„I vrah by měl dostat šanci znovu se začlenit,“ říká ředitelka Probační a mediační služby Gabriela Slováková, podle níž skutečná ochrana obětí spočívá v práci s pachateli
Gabriela Slováková patří mezi nejvýraznější osobnosti českého vězeňství a trestní politiky. Po více než třinácti letech ve vedení ženské věznice ve Světlé nad Sázavou a mužské věznice v Kuřimi dnes stojí v čele Probační a mediační služby ČR, která se pod jejím vedením zaměřuje na posilování alternativních trestů, prevenci recidivy a efektivní podporu obětí i pachatelů trestných činů. Zároveň je zakladatelkou projektu Yellow Ribbon Run, jenž pomáhá lidem po výkonu trestu znovu najít své místo ve společnosti. O své profesní cestě, o dětech vězněných rodičů i o tom, proč věří v sílu druhé šance, hovoří v následujícím rozhovoru rozděleném do dvou částí. Druhá část vyjde v pondělí 3. listopadu.
Gabrielo, ve vězeňství působíte řadu let. Vedla jste ženskou věznici ve Světlé nad Sázavou, později zařízení v Kuřimi, a dnes stojíte v čele Probační a mediační služby ČR. Co vás do této role přivedlo?
Vězeňství máme vlastně v rodině – moje maminka pracovala u vězeňské služby. Já jsem se tomu ale dlouho vyhýbala. Měla jsem rozjetou kariéru v hotelovém managementu a směřovala úplně jinam.
To je poměrně neobvyklý obrat v profesní dráze.
Ano, přátelé si ze mě občas dělají legraci, že jsem vlastně jen přešla z jednoho hotelu do druhého, když jsem nastoupila do vězeňství. Ale upřímně – moc společného tam opravdu není.
Osud mě nakonec zavedl do jiného regionu, kde sídlil Institut vzdělávání Vězeňské služby. Říkala jsem si, že tam na chvíli zakotvím – právě jsem dostudovala a měla jsem silnou potřebu předávat zkušenosti. Začala jsem učit příslušníky a zaměstnance vězeňské služby, vedla jsem profesní předměty, třeba psychologii, a měla jsem za to, že si dám jen krátkou pauzu a pak se vrátím zpět k hotelnictví. Jenže to se už nestalo.
Co vás přesvědčilo zůstat u vězeňství natrvalo?
Postupně přišla řada výzev – včetně organizace velkých mezinárodních konferencí s předními odborníky na vězeňství. A to mě naprosto vtáhlo. Od té chvíle mě tohle prostředí, lidé v něm i jejich životní příběhy úplně pohltily.
Neláká vás někdy návrat do hotelnictví, když jste v něm začínala?
Když vidím některé své přátele, tak si někdy říkám, že by mi to asi šlo. Myslím, že mám vrozené manažerské dovednosti, ale jsem velmi prosociálně laděný typ. A klientela, se kterou pracujeme – ať už ve vězeňství, nebo v probační a mediační službě – jsou lidé, kteří mají za sebou trestní minulost, ale často také oběti trestných činů. Tyto dvě skupiny spolu úzce souvisí. A když už člověk naskočí do tohohle vlaku, tak se z něj těžko vystupuje. Představa, že bych přešla do byznysu nebo do korporátu, mě už úplně opustila.
Když jste vedla ženskou věznici, s jakými specifiky jste se setkávala oproti mužské věznici?
Dynamika je úplně jiná. Centrální ženská věznice je do jisté míry nezdravý model toho, co jsme v Česku vybudovali. Ženy tvoří zhruba osm procent celé vězeňské populace a jen malý zlomek z nich jsou pachatelky závažných trestných činů. Většina potřebuje specifickou péči – často jde o oběti domácího násilí nebo jiného špatného zacházení.
