„Jsme partnerky v životě i v psaní. A svoboda tvořit, co chceme, je pro nás pilířem šťastného života,“ říkají autorky Klukoviny Eva a Klára Pospíšilovy

Eva a Klára Pospíšilovy patří k nejvýraznějším dvojicím současné české queer literatury. Partnerky v životě i v tvorbě si za posledních několik let vybudovaly silné místo na scéně young adult a queer romance – a to díky citlivému stylu, autentickým dialogům i odvaze psát o věcech, které se jinde často obcházejí. Ve své tvorbě ukazují, že literatura o mladých klucích nemusí být jen o romantice, ale i o křehkosti, morálce, vině a naději. Jejich novinka Klukovina, vydaná opět u nakladatelství Host, na předchozí knihu tematicky navazuje, ale posouvá jejich psaní do temnějších a vrstevnatějších rovin. Dvojice, která píše střídavě očima dvou postav, zůstává věrná svému rukopisu – upřímnému, syrovému a emočně přesnému. V rozhovoru pro LUI mluví o genezi nové knihy, hledání hranic mezi citlivostí a autentičností, ale i o tom, jaké to je sdílet nejen domov, ale i příběhy, které často odrážejí samotný život.

Vaše novinka Klukovina tematicky i stylově navazuje na Nocturno pro Erika, zároveň ale působí dospěleji, vrstevnatěji a možná i temněji. Jak jste o téhle knize přemýšlely v úplném začátku — jako o pokračování určité autorské linie, nebo jako o samostatném projektu, který vás zkrátka volal?

Klára: Rády si pokládáme otázky, které testují naše vlastní nahlížení světa a taky morálku. A Klukovina z jedné takové otázky vzešla. Nakonec na tom náhodně položeném dotazu stojí celá kniha. Jednou za čas se objeví příběh, který potřebujeme odvyprávět. Nemyslíme na nic jiného, natolik nás to zasáhne. Je to silná, skoro až životní potřeba zaznamenat určité události. 

Eva: V zásadě je ale Klukovina navázání na naši dosavadní tvorbu. Většinou vybočujeme žánrem, nebo tím, pro jaké čtenářstvo z hlediska věku zrovna píšeme, v jádru jsme ale věrné tomu, s čím jsme před několika lety začaly – píšeme příběhy o klucích a snažíme se, aby byly jejich charaktery mnohovrstevné. Protože definovat postavy jenom jejich orientací není fér. 

Obálka knihy, na které se podílela Dana Lédl, je na první pohled velmi výrazná a evokuje atmosféru příběhu ještě dřív, než čtenář otevře první stránku. Jak moc pro vás bývá vizuální stránka knihy důležitá a jak do procesu tvorby obálky vstupujete vy samy jako autorky?

Eva: Tvorbu Dany Lédl, respektive Myokard, velmi obdivujeme. Její vizuál je výrazný a originální, jen tak vám nesplyne se stylem někoho jiného. Před pár lety kreslila ilustrace k povídkovým sbírkám, kam jsme povídkou přispěly i my – tak jsme se s její tvorbou seznámily. Dělala nám také obálku ke knize Letní bouřky, která vyšla u Yoli. 

Klára: Přišly jsme s nápadem, aby dělala obálku i pro Klukovinu a Host s tím souhlasil. Zadání bylo volné a náš jediný požadavek zněl, že pokud bude kreslit na obálku postavy, nesmí jim být vidět do tváře. Byť v knihách hlavní hrdiny popisujeme, rády necháváme prostor čtenářské představivosti. A u Klukoviny má to, že Michael stojí zády a Gabrielovi nelze vidět do očí, samozřejmě další význam, který přímo souvisí s příběhem. 

Eva: Dá se tedy říct, že jsme do toho procesu mohly vstoupit volbou ilustrátora a víc jsme nezasahovaly, jelikož to zcela předčilo naše očekávání.

