„Katolická rodina mého kluka netuší, že mám současně i lesbický vztah,“ říká studentka Iva. Polyamorní myšlení měla už v 11 letech
Ivo, vy jste v našem předchozím interview nastínila, že jste s vaší dlouholetou partnerkou Natálií zakotvily v polyamorii velmi přirozeně – a že váš partner Teodor smýšlí a žije podobně. Zároveň ale vím, že Bohouš, tedy váš partner č. 3, polyamorní není – a že dokonce před jeho přáteli a rodinou tajíte, že pro vás není „ten jediný“. Jak jste k takové vztahové konstelaci dospěli?
Bohouš šel do nemonogamie jako do něčeho úplně nového, co je ochotný z lásky ke mně vyzkoušet – poté, co jsem mu hned ze začátku vyložila karty na stůl: „Nemiluju tě méně, ale bude to jiné. Pokud se mnou chceš být, můžeš to zkusit a uvidíš, ale pochopím, pokud to na tebe bude příliš.“ Je to komunikačně docela zajímavá zkušenost – snažím se ho v polyamoriii edukovat, ale zároveň si pořád hlídat, abych mu nějak neublížila. Aby se do tohoto mono-poly modelu nenutil, a potom někde doma nebrečel...
Což mi samozřejmě nikdo nezaručí, a občas mě to trápí, ale rozhodla jsem se mu důvěřovat. Chodíme spolu už dva roky a jsem překvapená, jak dobře to zvládá. Když jsem měla narozeniny, tak se dokonce s Natálií a Teodorem domluvili a připravili pro mě tajný výlet jako překvapení. Takže s nimi dokázal strávit den, i když je z té poly konstelace pořád lehce nervózní. Natálie s Teodorem se znají déle a příležitostně trávíme čas i spolu, přátelí se.
Jindy ale s Bohoušem navenek působíte jako běžný monogamní pár, že?
Bohouš mě poprosil, jestli bych zatím mohla před jeho přáteli pomlčet o tom, že jsem polyamorní – abych o tom nemluvila, když s nimi třeba sedíme někde v hospodě. Já jeho přání respektuju, dávám si na to pozor, ale řekla jsem mu, že z dlouhodobého hlediska na to kamarádi stejně přijdou. Když jdu po ulici s kteroukoli ze svých lásek, normálně se držíme za ruce, klidně jim dám pusu, fungujeme jako pár – nerozhlížím se, kde koho potkám. Známá, která bydlí v centru města, už se tomu smála, že mě potkává na střídačku se třemi protějšky.
A když jedete navštívit Bohoušovy rodiče, ti si tedy také myslí, že jste monogamní dvojice?
Ano, i tam je to zatím tajemství. Bohouš je docela otevřený, ale pochází z konzervativního prostředí katolické rodiny. Baví mě, ale i trápí představa, že se ho rodiče zeptají: „Kdy bude svatba a děti?“ A on bude vědět, že úplně ne-e (smích). Beru to jako kompromis: sice tajím docela důležitou část svého života, ale vím, že pro Bohouše nebylo jednoduché se mnou ten polyamorní vztah zkusit. Musí kvůli tomu taky přinášet oběti – víc řešit žárlivost, pracovat se sebou, přehodnotit některé životní postoje… Tak mi přijde fér mu vyjít vstříc. Protože ho miluju, záleží mi na něm. Není to jen vášeň, mám ho moc ráda i jako člověka. S žádným jiným monogamním člověkem bych do vztahu nešla.
Které zkreslené představy o polyamorii byste si přála vyvrátit?
