„Breath play může být smrtelně nebezpečné, stejně jako svazování bez znalostí,“ říkají tvůrci festivalu Intimity, který boří předsudky o sexualitě i BDSM

Festival, který nechce lacině šokovat, ale otevřeně mluvit o tom, o čem se jinak šeptá za zavřenými dveřmi. Intimity festival, jehož druhý ročník se uskuteční 14. a 15. listopadu 2025 v pražském Grand Hotelu International, vznikl z podcastového světa – stojí za ním Markéta Fáberová, autorka podcastu Šimrání, a producent Martin Bísek, spojený s queer projekty Gay Guys či Kinky Guys. Společně vytvářejí bezpečný, inkluzivní prostor, kde se potkávají odborníci, neziskové organizace, tvůrci i „obyčejní“ lidé, kteří chtějí lépe rozumět sobě, svým touhám a vztahům – bez studu, ale s respektem a důrazem na bezpečí. O tom, komu je festival určen, co o nás v Česku prozrazují rozšířené mýty kolem intimity a proč je komunikace možná tou nejdůležitější „erotickou“ dovedností, hovoří Markéta a Martin v rozhovoru pro LUI.

Markéto, Martine, můžete na úvod přiblížit, komu je festival Intimity určen a jak vůbec vznikl nápad uspořádat takový festival v Česku?

Markéta: Vzhledem k tomu, že se oba věnujeme podcastům zaměřeným na intimitu, vztahy a sexualitu, vnímáme, jak moc to lidem pomáhá a jak velký o tato témata mají zájem. Naši hosté často tvoří, vyrábějí, nabízejí nebo pořádají různé zajímavé projekty. Chtěli jsme proto vytvořit bezpečný prostor, kde se to všechno potká.

Zároveň jsme si uvědomili, že na českém trhu podobná akce chybí. Existují sice festivaly zaměřené velmi úzce – třeba tantrické nebo BDSM – a na druhé straně erotické veletrhy, které jsou spíš o pornografii a explicitním obsahu. Ale něco „slušného“, co by se věnovalo vztahům, ukázalo jejich pestrost a různá zákoutí, to tu prostě není. Naší motivací bylo takový prostor vytvořit a téma intimity normalizovat.

Takže festival je otevřený komukoli, kdo chce přemýšlet o sexualitě, vztazích či lásce, případně se v těchto tématech dál vzdělávat nebo si poslechnout odborníky?

Markéta: Určitě. Je to ideální místo pro každého, kdo hledá odpovědi – ať už ho trápí biologické změny spojené s věkem, něco řeší u sebe, partnera nebo třeba u dětí. Velkým tématem je partnerská komunikace, vztahová terapie i programy, které mají vztahům přinést novou dynamiku a naučit lidi lépe spolu mluvit.

Součástí programu jsou i workshopy, které pomáhají objevit nové způsoby, jak vztah oživit, posílit intimitu a přinést do něj víc hravosti a blízkosti.

Martin: A zároveň to není jen pro lidi, kteří mají nějaký problém. Můžou přijít i ti, kteří se chtějí inspirovat, rozšířit si obzory nebo jsou prostě zvědaví. Nemusejí se aktivně účastnit workshopů – klidně se mohou jen projít, podívat se, osahat si produkty, které znají třeba jen z internetu. Uvidí různé výrobky, setkají se s lidmi, kteří pořádají kurzy, workshopy nebo se zabývají vzděláváním v oblasti sexuality. Zkrátka se tam všichni potkáme naživo, tak jako dřív, než se všechno přesunulo do online světa.

Já vím, že tohle asi nejde úplně zobecnit, ale zajímalo by mě, jestli existuje nějaký typický problém, který Češi jako národ řeší v oblasti sexuality, vztahů nebo intimity.

Markéta: Určitě to nejde zobecnit, ale z mé zkušenosti, i z komunikace s posluchači, bych řekla, že největším problémem je partnerská komunikace – potíž říct si, co vlastně chceme. Lidé často nevědí, jak to otevřít, jak o těchto věcech mluvit.

Martin: Já si myslím, že obrovskou roli hraje stud. Lidé mají v hlavě spoustu snů, představ a fantazií, ale bojí se je přiznat – často i sami sobě. A i když se k tomu odhodlají, bojí se to sdílet s partnerem nebo s okolím.