Ženy navíc potřebují víc komunikovat, jsou ochotnější spolupracovat s odborným personálem a pracovat na sobě. A velké specifikum je, že většina z nich jsou matky. V naší společnosti se tradičně o děti stará žena – i když se to pomalu mění – a když je matka zavřená ve vězení, je to obrovský zásah do celé rodiny.
Místo jedné velké věznice s více než tisícovkou míst, vybudované v regionu s minimální kriminalitou – odkud ostatně téměř žádní vězni nepocházejí – by bylo smysluplnější vytvářet menší lokální věznice. Ty by umožnily individuálnější přístup k odsouzeným, usnadnily by zachování vazeb s rodinou a dětmi a tím pravděpodobně přispěly ke snížení recidivy i k obnově narušených vztahů.
To musí být mimořádně těžké i pro samotné děti. Co prožívají, když jejich rodič skončí za mřížemi?
Je to tak. Děti jsou mé celoživotní téma. Už před více než dvaceti lety jsem se díky své práci ve vězeňství a také díky zkušenostem ze zahraničí začala zajímat o téma dětí vězněných rodičů – i proto, že jsem sama matka.
Dítě, které přijde o mámu nebo tátu, protože je jeden z nich ve vězení, sice trpí důsledky trestného činu, ale zároveň se ocitá v jakémsi vzduchoprázdnu. Ve společnosti nemáme dobře nastavené procesy, jak takové dítě podpořit a jak zabránit jeho stigmatizaci. A to nemluvím o dětech obětí trestných činů, což by vydalo na samostatný rozhovor.
Můžete přiblížit, s čím se takové děti v praxi potýkají?
Často se setkáváme s tím, že spolužáci nebo dokonce učitelé dítěti řeknou: „Bude z tebe kriminálník, jako tvůj táta.“ To je strašně zraňující.
Tyto věci jsem zažívala jak v ženské, tak i v mužské věznici. Mnoho matek i otců se přesto snaží starat o své děti i během výkonu trestu – a to, že jsou ve vězení, ještě neznamená, že přestali být rodiči. Řešili jsme třeba umístění dítěte na střední školu, výchovné potíže, spolupracujeme s orgány sociálně-právní ochrany dětí, kurátory… Vždy se snažíme o to, co je v nejlepším zájmu dítěte.
Liší se v tomto směru i práce s muži?
Při práci v mužské věznici jsou rozdíly ještě výraznější. Muži působí tvrději, ale uvnitř bývají velmi citliví. Jenže projevit slabost nebo říct si o pomoc je pro ně často těžké. Často také neměli dobré vzory, a proto jsou někdy nejistí v roli otce. I proto máme programy zaměřené na rodičovství a otcovství, které organizují samotné věznice, ale i spolupracující neziskovky.
Muži sice méně mluví a snaží se všechno zvládnout sami, ale to nevede k řešení. Když se jejich problémy – třeba závislosti, dluhy nebo vztah s dětmi – začnou řešit už během výkonu trestu, může to být malý, ale důležitý krok k bezpečnější společnosti. A o to se snažíme.
Jak vlastně fungují návštěvy dětí ve věznicích? Jak často se mohou se svými rodiči vídat?
Ze zákona mají vězněni nárok na tři hodiny návštěvy měsíčně. Ten čas se může rozdělit, pokud to okolnosti dovolí, ale vždy záleží i na tom, kde se věznice nachází a jak daleko to mají rodiny. Ne vždy je možné umístit vězněného rodiče blízko bydliště, takže rodiny často musí jezdit na dlouhé vzdálenosti, což stojí hodně peněz – a ne každý si to může dovolit.
Změnilo se v tomto ohledu něco od doby, kdy jste začínala?
Udělalo se obrovské množství práce. Když jsem začínala, působila jsem ve věznici, kde bylo i oddělení matek s dětmi. Tam byl personál na přítomnost dětí zvyklý a choval se k nim citlivě. Měli jsme dětské místnosti a snažili jsme se, aby tam, kde to bylo možné, mohly probíhat i individuální návštěvy celé rodiny.
