„Být mužem pro mě znamená čelit tomu, kým skutečně jsem,“ říká Renne Dang, rapper, který se nebojí mluvit o emocích ani bourat stereotypy
Renne Dang patří k nejvýraznějším postavám současné české hudební scény. Rapper s vietnamskými kořeny, držitel zlaté desky za debutové album Con Lai a člen labelu Blakkwood Records dokázal během let několikrát hudebně překvapit – od rapu přes punk až po rockové polohy, které dominují jeho nejnovější tvorbě. Letos na sebe výrazně upozornil i mimo hudební svět: jako účastník čtvrté série česko-slovenského Survivoru vydržel na ostrově 73 dní, skončil těsně před finále a podle hlasování fanoušků se stal nejoblíbenějším hráčem sezóny. V otevřeném rozhovoru mluví o proměnách své hudby, vietnamských kořenech, Survivoru i o tom, proč je pro něj důležité bourat stereotypy o mužství.
Vaše hudební cesta byla hodně pestrá – od rapu přes punk až po poslední album Problémy v ráji, kde jste „sáhl“ i po rocku. Jak byste dnes popsal, kde se hudebně nacházíte?
Začínal jsem u rapu, ale postupně jsem se přirozeně posunul spíš k rocku s popovými prvky. Nerad se nechávám svazovat škatulkami, baví mě zkoušet nové zvuky a hledat, co mě osloví. Kdybych měl svou tvorbu dnes zařadit, nejblíž je pop-punku a emo-punk rocku.
Co vás tedy v současnosti baví nejvíce?
Momentálně mě nejvíc baví kytarové žánry. Zjistil jsem, že můj hlas funguje nejlépe s minimalističtější hudbou, takže se zbytečně nepouštíme do složitých aranží a spíš držíme jednoduchost. To je teď pro mě hlavní směr.
Myslíte, že se někdy ještě vrátíte k rapu, nebo už pro vás tato kapitola skončila?
Rap z mé tvorby nikdy úplně nezmizel – v textech, frázování i celkovém přednesu jeho prvky pořád zůstávají. Zda ale někdy vznikne čistě rapová deska, to slíbit nemůžu.
Ve své tvorbě často odkazujete na vietnamské kořeny – například i názvem alba Con Lai. Jak velkou roli pro vás v textech hrají témata identity a autenticity?
Jsou pro mě stejně důležitá jako v samotném životě. Mé texty vždy odrážely jednotlivé etapy, prožitky a hledání toho, kdo jsem, odkud pocházím a jaké je moje místo ve společnosti. Hudba je pro mě způsob, jak tyhle pocity vykřičet do světa. Sólovou desku Con Lai jsem vydal, když mi bylo okolo dvaceti. Byla to první deska, která přímo souvisela s mou první cestou do Vietnamu. V tomto období jsem se učil přijímat svůj původ a smiřovat se se svou identitou.
Inspirovala vás vietnamská kultura i hudebně – třeba v podobě zvuků, melodií nebo příběhů, které jste tam prožil?
Na albu Con Lai i v celé trilogii (Con Lai, Thái, Dang) jsme pracovali s asijskými prvky. Nešlo ale o to používat výhradně tradiční nástroje, ačkoli zde občas zazněly, ale spíš jsme chtěli, aby desky nesly můj osobní příběh. Už samotné názvy mají symboliku: Con Lai znamená míšenec, Thái je moje vietnamské jméno a Dang moje příjmení. Nebylo to tedy ani tak o hudební inspiraci Asií, jako spíš o osobní rovině.
Jak už jsme zmínili, vaše poslední album Problémy v ráji je žánrově trochu jinde než vaše předchozí tvorba. Promítlo se to i do toho, kdo vás dnes poslouchá?
Mám pocit, že většinu mých fanoušků spojuje hlavně vztah k textům, a právě ty osobní, introspektivní věci je přitahují nejvíc. Ten posun mi umožnil se víc otevřít a přitáhnout publikum, které má ke mně přirozeně blíž. Naopak trochu odpadla ta „macho“ část posluchačů, která ode mě čekala tvrdost a testosteronovou přímočarost. Moje současná hudba je mnohem víc o emocích a prožitcích, a to se odráží i na složení fanoušků.
Letos jste se účastnil reality show Survivor, kde jste strávil 73 dní a patřil jste k favoritům. Změnila vás tahle zkušenost jako člověka i umělce, hlavně po psychické stránce?
Obrovsky. Měl jsem tam možnost být skutečně sám sebou. V izolaci, bez vnějších vlivů a filtrů, se člověk dostane k jádru své podstaty. Mám pocit, že právě tam jsem našel sám sebe a po návratu jsem byl víc autentický než kdykoli předtím.
Co pro vás bylo nejtěžší – hlad, samota, nebo dynamika mezi lidmi?
Největší výzvou byla sociální hra – vztahy a nejistota, komu se dá věřit. V posledních dnech jsem si uvědomil, že jediný, komu můžu stoprocentně důvěřovat, jsem já sám. A to bylo nejnáročnější.