Předsudek, že lidi nejsou schopni doopravdy milovat víc osob naráz. Chápu, že se někomu těžko předává ta zkušenost, když takovou lásku nezažil, ale fakt to tak je. A byla bych hrozně ráda, kdyby společnost byla schopná aspoň uvěřit, že je polyamorní lásky někdo schopný. Že nejde jen o sex nebo o trendy záležitost. Ta osvěta mění dost perspektiv – a mohla by lidi inspirovat třeba i k jinému jednání místo nevěr. Aby se za každou cenu nedrželi striktní monogamie, pokud jim nevyhovuje, a dokázali vztah otevřít – na míru svým potřebám. Zároveň chápu, že to není pro všechny, ať už skrz čas, psychickou náročnost nebo prostě volbu. Nikomu polyamorii nenutím, stačí respektovat, že to může být i jinak.
Vnímáte schopnost mnohočetné lásky jako něco, co je „dané“ – podobně jako sexuální orientace? Nebo spíš berete polyamorii jako vědomé rozhodnutí, určitou „víru“ v takový vztahový koncept?
Pro mě osobně je polyamorní praxe ta nejpřirozenější věc na světě. Přijde mi, že moje srdce nemá limit – a zpětně mi došlo, že jsem to tak měla vždycky. Proč by partnerská láska měla být omezená jen na jednoho člověka, a ještě na celý život? Přátel, sourozenců, dětí máme přece taky rádi několik! Tím netvrdím, že jeden člověk nemůže stačit na celý život – může – ale spíš to, že když se přece jen objeví další, není to konec.
Nikdy jsem nezažila ten „předěl“, kdy bych si řekla: „Aha, tak já teď miluju Teodora, tím pádem už nedokážu milovat Nat.“ Když jsem v jedenácti letech viděla v kině Stmívání, vůbec jsem nechápala, co Bella řeší za problém. Proč si musí vybrat jen jednoho partnera, když miluje Jacoba i Edwarda? Jediný důvod, co mě napadl, byl ten, že by se to těm klukům nelíbilo.
Zdroj: Giphy
Zažila jste vy sama někdy žárlivost? Třeba na Teodorovy jiné partnerky?
Ano. Když jsem se poprvé ocitla v té pozici, kdy můj partner má někoho dalšího, zjistila jsem, že to není tak jednoduché. Musela jsem se naučit svoji žárlivost zpracovávat, zjistit, čím to je, pobavit se o tom. Vzhledem k Teodorově vztahové historii jsem k některým jeho slečnám byla ze začátku podezíravá. Některé jsem vnímala jako „hrozbu“ – v tom smyslu, že nejspíš poly ani nejsou a budou se snažit partnera přetáhnout, nebo že si oba navzájem nějak ublíží.
Ale zažila jsem i pocit komperze – radosti, že Teodor někoho má. Asi půl roku se vídal se slečnou, se kterou ten vztah vypadal hodně slibně – a tehdy mě dělalo hodně šťastnou, když jsem věděla, že pokud přítel zrovna není se mnou, je s další přítelkyní a je milovaný.
Do jaké míry se vás dotýkají předsudky vůči polyamorii? Třeba názory, že jakmile udržujete víc paralelních vztahů, automaticky to znamená, že nemohou být hluboké, vážné, udržitelné?
Mám štěstí, že se nacházím v liberální bublině. Ale nejsem slepá, vím moc dobře, co si myslí druhá strana. Naučila jsem se nebrat si to osobně – abych nějak zvládla žít v tomhle nejistém světě. Z komentářů si nic nedělám. Tvrzení, že poly lidi smrdí a jsou oškliví, je spíš takový mem… Nebo odplivnutí někoho, kdo byl zraněn – buď poly člověkem, nebo někým toxickým, kdo se za poly člověka označoval.
Dotklo by se mě, kdyby naše polyamorie ztížila život mým blízkým. Proto taky to, že jsem poly, nevykládám všem, byť o tom teď dělám rozhovor. Nejsem až tak odvážná, abych situaci vysvětlovala v práci nebo bojovala za polyamorii v reálném životě – před lidmi, kteří jsou proti. Třeba jednou i budu, ale teď mám jiné priority. Myslím na naše bezpečí a pohodlí.
