„Většina lidí, kteří páchají méně závažné činy, by mohla zůstat venku, ale pod dohledem,“ říká ředitelka Probační a mediační služby ČR Gabriela Slováková
Gabriela Slováková, ředitelka Probační a mediační služby ČR, patří k nejvýraznějším osobnostem českého vězeňství a trestní politiky. V prvním díle rozhovoru, který jsme přinesli minulý týden, mluvila o svých začátcích, o dětech vězněných rodičů i o tom, proč věří, že druhá šance může změnit život. Ve druhé části se zaměřujeme na aktuální stav českého vězeňství, roli alternativních trestů a otázku, proč podle ní skutečná ochrana obětí spočívá v práci s pachateli, nikoli v jejich izolaci.
Od dubna stojíte v čele Probační a mediační služby, která pracuje s lidmi ve výkonu alternativních trestů i s těmi, kteří se vracejí z vězení. Jak náročné pro ně bývá znovu začít?
Je to nesmírně náročné. Probační a mediační služba se sice stará o lidi mimo vězení, ale i o ty, kteří jsou podmíněně propuštění, nebo vykonávají alternativní trest. U nich hraje obrovskou roli příprava na návrat do běžného života.
Ve věznicích existují tzv. výstupní oddíly, kam se lidé přesouvají zhruba půl roku před propuštěním. Tam s nimi pracují sociální pracovníci a další odborníci. Učí se znovu fungovat v běžném prostředí – chodí na vycházky mimo areál, třeba s vychovatelem, aby se rozkoukali, jak vypadá město, zastávka nebo pošta.
To zní jako základní věci, ale pro někoho po letech za mřížemi to asi může být obrovský skok.
Přesně tak. Je třeba si uvědomit, že někteří z nich neměli mobilní telefon ani internet, protože byli třeba patnáct nebo dvacet let zavření. Realita venku je úplně jiná – města se změnila, doprava, technologie i způsob života.
Pro takového člověka je návrat obrovský šok. Proto se na tom podílí i neziskové organizace, kurátoři nebo sociální služby, které pomáhají najít bydlení. To je klíčové – pokud by po propuštění skončil na ulici, návrat do vězení je otázkou několika dní.
Jak konkrétně probační úředníci s těmito lidmi pracují?
Když člověk nemá kde spát, co jíst a na koho se obrátit, tak se prostě vrátí k tomu, co zná. Proto je důležité, aby existovala možnost podmíněného propuštění a takové testovací doby pod dohledem ideálně právě probačního úředníka, který pomáhá zorientovat se, poradí s kontaktem s úřady, kontroluje plnění všech povinností a často je i takovým osobním mentorem a kotvou pro člověka, který po propuštění z výkonu trestu tápe.
Probační a mediační služba má oproti věznicím jednu výhodu, u nás pracujeme čistě s klienty. Nemáme cely, logistiku ani zabezpečení, takže se můžeme věnovat člověku naplno. Každý probační úředník má své klienty, se kterými pracuje individuálně, a právě to má obrovský efekt.
Vidíte při této práci i konkrétní příběhy úspěchu?
Ano, mohu říct, že moji kolegové často zachraňují lidi před pádem zpátky do trestné činnosti. Pomáhají jim postavit se na nohy, udržet práci i bydlení, navázat vztahy s rodinou.
Jsem nesmírně hrdá, že můžu vést právě tuto instituci. Pro mě je to profesní vrchol. Ve věznici je to mnohem těžší – řešíte incidenty, konflikty, zoufalství, neštěstí, rodiče bez dětí a děti bez rodičů. Tady už vidíte člověka v přirozeném prostředí a můžete ho podporovat v růstu a změně.
Asi ale ne každý příběh má šťastný konec.
Samozřejmě se to nepovede vždycky. Někteří lidé žijí v kruhu „vězení–svoboda–vězení–svoboda“ a nedá se s tím nic moc dělat. Ale i soudy dnes čím dál víc chápou, že dohled probačního úředníka po propuštění je důležitý a že ta podpora opravdu funguje.
V amerických filmech často vidíme, že se ve věznicích „kšeftuje“ s cigaretami, drogami nebo telefony. Děje se něco podobného i u nás, nebo je to spíš filmová fikce?
To se děje všude na světě, nejen v Americe. V každé věznici se v určité míře obchoduje s něčím – někde víc, někde míň. Záleží na úrovni zabezpečení, možnostech kontroly a na tom, jak moderní technologie věznice používá.
