„Celý život jsem si myslela, že jsem líná. Ve 35 letech mi došlo, že mám ADHD,“ říká žena, které diagnóza konečně dala odpovědi
Její dětství bylo „trochu jiné“, puberta bouřlivější a dospělost plná neustálého balancování na hraně mezi zvládáním a zhroucením. Přesto si Anna (jméno bylo na její žádost změněno) nikdy nemyslela, že by mohla mít poruchu pozornosti. O ADHD měla zakořeněnou představu malého chlapce, který vyrušuje ve třídě, a ona přece taková nebyla — byla „ta chytrá holka“, která všechno zvládne. Až ve 35 letech, po sérii psychických propadů, úzkostí a pocitu, že „je něco špatně“, si uvědomila, že celý život žila s nediagnostikovaným ADHD.
„Myslela jsem si, že jsem prostě líná a neorganizovaná.“
Anna vyrůstala v „běžné rodině“ na menším městě na Vysočině. Byla bystrá, hodně četla, měla bohatou fantazii a neustále vymýšlela nové projekty. Učitelé si ji pamatovali jako dívku, která vynikala u předmětů, které ji bavily — ale zároveň často zapomínala úkoly, ztrácela sešity a ve třídě působila „zbrkle“. „Ve škole mi pořád říkali, že kdybych se víc snažila, mohla bych být premiantka. Jenže já jsem se opravdu snažila. Jen to nikdo neviděl — dělala jsem věci v nárazech energie a pak jsem úplně vyhořela,“ vzpomíná.
Na gymnáziu se rozdíl mezi ní a spolužáky začal prohlubovat. „Najednou už nestačilo být ta, co všechno dožene noc před písemkou. Na všechno byl systém, rozvrhy, projekty rozložené do týdnů. A já jsem pořád fungovala ve stylu ‚minuta před dvanáctou‘,“ říká. Často zapomínala odevzdat práce, i když je měla dávno hotové. Nedokázala si vést diář, rozvrh nebo plán. Místo toho měla hlavu plnou myšlenek, které přeskakovaly jedna přes druhou. „Když jsem se snažila soustředit, po pěti minutách jsem byla jinde. A pak jsem se cítila provinile,“ popisuje.
Pocit „neadekvátnosti“ v ní zakořenil hluboko. „Od puberty jsem si v duchu říkala, že jsem líná a neorganizovaná. Všichni kolem mě vypadali, že život zvládají dokonale – a já jsem měla pocit, že běžím sprint v maratonu,“ říká tiše.
Diagnóza přišla náhodou
Po vysoké škole nastoupila do velké mezinárodní firmy. Na první pohled se jí dařilo — byla kreativní, měla výborné nápady. Ale pod povrchem to bylo stále stejné. „Nikdy jsem nebyla schopná udělat věci v klidu dopředu. Všechno jsem dělala na poslední chvíli, často v noci, v obrovském stresu. Kolegové byli klidní, měli své excelové tabulky, rozvrhy a poznámky. Já jsem měla otevřených deset záložek, tři neodeslané e-maily a hlavu plnou myšlenek,“ vypráví. Stres se stupňoval, únava také. „Po práci jsem doma kolabovala, měla jsem úzkosti, nespala jsem. Ale navenek jsem byla ta výkonná, vždycky připravená.“
K zásadnímu zlomu došlo během pandemie. Práce z domova odstranila veškeré vnější struktury, které Anně alespoň částečně pomáhaly zvládat každodennost. „Najednou jsem byla jen sama se sebou, s úkoly, které nikdo nekontroloval, a s kalendářem, který se mi rozpadl pod rukama,“ popisuje. Začala trpět záchvaty úzkosti a vyhledala pomoc terapeutky. Ta po několika sezeních zmínila možnost ADHD a doporučila Anně specializované vyšetření.
„Upřímně? Myslela jsem si, že se zbláznila,“ směje se dnes. „Měla jsem představu, že ADHD mají malí kluci, kteří nevydrží sedět. Ale na vyšetření jsem šla. A už první konzultace byla jako dívat se do zrcadla,“ vzpomíná. Lékařka jí popisovala projevy, které přesně odpovídaly jejím zkušenostem — věčný nepořádek, hyperfokus na zajímavé úkoly, neschopnost začít dělat něco „nudného“, přeskakování mezi činnostmi, emocionální výkyvy. „Najednou to nebyl soubor mých osobních selhání, ale vzorec,“ říká Anna.
„Najednou mi začalo dávat smysl, proč jsem celá léta fungovala jinak.“
Dostala oficiální diagnózu ADHD. A přestože pro mnoho lidí může být taková zpráva šokující, pro Annu to byl především moment hluboké úlevy. „Celý život jsem se cítila hrozně. A najednou jsem zjistila, že můj mozek jen funguje jinak. Že nepotřebuju víc disciplíny, ale jiný přístup,“ říká s klidem.
Začala s medikací, chodí na terapii a učí se nastavovat si prostředí tak, aby jí vyhovovalo. „Nepřemáhám se k osmihodinovým blokům práce, které pro mě nikdy nefungovaly. Pracuju v kratších intervalech, používám časovače, vizuální pomůcky, aplikace. A hlavně — přestala jsem se nenávidět za to, že jsem jiná,“ popisuje.
Proces přijetí zahrnoval i přehodnocení minulosti. „Postupně mi začalo docházet, kolik věcí jsem si vyčítala zbytečně. Vybavily se mi všechny ty noci, kdy jsem se trápila nad úkoly a plakala, protože jsem se nedokázala soustředit. Vzpomněla jsem si na nedorozumění ve vztazích — když jsem zapomněla na schůzku a působilo to, jako by mi na druhých nezáleželo. Na dny v práci, kdy jsem měla v hlavě tři prezentace najednou a nakonec žádnou nedotáhla tak, jak bych chtěla. Najednou to všechno do sebe začalo zapadat, jako jednotlivé dílky skládačky,“ popisuje.
„Přála bych si, aby se o ADHD u dospělých žen mluvilo víc.“
„Když jsem sdílela svůj příběh na jednom fóru, psaly mi desítky žen, že mají stejné symptomy a nikdy je nenapadlo, že by to mohlo být ADHD,“ říká. Podle ní je zásadní prolomit stigma a mluvit o tom otevřeně, protože mnoho žen trpí roky zbytečně.
„My, holky s ADHD, jsme často ty ‚hodné‘, ‚snaživé‘, perfekcionistky, které všechno nějak zvládnou — ale za cenu obrovského vnitřního tlaku. Kdybych dostala správnou podporu dřív, mohla jsem si ušetřit roky úzkostí,“ říká otevřeně.
Zároveň dodává, že diagnóza není omluvenka. „Není to výmluva. Je to nástroj, díky kterému můžu lépe chápat sebe i svět kolem sebe. A konečně žít způsobem, který mi dává smysl.“
Podle odborníků je ADHD u žen stále výrazně poddiagnostikované. Zatímco u chlapců bývá hyperaktivita nápadná, u dívek se projevuje spíše vnitřním neklidem, chaosem v myšlenkách, přetížením a perfekcionistickým maskováním. Mnoho žen dostává diagnózu až ve chvíli, kdy přestanou fungovat jejich kompenzační mechanismy — typicky po nástupu do náročné práce, po porodu, nebo v krizových obdobích života. Zvýšení povědomí, dostupnost diagnostiky a destigmatizace mohou změnit život tisícům lidí, kteří – stejně jako Anna – celé roky hledají odpovědi na otázku, proč jsou „jiní“.
