„Dítěti bych nikdy neudělal to, aby nemělo matku,“ řekl Martin Hranáč v rozhovoru. Jenže právě tím ubližuje těm, kdo se o děti starají s láskou a zodpovědností
Martin Hranáč se zapsal do povědomí veřejnosti jako excentrický účastník reality show VyVolení, později jako herec, bavič a číšník, který si po pádu na dno dokázal znovu najít místo v životě. V posledních letech se snaží profilovat jako „lidový komik“ – člověk, který baví široké publikum, a přitom si stojí za tím, že mluví „bez servítek“. Právě tahle jeho upřímnost mu získává pozornost, ale čím dál častěji také vyvolává otázku, kam až může sahat hranice osobního názoru, když se dotýká identity druhých.
V novém rozhovoru pro server iDnes.cz totiž Hranáč znovu potvrdil, že jeho upřímnost má často podobu nepochopení. „Nemyslím si, že je dobře, aby dva gayové měli dítě,“ říká bez uzardění. Dodává, že mu přijde „strašně nefér“ vůči dítěti, když ho „dva muži připraví o biologickou matku“. Na první pohled jde o názor, který může mít kdokoli – ale v jeho případě, coby člověka, který sám žije v gay vztahu, má tahle věta jinou váhu.
Hranáč se svým partnerem Jessem Hackshawem tvoří pár už řadu let, nedávno se vzali. V médiích o svém vztahu mluví často a rád – o kulturních rozdílech, o společných plánech, o tom, že ho práce číšníka drží nohama na zemi. Na tom všem by nebylo nic špatného. Ale ve chvíli, kdy se člověk, který čerpá z práv, za která queer komunita tvrdě bojovala, začne vymezovat právě proti ní, působí to jako kopanec do žeber těm, kteří se stále snaží o rovnost.
Hranáčovo odmítání duhových rodin by možná šlo brát jen jako osobní postoj – kdyby nešlo o někoho, kdo má přístup k médiím a kdo svými výroky ovlivňuje veřejný obraz gayů. Když říká, že dítě „potřebuje matku“, a že by mu „nikdy neudělal to, aby ji nemělo“, nepřímo tím říká i to, že děti vychovávané dvěma muži (nebo dvěma ženami) jsou ochuzené, neúplné, „jiné“. A že jejich rodiče jsou sobci, kteří si plní vlastní sen.
Jenže všechny dostupné výzkumy ukazují pravý opak. Děti z duhových rodin prospívají stejně dobře jako ty z heterosexuálních. Mají zdravé vztahy, pevné zázemí a často i větší míru empatie a tolerance. To, co dítě opravdu potřebuje, není matka a otec – ale láska, bezpečí a stabilita. Biologie není zárukou péče ani blízkosti. A koneckonců, i v heterosexuálních rodinách vyrůstá spousta dětí bez jednoho z rodičů, aniž by to nutně znamenalo neštěstí.
Hranáč si rád říká „stará česká poctivá buzna“. Tvrdí, že nechce být „ztotožňován s LGBT“, protože mu vadí, že tahle komunita je prý netolerantní k jiným názorům. Jenže právě tahle jeho „nezávislost“ působí spíš jako snaha zalíbit se těm, kteří gaye tolerují jen tehdy, když zůstanou potichu. Když nechtějí děti. Když se nehlásí o svá práva. Když jsou „ti normální“.
Je smutné, že se někdo, kdo sám zažil, jaké to je být odmítnutý, rozhodne opakovat argumenty těch, kteří queer lidi stále vnímají jako hrozbu. Jeho slova pak slouží jako pohodlné alibi pro předsudky – „vždyť i gay říká, že to není přirozené“.
Martin Hranáč má samozřejmě právo říkat, co si myslí. Jenže svoboda slova není totéž co svoboda od odpovědnosti. Když mluví o rodinách, měl by si uvědomit, že mluví o skutečných lidech – o párech, které milují, vychovávají děti, platí daně a denně čelí společenským předsudkům. Jeho věta o tom, že „by nikdy dítěti neudělal to, aby nemělo matku“, se pak nečte jako názor, ale jako odsouzení životů, které jsou jiné než ten jeho.
A možná právě v tom je ten paradox. Hranáč se rád stylizuje do role člověka, který si prošel těžkým obdobím, pochopil, že všechno špatné může být pro něco dobré, a že život je třeba brát s nadhledem. Jenže jeho slova o duhových rodinách ukazují, že soucit, který si přeje od druhých, zatím sám druhým nabídnout neumí.
Někteří lidé mluví, aby bavili. Jiní, aby něco změnili. A pak jsou tací, kteří mluví, aniž by přemýšleli, co jejich slova dělají. Možná by právě tohle měl Martin Hranáč promyslet dřív, než se znovu rozhodne mluvit „na rovinu“.