Běžná návštěva totiž vypadá tak, že v jedné velké místnosti – často v tělocvičně – sedí sto lidí. Děti tam musí tři hodiny sedět a v hlučném prostředí si povídat s rodičem. A upřímně, představit si, že si desetileté dítě tři hodiny v kuse povídá s mámou nebo tátou, to je dost nereálné.
Takže i když mají rodič a dítě tři hodiny společně stráveného času, nemusí to být úplně ideální podmínky.
Přesně tak. Proto jsme ve Světlé nad Sázavou, a později i v Kuřimi, začali dělat průkopnické kroky – snažili jsme se vytvářet vstřícnější prostředí. Tam, kde to bylo z hlediska bezpečnosti možné, jsme zřídili venkovní prostory, zahrady nebo jiná místa mimo hlavní areál věznice, aby návštěvy působily přirozeněji.
Dnes se tento přístup rozšířil a podporuje ho většina věznic. Samozřejmě ne vždy je vztah mezi rodičem a dítětem zdravý, ale tam, kde funguje, dáváme rodinám prostor a čas, aby spolu mohly být – ať už v dětských koutcích, nebo ve speciálních místnostech určených právě pro rodinné návštěvy. Ideální je pak možnost věznici během návštěvy opustit úplně, aby do ní děti nemusely vůbec vstupovat. I takové možnosti jsou a u odsouzených, kteří ve výkonu trestu fungují a nejsou nebezpeční, kolegové takové možnosti velmi podporují.
Pomohly ke zlepšení kontaktu mezi rodiči a dětmi i moderní technologie?
Rozhodně ano. Dnes se hodně rozšířily i telefonické a online kontakty , což je pro děti velká úleva a ulehčení kontaktu. Dítě tak může slyšet nebo vidět rodiče častěji, i když ho zrovna nemůže navštívit osobně. To hraje obrovskou roli v udržení vztahu a v prevenci sociálního odloučení.
Téma, které čtenáře vždy zajímá – jak je to ve věznicích se sexuálními a partnerskými vztahy? Je to pro vězně úplné tabu, nebo existují určité povolené formy kontaktu?
Má to dvě roviny. Málokdo ví, že ředitel věznice může udělit vězni povolení k pobytu mimo věznici – až na 30 dní v roce – a to právě za účelem návštěvy rodiny.
Pokud jde o člověka s malým rizikem útěku nebo opětovného spáchání trestné činnosti, který se ve vězení snaží, pracuje, vzdělává a platí dluhy, není důvod, aby nemohl svou rodinu navštívit i mimo věznici. To je ideální způsob, jak obnovit rodinné vztahy v přirozeném prostředí.
Ve věznicích ve Světlé nad Sázavou i v Kuřimi jsme tuto možnost využívali poměrně často.
A co vězni, kteří takové výhody získat nemohou? Mohou alespoň udržovat blízký kontakt s partnerem uvnitř věznice?
Ano, existují různé formy individuálních návštěv. V některých věznicích jsou povolené i tzv. návštěvy bez zrakové a sluchové kontroly, tedy intimní návštěvy, které mohou trvat i 24 hodin. Ve Světlé nad Sázavou je dokonce samostatný domeček – primárně určený k rodinným návštěvám s dětmi.
Pokud chceme, aby se lidé po propuštění vrátili do fungujících vztahů a aby se rodiny nerozpadaly jen proto, že jeden z jejich členů skončil ve vězení, musíme podporovat i intimitu. I ta je součástí zdravého vztahu.
Předpokládám, že tato možnost se netýká pachatelů závažných trestných činů, například vrahů?
Naopak – já si myslím, že i pro tyto lidi by to mělo být možné. Samozřejmě odsuzuji jejich trestnou činnost, ale pokud nejde o doživotní trest, jednou budou zase venku. A chceme přece, aby se dokázali znovu začlenit, aby měli vztah, který je přijme, a nebyli zcela odtržení od běžného života.