My děláme festival i podcasty tak, aby byly nízkoprahové, nenucené, aby lidé mohli přijít a o svých představách nebo fantaziích mluvit, nebo o nich aspoň zjistit víc. Často zjistí, že nejsou jediní, kdo má podobné myšlenky nebo touhy.

Zároveň se tam potkají s lidmi, kteří se dané problematice věnují – ať už z pohledu vzdělávání, z terapeutické praxe, nebo třeba prostřednictvím pomůcek, workshopů či přednášek. Můžou tak získat informace, jak k těmto věcem přistupovat bezpečně a s respektem.

Takže pokud má člověk nějakou sexuální fantazii a chce být mezi lidmi, kteří to cítí podobně, může přijít a dozvědět se nové informace?

Markéta: Přesně tak. Samozřejmě nedokážeme pokrýt všechny možné fantazie všech lidí, ty jsou opravdu rozmanité. Ale dá se u nás načerpat inspirace, jak o nich třeba komunikovat, jak o svých potřebách mluvit.

Festival nabídne i tematické workshopy – včetně těch zaměřených na specifické oblasti, třeba na BDSM a ostřejší praktiky. Vždycky ale s důrazem na bezpečí a informovanost – tedy jak bezpečně začít, co si ohlídat, jak se připravit.

Lidé mají často spoustu předsudků, otázek a zvědavosti, ale nevědí, kde začít. Bojí se jít do prostředí, kde nikoho neznají, třeba do BDSM klubu. My jim to všechno nabízíme na jednom místě – bezpečně, přehledně, „zabalené do mašličky“.

Martin: A hlavně – ať už jsou ty fantazie jakékoliv, lidé se u nás ocitnou na místě, kde je nikdo nesoudí. Je to bezpečný, otevřený a respektující prostor, kde se dá mluvit o čemkoliv. Jsou tam lidé s otevřenou myslí, podobně naladění, kteří se nebojí mluvit o věcech, které jinde zůstávají za zavřenými dveřmi.

To považuji za strašně důležité – že vytváříme prostředí, kde se dá o intimitě mluvit přirozeně a beze studu.

Více v Galerii

Zdroje: archiv Markéty Fáberové/ Se svolením

Jak byste popsali současný společenský stav ohledně intimity v Česku? Jak vůbec společnost bere to, že má někdo třeba nějaké sexuální fantazie? Je to pořád tabu?

Markéta: Myslím, že se to zlepšuje, ta témata se postupně otevírají a jsou víc vidět i ve veřejném prostoru. Na druhou stranu trpíme obrovskou zkratkovitostí. Lidé čtou jen titulky, všechno se bulvarizuje, a to je podle mě velká škoda.

Zvlášť u témat, jako je gender nebo sexuální orientace, je to hodně patrné. Ale podobné nálepkování probíhá i u otevřených vztahů nebo u méně obvyklých sexuálních preferencí.

Na druhou stranu je skvělé, že se společnost vzdělává, že „sex education“ se posouvá na vyšší úroveň a že tu vzniká spousta kvalitní literatury i organizací, které se sexualitě věnují. Ty informace prostě jsou – pro toho, kdo je hledá.

Jenže zároveň tu koluje spousta instantních a clickbaitových titulků, které svádějí k odsuzování. A to je podle mě problém. Společnost by se měla naučit o těchto věcech přemýšlet kriticky a informace si ověřovat.

Je v tomhle ohledu otevřenější generace Z, která teď dospívá a nastupuje na trh práce?

Markéta: Nevím, jestli jsem úplně ten správný respondent, ale podle výzkumu CZECHSEX, který nedávno vyšel, začínají mladí lidé se sexuálním životem později než dřív. Často u nich ani na začátku nejde o penetraci, spíš o online komunikaci a virtuální prožitky než o reálné setkávání.

Myslím, že jsou velmi tolerantní – to je skvělé. Ale zároveň tu sílí vliv fenoménu typu Andrew Tate a různé extrémní postoje, takže bych to neviděla úplně černobíle.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Martine, jak je to u LGBT komunity? Jsou mladí lidé z této komunity obecně otevřenější? Mají to dnes jednodušší?

Martin: Hodně záleží na prostředí, ve kterém vyrůstají. Jiné to je ve velkém městě, třeba v Praze, a jiné v malé vesnici, kde je homofobie pořád mnohem výraznější.

