského ročníku. Tehdy jsem neměl jasnou představu, o čem chci točit, a hledal inspiraci mezi nápady spolužáků. Narazil jsem na text Petra Chromčáka, který je zároveň střihačem filmu. Šlo o adaptaci japonského dramatu zasazenou do současnosti, do níž Petr přidal i stejnopohlavní pár. Zaujalo mě to, protože mě dlouhodobě přitahují rodinná témata a vztahy. Po dohodě jsem scénář přepsal a postupně se od původní předlohy stále víc vzdaloval. Nakonec po střihu už film s původním textem nemá téměř nic společného – ale právě z něj vzešel ten první impulz.

Biologická matka, adoptivní otcové a dítě – to jsou tři různé světy i tři různé formy lásky. Chtěli jste ukázat, že rodina dnes může mít mnoho podob, nebo spíš zpochybnit, co to vlastně rodina je?

Spíš to první. Naším hlavním záměrem bylo soustředit se na chlapce – všechno ostatní se odvíjí od něj. Postavy kolem něj jsme brali jako přirozenou součást jeho světa, nad kterou není potřeba se pozastavovat. Dva otcové tam prostě jsou a film to nijak nevysvětluje ani nerozebírá – je to samozřejmé, a tak to má být.

Všichni tři hrdinové se učí překonávat vlastní strach, ale každý jinak. Která z postav je vám nejbližší?

Určitě ten chlapec. Je to univerzální postava – každý z nás byl někdy dítětem, které se cítilo osamělé nebo nepochopené. Právě tady se to propojuje s tématem jinakosti: někdy máte pocit, že do světa kolem nezapadáte, bojíte se to říct nahlas, a přitom ten pocit sdílí spousta lidí. Dětská osamělost je podle mě velmi silný motiv a zároveň i osobní východisko, ze kterého jsem při psaní příběhu vycházel.

Kdybyste měl shrnout hlavní poselství filmu, jaké by bylo?

Nemyslím si, že má vyložené poselství, které by divák měl odnést jako jasný vzkaz typu „tohle bys měl dělat“. Spíš jsme chtěli, aby šlo o zážitek – silné emoce, atmosféru, pohled do dětského světa. Děj není postavený na zvratech, ale na prožitku. Divák se na chvíli dívá na svět očima dítěte a může si z toho odnést něco, co v něm zůstane. Právě tahle empatie, to krátké „převtělení“ do jeho pohledu, může být největší hodnota filmu.

Nerodí se vám už v hlavě i nový film, který byste třeba zase uvedl na Mezipatrech?

Ano, chystám se na další projekt. Nedávno jsem dokončil magisterský film, který plánujeme začít distribuovat a posílat na festivaly v roce 2026.

Zároveň pracuji na novém námětu, pravděpodobně opět pro krátký film. Po dokončení školy jsem cítil určitou prázdnotu, takovou tvůrčí nervozitu, že potřebuji znovu něco dělat. Vyrazili jsme s kamarády na chatu, kde jsme chtěli vymyslet námět na celovečerák. Nakonec jsme se ovšem rozhodli pro krátký film.