„Každý si v mé desce může najít to svoje. Někdy je potřeba se vyřvat, jindy si zaplakat,“ říká zpěvačka Suzi Siren o své novince Say!
Zuzana Ciranová, známá pod uměleckým jménem Suzi Siren, je hudební producentka, skladatelka a lektorka zpěvu. Společně se svým kolegou a nejlepším přítelem Musician S vede pražské nahrávací studio Sunline Sound Praha, kde pomáhá ostatním objevovat, tvarovat jejich hlas a plnit hudební touhy. Po letech, kdy stála spíš za mixážním pultem než před mikrofonem, přichází s vlastním albem Say! – elektrosymfonickým dark popem, který v sobě spojuje sílu, zranitelnost i svobodu. V rozhovoru mluví o inspiraci, digitálním detoxu a o tom, proč své texty nechce vysvětlovat, ale raději nechává posluchače, aby v nich našli sami sebe.
Před dvěma lety jsi v rozhovoru pro LUI zmínila, že hudba je pro tebe způsobem, jak se spojit se světem. Co pro tebe to spojení znamená dnes, když máš za sebou další tvůrčí etapu a chystáš se vydat novou desku s názvem Say?
Myslím, že to spojení se světem je teď mnohem silnější než před dvěma lety, hlavně díky vlivu sociálních sítí. Když se využívají chytře, propojit se se světem je vlastně velmi jednoduché.
Nemyslíš si ale, že nás sociální sítě můžou ovlivňovat i negativně?
Určitě ano, to je samozřejmě druhá strana mince. Záleží ale na tom, co člověk na sociálních sítích vyhledává. Já na nich pracuji, takže mě málo co ovlivní. Na každého z nás útočí spousta informací nejrůznějšího druhu, ať už se nám to líbí, nebo ne. Já osobně často používám tlačítko „Nemám zájem“ nebo „Blokovat“. Díky tomu mám feed plný zvířátek a hezkých věcí. (smích) Ne dělám si srandu, mám tam primárně svou hudbu a práci našeho studia.
Pořád si myslím, že je to o samotném člověku – jestli se nechá semlít, nebo ne. Je to rozhodnutí každého jednotlivce. To, že na nás něco působí, je v pořádku, ale pořád je to o osobní volbě. Sociální sítě můžou ovlivnit, ale zároveň i inspirovat nebo pomoci.
Já třeba věci, které mě nezajímají prostě mažu. Nechci mít kolem sebe lidi, se kterými bych se ani v reálném životě nebavila, tak proč bych je měla konzumovat online. Mám na to jednu osvědčenou radu – nechodit na sociální sítě vůbec.
Digitální detox je někdy dobrý, že?
Přesně tak. Platformy jako Spotify nebo Apple Music, kde se streamuje muzika, tam pojďme, ale ostatní sociální sítě se klidně vypnout dají.
Setkáváš se i ty sama s hejty pod svými příspěvky?
Ne. Nevím proč, ale nikdo mi nepíše. Možná se mě lidi bojí. (smích)
Když se někde objeví hejtr, jen to zvýší dosah. Vůbec mi to nevadí. Všechno se dá využít. Záleží kolik toho člověk snese.
Když se objeví nějaký komentář, jsem v klidu, je to jejich názor. Pokud je útočný, tak takového člověka prostě smažu, stejně jako na sociálních sítích tak i v mém realném životě takový člověk nemá co dělat. Hlavně tihle jedinci potřebují pozornost a když ho ignoruješ, může se zbláznit. No a kde není odezva, tam není touha. Upřímnost šetří čas. Svět je najednou barevnější, víš? Lidé sice často úplně nepoberou, když jim řekneš pravdu, ale mně je to jedno. Každý má možnost změnit prostředí nebo bublinu, ve které se pohybuje. A já mám štěstí, protože mám kolem sebe skvělé lidi a jsem za to nesmírně vděčná.
Pojďme k samotnému albu. Název Say! působí jako výzva, jako nějaké prohlášení. Co pro tebe to slovo znamená?