Celkově mi ale přijde, že mladí lidé jsou k sobě víc respektující, otevřenější a dokážou se o těchto věcech bavit víc než dřív. Zároveň ale mezi nimi pořád existuje obava se vyoutovat – zvlášť když doma slýchají homofobní poznámky nebo vidí, jak média přebírají nenávistné projevy vůči queer lidem, třeba v souvislosti s Prague Pride.

Když to slyší mladý kluk od rodičů, těžko v sobě najde odvahu přijít s tím, že je gay. Proto je strašně důležité být respektující – vyslechnout si věci, které třeba nechápeme, a zbytečně je nehodnotit ani nekomentovat.

Setkávám se s lidmi, kteří se bojí, že by kvůli coming outu ztratili rodinu nebo byli vyloučeni ze společnosti. Třeba jeden mladý Ukrajinec mi říkal, že se to doma nesmí nikdy dozvědět, protože by to poškodilo i jeho rodiče. Tyhle příběhy ukazují, že pořád žijeme ve společnosti, kde je to pro mnohé těžké.

Samozřejmě existuje i skupina gay mužů, kteří jsou v dobrém sociálním postavení, nikomu se nemusí zodpovídat a žije se jim dobře. Ale ti často zapomínají, že ne každý má takové štěstí – že jsou tu i mladí kluci, kteří jsou závislí na rodině a mají to mnohem složitější.

I v rámci LGBT komunity se často řeší, jestli je vhodné na veřejnosti ukazovat určité sexuální představy nebo fetiše – třeba v souvislosti s Prague Pride, kde média často přebírají fotky lidí například v psích maskách. Jaký na to máte názor?

Martin: Myslím si, že každý by měl mít právo projevit se tak, jak je mu to přirozené – samozřejmě do té míry, dokud tím neomezuje ostatní.

Pokud si někdo vezme masku a projde se tak v rámci Prague Pride nebo i jinde, je to jeho rozhodnutí. Má na to plné právo. Když si vezmu masku na maškarní ples, taky to nikomu nepřijde divné. Tak proč by to mělo být problém tady?

Dokud tam neběhají nazí lidé a všechno zůstává v rámci oblečení, nevidím na tom nic pohoršujícího. Každý má svůj styl a způsob sebevyjádření – někdo si vezme latex, jiný len, další triko ze sekáče. To, že má někdo psí masku nebo škrabošku, přece nikomu neubližuje.

Navíc to často vůbec nesouvisí se sexem nebo erotikou. Je to spíš o identitě, o komunitě, o hravosti.

Mrzí mě, když média tyto věci zveličují, dělají z nich senzaci a přidávají zavádějící titulky. Někdy dokonce používají fotky z jiných zemí – třeba z Berlína – a prezentují je jako snímky z Prahy. To mi přijde strašně nefér a ubohé. Ale bohužel senzace se prodávají, tak se tvoří.

Žijeme v době, kdy se spousta lidí seznamuje přes Tinder a jiné aplikace. Jak moc podle vás změnil nástup technologií kvalitu intimních vztahů?

Martin: To je hodně dvousečné téma. Na jednu stranu může být tohle prostředí dost toxické – zvlášť na aplikacích, kde vám někdo napíše něco urážlivého jen podle fotky nebo vám pošle zprávu typu „nejdřív se na sebe podívej, než mi napíšeš“. Takové projevy známe všichni, to už se probíralo mnohokrát.

Člověk se musí obrnit a uvědomit si, že to není o něm, ale o tom, kdo to píše. I když se to snadno řekne a těžko prožívá.

Na druhou stranu mám kolem sebe spoustu příkladů, kdy právě díky aplikacím vznikly dlouhodobé, kvalitní vztahy. Třeba i na Grindru, který má pověst čistě sexuální seznamky, se poznali lidé, co spolu dnes chodí nebo se z nich stali přátelé. Dokonce vznikla i parta kluků, která se seznámila na Grindru a teď se pravidelně schází hrát deskovky.

Takže ano, může to být prostředí s negativními stránkami, ale zároveň pomáhá lidem najít ty, se kterými mají něco společného – třeba zájmy, hodnoty nebo fantazie. A to je pro celou společnost vlastně pozitivní.

Bez těchto aplikací by se tihle lidé často nikdy nepotkali. A je přece skvělé, když někdo, koho baví badminton, najde partnera, který ho baví taky, místo aby chodil hrát fotbal jen proto, že nikoho jiného nezná.