I v těch nejlépe hlídaných zařízeních se ale objevuje kšeftování – s drogami, mobilními telefony, tabákem, kávou, oblečením nebo třeba s volným časem, kdy někdo za někoho udělá práci, kterou by měl udělat sám.
Je to prostě součást vězeňského života, jakýsi jeho „kolorit“.
Liší se v tomto ohledu české věznice od těch zahraničních, které jste měla možnost poznat?
Rozhodně ano. Český systém má úplně jinou strukturu i filozofii. Bohužel je ve většině věznic hromadné ubytování, velký počet vězňů, tudíž i velká anonymita. Individualizovaný přístup je kapacitně téměř nereálný, až na výjimky různých specializovaných programů. Násilí ve věznicích je u nás méně a máme i účinné nástroje, jak nekalou činnost odhalovat, ale samozřejmě je to nikdy nekončící hra. Oni mají na vymýšlení 24 hodin denně – a my pak musíme ty jejich nápady dohánět a odhalovat. Tak to prostě chodí.
V médiích se často objevují fotografie ze severských věznic – třeba v Dánsku nebo Norsku – kde mají vězni moderní pokoje, kuchyňky nebo dokonce bazén. Je to podle vás ideál, ke kterému bychom se měli přiblížit, nebo už přílišný luxus?
Viděla jsem opravdu všechno – od věznic v Africe, kde spí stovky lidí pohromadě pod plachtou, až po tu nejznámější norskou věznici Halden, kde má každý vězeň svůj pokoj s nábytkem, sprchou, televizí, kuchyní a sportovištěm.
Ale to, co zvenčí vypadá jako „luxus“, je jen část příběhu. Je to hlavně o mentalitě a sociální úrovni společnosti. Skandinávie je v tomhle úplně jinde.
Takže i v takto pokročilých systémech nejsou věci bez problémů?
Přesně tak. Přestože jsou tyto systémy vyspělé, ani tam všechno nefunguje dokonale. Většina jejich vězňů jsou dnes cizinci, kteří tu péči často nedokážou ocenit. Když je ale pachatelem Nor, je pro něj samotný fakt, že spáchal trestný čin, obrovská ostuda. Norské komunity jsou malé, všichni se znají, a člověk musí se svým proviněním dál žít mezi sousedy. To je pro ně trest samo o sobě.
To, že mají hezké prostředí, je spíš bonus. A protože je u nich rozvinuté dobrovolnictví, komunita se o lidi po propuštění zajímá, pomáhá jim, aby se znovu začlenili.
Česko dlouhodobě patří mezi země s přeplněnými věznicemi. Kde podle vás leží klíč k řešení tohoto problému? Pomohla by třeba výstavba nových, menších věznic?
Problém není v tom, že bychom měli málo budov, ale že nepracujeme dost individuálně a nemáme navazující péči po výkonu trestu. Probační a mediační služba má dnes v péči víc klientů než samotná Vězeňská služba, ale protože nemáme mříže ani uniformy, není to tolik vidět.
Podle mě by se s lidmi mělo víc pracovat venku, ne za zdmi věznice. Máme na to data, která jasně ukazují, že člověk, který je v péči probační služby, má větší šanci na úspěšné začlenění do života než ten, kdo si „jen“ odsedí trest. A rozhodně méně vězňů v menších věznicích s individualizovaným zacházením by výrazně přispělo ke snížení recidivy.
Takže vězení by mělo být až poslední možností?
Přesně tak. Moderní přístup k vězeňství chápe vězení jako krajní řešení – místo, kam by se měli dostat jen ti, kteří skutečně představují nebezpečí pro společnost. Je to zároveň nejdražší a nejméně efektivní varianta.
Většina lidí, kteří páchají méně závažné činy, by mohla zůstat venku, ale pod dohledem, s povinností něco odpracovat, něco nahradit, splatit škodu. A hlavně nést odpovědnost, to je pro většinu obětí nakonec nejdůležitější.
V čem spočívá hlavní rozdíl mezi pobytem ve vězení a dohledem probační služby?
Ve vězení žádnou skutečnou odpovědnost nenesou. Mají sice nad sebou dozorce, ale ti neřeší, jestli na sobě člověk opravdu pracuje. Odborného personálu je tam málo, takže individuální práce se často nestíhá.