Dá se velmi dobře pracovat i s riziky – například s násilnými pachateli. Existují terapeutické programy, které vedou zkušení odborníci, a mají velmi dobré výsledky. A oběti trestných činů nejlépe ochráníme tak, že se podaří člověka s trestní minulostí přivést na správnou cestu.
To je pohled, který může veřejnost překvapit. Proč podle vás stojí za to věnovat pozornost i těm nejzávažnějším pachatelům?
Být vrahem nebo násilníkem často znamená, že ten člověk sám v dětství zažil násilí. Možná vyrůstal v prostředí, kde byl bitý, a jeho emoční prožívání se zploštilo, protože se naučil hlavně přežít. Každý živočich má v sobě instinkt sebezáchovy, a někdy se z toho vyvine chování, které by se v normálních podmínkách nikdy neobjevilo.
Proto nikdy nikoho neodsuzuji natrvalo. Zní to možná paradoxně a oběti takových činů by se mohly zlobit, ale mou prací je chránit právě oběti – a to lze jedině tehdy, když pracujeme i s pachatelem.
Paradoxně nejlépe ochráníte oběť tím, že dokážete „zkultivovat“ člověka, který násilí páchal. A to jde jen tehdy, když mu umožníte alespoň částečný kontakt s přirozeným prostředím. Samozřejmě ne v podobě volného pohybu, ale v kontrolovaném, odborně vedeném procesu, který bere v úvahu rizika i potřeby.
Ve světě existují různé přístupy k výkonu trestu. Americký systém bývá chápán jako přísně represivní, zatímco evropský klade větší důraz na nápravu. Který z nich je vám osobně bližší?
Jednoznačně ten evropský. americké věznice jsem navštívila několikrát, stejně jako věznice třeba v Thajsku, a mohu říct, že tamní systém je založený čistě na represi a izolaci. Představte si, že člověk tráví deset nebo dvacet let zavřený sám v cele s umělým osvětlením, s jedinou hodinou venku denně, kdy si v kleci může házet míčem na basketbalový koš.
Výsledkem takového zacházení je naprosto frustrovaný a agresivní člověk. Recidiva je tam obrovská. Znám i konkrétní případy, kdy někdo po propuštění z takového systému zastřelil třeba ředitele věznice, protože v něm zůstal obrovský vztek vůči světu. A přesně tomu se chceme vyhnout.
Vy sama se dlouhodobě hlásíte k tzv. restorativní justici. Co si pod tím máme představit?
Je to přístup, který neusiluje jen o trest, ale o nápravu vztahů a porozumění. Myslím, že mám díky své praxi i díky povědomí o potřebách obětí trestných činů jasno v tom, že většině z nich samotný trest odnětí svobody úlevu nepřinese.
Samozřejmě záleží na druhu trestného činu – pokud někdo přijde o dítě, těžko bude chtít slyšet o nápravě. Ale u jiných činů, i násilných, se oběti často spíš bojí, že pachatele po letech pustí.
Jak takový restorativní přístup pomáhá právě obětem?
Je důležité pracovat i s nimi. Když oběť vidí, že pachatel prochází terapií, že pracuje na změně, získává alespoň částečný pocit jistoty, že se to nebude opakovat.
Probační a mediační služba, která už 25 let funguje právě v duchu restorativní justice, má s tímto přístupem velké zkušenosti. Umožňuje mediace mezi oběťmi a pachateli – někdy i po velmi vážných činech – a tato setkání mohou být neuvěřitelně silná.
Měla jste možnost některá z těchto setkání vidět osobně?
Ano, ale většinou zprostředkovaně a musím říct, že patřila k nejsilnějším okamžikům mé profesní kariéry. Viděla jsem případy, kdy se pachatel s obětí po letech setkali a dokázali spolu mluvit. Nešlo o odpuštění v náboženském smyslu, ale o moment, kdy oběť našla klid. Když se jich pak zeptáte, co by si přály nejvíc, většina z nich odpoví: „Aby se to už nikomu jinému nestalo.“
A právě to samotný trest nezajistí. Zavřít člověka „do klece“ na mnoho let nevede k pochopení, ani k tomu, aby se změnil.
