„Když se nemůžu pohnout, cítím se paradoxně svobodný,“ říká muž z pražské BDSM komunity. V odevzdání našel klid, jaký mu žádný vztah nepřinesl

„Když mě sváže, cítím klid. Paradoxně tehdy, když nemůžu pohnout rukama, mám pocit, že konečně dýchám.“ Tahle věta zní pro mnohé jako oxymóron. Ale pro Karla (31), který pracuje jako IT support v pražské firmě, představuje hluboce pravdivý popis svobody, jakou poznal teprve ve chvílích, kdy se zcela odevzdal.

Na první pohled byste Karla za člověka, který se pohybuje v BDSM komunitě, pravděpodobně netipovali. Je empatický, klidný, trochu introvert. Jeho pracovní den vyplňují porady o uživatelských rozhraních, večery tráví běháním po náplavce nebo s přáteli v kavárnách. „V běžném životě mám všechno pod kontrolou. Práce, termíny, klienti… Ale právě proto mě fascinuje možnost tu kontrolu vědomě pustit,“ vysvětluje.

„Není to temný svět, ale komunita, která dbá na respekt“

BDSM – čtyři písmena, která pro nezasvěcené znějí cize, možná až hrozivě. Skrývají však širokou škálu praktik, které mají jedno společné: souhlas. Zkratka označuje bondage & discipline, dominance & submission a sadism & masochism. „Všichni zvenčí si představí bičík, latex a křik,“ směje se Karel. „Ale realita je úplně jiná. V komunitě, kterou znám, se víc než kde jinde mluví o bezpečí, o hranicích, o tom, co komu dělá dobře. Je to prostředí, kde je komunikace naprostý základ.“

K BDSM se dostal před pěti lety. Nejprve přes online fóra a workshopy, které organizují lidé z české BDSM scény. „Překvapilo mě, jak moc je to organizované, strukturované. Existují akce pro začátečníky, přednášky o psychologii moci, dokonce i setkání zaměřená čistě na aftercare. Není to temný klub v suterénu, jak si lidé myslí. Je to spíš komunita lidí, kteří chtějí poznat sami sebe jinak než skrze slova.“

Více komunikace než v běžném vztahu

Karel se s úsměvem zamýšlí: „BDSM je vlastně mnohem víc o důvěře než o sexu. Aby to fungovalo, musíš být naprosto upřímný – vůči sobě i vůči partnerovi.“ Než jakákoliv akce začne, vždy proběhne dlouhý rozhovor o hranicích, přáních i obavách. Vše je dobrovolné, oboustranné a pečlivě domluvené. „Máme tzv. safeword – slovo, které okamžitě všechno zastaví. Je to jako nouzová brzda. Když ho řekneš, druhý člověk přestane, a bez otázek,“ popisuje.

Takové dohody podle něj vytvářejí prostor pro naprosté uvolnění. „Když vím, že druhý respektuje moje hranice, můžu je bezpečně prozkoumat. A paradoxně právě tím, že se nechám svázat, mám pocit svobody.“

Po skončení přichází něco, co bývá často přehlížené, ale pro komunitu zásadní – aftercare. „Je to péče po akci. Může to být objetí, deka, voda, nebo jen chvíle klidu. Pro některé lidi je to chvíle, kdy se znovu vracejí k sobě. Ten kontrast mezi napětím a něhou je něco, co tě učí, jak hluboké může být spojení mezi dvěma lidmi.“

Klid, který přichází, když pustíš kontrolu

Karel popisuje své zážitky skoro meditativně. „V BDSM nejde o bolest. Jde o prožitek, o klid, který přichází, když všechno pustíš. Když dovolíš, aby tě někdo vedl, ale ty přitom pořád zůstáváš vědomý. V těch chvílích se necítím slabý. Cítím se opravdově.“

Pro mnoho lidí v komunitě má tato zkušenost až spirituální rozměr – dotýká se témat kontroly, ega a důvěry. Psychologové potvrzují, že takové prožitky mohou mít terapeutický efekt. „V odevzdání se skrývá hluboký pocit bezpečí. Vědomé ztrácení kontroly paradoxně přináší kontrolu vnitřní – protože ji dáváš jen tomu, komu důvěřuješ,“ vysvětluje Karel.

