„Věřím, že úspěch není o barvě pleti, ale o práci, talentu a přístupu,“ říká romský zpěvák Štefan Pecha, který bourá stereotypy a přináší na scénu autenticitu
Na české hudební scéně si vydobyl pevné místo – a to nejen díky výraznému hlasu, ale i autentickému projevu, který si okamžitě získává pozornost publika. Štefan Pecha spolupracuje s osobnostmi jako Yvetta Blanarovičová, Michal David nebo orchestr Václava Hybše, vystupuje na velkých pódiích i v televizních pořadech a patří k respektovaným vokalistům současnosti. V rozhovoru pro LUI mluví o svých uměleckých kořenech, o tom, jak do své tvorby přirozeně vnáší romskou identitu, i o tom, proč je pro něj autenticita důležitější než dokonalost.
Štefane, jak byste se na úvod představil čtenářům LUI? Co je pro vás v umělecké práci to nejdůležitější a která témata vás teď nejvíc oslovují?
Jsem především zpěvák a muzikant. Hudba pro mě ale nikdy nebyla jen o tónech nebo notách. Vnímám ji jako prostor, kde se potkává hlas, emoce a příběh. Baví mě hledat opravdovost v projevu – aby zpěv nebyl jen bezchybný nebo učesaný, ale aby měl sílu někoho oslovit a dotknout se ho.
Pamatujete si okamžik, kdy vám došlo, že hudba už není jen koníček, ale vaše životní cesta?
Spíš než o jeden moment šlo o proces. Postupně jsem si uvědomil, že hudba je pro mě přirozený způsob, jak žít. Ty zásadní chvíle přicházely vždy, když se spojila moje energie s energií publika. Jsou to sdílené prožitky, které mě utvrdily v tom, že tohle je moje cesta.
Vaše romské kořeny jsou výraznou součástí vaší tvorby. Kdy jste poprvé pocítil, že vaše identita bude ve vaší hudbě hrát roli?
Stalo se to přirozeně, nebyl to žádný kalkul. Nemusím zpívat romsky, aby tam moje kořeny byly slyšet. Jde spíš o energii, temperament a svobodný způsob sebevyjádření, které přinášejí autenticitu do každého tónu. Publikum reaguje na upřímnost a spontánnost. Identita je pro mě organickou součástí tvorby, její samotnou esencí.
Na vašich sociálních sítích se často objevují scény z vystoupení, hudební momenty nebo koláže. Jaký význam tyto motivy pro vás mají a jak odkazují k romské kultuře?
Sdílím malé střípky svého světa – momenty z pódia, rozhovorů i zákulisí. Vizuální styl vychází přirozeně z toho, kým jsem. Tmavší pleť bývá často škatulka, já ji ale beru jako součást sebe, ne jako nálepku. Věřím, že úspěch není o barvě pleti, ale o práci, talentu a přístupu – i k sobě samému.
Které prvky romské tradice vás inspirují nejvíc a které je naopak složitější přenést do současného uměleckého jazyka?
Romská hudba často vypráví o každodenních starostech a životě, je silně propojená s realitou. Současná hudba ale jde jiným směrem, má jiné formy a požadavky. Sleduji mladé romské umělce a i jejich tvorba začíná podléhat trendům a očekáváním doby. Neříkám, že je to špatně. Cílem je přivést posluchače k umělci a jeho odkazu. Tradiční příběhy už nehrají tak silnou roli jako dřív.
Když tvoříte, řídíte se víc vnitřním impulzem, nebo přemýšlíte už od začátku o tom, jak vaše dílo přijme publikum?
Ano, o vnitřním impulzu já něco vím. Vlastně jsem takový malý impulz. Rozhodně při tvoření nejsem přikovaný k židli. Být předvídatelný mi nikdy moc nešlo – a myslím, že by to nebavilo ani publikum. Impulz ve mně nastartuje múzu k nekonvenci, a právě ta oslovuje.
Stalo se vám někdy, že byla vaše práce vnímána hlavně skrze „štítek“ romského umělce a musel jste víc vysvětlovat než tvořit?
Tím, že se věnuji i neromské hudbě, jsem nikdy nálepku vyloženě nedostal. Spíš se objevovala u pracovních nabídek a s nimi spojená počáteční nedůvěra. Neplatí to ale pro všechny – na své cestě jsem potkal spoustu lidí, kteří mi pomohli a otevřeli dveře, a za to jsem opravdu vděčný. Navíc si neberu věci příliš osobně. Rád měním pohled na zaužívané názory a zároveň posouvám vlastní hranice.
Řešíte někdy dilema mezi tím, jak zůstat autentický a zároveň být přístupný širšímu publiku?
To dilema je vlastně neustálý tanec mezi tím, kým opravdu jste, a tím, co jsou lidé kolem vás schopni přijmout a ocenit. Moje autenticita vychází z vnitřního přesvědčení, z osobního výrazu, z toho, co mě baví a naplňuje. A právě to posluchačům zpřístupňuje moji přirozenost. Funguje to.
Který moment ve vaší tvorbě považujete za ten, kdy se nejvíc propojila vaše vize, zkušenosti a identita?
V každé fázi své cesty jsem měl pocit: „Teď je to ono.“ A pak jsem vytvořil něco jiného a cítil totéž. Dnes už vím, že právě hledání a proměna dávají mé práci skutečnou hodnotu a sílu. Nechci stereotyp, ale barvy.
Liší se vaše komunikace s romskou komunitou a s většinovou společností? Přizpůsobujete styl nebo formu podle publika?
Základ zůstává stejný – mluvím s lidmi. Ať už jde o komunitu, skupinu nebo publikum. Samozřejmě vnímám rozdíly v prostředí a zkušenostech, takže formu přizpůsobuji, ale obsah nikdy neměním. Obojí má své kouzlo.
Co byste chtěl, aby si z vaší tvorby odnesl někdo, kdo romskou kulturu vůbec nezná?
Považovat ji za „moji“ tvorbu by bylo troufalé, protože mnoho romských písní se předává z generace na generaci. Spíš se vidím jako performera, který se snaží předat správnou myšlenku a tradici, respektovat její kořeny a zároveň ji přiblížit dnešnímu publiku.
Na čem teď pracujete? Jsou mezi vašimi projekty takové, které pro vás mají zvláštní význam?
Hrát s živou kapelou byla vždy moje vášeň. Právě teď pracuji na kvalitě našich vystoupení spolu s dvěma naprosto fenomenálními zpěvačkami, Janou Haziovou a Valerií Krpčiarovou. Baví mě být nespoutaný, brát lidem dech a měnit zaběhlé konvence.
Vnímáte sám sebe jen jako umělce, nebo i jako kulturního aktéra, který může přispívat k větší viditelnosti a dialogu?
Určitě i jako kulturního aktéra. Pracuji na projektu La Sophia Yvetty Blanarovičové, kde hudbou otevíráme dialog a přibližujeme kulturní hodnoty sociálně znevýhodněným dětem a dětem z dětských domovů.
Co byste vzkázal mladým romským tvůrcům, kteří jsou na začátku své cesty?
Práce na sobě, otevřenost a odvaha vystoupit s tím, co vás opravdu baví, jsou silnější než jakákoli obava z očekávání druhých. Naše touhy jsou předchůdci zdárného cíle.