„Byl jsem mladej, blbej a zamilovanej.“ Muži, kteří natáčeli gay filmy pro dospělé, mluví o návratu do běžného života
Tento text je druhým dílem série LUI, která přináší výpovědi českých gay mužů spojených s pornoprůmyslem – ať už v něm působí dodnes, nebo ho opustili a žijí zcela jiné životy. V prvních dílech se věnovujeme aktivně působícím hercům. V dalších textech se zaměříme také na zákulisí produkcí, ekonomiku této scény i psychologické dopady pornografie na společnost, vztahy a osobní identitu. Redakce na žádost respondentů změnila jejich jména.
Když se řekne „pornoprůmysl“, většině lidí se vybaví jasně ohraničený svět: profesionální studia, velké peníze, sebevědomí lidé se zářivými těly a bezostyšným sexem před kamerou. Realita bývá ale mnohem civilnější. Pro mnoho mladých kluků jde o krátké období života – „epizodu“, která se odehraje mezi koncem střední školy a první stabilní prací, mezi hledáním sebe sama a velkým prvním vztahem, mezi touhou něco zažít a touhou prostě přežít.
Někteří natáčeli v pronajatých bytech, ateliérech provizorně vybudovaných ve sklepě, nebo na místech, která působila spíš improvizovaně než profesionálně. Někdy šlo o experiment, jindy o finanční vzpruhu, někdy o snahu být někomu blíž. A přestože jejich životy dnes mohou vypadat nenápadně, minulost nezmizela. Vynořuje se ve vztazích, v přátelstvích i v úplně obyčejných společenských situacích, kdy člověk zjistí, že se musí rozhodnout: řeknu to, nebo ne?
O své zkušenosti mluví tři muži: Jonáš (35), Radim (33) a Martin (29). Každý z nich měl jiný důvod, proč do pornoprůmyslu vstoupil – a každý z něj odešel v jiném rozpoložení.
Jonáš (28): „Byl jsem mladý, nezkušený a zamilovaný.“
„Možná to bude znít banálně, ale šel jsem do toho kvůli lásce,“ říká Jonáš. „A taky kvůli egu.“
Když popisuje období, kdy začal natáčet, mluví o sobě jako o „uťápnutém šprtíkovi“ z menšího města, který se poprvé dostal do pražské queer scény. Partner byl starší, znal producenty a prostředí. Jonáš měl naopak pocit, že mu chybí zkušenost, svoboda a peníze.
První natáčení proběhlo v koupelně u známého producenta. „Byl jsem nervózní, ale proběhlo to v zásadě korektně,“ říká. Brzy ale přišla i druhá stránka reality: dlouhé čekání, testování, improvizovaná místa, lidé, kteří se střídali a sledovali, co se děje. „Jedna scéna se točila na podzim někde v hasičárně u Liberce. Zima, spousta lidí, všechno se táhlo.“
Co mu to tehdy dalo? Pocit, že může „vypadnout z domu“ a určovat si sám, kým chce být. „Bylo v tom krátkodobé sebevědomí,“ říká. Zároveň ale přiznává i cenu. Ještě před maturitou se natáčení rozkřiklo po městě. „Věděla to škola, rodina. Naštěstí se ukázalo, že lidi kolem mě jsou lepší, než jsem čekal.“
Dopad měl i na osobní život později. „Někteří kluci vztah ukončili, když se to dozvěděli. A někteří lidé se aktivně snažili mi ublížit – třeba posíláním informací dál.“
Radim (33): „Byly v tom peníze.“
U Radima nehrála roli zamilovanost ani touha po zážitcích. V té době se po rozchodu přestěhoval do nového města, začal studovat a zároveň řešil náklady na bydlení. Brigáda nestačila. „Když jsem viděl inzerát, neudělalo to se mnou nic. Jen jsem měl pocit, že nemám moc na výběr.“
Natáčel především sólo nebo orální sex. Bez výraznějších excesů – a bez erotizované představy, kterou má veřejnost často spojenou s pornografií. „Byla to práce. Tělo byl nástroj.“
Konec přišel ve chvíli, kdy se jedno z videí začalo šířit mezi studenty univerzity. Nikdo mu nic neřekl přímo. „Nejhorší je to ticho. Pohledy, pauzy v rozhovorech, sdílené screenshoty. To je to, co mi vadilo nejvíc.“
Dnes žije v dlouhodobém vztahu. Partnerovi o minulosti řekl hned. „Jen přikývl. A tím to bylo uzavřené. Myslím, že takhle to má vypadat.“
Martin (29): „Potřeboval jsem si dokázat, že mám kontrolu.“
U Martina nehrála roli láska ani peníze jako u dvou předchozích. K natáčení se dostal po skončení dlouhého vztahu. Mluví o období, kdy se snažil vyrovnat s rozpadem partnerství a pocitem, že ztratil půdu pod nohama. „Bylo mi pětadvacet a měl jsem pocit, že jsem celý svůj dospělý život strávil v jednom vztahu. Když skončil, najednou jsem nevěděl, kdo jsem. Natáčení bylo způsob, jak převzít kontrolu nad vlastním tělem, nad tím, jak působím, a jak mě druzí vidí.“
V té době žil v Praze, pracoval v kanceláři a měl pocit, že jeho život je příliš předvídatelný. Nabídka od známého mu nepřišla šokující ani přitažlivá – spíš jako možnost udělat krok mimo zajeté koleje.
Natáčení trvalo několik měsíců. Nebyla to kariéra, ani dlouhodobý plán. Po pár projektech přestal sám. „Rychle jsem pochopil, že ta kontrola, kterou jsem si chtěl vzít, je iluze. Hranice je tam pořád pohyblivá. A čím déle tam člověk je, tím hůř se vrací zpátky.“
Dnes pracuje v personalistice ve firmě, kde se řeší nábor a interní vztahy. Občas přemýšlí, zda minulost zmínit v nových vztazích nebo na začátku přátelství. „Neřekl bych, že mě to poznamenalo. Ale naučilo mě být opatrný v tom, komu co o sobě říkám. A taky daleko víc přemýšlím o tom, kde končí hranice člověka a začíná očekávání okolí.“
Nevidí to jako stigma, ale jako zkušenost, která má své místo. „Prostě jsem v určitý moment potřeboval cítit, že rozhodnutí o mém těle a životě je moje. A později jsem pochopil, že kontrola vypadá jinak, než jsem si tehdy myslel.“
Jedna zkušenost, tři různé situace
Tři muži popisují tři různé situace, které je k natáčení přivedly: partnerský vztah a snaha zapadnout, finanční tlak během studia a období po rozchodu spojené s potřebou znovu získat kontrolu nad vlastním životem. Společným jmenovatelem není samotný obsah natáčení, ale reakce okolí – od podpory až po stigmatizaci a šíření informací bez souhlasu.
Dnes ani jeden z nich natáčení nevnímá jako zásadní určující moment. Jde o jednu uzavřenou životní etapu, která měla konkrétní dopady: zvýšenou opatrnost v tom, komu o sobě co sdělují, a citlivost na hranice v mezilidských vztazích.
Shodují se také v tom, že nejpodstatnější je prostředí, ve kterém se o minulosti dá mluvit bez soudů a posměchu. Ne to, co člověk v určité fázi života udělal, ale jak s tím dokáže jeho okolí pracovat dnes.