Naopak venku, v rámci probační služby, se s každým klientem dá pracovat osobně. To je podle mě cesta. A v případě závažnějších činů budovat menší věznice a víc investovat do lidí, kteří s těmi odsouzenými pracují.
Znamená to tedy, že klíčem je spíš změna přístupu než investice do infrastruktury?
Věřím, že budoucnost vězeňství není v betonových zdech, ale v lidech, kteří s vězni pracují. Ať už jde o psychologa, probačního úředníka, sociálního pracovníka nebo mentora – právě oni mají největší šanci ovlivnit, jestli se člověk po propuštění z vězení znovu vrátí do trestné činnosti, nebo ne. Samozřejmě i prostředí kultivuje a český systém spíše podporuje anonymní přežívání než individuální odpovědnost.
Kam byste chtěla jako nová ředitelka Probační a mediační služby instituci posunout? Kde ji vidíte za několik let?
Vidím ji jako silnou a respektovanou instituci, která má podporu veřejnosti i politiků. Chci, aby si společnost uvědomila, že zavírat lidi za každou maličkost nevede k ničemu dobrému.
Individuální práce s člověkem, posouzení rizik a podpora při návratu do života jsou mnohem efektivnější.
Přeji si, aby Probační a mediační služba přestala „žebrat o peníze“ a půjčovat si tabulková místa od jiných institucí. Stát by nás měl vnímat jako naprosto nezbytnou součást systému.
Jaké oblasti považujete pro další rozvoj služby za klíčové?
Chci, aby se z nás stal lídr v oblasti restorativní justice a aby naše práce s oběťmi byla stejně uznávaná jako práce s pachateli. Právě péče o oběti je obrovské téma – děláme ji od začátku, ale nikdy jsme na to neměli dost lidí ani prostředků.
Situace se teď zlepšuje i díky novým evropským směrnicím. Pracujeme také s mládeží – a to je další velká výzva. Dnes už se setkáváme i s desetiletými pachateli závažných činů. Není řešením stavět věznice pro děti, ale posílit prevenci a individuální přístup.
Do budoucna chceme rozšířit i síť probačních domů. Teď máme jen jeden, ale funguje výborně – je určen pro lidi, kteří mají za sebou dlouhé tresty a potřebují poslední půlrok před propuštěním trávit pod dohledem, ale už v běžnějším režimu. Takových zařízení by mělo být aspoň deset.
Stojíte i za iniciativou Žlutá stužka, která se zaměřuje na podporu reintegrace lidí po výkonu trestu. Můžete přiblížit, jak konkrétně funguje a jaké aktivity zahrnuje?
Byla jsem členkou výkonné rady mezinárodní organizace zabývající se vězeňstvím. Na jedné z konferencí v Singapuru jsem se poprvé setkala se symbolem žluté stužky – výrazem podpory pro lidi s trestní minulostí. V centru města tehdy běžely tisíce lidí na podporu těch, kteří se vracejí z vězení zpět do běžného života. Singapurská společnost si uvědomuje, že člověk po výkonu trestu má dvě možnosti: buď dostane šanci znovu se začlenit, nebo ho necháme propadnout zpět, což má dopady na všechny. Ten přístup mě oslovil a rozhodla jsem se přenést ho i do Česka.
Jak těžké bylo myšlenku Žluté stužky prosadit v českém prostředí?
Nebylo to jednoduché. Trvalo dlouho, než se myšlenka vůbec dostala do „mindsetu“ Vězeňské služby a dalších institucí. Dnes máme za sebou už desátý ročník. Z prvních 32 běžců se akce rozrostla na víc než 1200 registrovaných účastníků. Běhají nejen lidé z veřejnosti, ale i samotní vězni – stovky z nich běží za svoji druhou šanci.
Postupně jsme se naučili mluvit o souvislostech, které Žlutá stužka symbolizuje. Není to jen běh jednou za rok. Je to štafetový běh, při kterém si pomyslně předávají kolík vězeň, soudce nebo ředitel věznice – a všichni běží ve stejném tričku. Nikdo neví, kdo je kdo. A právě v ten moment si člověk nejvíc uvědomí, jak nebezpečné jsou předsudky. Ty dokážou zranit stejně oběť jako pachatele.
Znamená to, že se z původně symbolického běhu stal i projekt s konkrétní pomocí?