Včera jsem zrovna viděla výborný dokument o Depeche Mode – to je kapela, která mě baví celý život. Martin Gore tam říkal jednu skvělou věc: že vysvětlovat vlastní texty není uplně dobré, protože tím člověk posluchače ochudí o jeho fantazii a vlastní výklad. A s tím úplně souhlasím.
Ta deska vznikala v podstatě jedenáct let. Když se mě někdo ptá, proč to vydáváme až teď, odpovídám: přijela jsem do Prahy dělat muziku, ale abych mohla dělat svou hudbu, musela jsem si na ni nejdřív vydělat.
Zaměstnalo mě studio a moji zákazníci, které miluju a za které jsem vděčná. Bylo období, kdy přišel covid a všechno se zpomalilo, ale nepoložilo nás to. Jen naše vlastní projekty šly na chvíli stranou.
Ale člověk, který miluje hudbu, nikdy nepřestane tvořit. Díky tomu, že jsme dlouho nic nevydali, vznikla tahle deska – elektrosymfonický dark pop.
Je to super do auta. Mám ráda nekompromisní riffy i temné tóny. Jsou tam i pomalejší písničky a jeden cover – přespívala jsem Skyfall, a strašně se mi to líbí. Věřím, že jsme to udělali dobře a že si to najde ty správné lidi.
Co tedy pro tebe znamená název Say?
Nechávám na každém, aby si ho vyložil po svém. Pro mě jsou to moje myšlenky a moje stavy. Na desce jsou písně o lásce i o zradě. Například píseň de Salieri Dreams je inspirovaná příběhem Mozarta a Salieriho. I v mém životě se objevil člověk, který nesnesl míru talentu potažmo úspěchu. Spoluautorem je můj kamarád a producent Musician S, který složil veškerou hudbu. Já jsem se podílela na textech, melodických linkách a aranžích, ale je to naše společná práce. Bez něj by ta deska nevznikla. Má jeho rukopis, ve kterém jsem se našla,
Pořád se učíme, zlepšujeme, zdokonalujeme. Říct o sobě „jsem nejlepší umělec“ je nesmysl – každá nota, každý projekt tě učí něco nového. Ale ten vztah „Salieri – Mozart“ tam prostě byl, a to se odrazilo i v písni Salieri, která patří mezi moje nejoblíbenější na celé desce.
Jsou tam ale i věci o tom, že někdy je potřeba říct „dost“, jindy nechat věci plynout, a někdy se prostě jenom zatancovat, vypnout hlavu a mít všechno u zadku. Každý si v té desce může najít to svoje.
Když říkáš, že některé texty jsou staré i jedenáct let, dá se říct, že je to takový průřez tvým životem?
Néé tak divoká deska to zase není. (smích)
Zajímavé je, že to vlastně nepoznáš. Bavila jsem se o tom i s klukama z produkce – kdybych řekla, že jsem ten text napsala včera, bylo by to uvěřitelné.
Takže jsou ty texty vlastně nadčasové?
Možná až překvapivě ne. Protože zrada, láska, lež nebo bolest – to všechno jsou věci, které se opakují pořád dokola. Jsou to témata stará jako lidstvo samo. Nadčasové možná, ale zároveň jsou to osobní věci, zachycené mým lyrickým pohledem. A ano platí v podstatě pořád.
Kde hledáš inspiraci pro svoje texty? V běžném životě, nebo spíš v příbězích a osobnostech, jako třeba u toho Mozarta?
Hledám inspiraci hlavně v samotě. I když jsem muzikantka, nechodím moc mezi lidi. Jsem ráda zavřená ve studiu, ve svém světě. Lidé chodí za mnou – já vlastně pařím ve studiu. (Smích)
Ale občas je dobré vypadnout i ven, do „obyčejného“ světa.
Možná to zní pateticky, ale inspirací pro mě může být i obyčejný les. Stačí vypnout mobil, internet, všechno – a prostě být. I kdyby jen doma. Nebo si pustit hudbu, která mě naladí. To je pro mě ten moment, kdy přichází nápady.
A pak si sedneš a píšeš na papír, nebo to z tebe padá spontánně?