Už na začátku knihy upozorňujete na témata jako šikana, fyzické násilí, nátlak nebo explicitní scény. Působí to, jako byste chtěly čtenáře rovnou připravit na to, že tentokrát nepůjde jen o romantiku, ale i o poměrně vážná témata. Proč pro vás bylo důležité tahle varování do knihy zařadit, a jak jste hledaly rovnováhu mezi otevřeností a citlivostí při jejich zpracování?

Klára: My osobně nemáme varování v knihách rády, protože kolikrát bývají velmi podrobná a vyzrazují děj. Zároveň ale chápeme, že je důležité čtenáře připravit na to, že se v příběhu může objevit něco, co mu bude nepříjemné. Přece jen každý člověk oplývá jinou citlivostí, má jinou životní zkušenost. Hledaly jsme kompromis mezi tím, jak upozornit na těžká témata, a přitom ne všechno pojmenovat doslovně. V Klukovině jsou důležité i momenty překvapení. 

Eva: Co se samotného zpracování týče, v příbězích občas míváme i témata, která – a opět v důsledku různé citlivosti a zkušenosti – nemusí sednout každému. My samy se při psaní opíráme o svoji vlastní citlivost a vnímání. Pokud nám připadá, že daná scéna anebo událost musí být taková a onaká, tak ji tak napíšeme. Ve chvíli, kdy začne autor cenzurovat svoje vlastní psaní, nedělá to dobrotu. Chceme být ve svých příbězích autentické a upřímné i za tu cenu, že to pro někoho bude moc. 

Děj knihy začíná v prostředí školy a dobrovolnické akce v azylovém domě — kulisa, která má v sobě cosi „amerického", ale zároveň působí uvěřitelně. Proč jste zvolily právě tenhle rámec a co vám umožnil vyprávět o postavách a jejich vztazích?

Eva: Šlo nám o to ukázat Michaela, na něhož se první kapitola zaměřuje, jako kluka, který dělá i dobré věci. Prostě není černobílý, není z přirozenosti zlý, a ta nedobrovolně dobrovolná akce v azylovém domě naplánovaná školou slouží jako jedna z mnoha situací, která na to poukazuje. Michael je privilegovaný kluk, který má na první pohled všechno, přesto ale (jak sám říká) není hajzl každou vteřinu, byť by si podobnou činnost sám od sebe nevybral. 

Hlavní postavy Michael a Gabriel jsou ve všech směrech kontrastní — od povahy přes způsob vyjadřování až po estetiku života. Jak jste si mezi sebou tyto postavy rozdělily a jak probíhalo jejich formování, aby každý z „vašich kluků" zněl autenticky a měl svůj vlastní hlas?

Klára: Ten kontrast je u našich postav poměrně častý, ale většinou nejde vyloženě o záměr. Myslíme, že to tak vzniká přirozeně, kdy se podvědomě snažíme vytvořit protipól pro postavu té druhé. 

Eva: Jelikož jsme měly ke Klukovině vymyšlenou základní premisu, která vzešla z té náhodně položené otázky, věděly jsme, že jedna z nás bude psát kluka, který se na začátku chová jako zmetek, a ta druhá kluka, který je na začátku chováním toto druhého hluboce poznamenaný. Tohle byly základní pilíře pro naše dělení. Za ty roky, co spolu píšeme, se ale snad ještě ani jednou nestalo, že bychom se ohledně výběru kluků neshodly. Každá z nás automaticky tíhla k jednomu z nich. 

Klára: Ještě mě k tomu napadá jedna věc, a tedy, že Michael a Gabriel dost možná zas tak kontrastní nejsou, nebo spíš původně nebyli. Ten kontrast vytvářel sám Michael tím, jak Gabriela dehonestoval. 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

V předchozích rozhovorech jste popisovaly svůj jedinečný způsob psaní, kdy si každá „vezmete" jednu postavu a střídáte se po kapitolách. Platilo to beze zbytku i u Klukoviny, nebo jste tentokrát hledaly trochu jiný způsob spolupráce, který by odpovídal jinému tónu příběhu?