U LGBT komunity je typické, že se seznamuje právě online, protože v reálném životě k tomu často nemá moc příležitostí. Jak je to, Markéto, u heterosexuálních lidí? Jak digitální technologie mění jejich vnímání intimity?

Markéta: Jak už jsem zmiňovala, Nedávno vyšel výzkum CZECHSEX, který ukázal, že Češi se pořád nejčastěji seznamují přes přátele nebo v práci – takže ten reálný svět stále vede. Online seznamky hrají důležitou, ale ne dominantní roli.

A já to považuju za dobrou zprávu. Samozřejmě u mladších generací už se to mění. Tam často nejde ani tak o Tinder, ale spíš o Instagram – někdo vám dá follow, vy mu dáte follow zpátky, přijdou ohníčky a vztah se rozvíjí úplně jinak než dřív.

Každá generace má prostě svůj způsob, jak se seznamuje a navazuje vztahy.

Představme si pár – ať už heterosexuální, nebo homosexuální –, který je spolu už několik let a jejich sexuální život už není takový jako dřív. Jak ten vztah oživit? Kde hledat inspiraci?

Martin: Inspiraci určitě najdete na festivalu Intimity (smích). Tam si můžete projít obrovskou paletu toho, co se v této oblasti nabízí. Možná zjistíte, že vás láká něco konkrétního – třeba jemné svazování nebo smyslná masáž s vonnou svíčkou, která přinese do ložnice úplně jinou atmosféru.

Nemusí to být nic extrémního. Stačí drobnost, která přinese nový impulz. Důležité je mít otevřenou mysl, vnímat, co vás zaujme, a dát tomu šanci. Inspiraci pro to, jak znovu zažehnout jiskru, právě na festivalu nabízíme.

Markéta: Já jsem si dřív myslela, že možnosti, jak vztah oživit, jsou jen dvě – buď swingers klub, nebo trojka. Jenže to mě třeba vůbec nelákalo. A tím to pro mě končilo.

Člověk má z médií a porna často zkreslené představy o tom, co vlastně všechno existuje. Ale když se do toho tématu ponoříte víc, zjistíte, že těch možností je neuvěřitelně mnoho.

Od zážitkových ubytování přes smyslné spodní prádlo až po rafinované hry nebo workshopy zaměřené na dotek, tělo a prožitek. Velké téma je i bodywork – práce s tělem, které v sobě často nese různá traumata a bloky. Ty pak brání prožívat rozkoš a blízkost s partnerem.

Někdy dokonce ani roky terapie neposunou člověka tak rychle, jako když si dovolí pracovat s tělem a emocemi skrze dotek. A právě to je jedna z oblastí, kterou chceme na festivalu ukázat – že intimita není jen o sexu, ale i o kontaktu se sebou.

Hodně lidí si pod pojmem tantra představí lidi v batikovaných hábitech, kteří se někde hladí. Ale o tom to vůbec není. Tantra je způsob, jak se skrze tělo dostat k sobě, jak se uzdravovat a pracovat s vlastní energií. Vyžaduje to odvahu a otevřenost, ale může to být nesmírně obohacující.

Takže ideálně začít s něčím jemnějším a postupně objevovat, co páru vyhovuje?

Markéta: Určitě. Rozhodně nedoporučuji do ničeho skákat po hlavě. Není dobrý nápad říct si: „Tak pojď, budeme se svazovat,“ a hned to zkusit podle videa. To může být nebezpečné – fyzicky i psychicky.

Je potřeba znát základy, vědět, jak na to, a postupovat krok za krokem. Jen ten, kdo má pokoru a uvědomuje si, že pořád má co objevovat, se může opravdu posouvat. Je to proces péče o sebe i o vztah.

U tématu bezpečnosti bych se ještě chvilku zastavil. Existuje podle vás nějaká praktika nebo sexuální fantazie, kterou byste vyloženě nedoporučovali? Často se například diskutuje o tzv. „breath play“, tedy hry s dechem, které jsou dost kontroverzní. Je ještě něco dalšího, na co by si lidé měli dát pozor?

Markéta: Určitě. Právě breath play – jakákoliv práce s dechem – je velmi riziková, protože tam opravdu stačí málo a může dojít k úrazu. Stejně tak smyslová deprivace nebo svazování (šibari) vyžadují znalosti. Je potřeba vědět, kudy vedou nervy, kterým místům se vyhnout a jak postupovat bezpečně.