Říkal jste, že po návratu ze Survivoru jste se stal víc extrovertem. Čím to bylo?
Tím, že jsem tam 73 dní stál před kamerami nonstop, jsem úplně odložil masku, za kterou jsem se dřív schovával. Předtím jsem žil trochu dvojí život – odděloval jsem soukromí a veřejnou roli. Po Survivoru se to spojilo do jednoho a já přestal řešit, co si o mně lidé myslí. Přestal jsem se bát být sám sebou. I publikum mě začalo vnímat jinak, protože mě díky té zkušenosti poznalo do hloubky.
Mnoho diváků zajímá, jak se v takových podmínkách řeší hygiena.
Veškerá „hygiena“ probíhá v moři – tam člověk vyřeší většinu potřeb. Když skoro nejíte, tolik se nepotíte a ani nesmrdíte. Nejvíc mi ale chyběl sonický kartáček, možnost zastřihnout si nehty a pořádně si umýt vlasy. Osobní péče byla dokonce součástí odměn – třeba možnost vyčistit si zuby pro mě měla obrovskou hodnotu. Jsem zvyklý se holit a udržovat, takže i tohle byla velká výzva.
Co byla první věc, kterou jste udělal po návratu?
Okamžitě jsem se umyl a kompletně oholil – byl jsem ve sprše snad hodinu. Na hotelu jsme dostali Philips OneBlade, takže jsem se mohl krásně oholit. Dokonce jsem si poprvé v životě nechal knírek – moje post-survivor éra byla knírová.
Fanoušci vás znají jako někoho, kdo dbá na vzhled i styl. Jak vypadá vaše běžná rutina péče o sebe?
Mám to nastavené jednoduše a přirozeně. Ráno i večer si myju obličej cleanserem, používám sérum a krém, hlavně ten s SPF. Sonický kartáček Philips Sonicare je pro mě naprostý základ – bez něj se necítím komfortně. Také se pravidelně holím, pečuji o vlasy i tělo. Je to pro mě otázka čistoty i toho, že se tak cítím lépe.
Hudební život musí být hodně náročný – koncerty, cestování, aktivita na sociálních sítích. Prozradíte, jak vypadá váš ideální večer, když chcete „vypnout“?
Upřímně, už dlouho jsem takový večer nezažil. Ideálně si zahraju na PlayStation, pustím si dobrý film nebo seriál a před spaním si ještě něco přečtu. A samozřejmě nesmí chybět dobrá večeře.
Odpočinul jste si po Survivoru, nebo jste hned naskočil zpátky do práce?
Okamžitě jsem se vrhnul do brutálního režimu a vlastně tak jedu dodnes. Ale naplňuje mě to – mám pocit, že využívám svůj potenciál a každý den dělám věci, které miluju. Takže mi to vůbec nevadí.
A plánujete nějakou dovolenou?
Už jsem během toho stihl párkrát vycestovat, ale i na cestách mě práce vždycky dožene. Momentálně nic neplánuju, konec roku chci věnovat koncertům, čeká mě turné a hodně se těším na klubovou atmosféru.
V jednom rozhovoru jste zmínil, že dřív jste chtěl působit jako macho, ale dnes už se nestydíte ukázat emoce. Co pro vás dnes znamená být mužem?
Pro mě to znamená čelit tomu, kým skutečně jsem, stát si za svým, dodržet slovo, umět přiznat chybu a postarat se o sebe i o své blízké. Vždycky jsem měl pocit, že každý muž má mít nějaké „dílo“ – projekt nebo tvorbu, které věnuje svou energii. Mužství jsem dlouho vnímal hlavně přes kariéru a výsledky, ale dnes už vím, že to nijak nevylučuje emoce.
A co podle vás brání mužům v tom, aby se dokázali otevřít?
Myslím, že největší překážkou je strach ze selhání. Hodně mužů se bojí nároků, které na ně společnost klade – v práci, materiálním zajištění, partnerských vztazích. Od mužů se očekává, že založí rodinu, finančně ji zabezpečí, budou skvělými partnery, sportovat, dobře vypadat… Ten tlak je obrovský. A sociální sítě to ještě násobí, protože neustále ukazují obraz dokonalosti, se kterým se pak srovnávají a často si připadají nedostateční.
Souvisí to i s toxickou maskulinitou, o které se dnes hodně mluví na sociálních sítích?
Určitě ano. Stále tu přetrvávají kulturní představy o tom, jak má muž vypadat, co má dělat a co by ho mělo bavit. Tyhle stereotypy se dál šíří a vytvářejí na muže tlak.
Máte pocit, že se i na rapové scéně otevírá téma citlivosti a zranitelnosti, nebo je to stále něco, co si musí umělci vybojovat?
Myslím, že teď přichází období, kdy se i v rapu mluví o emocích mnohem otevřeněji, a to extrémně vítám. Pamatuji si časy, kdy bylo skoro tabu nahrát zamilovanou skladbu nebo zpívat o pocitech z rozchodu – hned vás zaškatulkovali jako „měkkého“ interpreta. Dnes je ale cítit větší uvolněnost, a to i v zákulisí. Umělci se víc otevírají, možná i proto, že společně se žánrem stárnou. Diskuze jsou osobnější a méně povrchní.