Eva: Už se nám u některých příběhů stalo, že jsme si propůjčily vedlejší postavy, jakmile se objevovaly v kapitolách obou hrdinů. Ale na hlavní postavy se nesahá. Musíme však přiznat, že čím déle spolu žijeme a píšeme, tím víc naše hlasy splývají. V tuhle chvíli umíme odhadnout, co by postava té druhé řekla, jak by zareagovala a tak podobně. Kdyby to bylo nutné, dokázaly bychom se vzájemně suplovat, ale prostě to neděláme. Zmizelo by pro nás to kouzlo. 

Michaelův svět je velmi výrazně vystavěný — už jen jeho „garážová" estetika s Kawasaki Ninja vedle Porsche Taycan o něm říká mnoho dřív, než promluví. Co všechno jste chtěly prostřednictvím těchto detailů čtenáři naznačit a proč pro vás bývá právě tahle „výbava" postav tak důležitá?

Eva: Michael je pro nás jedna z nejkomplikovanějších postav, právě kvůli tomu vývoji, jímž v průběhu knihy projde. Na začátku jsme si pokládaly otázku, přes co a jak ho vystavět, jaký dojem z něj předat čtenáři a jaký by měl být ve svých úvahách. A došly jsme k názoru, že je velmi výrazný navenek – tím, co má, tím, jak působí, tím, kým se obklopuje. Vnitřně je ale v zásadě poměrně chudý, skoro až v kontrastu drahým věcem, které vlastní. 

Klára: Až do určitého momentu, kdy se v něm probudí jeho svědomí, neoplývá Michael žádným výraznějším vnitřním kompasem, který by ho upozorňoval, co je špatně, a co ne. Možná jsme se tak čtenáři snažily říct, že navenek se toho v jeho životě odehrává spousta, uvnitř ne. Michael je v prvních kapitolách nedotčený a nezatížený. Skoro se to blíží letargii, která v tomhle případě vychází z pohodlí. 

Více v Galerii

Zdroje: Anna Vlach Musilová/ Se svolením, archiv nakladatelství Hrot/ Se svolením

Gabrielův vnitřní svět je naopak introvertní, úzkostný a velmi digitální — jeho streamování přes akvárium má v sobě něco poetického i zneklidňujícího. Kde se zrodil tenhle motiv a jak jste k jeho postavě přistupovaly, abyste vystihly generační prožívání osamělosti a hledání bezpečí v online prostoru?

Klára: U Gabriela nám připadalo obzvlášť důležité ukázat, že nijak výrazně nevyčnívá. I on sám o sobě přemýšlí jako o klukovi, který je veskrze normální. Dokonce si tuším v jedné scéně pomyslí, že existují mnohem „vhodnější terče“, lidé, kteří by mohli posloužit k Michaelově pobavení (a za tu myšlenku se poté stydí). Přitom něco s ním přece musí být špatně a to, že to nevidí, ještě neznamená, že to neexistuje. 

Eva: Hledání bezpečí v online prostoru je pak prostě jenom logické vyústění jeho osamělosti. Přestože s lidmi, kteří ho během streamování sledují, nijak nemluví, navozují mu pocit, že s někým něco sdílí. Online prostor vytváří iluzi bezpečí, lze z něj odejít mnohem snáz než ze setkání face to face – prostě se odhlásíte a zavřete počítač. Někdy může jít o jedinou věc, kterou máme pod kontrolou, zatímco se všechno ostatní hroutí.

Při čtení je zřetelný rytmický kontrast mezi kapitolami: Michaelovy části jsou svižné, společenské, obrácené „ven", zatímco Gabrielovy míří „dovnitř" a mají až obsesivní vnímání času a prostoru. Jak jste tenhle kontrast ladily, aby oba hlasy zůstaly svébytné a přitom spolu vyprávění drželo pohromadě?

