„Byl to útěk z reality. Jenže po pár letech jsem si sex bez drog už nedokázal představit,“ říká Marek, který otevřeně popisuje svou zkušenost s chemsexem
Marek (28) se mnou sedí v kavárně v centru Prahy, popíjí minerálku a působí klidně. Když začne mluvit o období, kdy byl součástí chemsex scény, dívá se před sebe a pečlivě volí slova. „Ze začátku to bylo jako otevření dveří do jiného světa,“ říká tiše. „Najednou všechno působilo lehce, intenzivněji. Žádné zábrany, žádný stud.“
Chemsex – tedy sex za současného užívání drog, nejčastěji stimulantů typu mefedron, GHB nebo MDMA – se v posledních letech rozšířil i v české queer komunitě. Pro někoho je to způsob, jak překonat úzkosti, navázat kontakt nebo prožít „nekonečný“ večírek. Pro jiné to ale končí psychickými potížemi a závislostí. Marek patří do druhé skupiny.
První večery a falešná euforie
Do Prahy se přestěhoval po vysoké škole. „Byl jsem single, v novém městě. Aplikace byly nejjednodušší způsob, jak někoho poznat. Chemsex tam byl prostě přítomný, jako by to byla samozřejmá součást scény,“ vypráví. Nejprve jen chodil na párty, kde ostatní brali. Pak sám zkusil GHB.
„Měl jsem pocit, že konečně dokážu být s lidmi naplno. Že můžu projevit všechno, co běžně skrývám,“ popisuje první zkušenost. „Trvalo to celé hodiny, všechno se zdálo hlubší a opravdovější.“
Brzy začal chodit na večírky pravidelně. Z pátečních nocí se staly víkendové maratony. „Někdy jsem ani nevěděl, kolik lidí během těch hodin prošlo mým bytem. Hudba hrála pořád dokola, světla byla tlumená, čas neexistoval,“ říká.
Zábava, která přerostla do závislosti
Zpočátku šlo jen o „zvláštní formu zábavy“. Postupně se ale ukázalo, že jde o něco víc. „Bez drog jsem měl pocit, že sex nefunguje. Nedokázal jsem se uvolnit, nebylo to ono. Jako by tělo i hlava čekaly na signál, který přijde až s chemikáliemi,“ popisuje Marek.
S tím přišly i první psychické propady. Po víkendech následovaly pondělky plné úzkostí, prázdna a podrážděnosti. „Ráno jsem se díval do zrcadla a viděl člověka, který si zničil víkend kvůli něčemu, co mu už ani nedělalo radost,“ říká.
Na večírcích se objevovali stále stejní lidé. „Někteří byli milí, jiní zmizeli stejně rychle, jako přišli. Nikdo se o nikoho moc nestaral. Když někdo přestal odpovídat nebo už neměl zájem, prostě se šlo dál,“ dodává.
Incident, který všechno změnil
Rozhodující moment přišel jednoho podzimního večera. Marek pozval muže, kterého znal jen přes aplikaci. „Byl jsem už pod vlivem, všechno jelo podle známého scénáře,“ vzpomíná. „Ale na konci jsem si všiml, že se chová divně. Něco si strkal do kapsy, chodil po bytě. Já byl tak sjetý, že jsem jen ležel a díval se.“
Když odešel, chyběla mu peněženka a telefon. „Byl jsem mimo, ale zároveň mi to secvaklo. Nešlo jen o krádež. Došlo mi, že jsem to celé přestal mít pod kontrolou – večírek, svoje hranice, sebe,“ říká klidně.
Návrat do reality
Po incidentu vyhledal terapeuta a rozhodl se chemsex opustit. „Bylo to náročné. Najednou jsem měl být intimní bez té berličky. První pokusy byly trapné, tělo si to nepamatovalo. Ale jde to, pomalu se vše vrátilo do starých kolejí,“ popisuje.
Začal mluvit otevřeněji s přáteli i partnery, přestal chodit na akce, kde se drogy běžně užívají. „Dlouho jsem se cítil, jako bych opustil svět, který mě přijal. Ale zpětně vím, že to byla iluze.“
Rozšířený fenomén
Chemsex zůstává v Česku často uzavřený za dveřmi bytů, o kterých většina společnosti nemá tušení. Mnoho lidí o těchto zkušenostech nemluví ani mezi přáteli. „Když jsem o tom poprvé promluvil na terapii, měl jsem pocit hanby. Ale dneska už vím, že nejsem jediný,“ říká Marek.
Jeho příběh nekončí dramatickou katarzí. Spíš tichým, pomalým návratem k životu, který není řízený chemickým spínačem. „Dřív jsem měl pocit, že bez drog nejsem schopný opravdového spojení. Teď vím, že to spojení musí nejdřív přijít se mnou samotným,“ uzavírá.