Další oblastí je elektrosex – může být velmi příjemný, ale je nutné znát základní pravidla. Pokud byste to například zkoušeli s někým, kdo má kardiostimulátor, může to mít vážné následky.

Podobně je to s dynamikou dominance a submise. Pokud někoho láká submisivní role, ale narazí na partnera, který si roli „dominantního“ vyloží jako agresi, bez empatie a bez znalosti hranic, může to být nebezpečné.

Proto je důležité, aby lidé, které takové praktiky lákají, měli alespoň základní povědomí o tom, co je bezpečné a co ne. Aby věděli, co si mají ohlídat a jak s partnerem komunikovat. V tomhle ohledu platí, že znalost je k nezaplacení – když víte, můžete se zodpovědně rozhodovat.

Martin: Já bych to možná ještě zjednodušil – všechno je hlavně o zdravém rozumu. Když pojedete na kole a vjedete na červenou do křižovatky, taky to může skončit fatálně. Stejné je to i tady.

Je potřeba přemýšlet nad tím, co dělám, a zjistit si o tom základní informace. Stejně jako se učíme dopravní předpisy, měli bychom se naučit i základní pravidla těchto aktivit. Například u svazování vědět, že bychom měli mít po ruce nůžky, že se nikdy neváže kolem krku a že začátečníci by měli postupovat pomalu.

Takže bych neřekl, že existují vyloženě „zakázané“ praktiky – nebezpečné to je ve chvíli, kdy člověk neví, co dělá a nad věcmi nepřemýšlí.

Je tedy dobré si na začátku stanovit nějaké bezpečné slovo, kterým se dá všechno zastavit?

Markéta: Rozhodně. Nastavování hranic je úplný základ všech těchto aktivit. A přitom je to něco, co jako společnost moc neumíme.

Mladší generace je na tom možná o něco líp, ale my jsme vyrůstali v prostředí, kde se hranice často překračovaly – třeba když nám rodiče říkali: „Běž obejmout dědu, dej pusu tetě,“ i když jsme sami nechtěli. Učíme se od dětství, že máme potlačit svůj vnitřní pocit, a pak v dospělosti neumíme říct „ne“.

A právě při intimních aktivitách je tohle naprosto klíčové. Je potřeba vědět, kde je moje hranice, umět ji vyjádřit a respektovat i hranice druhého. Když je neznáme, může to být velký problém.

Dokázali byste identifikovat nějaký největší mýtus, který v Česku kolem intimity nebo sexuálních fantazií panuje? Něco, co se v myslích lidí pořád drží?

Markéta: To je těžké, protože těch mýtů je spousta. Ale možná bych začala tím, že u nás má pořád velkou sílu nálepkování. „Úchyl“ je často kdokoliv, kdo dělá něco jinak – nebo i jen ten, kdo o intimitě mluví nahlas.

Stačí, když někdo řekne, že má otevřený vztah, a okamžitě se na něj dívá skrz prsty. Sama s tím mám zkušenost – jako by to automaticky znamenalo, že jsme nezodpovědní nebo nevhodní třeba k výchově dětí. Ale ono to tak vůbec není.

Velká tabu tedy pořád panují kolem otevřených vztahů i méně tradičních sexuálních praktik. A místo snahy pochopit, proč to někomu vyhovuje, se často jen soudí.

Martin: Souhlasím. A přidal bych ještě jedno velké tabu, které mě osobně hodně dráždí – a to jsou zdravotní témata.

Když dostanete angínu, všichni vás politují: „To je smůla, brzo se uzdrav.“ Ale pokud byste někomu řekli, že máte třeba kapavku, reakce je úplně jiná. Lidé vás nepolitují, ale soudí. Přitom se to může stát i při zodpovědném chování.

Sex je přirozenou součástí života většiny lidí – když pomineme asexuální spektrum – a i při nejlepší opatrnosti se může něco přihodit. Tak jako chřipku si taky nikdo vědomě neplánuje.

Problém je, že kvůli stigmatizaci se pak lidé bojí jít na testy, bojí se vyhledat pomoc a raději to řeší potají nebo vůbec. A to je mnohem větší problém než samotná infekce.

