„Z učebnice ani z aplikace se cizí jazyk nenaučíte. Musíte mu propadnout,“ říká lektor a autor jazykových her. Co radí „věčným začátečníkům“?
Mnoho lidí – a ani já nejsem výjimkou – má pocit, že se jazyk učí celý život a stejně se nikam neposouvají. Co dělají špatně?
Myslím, že to není o tom, že by něco vysloveně dělali špatně. Spíš jim chybí opravdový zájem. Většina lidí k jazyku přistupuje tak, že si koupí učebnici, udělá pár cvičení – a čeká, že tím je hotovo. Jenže jazyk se nenaučíte tím, že ho studujete v učebnici. Čím víc jazyk „žijete“, tím víc se vám přirozeně dostává pod kůži. Takže je samozřejmě skvělé, pokud si člověk může dovolit vyjet do zahraničí a tam třeba i absolvovat nějaký jazykový kurz nebo pracovní stáž. Obecně ale platí, že jazyku musíte propadnout. Nejlépe skrze nějaké zájmy. Můžete sledovat filmy, seriály, číst knihy, poslouchat hudbu, zajímat se o kulturu země, kde se jím mluví…
Naučím se díky sledování filmů a seriálů i gramatiku?
To bohužel úplně ne.Každý mluví trochu jinak – a třeba u španělštiny se latinskoamerická a evropská verze liší dost zásadně. Proto má smysl nechat si základy jednou pořádně vysvětlit,aby člověk pochopil, proč se co používá. Jakmile tu strukturu znáte, pak už se můžete v reálném jazyce rozvíjet mnohem svobodněji.
Takže by se dalo říct, že dobrý učitel je základ úspěchu…
Rozhodně. A tady podle mě bohužel často narážíme na problém. Ve školách nezřídka učí jazykáři, kteří prostě jen „plní osnovy“ – na jejich obranu, ona to po nich de facto vyžaduje i struktura našeho vzdělávání. Takže mají učebnici, pár cvičení… a hotovo. Ale chybí tam ta jiskra, nadšení, vášeň, schopnost vzbudit zvědavost. Samozřejmě, že v českých školách jsou i skvělí pedagogové, ale zdaleka to nejsou všichni. Já si do své školy vybírám lektory, kteří mají opravdu rádi jazyk a chtějí tu lásku k němu předat dál. Když student cítí, že lektor ho chce posunout a ne jen „odučit hodinu“, začne se těšit. A to je zásadní.
Často se lze setkat také s tvrzením, že nejlépe jazyk naučí rodilý mluvčí. Je to skutečně tak?
Ne vždy. Já doporučuju začít s českým lektorem, který vysvětlí strukturu jazyka, základy, logiku. A až pak přejít k rodilému mluvčímu, který už pomůže s autentickým jazykem, frázemi, výslovností. Ale pozor – ne každý rodilý mluvčí umí učit. To, že jazyk umíte, ještě neznamená, že ho dokážete vysvětlit a naučit.
Poměrně velkým trendem je také výuka jazyků online, která je flexibilní, pro mnohé také mnohem lépe dostupná. Bude to časem znamenat, že klasické hodiny „face to face“ se stanou přežitkem?
Online výuka má skutečně řadu přínosů. Ale osobní kontakt zatím nic nenahradí. Když s člověkem sedím v jedné místnosti, vidím jeho řeč těla, gesta, reakce. Poznám, kde se ztrácí, kdy tápe. To všechno mi pomáhá lépe ho vést. U online lekcí tohle chybí, i když technologie nám hodně pomáhá – třeba zrcadlením na tabuli, sdílením poznámek a podobně.
V jednom z rozhovorů jste zmínil, že učíte žáky rozmanitého věku – od těch nejmladších až po seniory. Liší se dle toho i způsob výuky?
Upřímně? Moc ne. Vlastně se liší spíš obsah než forma. Při výuce dospělých samozřejmě pracujeme s jinými tématy, zmiňuji třeba i nějaké pikantnější výrazy a podobně. Ale i dospělí si rádi hrají – baví je, když mají něco sami vymýšlet, mohou soutěžit…
Učení hrou se obecně odráží i ve vašich dalších projektech. Vytvořil jste jazykové deskové hry, pexesa, puzzle… Ale přiznám se, že si neumím představit, jak se při hraní deskovky, což je obvykle záležitost na nějaké dvě až tři hodiny, budu učit cizí jazyk. Můžete přiblížit princip?
Chtěl jsem vytvořit něco, co spojí zábavu a opravdové učení. Není to hra „o jazyku“, je to učení hrou. Deskovka má tři sta šedesát karet, které na sebe navazují. Během jedné hry jich v průměru každý zvládne tak třicet.Hráči řeší úkoly, hádanky, doplňovačky, odpovídají na otázky – a učí se tím. Na většině karet jsou QR kódy, které vedou na moje videolekce. Takže si člověk může rozšířit látku i online. Nedávno jsem přidal i puzzle, která se skládají podle časů ve španělštině – člověk dopředu neví, co vlastně skládá, vše objevuje postupně a zároveň se učí gramatiku. Je to takové „učení naslepo“, ale funguje to skvěle.
Poměrně „hravé“ jsou i různé výukové jazykové aplikace. Třeba Duolingo je obrovský hit – lze se tak ale opravdu jazyk naučit?
Jako doplněk tyto aplikace fungují, jako hlavní metoda výuky ne. Je fajn, že vás aplikace udržuje v kontaktu s jazykem, třeba pět minut denně. Ale chybí v ní vysvětlení. Lidé mi často říkají, že se něco naučili na Duolingu, ale pak nevědí, kdy to vlastně správně použít. To je přesně ten moment, kdy aplikace nestačí – potřebujete kontext a zpětnou vazbu.
Existuje podle vás nějaký „univerzální“ výukový postup pro všechny, kteří se chtějí v jazyce zdokonalit?
Opakujte si vše po třech dnech. To je mé zlaté pravidlo. Cokoliv se naučíte, vraťte se k tomu po třech dnech, jinak to mozek vymaže. A druhá věc – překládejte si písničky. Vážně. Hudba je plná emocí a člověk si to pamatuje. Čtěte, poslouchejte, mluvte. A hlavně: mějte z toho radost.
A co ti, kteří tvrdí, že „na jazyky nemají buňky“…? I oni mají šanci?
To je blbost! (smích) Každý má buňky na jazyky. Jen potřebuje najít způsob učení, který ho bude bavit.