Eva: Tohle jsme asi už trochu otevřely v předchozích odpovědích, ale v momentu, kdy jsme oba kluky doopravdy poznaly, to šlo přirozeně. Nemusely jsme je držet zkrátka, ani je přehnaně řídit. V momentu, kdy postavy vnímáte jako skutečné lidské bytosti a nejenom jako figury, které jsou vláčené dějem, je všechno snazší. Vždycky se snažíme jednotlivé situace nahlížet z jejich perspektivy a osobního vývoje místo toho, abychom je podřizovaly a ohýbaly svojí vůli, jen protože by se nám zrovna hodilo, aby nějakreagovaly.  

Klára: Je to náš způsob vyprávění a jádro naší tvorby. Znát ty, o nichž píšeme. Tvoříme děj a situace skrze postavy a ne naopak. V některých ohledech nám to svazuje ruce, protože nás napadnou situace, které u nápadu taky skončí, jelikož víme s jistotou, že naše postava by tohle neudělala. Nejede přes to vlak. Ale v momentu, kdy ji dokážeme posunout skrze to, jaká je, se nám příběh odvděčí větší plasticitou a věrohodností. Pak je ale zároveň třeba i nakladatel a redaktor, který tomuhle procesu rozumí a respektuje ho. Klukovina by nikdy neobstála, kdyby měl Host potřebu ji krátit.

Když jste začínaly psát queer romance, měly jste jasnou představu o tom, kdo je váš čtenář? A změnilo se vaše vnímání publika dnes, kdy máte za sebou úspěchy jako Nocturno i komunitu čtenářů, která s vámi zjevně velmi žije?

Klára: Myslím, že naše tehdejší představa o čtenářích byla, že jsou jako my – psaly jsme to, co jsme chtěly číst. Psát s ohledem na cílového čtenáře zní v něčem až moc účelně, autor tak sám sebe svazuje. A my dnes navíc víme, že definovat si cílovku v případě našich knih snad ani nejde. Byť jako hlavní hrdiny pokaždé volíme dva kluky, naše texty se mění. Něco je vyloženě young adult, něco new adult, máme i román pro dospělé. A spolu s tím se mění žánry. 

Eva: Lidé, kteří nás čtou nejenom papírově, ale i v online prostoru, kde běžně vydáváme (máme Forendors, což je placená platforma, a taky webovky, kde vychází příběhy zdarma), se různí. Jsou to nejrůznější věkové kategorie mužů i žen, od dospívajících po čtenáře v důchodovém věku. Někteří čtou namátkově svůj oblíbený žánr, někteří čtou všechno, co napíšeme. Je to velmi pestré. Ale abychom odpověděly na vaši otázku, naše vnímání se vlastně nezměnilo. Stále píšeme s ohledem na to, že cílovka jsme my dvě a vlastně kdokoli. Lidé, kteří si k nám našli cestu – a někteří jsou s námi opravdu od úplného začátku – jsou úžasní. Opravdu se dá hovořit o komunitě. 

Pracujete otevřeně i s intimními a explicitními scénami, což v českém kontextu stále není úplně samozřejmé. Máte mezi sebou nějaká „nepsaná pravidla", kde jsou hranice, za které už byste jako autorky nešly? A podle čeho poznáte, že je určitá scéna napsaná přesně tak, jak má být?

Eva: Ano, v jenom z našich prvních rozhovorů jsme tuším řekly, že nám vadí, když některé knihy předstírají, že dospívající kluci nemasturbují. Stejně tak je to samozřejmě v případě dívek, ale to už bychom se bavili v obecné rovině. Intimita je součástí mezilidských vztahů. Někdo ji samozřejmě může prožívat jenom emočně, to je v pořádku, ale není nutné ji z příběhů pro dospívající záměrně vynechávat. Žádná pravidla jsme si v tomhle ohledu nenastavily. Pravidla s sebou přináší omezení a my hodně spoléháme na svoji vlastní citlivost, když postavy vytváříme. Máme příběhy, kde jsou hrdinové, kteří se teprve hledají, řeší v životě jiné záležitosti, vyústěním vztahu s druhým člověkem je pro ně prostá blízkosti a například polibek. Máme příběhy, kde je sex nedílnou součástí vztahu, slouží zčásti jako vyústění, nebo se jím všechno zkomplikuje hned na začátku a hlavní hrdinové pak kráčí po cestě od fyzična k citovému sblížení. A máme také příběhy, které jsou temné, sex v nich slouží například jako nástroj k manipulaci. 

