„Slovo ‚poslední‘ pro mě znamená, že je čas začít s něčím novým,“ říká Robert Vano, který v Tančícím domě bilancuje padesát let za fotoaparátem, ale s fotografií se loučit rozhodně nechystá
Robert Vano se po více než padesáti letech za fotoaparátem ohlíží zpět. V Tančícím domě v Praze otevřel svou „Poslední autorskou výstavu“, která není jen rekapitulací jeho cesty od New Yorku přes Paříž až po Prahu, ale i osobní výpovědí o světle, kráse a čase. Vano, známý svým citem pro jednoduchost a lidskost, tu ukazuje nejen ikonické akty a módní snímky, ale i fotografie, které dosud nikdy neopustily jeho archiv. Výstava, původně plánovaná do října, byla pro velký zájem prodloužena až do 6. dubna 2026.
Vaše výstava nese název Poslední autorská výstava. To zní jako tečka za celou kariérou. Co pro vás to slovo „poslední“ vlastně znamená?
Pořád říkám: „Nevěřte tomu, co čtete, protože můžete umřít na tiskovou chybu!“
Moje výstava nese název Robert Vano, stejně jako moje poslední kniha. Tím, že je nejnovější, je také poslední. Po jejím ukončení v Tančícím domě by měla putovat dál po světě. Slovo „poslední“ pro mě znamená, že je čas začít s něčím novým. V létě jsem začal pracovat na své nové knize, která je volným pokračováním knihy Fotka nemusí být ostrá. Měla by vyjít v příštím roce. Možná k ní připravíme i menší výstavu.
Tančící dům je výrazné, téměř ikonické místo. Bylo pro vás důležité vystavovat právě v Praze – městě, které se stalo vaším domovem?
Prahu jsem pravidelně navštěvoval po pádu železné opony, kdy jsem ještě bydlel v Paříži. V té době vypadala jako zakletý Disneyland. Byla ponořena do černoty, jenom věžičky byly zlaté, všude padaly omítky… Žít jsem v ní začal od roku 1995.
Myslel jsem, že v ní pobudu dva roky, než rozběhneme časopis Elle, ve kterém jsem působil jako kreativní ředitel. Všichni ze zakládajícího týmu byli ze zahraničí
a skutečně se po dvou létech vrátili domů. Jenom já jsem zůstal. Do Paříže ani do New Yorku jsem se už nevrátil.
V Praze žiji třicet let a zamiloval jsem si ji natolik, že se stala mým domovem. Možná i proto jsem ji vyfotil. Ze žádného jiného města, ve kterém jsem žil fotky nemám. Svou první pražskou výstavu jsem měl v klubu Radost v roce 1991. Jmenovala se Love you from Prague a byla spojena také s knížkou. Pomáhala mi s ní Anna Fárová, které se akty kluků, které jsem fotil líbily. Od té doby v Praze vystavuji. Jsem rád, že se moje fotky dostali také do Tančícího domu. Vždy se mi tato budova líbila. Pokaždé, když procházím kolem si vzpomenu na tančícího Freda Astaira s Ginger Rogers. Tanec mě vždy bavil.
Expozice sleduje vaši životní cestu z New Yorku přes Milán a Paříž až zpět do Česka. Podle čeho jste vybíral fotografie, které zastupují jednotlivé etapy vašeho života?
Předlohou k výstavě byla moje poslední kniha Robert Vano. Je v ní zhruba tři sta fotek. Když jsem si byl prohlédnout galerijní prostory, bylo jasné, že všechny fotky se do nich nevejdou. Koncepci a realizaci výstavy jsem svěřil Natalii A. Rollko, která se mnou dlouhodobě spolupracuje. Natálka se pravidelně potkávala s ředitelem Tančícího domu Robertem Vůjtkem, s kterým řešili vše potřebné. Nakonec předložila finální scénář výstavy. Ten kromě výběru více než sto dvaceti fotek, který jsme si společně schválili, zahrnoval i další aktivity.
Promítání dokumentu Robert Vano Příběh člověka od režiséra Adolfa Ziku, video podcasty, miniexpozici mých fotoaparátů, ukázky z StB seznamů a dalších věcí z mého osobního archivu. Také foto zeď, před kterou si můžou návštěvníci výstavy vyzkoušet fotit portréty, tak jak to dělám já – na šedém pozadí.
Výběr fotek odpovídá tématům a místům, ve kterých jsem v průběhu kariéry působil. Jejich uspořádání dodržuje příběhovou linku a také jasný vizuální směr. Fotky ladí navzájem a také s prostorem. Jsem moc rád, že celé spodní patro je věnováno pouze klukům. Jak jsem slyšel, především ženské publikum, tam tráví mnohem více času než v horním patře, kde jsou zas fotografie osobností, modelek a zátiší.
Součástí expozice jsou také ukázky platinových fotografií z vašeho archivu. Technikou platinotypie jste se začal zabývat už dávno, když ostatní fotografové přešli na digitál. Co vás k ní tak silně přitahuje?
Platinotypii jsem znal mnoho let předtím, než jsem se ní začal v devadesátých letech zabývat. Vždy jsem si přál, aby moje fotky vypadaly jako obrazy mistrů a zůstaly na světě navěky. Při studiu ručních fotografických technik, jsem zjistil, že platinotisky jsou nejodolnější a vydrží stovky let. Také se mi líbilo, že jejich výroba byla snadná. Našel jsem sto padesát let starý recept, v kterém stálo: Naneste tekutou platinu na papír a exponuje na slunci šest minut. Hned jsem se pustil do díla… Trvalo to tři roky, než jsem se na základě svých experimentů a omylů dopracoval ke správným ingrediencím a postupu. Dnes platinu vyučuji studenty na svých workshopech.