Markéta: Tady jsme s Martinem narazili na zajímavý rozdíl mezi heterosvětem a queer komunitou. V LGBT komunitě je to téma zdravotní prevence i testování mnohem víc normalizované – mluví se o tom otevřeně, chodí se na testy pravidelně.

V heterosexuálním světě je to pořád velké tabu. Lidé se často podvádějí a místo aby si o tom promluvili nebo zašli na test, raději mlčí. Někdo „dovleče“ domů infekci a tváří se, že přišla z nebe. A to je obrovský problém.

Markéto, pokud jsem to pochopil správně, máte s otevřeným vztahem osobní zkušenost. Měl by si pár v takovém případě nastavit jasná pravidla, nebo je to spíš o individuálním přístupu?

Markéta: Určitě je to individuální. Kolik je lidí, tolik je možností nastavení. Neexistuje jeden model, který by fungoval pro všechny.

Když někde řeknete, že máte otevřený vztah, spousta lidí si to hned představí tak, že spolu žije pět lidí v jednom bytě a střídají se podle rozpisu po ložnicích. Ale tak to není.

Otevřený vztah může mít desítky podob – od větší svobody v intimitě přes občasné experimenty až po hlubší partnerské propojení s více lidmi. Důležité je, aby to bylo v souladu pro oba partnery a aby se o tom otevřeně mluvilo.

Protože i když si na začátku něco nastavíte, časem můžete zjistit, že vám to nevyhovuje. A to je v pořádku. Je potřeba to znovu pojmenovat, přehodnotit a posunout. Komunikace je naprosto klíčová.

Martin: K tomu bych doplnil, že je hrozně zajímavé sledovat rozdíl mezi tím, jak se na otevřené vztahy dívají heterosexuální lidé a jak LGBT komunita.

Když v gay komunitě někdo řekne, že žije v otevřeném vztahu, většinu lidí to nepřekvapí – berou to jako běžnou věc, znají princip a nijak je to nepohoršuje. Ale když to samé zazní v heterosexuálním prostředí, reakce bývá úplně jiná. Lidé bývají zaskočení, překvapení, někdy až pohoršení.

Myslím, že je to dané právě tím, že gay komunita o těchto věcech mluví víc otevřeně. A znovu – je to celé hlavně o komunikaci.

Nebát se říct, co cítím, co mi vyhovuje, a stejně tak naslouchat partnerovi s respektem. Nereagovat hned, neshazovat jeho pocity. Klidně si vzít čas, přemýšlet o tom a pak si o tom znovu promluvit. Tohle vzájemné naslouchání a respekt jsou podle mě nejtěžší, ale zároveň nejdůležitější část každého vztahu – otevřeného i monogamního.

Martine, když jste mluvil o rozdílech mezi gay a hetero světem — čím si podle vás vysvětlujete, že jsou LGBT lidé v těchto tématech obecně otevřenější? Souvisí to podle vás s často zmiňovaným tvrzením, že gayové bývají promiskuitnější než heterosexuální populace?

Martin: Nevím, jestli jsou promiskuitnější – to by ukázal spíš výzkum, třeba ten, o kterém Markéta několikrát mluvila. Ale rozhodně si myslím, že gayové jsou otevřenější v komunikaci o těchto věcech.

Uvedu jednoduchý příklad. Když udělám doma grilovačku a pozvu kamarády gaye, a zeptám se jich, jestli slyšeli o gay sauně nebo jestli v nějaké byli, všichni o tom minimálně slyšeli a většina z nich tam někdy byla.

Když si ale představíte stejnou situaci mezi heterosexuálními přáteli a někdo se zeptá, jestli znají swingers klub, nastane ticho. Všichni se začnou rozhlížet, kdo jak reaguje, kdo se tváří provinile, kdo se směje, a ti, co o tom vědí víc, se většinou tváří, že o tom nikdy neslyšeli.

Atmosféra okamžitě zhoustne, protože to pořád vnímají jako něco, o čem se nemluví. A to je podle mě velký rozdíl – gay komunita je zvyklá o sexualitě mluvit otevřeněji, protože si to prostředí sama vybojovala.

Markéta: Souhlasím. A dodala bych, že jedním z přetrvávajících tabu je pořád i rozdílné vnímání promiskuity u mužů a žen.