Klára: To, že je určitá scéna napsaná přesně tak, jak má být, vám potvrdí emoce, které při jejím čtení zažíváte. Jedná se o jednu z mnoha výhod psaní ve dvou. Okamžitě máte naprosto upřímný feedback. V zásadě je jedno, jestli popisujete intimní a explicitní scény, hádku, vyznání, složitou situaci, problémy s rodiči, životní překážku… Musí to probudit emoce. Nesmíte mít po přečtení pocit, že jste právě přežvýkali nákupní seznam a nic ve vás nezůstalo. 

U Nocturna jste měly playlist, který doslova prorůstal textem. V Klukovině je hudba přítomná méně nápadně, ale stále cítit v náladě scén. Pomáhá vám hudba při psaní „zvukově" definovat emoce postav, nebo je to spíš nástroj, jak se samy ladíte do atmosféry příběhu?

Eva: Jak kdy. Někdy je hudba nástroj, jak se samy naladíme na určité scény, pomáhá nám lépe do těch scén proniknout. V Klukovině je například jedna celá kapitola, která se zaměřuje na Michaela, který je opilý v klubu. Ta kapitola kombinuje jeho zmatené, alkoholem zamlžené myšlení, a průběžně do ní proniká text písničky, která v tom klubu hraje. Michaelův opilý mozek si tu melodii a slova drží i v momentu, kdy začne hrát něco úplně jiného. Ten opakující se text ukazuje jeho vlastní zacyklenost. A přímo u téhle kapitoly jsem tu písničku poslouchala pořád dokola, až jsem ji nenáviděla a lezla mi krkem, ale nemohla jsem přestat. Pomáhala mi zůstat v té scéně.

Klára: Pak jsou ale také příběhy, které potřebujeme psát v tichu. To ticho hudbu supluje, pomáhá nám dostat se zase k úplně jiným emocím a myšlenkám a přenést je na papír. Krásné je, že i když si plánujete, že danou kapitolu napíšete při hudebním podkresu, nebo naopak v tichu, příběh si o to sám řekne a vy se jako autor musíte přizpůsobit. V Nocturnu pro Erika hudba přirozeně vytvářela kontrast k tichu, zatímco s Klukovinou si pojíme jenom pár písniček. Někdy je to skvělý stimul, dobrá písnička dokáže rozvířit emoce, které pak „nalijete“ do příběhu, někdy působí naopak rušivě.

Ve vašich knihách se často objevují kontrasty — bohatství versus křehkost, popularita versus osamělost, výkon versus něha. Je to pro vás vědomý autorský záměr, jak vytvářet napětí a hloubku, nebo to přichází přirozeně s postavami?

Eva: Už jsme to v jedné odpovědi trochu naťukly, ale nejspíš jde o to, že máme občas tendenci vytvářet protiklad postavě, kterou píše ta druhá. Podobné kontrasty však vznikají spíš podvědomě, bez hlubšího záměru. Kolikrát nás samotné překvapí, jak jsou vytvoření kluci povahově kontrastní, nicméně to zároveň neznamená, že bychom je chtěly na sílu měnit, aby tak nepůsobili. A vlastně to ani není ve všech příbězích. 