Ano. Za těch deset let jsme začali pořádat odborné workshopy a zaměřili jsme se na přímou pomoc dětem vězněných rodičů. Možná byste se divili, jak zásadní může být koupit dítěti koloběžku, na kterou rodiče nemají, zaplatit mu školní výlet nebo poslat balíček na Mikuláše, když zoufalá matka z azylového domu volá, že nemá ani na drobnost pro své dítě.
Rozjeli jsme také evropskou iniciativu – vznikl tzv. Yellow Ribbon Hub, síť evropských partnerů, která funguje podle našeho vzoru. Podobné projekty dnes běží v Polsku, Litvě i Chorvatsku. Jsme nadšení, že se nám podařilo „nakazit“ tím naším „žlutostužkovým vibem“ i další země.
Když vězni běží Žlutou stužku, co kromě dobrého pocitu získají? Mají třeba i nějaké odměny, které je motivují?
Je to spíš o symbolice než o výhrách. Od doby covidu mohou běžet i přímo ve věznicích – a dělají to opravdu ve velkém. Letos se zapojilo 35 věznic. Samozřejmě ne všechny, třeba na Mírově to z bezpečnostních důvodů nejde, ale jinak běhají skoro všude, kde to podmínky dovolí.
Ve větších věznicích běží i sto lidí ve výkonu trestu, v červnu pak zástupci z různých koutů republiky přijedou do Prahy na hlavní běh. Tam se potkají se stovkami běžců – zaměstnanců věznic, lidí z probační služby, neziskovek, státních zástupců, podnikatelů, veřejnosti. Máme i dětský závod –běh a akce Yellow Ribbon je oprabvdu pro všechny.
Pro samotné vězně je to silný zážitek. V ten den nejsou „odsouzení“, ale lidé v jednom týmu. Jsou v jednom tričku jako my, běží po boku ředitele věznice, probačního úředníka nebo soudce – a zažijí pocit, že je s nimi zacházeno s respektem.
Často za nimi přijedou i jejich rodiny. Děti vidí, jak jejich táta nebo máma běží společně s někým, koho by jinak vnímaly jako autoritu – třeba se soudcem nebo s podnikatelem, který by je jednou mohl zaměstnat. Ty momenty bývají neuvěřitelně dojemné.
Takže v tu chvíli se ten člověk necítí jako „vězeň“, ale jako někdo, kdo znovu patří do společnosti.
Přesně tak. A zároveň i veřejnost při tom vidí, že vězni jsou úplně obyčejní lidé. Nemusí to být „nebezpečné bestie“, jak si je často představujeme. Jsou to lidé, kteří mají rodiny, děti a partnery.
Žlutá stužka pomáhá bourat obrovské stigma, které kolem vězňů stále panuje. Lidé si často myslí, že všichni, kdo byli ve vězení, jsou nenapravitelní recidivisté. Ale to vůbec není pravda.
Většina z nich se k trestné činnosti dostane úplně jinak – často kvůli dluhům, špatným rozhodnutím, nezodpovědnosti nebo prostě proto, že si v mládí nevěděli rady. Nikdo si v patnácti neřekne: „Chci být zločinec.“
Obrovskou část tvoří i lidé závislí na drogách. Když s nimi začnete příliš brzy a ztratíte nad tím kontrolu, skončíte bez peněz, v dluzích a ve spirále, ze které už se těžko dostáváte.
Máte pocit, že se díky těmto aktivitám veřejnost začíná na vězně dívat jinak?
Ano, a to je pro mě největší odměna. Ti lidé se za své činy stydí. Nejsou na sebe pyšní, že někomu ublížili. Většinou to byla zoufalá reakce na ještě zoufalejší situaci.
A právě proto má smysl o tom mluvit a dávat těmto lidem šanci na změnu. Žlutá stužka se snaží přispívat k osvětě – i když jsme jen malý tým, po deseti letech je vidět, že to má dopad. Z pár desítek běžců se staly tisíce, přibyly regionální akce a spolupráce s věznicemi i neziskovkami.
Ve spolupráci s neziskovou orgnanizací Volonté CZECH děláme třeba společné akce pro děti vězněných rodičů – pikniky, sportovní dny, kdy si děti s rodiči hrají, soutěží, běhají. Ty chvíle jsou k nezaplacení. Vidět radostné dítě, které objímá svého rodiče, a zároveň tu jiskru naděje, že se ten rodič opravdu změní a začne si vážit života – to je pro nás všechny ta největší odměna.