Ženy mají pořád tendenci své číslo sexuálních partnerů spíš snižovat, zatímco muži ho naopak zvyšují. A když se žena přizná, že měla více partnerů, bývá vnímána negativně. Muž je v takové situaci „kanec“, ale žena „courá“.

Tohle dělení se v nás drží strašně dlouho a má dopad na to, jak ženy mluví o svém těle, o svých potřebách a o své sexualitě obecně.

Ona samotná promiskuita je přitom společností často vnímaná jako stigma, zejména u žen. Jak to vidíte vy? Je to nutně něco špatného?

Martin: Podle mě hrozně záleží na okolnostech. Když má pár dohodu, že mají otevřený vztah a každý může mít i jiné partnery, kde je problém?

Jiná situace je, když se to děje potají, za zády, cestou z práce. To pak samozřejmě vytváří nedůvěru, lež, a z dlouhodobého hlediska to vztah ničí. Každá lež má krátké nohy – a v těchto věcech to platí dvojnásob.

Zase se tedy vracíme ke komunikaci. Pokud je vše vyjasněné a upřímné, je to v pořádku. Pokud ne, vede to jen k bolesti.

Markéta: Já bych dodala, že i když někdo není v otevřeném vztahu, je úplně v pořádku, když ví, co chce, a nebojí se za tím jít. Takových lidí si nesmírně vážím.

Jako žena ale musím říct, že pro nás to pořád není jednoduché. Žena, která otevřeně mluví o své sexualitě, často čelí odsouzení. Přitom pokud je člověk single, nikoho tím nezraňuje a chová se bezpečně, nevidím na tom vůbec nic špatného.

Osobně mě třeba nelákají muži, kteří každý víkend „sklátí“ pět žen, ale chápu, že někdo jiný to má jinak. Je to strašně individuální. Dokud je to dobrovolné a bezpečné, je to naprosto v pořádku.

Naplňovat svoje touhy je vlastně docela práce – znát je, umět je pojmenovat a pak si je naplnit. Každý, kdo to dokáže, si podle mě zaslouží respekt.

Takže u lidí, kteří často střídají partnery, asi platí základní pravidlo bezpečného sexu – používat ochranu. Doporučili byste ještě něco dalšího?

Markéta: Rozhodně. Používání bariérové ochrany je základ, ale stejně důležité je testování a transparentnost vůči partnerům. Riziko tady existuje vždy – pokud tedy nejste s jedním partnerem dvacet let a oba žijete zcela monogamně.

Všechno ostatní už určitou míru rizika nese, a proto je potřeba chovat se zodpovědně. Mnoho lidí vůbec netuší, že pohlavní nemoci se mohou přenášet i ústy. Když jsem to zmínila v podcastu, spousta posluchačů byla překvapená, že třeba kapavku můžete mít i v krku.

Takže ano – edukace, vzdělávání a otevřenost. Znalost je klíčem k odpovědnému chování. Jen když víte, jaká rizika existují, můžete se správně rozhodnout, jak velké riziko chcete podstoupit.

Zároveň je důležité znát svůj zdravotní status, být upřímný k sobě i ostatním a podle toho jednat.

Je nějaká konkrétní přednáška nebo workshop, který byste účastníkům festivalu doporučili? Co by si podle vás rozhodně neměli nechat ujít?

Markéta: Za mě určitě hlavní stage. Tam se budou potkávat odborníci i zábava – třeba divadelní představení Historky z Tinderu, podcastové hvězdy, terapeuti, lékaři. Je to skvělá kombinace informací a zábavného formátu. Člověk si může sednout, nechat to na sebe působit a zároveň se pobavit.

Martin: Já bych určitě doporučil program Skutečné příběhy. To je série vystoupení, kde obyčejní lidé – zkrátka kdokoliv z nás – vyprávějí svůj osobní příběh, který je něčím výjimečný.

Všechny tyto příběhy jsou součástí běžné vstupenky, nemusí se připlácet. A jsou to vyprávění, která nejsou běžná – lidé mluví o svých zkušenostech s coming outem, fetiši nebo jinými životními specialitami.

Je to hodně autentické, žádná akademická přednáška, ale spíš živý podcast s někým, kdo to skutečně žije. A po skončení se diváci mohou ptát, diskutovat, sdílet své pohledy.

Markéta: Přesně tak. Budou to příběhy o přijetí, odvaze a o tom, že každý má právo žít svoji intimitu po svém. Myslím, že to bude velmi silná část programu.