Klára: Když už nám při psaní vzniknou dva opravdu diametrálně odlišní kluci, je o to zábavnější dovést je k sobě, objevovat ty na první pohled neviditelné záliby a vlastnosti, které mají ve skutečnosti společné. Třeba jenom způsob uvažování o něčem nebo projev křehkosti v situaci, kdy by to nikdo nečekal. Nakonec tu podobnost vlastně podvědomě vždycky hledáme, je jedno, jak moc jsou na začátku rozdílní. 

Eva: Ano, asi se tím snažíme říct, že jde o to odkrýt ty drobnosti, které je pojí, spíš než je dovést k tomu, aby milovali někoho, s nímž nemají společného vůbec nic. Říká se, že protiklady se přitahují, ale pro nás například ve vztahu funguje to, že jsme si v mnoha ohledech podobné. 

Často se mluví o tom, kdo má „právo" vyprávět určité příběhy. Jako dvě ženy a zároveň partnerky píšete queer romance s mužskými protagonisty a dlouhodobě si v tom nacházíte vlastní cestu. Jak vnímáte tuhle diskusi dnes — změnilo se ve vašem psaní něco pod vlivem těchto debat, nebo si záměrně držíte svůj přirozený způsob tvorby?

Klára: Po pěti letech od první vydané knihy, kdy jsme zhruba stokrát odpověděly na otázku, jestli začneme psát také ženské hrdinky/proč nepíšeme ženské hrdinky, můžeme s klidem v duši říct, že si držíme svůj přirozený způsob tvorby a nehodláme to v budoucnu nijak měnit. Už na začátku jsme si slíbily – sobě i jedna druhé – že psaní je pro nás zcela svobodná činnost, a právě ta svoboda psát, co chceme, je pro nás pilířem šťastného života. 

Eva: Samozřejmě se už v minulosti našlo pár lidí, kteří se nad tím pozastavili nebo měli potřebu to jakkoli komentovat. I teď věřím, že existují čtenáři, co našim příběhům nedají šanci právě z toho důvodu, že dvě ženy píšou o mužích. Nicméně převažují hlasy těch, kteří nám napsali, že je jednání našich postav věrohodné, že dokonce odpovídá jejich zkušenosti. Jednou nám přišel dotaz, jak by se nám líbilo, kdyby psal muž o dvou ženách. Asi líbilo, kdyby to byl dobrý příběh. (smích) Souvisí to se svobodou, kterou jsem zmínila. Když si vybíráme knihu, nezáleží nám na tom, jestli pocity hlavní hrdinky/hrdinky popisoval/a žena/muž. Záleží pouze na tom, jestli nás ten příběh pohltí, jestli chceme s tou postavou žít až do poslední stránky a jestli v nás třeba ještě kousek zůstane po dočtení. To, zda si muž může dovolit popisovat niterné pocity ženy, anebo žena popisovat niterné pocity muže, by vůbec nemělo být součástí diskuze o literatuře. 

Váš tvůrčí proces je velmi těsný — sdílíte domácnost, postavy, příběhy, ale i každodenní rituály. Když spolu trávíte tolik času nejen pracovně, ale i osobně, co je pro vás nejdůležitější, aby se ta hranice mezi pracovním a soukromým nerozplynula úplně?

Eva: To, že jsme jedna druhou našly, zamilovaly jsme se do sebe a navíc máme společný sen, je pro nás ta nejbáječnější věc, co se mohla stát. I kdybychom to nevnímaly ryze citově, ale i pragmatičtěji, tolik věcí nám to zjednodušuje. Například rozebírat sexuální scény postav, které píšete, je mnohem snazší, když o tom mluvíte s člověkem, s nímž sex máte. V našem vztahu neexistuje žádný stud ani tabu, můžeme spolu probrat naprosto cokoli. 

Klára: Hranice mezi pracovním a soukromým už dávno neexistuje, pokud vůbec někdy existovala. Psaní pro nás není práce, ale plnění společného snu. Nevadí nám řešit to kdykoli. Neřekneme si jsou čtyři odpoledne, takže máme padla. Je to nedílná součást našeho života. Trávíme spolu čas už jenom tím, že spolu vymýšlíme, tvoříme a píšeme. 