Na výstavě jsou i snímky, které dosud nikdo neviděl – třeba z vašich začátků
v sedmdesátých a osmdesátých letech. Co jste cítil, když jste se k nim po tolika letech vrátil?
Všechno se začalo přípravou knihy. Tím, že jsem předem nevěděl, jaké fotky do ní vyberu, musel jsem procházet své archivy. Doma mám tisíce kinofilmů z různých období. Zabralo mi hodně času, abych vůbec zjistil, co na nich vlastně je. Fotky jsem vybíral také dlouho. Hlavně na začátku jsem všechno měnil a pořád se vracel na začátek, dokud jsem nebyl s finálním výběrem spokojen. Každá fotka je pro mě vzpomínka. Nepamatuji si všechna jména těch, které jsem vyfotil, ale když se na snímek podívám, i po tolika letech si vybavím, kde a jak vznikl. Pocity příliš neřeším, žiji přítomností.
Součástí projektu jsou i nahrávky, dokumenty a další doprovodné materiály. Co by si podle vás měl návštěvník odnést kromě samotných obrazů?
Doufám, že obrazy si jenom tak neodnesou! Dopadlo by to jako s tou krádeží šperků v Louvru. (smích) Výstavu jsme se snažili připravit tak, aby byla zajímavá a návštěvníkům se líbila. Byl jsem překvapen kolik lidí se zajímá o dokument nebo StB spisy. Jsem tomu rád, protože bychom neměli zapomínat na to, odkud pocházíme a jak jsme žili.
Říkáte, že i přes všechny nové technologie fotíte pořád stejně. Co pro vás to „pořád stejně“ znamená?
Na workshopech se mě lidé pořád ptají, zda mají fotit Niconem nebo Canonem. Snažím se jim vysvětlit, že to není o „krabici“, ale o duši a ruční práci. Středisko moderního umění Centre Pompidou v Paříži, do svých sbírek zařazuje to nejlepší umění z celého světa. Českou republiku zde reprezentují Josef Sudek a Miroslav Tichý. Ten žil jako bezdomovec a fotky dělal mýdlovou krabicí, kterou si vlastnoručně vyrobil. Niconisté a Canonisté vystavují v Trutnově. Ani já nepodléhám novým technologiím. Pořád fotím stejně, s přirozeným světlem. Pokaždé si nastavím stejnou clonu, stejné ISO a stejný čas.
Vaše práce je často chválená pro cit ke světlu a jednoduchosti. Proměnil se tenhle přístup v průběhu let, nebo zůstáváte věrný původnímu vidění?
Mám rád jednoduché a čisté věci. Jak jsem říkal, můj rukopis je neměnný. To se týká také témat, kterým se věnuji. Fotím módu, akty, portréty a zátiší. Aby byly moje fotky krásné
a zůstaly bez retuší, vybírám krásné holky a kluky bez vrásek. Nikoliv své kamarády
a kamarádky, ale modely a modelky z agentur. Tak, jak mi to kdysi poradil pan Horst, pro kterého jsem pracoval.
Kdybyste měl z celé výstavy vybrat jediný snímek, který vás nejlépe vystihuje – který by to byl?
Nikdy jsem to neměl tak, že bych lpěl na jedné fotce. Moji tvorbu a osobnost vyjadřují všechny fotky.
Ve své kariéře jste fotil pro světové magazíny jako Vogue, ELLE nebo Harper’s Bazaar. Byly tyto zakázky pro vás víc uměleckou výzvou, nebo spíš precizní prací na zakázku?
Když fotíte pro klienta, musíte se držet jeho scénáře a pokynů. Když jsem pracoval pro Elle, všechno se připravovalo v předstihu. Předem jsem věděl, koho, co a kde budeme fotit. V létě jsme odletěli na Island fotit zimu a v zimě jsme zas odletěli na Lanzarote fotit letní sezonu.
Vnímáte rozdíl mezi komerční a osobní tvorbou, nebo se tyto dva světy ve vaší práci vždy prolínaly?
Když fotím pro sebe, poslouchám jenom sebe. Sám si vybírám modely, místa, kde chci fotit, to, co chci fotit. Měl jsem to vždy tak, že přes týden jsem fotil na zakázku
a v čase volna jsem pracoval na svých projektech.
Když se ohlédnete, je nějaký moment, na který vzpomínáte s největší vděčností? Něco, co vás posunulo víc než samotná fotografie?
Když jste mladý, čas a svět kolem vnímáte jinak. Také si neuvědomujete ani to, že všechno na sebe navazuje. Každá zkušenost. Když jsem se dostal do Ameriky, a ještě nic neuměl, získal jsem práci ve sklárně. Ta práce mě moc nebavila, ale naučila mě chodit všude přesně na čas. Ekonomická krize na americkém trhu v sedmdesátých letech mi dala příležitost být nejenom kadeřníkem, ale také vizážistem. Pan fotograf Horst P. Horst, u kterého jsem pracoval čtyři roky, mi poradil, abych fotil to, co mě baví, kluky…
Existuje snímek, který byste dnes už neudělal nebo byste ho zachytil jinak?
Vždy jsem toužil být jako všichni členové legendární kapely Beatles. „Brouky“ jsem chtěl také zvěčnit, ale skupina se rozpadla dříve, než jsem začal fotit.
Pokud by tahle výstava skutečně byla vaší poslední, co byste chtěl, aby si lidé z vaší práce odnesli?
To nechám na lidech a ať mi pak o tom, co si odnesli napíšou. (smích)