Je rozdíl, když dělám vlastní muziku, a když tvořím pro zákazníka. Když má klient termín, tam není prostor na přemýšlení, nebo jestli mám zrovna náladu. Hlavně to se v profesionálním světě vůbec neřeší. Takže sednu a píšu.
Ale když dělám na své hudbě, jsem takový chodící diktafon – vařím, něco mě napadne, a hned si to nahraju do telefonu. Klidně o půlnoci, před usnutím. Je to spontánní, přirozené.
Deska vychází 31. října. Kde ji fanoušci najdou? Předpokládám, že na všech digitálních platformách, o kterých jsme mluvili, ale chystáš i fyzické vydání?
To je dobrá otázka. Já jsem hrozný marketér, když jde o moji vlastní muziku. (smích) Ano deska je na všech streamovacích platformách.
Přemýšlela jsem nad tím s klukama a rozhodli jsme se, že udělám i CD, ale jen na objednávku. Kdo bude chtít fyzickou desku, napíše si o ni a já mu ji klidně vyrobím. Doba, kdy se lisovaly tisíce CDček, je díky streamovacím platformám dávno pryč, ale pořád je hezké mít něco hmatatelného.
A protože jsem tak trochu „fajnšmekr“ a miluju věci kolem hudby, přemýšlím i o LPčku. Gramofonová deska je prostě top. A protože jsem trochu zvláštní, chci udělat i kazety. Limitovanou edici.
Takže úplný návrat do historie.
Jo! Budou to klasické 50minutové kazety. Miluju to. Jsem ročník 1983, vyrůstala jsem v devadesátkách, a ty jsou v té desce dost slyšet. Miluju ten zvuk i energii. Je to něco, co mě provází celý život.
Ty nejsi jen zpěvačka, ale i producentka. Kde se u tebe tyhle dvě role potkávají? A hádají se někdy?
No, holky se hádat můžou, ale problém mám vždycky já. (smích)
Ne, vážně, záleží na situaci. Když přijde klient a chce písničku, už během pár minut poznám, jak moc je otevřený experimentům. Když cítím, že je nakloněný novým věcem, řeknu svůj názor jako producent, protože se to ode mě očekává. (smích)
Ale pokud má jasnou představu a nechce, abych mu do toho zasahovala, funguju spíš jako zvukař – hlídám rytmus, frázování, technické věci.
Nemám potřebu někoho přesvědčovat, že mám pravdu, i když bych ji možná měla. V hudbě musí být prostor pro emoce, intuici i respekt k autorovi. Hudba není pečení rohlíků, je to umění – a každý má jiný rukopis. Van Gogh maloval jinak než Rembrandt, a stejně tak každý producent má jiný styl. Když se ti líbí, co dělám, pojďme do toho.
Spolupracovala jsi i s naším vydavatelem Jakubem Starým, pomáhala jsi mu s vokály na jeho desce. Jak se ti s ním pracovalo?
Jakub je jeden z mých oblíbených klientů, protože je otevřený změnám, a to je strašně důležité. Když člověk dělá muziku, ať už na začátku, nebo po letech, je dobré umět občas důvěřovat zkušenějšímu.
Někdy si umělec řekne: „Tohle nejsem já,“ ale my teprve společně hledáme, kdo vlastně je. Jakub už dneska ví, kdo je, jen jsme jeho hudbě dali trochu lepší kabát. Myslím, že se nechal inspirovat a dopadlo to skvěle.
A jak říkám – Madonna spolupracovala s nejlepšími producenty světa, ale ne každá její deska byla úspěšná. Takže nikdy nevíš. Důležité je tvořit, hledat, zkoušet. Jakub se našel a já mu držím palce.
V souvislosti s hudbou často zmiňuješ slovo „svoboda“. Co pro tebe znamená v téhle fázi života? A jak se dá zachovat, když se svět kolem nás mění?
Pro mě svoboda znamená možnost se volně nadechnout. Je to ten okamžik, kdy ráno vstaneš a víš, že nic nemusíš. Nemusíš do práce, děti jsou u babičky, nic tě netlačí. Ten pocit klidu a lehkosti – to je pro mě svoboda. Ať už jde o svobodu projevu, o to, jak se oblékáš, nebo kým jsi. Je to stav, kdy necítíš stres.