Vy sám jste se v posledních rozhovorech otevřel – mluvil jste o depresích, sebepoškozování a ztrátě otce. Proč je podle vás důležité o těchto věcech mluvit veřejně?
K tomu, co dělám, patří určitá transparentnost. Moje hudba je hodně osobní, a proto mi dává smysl, aby lidé znali i příběhy, které za ní stojí. Chci bořit tabu, ať už jde o mužské duševní zdraví, nebo o sdílení citlivých věcí obecně. Nemyslím si, že každý musí otevírat své soukromí, ale pokud lidé uvidí, že se o těchto věcech dá mluvit, může jim to pomoct. Zvlášť mladším fanouškům chci dát najevo, že v tom nejsou sami.
Co vám v těch nejhorších chvílích pomohlo nejvíc? Hudba, terapie, blízcí?
Nejvíc mi pomohla hudba a sport. Terapie byla taky důležitá, ale možnost vypsat se do textů je pro mě největší úleva – beru to jako svou vlastní terapii. Stejně velkou roli má i pohyb a fyzická aktivita.
Jakou radu byste poradil fanouškovi, který teď prochází něčím podobným?
Mluvit o tom. Nenechávat si to v sobě, neuzavírat se do vlastních myšlenek. Ať už je to s rodinou, přáteli, nebo klidně i online s někým, komu důvěřuje. Už samotné vyslovení přináší obrovskou úlevu.
Někteří lidé, kteří procházejí podobnými problémy, mohou být součástí LGBT komunity. Jak vnímáte posun české společnosti směrem k toleranci a rovnosti – nejen k LGBT lidem, ale i k menšinám obecně?
Myslím, že společnost ušla velký kus cesty. Oproti době, kdy jsem vyrůstal, je určitě mnohem tolerantnější. Témata jako LGBTQ nebo otázky spojené s etnickými menšinami už nejsou tabu a většina lidí je vnímá jako běžnou součást života. Samozřejmě se diskriminace stále objevuje, a proto je důležité o ní mluvit a jasně se vůči ní vymezovat. Přesto to nevnímám pesimisticky, dřív to bylo mnohem horší.
Zažil jste vy osobně diskriminaci kvůli svému vietnamskému původu?
V dětství ano, třeba když mě někdo ze spolužáků nechtěl vybrat do svého fotbalového týmu jen kvůli původu. Ale děti často jen nedokážou správně pochopit odlišnost, takže to nikomu nevyčítám. Dnes je to spíš naopak, můj původ je zajímavé téma a vnímám ho jako něco, z čeho můžu čerpat. Diskriminovaný se necítím.
Vaši fanoušci jsou často z generace Z nebo generace Alfa. Co vás na těchto generacích nejvíc fascinuje?
Obdivuju jejich otevřenost a schopnost mluvit o emocích. Přijde mi, že mají víc prostoru přemýšlet o sobě, své kariéře a seberealizaci. Rád s nimi trávím čas, protože mám pocit, že jim často rozumím víc než lidem ze své vlastní generace.
V čem to mají podle vás naopak těžší než lidé právě z vaší generace?
Mladší generace se hodně potýká s materiální nejistotou – vysoké ceny bydlení, nájmů a také nejistota stabilní práce jsou pro ně velká témata. Kvůli tomu mají menší pocit jistoty ohledně budoucnosti.
Letos jste hrál třeba i na festivalu Rock for People. Kde je pro vás sdílení emocí s publikem nejsilnější – právě na velkých festivalech, nebo v malých klubech?
Miluju festivaly a open airy – ta letní atmosféra je nezaměnitelná. Ale moje kořeny jsou v klubech, v malých a trochu špinavých prostorech, kde je to s fanoušky mnohem intimnější. Každé má své kouzlo a jsem rád, že zažívám oboje. Teď se těším hlavně na klubovou sezónu, kde je ta energie ještě intenzivnější.
Chystáte také velký koncert ve Foru Karlín. Bude to spíš oslava poslední desky, nebo můžeme čekat i nové věci?
Pracuji na novém albu, které bychom měli ve Foru Karlín pokřtít. Zazní nové skladby i poslední singly, ale chci to pojmout i jako oslavu celé dosavadní cesty. Zahraju i starší „legendární“ tracky, které už běžně nehraju, aby fanoušci dostali průřez mojí tvorbou.
A žánrově album naváže na Problémy v ráji?
Ano, vycházím ze stylu posledního alba, ale na nových singlech je už slyšet posun k ještě více kytarovějším žánrům. Bude to průřez mojí myslí, podobně jako na poslední desce, ale s novými prvky.
Už víte, kdy album vyjde?
Zatím je v procesu a nechci prozrazovat konkrétní termín. Fanoušci se ale můžou těšit na průběžné singly, které už teď postupně vycházejí.