Má česká veřejnost podle vás pochopení pro takový přístup?
Často bohužel ne. U nás se pořád ozývá názor: „Zavřít a už nikdy nepustit.“ Ale to není řešení – a ani to nejde. Každý člověk má svůj příběh, i ten, kdo spáchal závažný zločin. Když se podíváte do jeho minulosti, často zjistíte, že jako dítě sám zažil zanedbávání, násilí nebo jiné trauma.
Za selhání dětí obvykle mohou rodiče – ne ze zlé vůle, ale kvůli špatné péči, ignoraci nebo nedostatku podpory. Může se to stát komukoli z nás. I já bych chtěla, aby kdyby se moje dítě někdy ocitlo v takové situaci, dostalo druhou šanci a možnost napravit se.
Jak je to v Česku s využíváním alternativních trestů, jako je právě domácí vězení? Využíváme je dostatečně?
Alternativních trestů máme celou řadu. Člověk může být například podmíněně odsouzen – to znamená, že nejde přímo do vězení, ale soud mu stanoví určité povinnosti a dohled. Ten vykonává probační a mediační služba, tedy moji kolegové.
Soud může také uložit tzv. přiměřené opatření – například povinnost absolvovat terapeutický program. Máme specializované programy pro pachatele násilí, pro řidiče, kteří způsobili nehodu, i pro další typy trestné činnosti.
Pak jsou tu obecně prospěšné práce a peněžité tresty – ty často pomůžou oběti víc než to, že je pachatel zavřený na druhém konci republiky.
A pak je tu elektronický monitoring, který většinou doprovází trest domácího vězení. To je trest, který si člověk „odpykává“ doma – samozřejmě pokud nejde o závažný zločin.
Může být domácí vězení cestou i pro lidi, kteří si už odpykali většinu dlouhého trestu?
Ano, přesně tak. To je podle mě ideální cesta, jak zajistit bezpečné a postupné začlenění zpět do společnosti. Nejhorší je, když někdo po deseti nebo dvaceti letech prostě jednoho dne vyjde z vězení „s igelitkou“. Nemá práci, bydlení ani doklady – a velmi rychle se ocitne zpátky tam, odkud přišel.
Proto má příprava na propuštění a přechodné období obrovský význam. Na tom spolupracuje celý tým – vězeňský personál, probační úředníci, neziskovky i sociální pracovníci.
Jak takové domácí vězení v praxi vypadá? Lidé si ho často představují jako velmi mírný trest.
Domácí vězení se u nás zatím ukládá hlavně za méně závažné trestné činy – například u lidí, kteří neplatili daně nebo spáchali menší podvod, neplatili alimenty. Není přece nutné, aby kvůli takovému činu stát platil tři čtvrtě milionu korun ročně za jejich pobyt ve vězení.
Pro společnost je mnohem prospěšnější, když takový člověk dál chodí do práce, platí daně, stará se o rodinu a zároveň je pod dohledem.
Elektronický náramek ale rozhodně není nic příjemného – klienti říkají, že mít ho na kotníku půl roku nebo rok je velké omezení. Soud často určí, že se musí zdržovat doma třeba od osmi večer do šesti ráno, takže žádné večírky, kino ani divadlo.
Na první pohled to vypadá jako malý trest, ale ve skutečnosti to rodinný život značně ovlivňuje. A i když se domácí vězení zatím neukládá tak často, jak bych si přála, postupně se to učíme – soudci, státní zástupci i my.
Rozhovor s Gabrielou Slovákovou tímto ale nekončí. Ve druhé části, která vyjde v pondělí 3. listopadu, se zaměříme na současné výzvy českého vězeňství, možnosti začleňování lidí po výkonu trestu a také na to, proč by podle ní měla společnost dávat druhou šanci i těm, kteří v životě chybovali.