A dá se to v dnešním uspěchaném světě vůbec ještě mít?
Jo! Mám na to jeden super trik – vypnout sociální sítě a jít do háje. (smích)
To je dobrý.
Jasně. A když to nejde a bolí to, od toho je doktor. Jak já říkám.
Tak já to zkusím a dám ti vědět, jak to dopadlo.
OK! (smích)
Máš spoustu přátel v queer i trans komunitě a jsi otevřený queer ally. Odráží se tohle téma nějak i v tvojí desce?
Určitě ano. Ta deska je svým způsobem nebinární – každý si v ní může najít něco svého. Funguje to jak pro holky, tak pro kluky, prostě pro kohokoli.
Už jsem to říkala v nějakém rozhovoru – měla jsem vztah i se ženou. Spoustě lidí třeba nesedí označení „bisexuální“, ale já škatulkování neřeším. Každý si v té desce může najít to svoje.
A dneska už asi ani není potřeba se škatulkovat, ne? Každý ať je prostě tím, kým chce být.
Přesně tak. Každý je nějaký, a to je na světě to nejhezčí. Kdybychom byli všichni stejní, byla by to nuda. Já miluju rozmanitost – v lidi, v hudbě, ve všem.
Kdyby si tenhle rozhovor četl člověk, který tě ještě nezná, proč by si měl poslechnout tvoji desku?
Protože se v ní možná najde. Možná v ní uslyší přesně ten pocit, ve kterém se zrovna nachází. Ta deska je plná emocí – někdy je potřeba se vyřvat, jindy si zaplakat, nebo prostě vypnout.
Myslím, že je natolik nekompromisní, že pokud má někdo rád taneční muziku, elektro, nebo symfonické prvky, najde si v ní to svoje. A když ne? Nevadí. Na Spotify je tolik skvělých umělců, že si každý vybere. (smích)
Ale věřím, že moje deska má člověka nakopnout, uvolnit a dovolit mu vypnout. A to za mě plní stoprocentně. Já sama, když ji poslouchám, úplně vypnu. (velký smích)
A co tě teď čeká dál?
Kromě nové desky už asi deset let zároveň pracuju i na dalším projektu. Původně to byly autorské metalové písně mého producenta Musician S, který měl metalovou kapelu. Z těch písní ale vznikl „unplugged“ projekt – symfonická hudba napsaná pro plný orchestr.
Je to velkolepá věc, plná scénické hudby s etnickými prvky, taková world music. Není to určené do klubů, ale spíš pro koncertní sály. Chceme s tím oslovit i zahraniční filharmonie.
Pro mě je to takové moje dítě. Vytvářela jsem všechny vokální linky, sbory – někde zpívá i dvacet lidí. Je to nádherná, silná věc, ze které jsem opravdu nadšená.
Vystupuješ někdy i naživo, před publikem?
Momentálně vystupuji především na charitativních akcích. Studio a škola zpěvu Praha mě plně zaměstnává. Ale na tento typ akcí si čas vždy udělám.
Ráda bych zmínila nadaci La Vida Loca, která stojí za projektem Život v kufříku. Pomáhá odloženým novorozencům, kteří hned po narození putují do náhradní péče. Každé z těchto dětí dostane od nadace takzvaný startovací kufřík – svou první lahvičku, první obleček i první vzpomínky (fotoalbum). Je to krásně propojené i s tématem adopce, což mi přijde úžasné. Spousta lidí řeší, jestli by děti měli adoptovat i stejnopohlavní páry, přitom se u nás každý rok odloží kolem pěti set dětí. A místo debat o tom, kdo si je „smí“ vzít, bychom měli být vděční, že vůbec mají milující rodinu – bez ohledu na to, kdo ji tvoří.
Tohle se mi na nadaci La Vida Loca líbí – že jí nejde o politiku, ale o děti. Letos slaví desáté výročí a chystá výroční koncert na Pražském hradě, pod záštitou prezidenta. Je to opravdu velká událost a mě je ctí se této akce zůčastnit. Protože je občas fajn věnovat svůj čas věcem, které mají smyl.