Eva: Zároveň ale samozřejmě ne všechno souvisí s příběhy. Děláme to, co všechny páry. Chodíme do kina, vaříme spolu, řešíme, co je kdy potřeba zaplatit, někdy se jenom tak válíme u televize… A taky se staráme o dva psy, to nám zabírá poměrně dost času. 

Klára: Nejkrásnější na tom je, že z nějakého skoro až nepochopitelného důvodu jedna druhé nemáme nikdy plné zuby. (smích)

V rozhovorech často zmiňujete, že jedna z vás bývá „ta, co táhne" a druhá „ta, co brzdí". Jaká byla vaše dynamika při psaní Klukoviny — kdo byl tentokrát dramaturg rytmu a kdo ten, kdo připomínal, že je potřeba i dýchat?

Eva: U Klukoviny se to celé asi maličko zvrtlo, protože to byl jeden z těch příběhů, u nichž jsme měly až niternou potřebu napsat ho. Obě jsme se táhly, a ještě ke všemu jsme upadly do jakéhosi šílenství. Nad vším vítězila potřeba odvyprávět to. 

Pokud by tenhle rozhovor četl někdo, kdo sám prochází obdobím šikany, tlaku vrstevníků nebo pocitu, že nezapadá — což jsou motivy, které se v knize objevují — co je to jedno malé gesto nebo myšlenka, kterou byste mu prostřednictvím Klukoviny chtěly předat?

Eva: Není to tvoje vina. Není s tebou nic špatně. Nedovol těm lidem, kteří ti ubližují, aby určili, jakým směrem se bude ubírat tvůj život. Promluv si s někým, kdo ti může pomoct, a pokud tě ten člověk neuslyší, promluv znovu. Prosím, nepřestávej hledat svůj hlas. Zasloužíš si, aby byl slyšet. Nejsi v tom sama/sám. 

Kam byste se chtěly jako autorky posouvat? Máte v hlavě téma, které zatím „zraje", nebo si necháváte prostor, aby vás nový příběh zase jednou překvapil?

Eva: Máme spoustu námětů, které čekají, až na ně přijde řada, až nás v souvislosti s nimi něco napadne – klidně jenom detail – který nás donutí okamžitě začít psát. Jsou to náměty nejrůznějších žánrů a motivů. Od členů rodiny jsme už párkrát slyšely dotaz, jestli někdy napíšeme detektivku. Tak ano, máme to v plánu, jakmile se objeví zajímavý případ. Jenom počítejte s tím, že tam nejspíš budou dva vyšetřovatelé, kteří se v průběhu sblíží. (smích)

Klára: Příští rok vyjde u nakladatelství Host naše další heavy contemporary – Eli. Tím, že většina našich příběhů původně vyšla online, máme už dopředu ohlasy čtenářů, víme, jak se jim příběh líbil a co pro ně znamenal. I tak je to čekání na přijetí širší veřejnosti a čtenářstva vždycky trochu o nervy. Jako autor doufáte, že k tomu, aby vaše příběhy přestaly ostatní zajímat, nikdy nedojde.

Eva: Hodně nás baví psychologie postav, dialogy, chceme si vyzkoušet hromadu nových žánrů a různých přístupů. V zásadě nevíme zcela jasně, kam bychom se chtěly posouvat, víme ale, že bychom se chtěly posouvat. 

Klára: Psaní a vymýšlení příběhů je proces. Milujeme vytváření a prozkoumávání dalších a dalších světů. Prožily jsme díky svým postavám tolik životů a prostě jenom doufáme, že jich bude ještě víc, že budeme psát tak dlouho, jak jen to půjde. A samozřejmě dokud nás to bude bavit, to je asi jediná podmínka. Ale myslíš si snad, že by tě to někdy bavit přestalo?

Eva: Ne.

Klára: Já taky ne.