Tento princip – dobrovolné odevzdání – není o slabosti. Naopak vyžaduje obrovskou sílu. „Naučíš se říkat ne, stanovovat hranice, mluvit o svých potřebách. To jsou věci, které by se měli učit všichni, nejen lidé z BDSM scény,“ dodává.

Předsudky a ticho

Přestože se BDSM komunita postupně otevírá a v Česku funguje řada otevřených diskusních skupin, předsudky přetrvávají. „Rodina o tom neví. A upřímně – ani by to nepochopili. Lidi se leknou, protože nerozumí tomu, co vidí,“ říká Karel. Veřejný coming out v této oblasti je stále vzácný, a i v liberálním prostředí často vyvolává nepochopení. „Když se řekne BDSM, lidé si představí násilí. Ale skutečné násilí je to, co se děje bez souhlasu. BDSM je naopak nejvíc o souhlasu, co jsem kdy zažil.“

V komunitě podle něj panuje překvapivě silná etika. Všechno je postavené na respektu, odpovědnosti a empatii. „Není to svět temných sklepů, ale lidí, kteří se chtějí poznat do hloubky. Když to pochopíš, zjistíš, že nejde o žádnou úchylku, ale o jazyk intimity, který má svoje pravidla i filozofii.“

Svoboda v odevzdání

Když Karel mluví o tom, co mu tahle zkušenost dala, jeho hlas zní klidně, jistě. „Dřív jsem měl potřebu mít všechno pod kontrolou – práci, vztahy, sebe. Ale život není projekt, který můžeš řídit. BDSM mě naučilo, že někdy je největší síla v tom, že se necháš vést.“

Není to o bolesti, ale o paradoxní formě svobody. Svobody, která se rodí z důvěry – z hlubokého přesvědčení, že můžeš pustit kontrolu, aniž bys přišel o sebe. „Když se naučíš odevzdat, zjistíš, že kontrolu můžeš mít i jinak – tím, že ji pustíš.“

Cvičení upřímnosti

Karel se dnes už na své zážitky nedívá jako na něco „zvláštního“ nebo okrajového. „Dlouho jsem měl pocit, že musím zapadat – být normální, chovat se podle představ druhých. Ale když jsem začal zkoumat BDSM, uvědomil jsem si, že nejde o nic výstředního. Jde o to poznat, co pro mě znamená blízkost, hranice a důvěra. A to je univerzální,“ říká.

BDSM ho naučilo, že tělesnost může být jazykem, který mluví o věcech, jež slovy často nejdou vyjádřit. Každý uzel, každé gesto, každé nadechnutí v tichu má svůj význam. „Není to o moci, ale o dohodě. O respektu. O tom, že člověk, který tě svazuje, zároveň nese odpovědnost za tvé bezpečí. A ty mu ji vědomě svěřuješ.“

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o hru na kontrolu. Ale ve skutečnosti je to cvičení v upřímnosti – k sobě i k druhému. Učí, že odevzdání není slabost, ale odvaha být zranitelný. A že dominance neznamená převahu, ale schopnost nést zodpovědnost za druhého člověka s úctou.

„Když tě někdo drží a ty víš, že by tě nikdy nezranil, stane se něco zvláštního,“ říká Karel. „Najednou cítíš, že můžeš být úplně sám sebou. Že se nemusíš bránit, přetvařovat, vysvětlovat. Prostě jen jsi.“

A možná právě o to v BDSM jde – o návrat k té nejčistší formě lidskosti, kde se tělo a duše setkávají bez masek. O prostor, kde hranice nejsou vězením, ale rámem důvěry.
Protože svoboda se někdy nepozná podle toho, kolik máš možností. Ale podle toho, komu dovolíš, aby tě držel – a komu dovolíš, aby tě pustil.