„Dnes vím, že otevřenost a přijetí jsou v církvi tou správnou cestou,“ říká kazatel Jiří Kantor, který oddal dva muže
Kazatel Jiří Kantor patří k výrazným osobnostem Českobratrské církve evangelické a zároveň k těm, kteří aktivně otevírají prostor pro queer lidi uvnitř církve. Pochází z nevěřící rodiny, víru přijal v sedmnácti letech a už o rok později začal kázat. Postupně prošel různými denominacemi, aby nakonec zakotvil u evangelíků – mimo jiné díky jejich otevřenějšímu a liberálnějšímu přístupu. Dnes působí v Nýřanech a patří mezi kazatele, kteří se rozhodli žehnat a oddávat stejnopohlavní páry, což je v českém náboženském prostředí stále spíše výjimečný krok. Právě Jiří Kantor nedávno oddal Romana a Štěpána Zahálkovy, tvůrce podcastu Úplně normální, kteří patří mezi viditelné tváře queer komunity.
V rozhovoru se kazatel vrací ke své duchovní cestě, popisuje proměnu postojů církve k LGBT+ lidem a vysvětluje, proč podle něj hraje osobní zkušenost a vzájemný respekt zásadní roli při hledání porozumění.
Kdy jste se rozhodl stát se kazatelem?
Víru jsem přijal v sedmnácti letech, přitom pocházím z nevěřící rodiny. V našem sboru v Havířově mi tehdy svěřili práci s dorostenci, a právě tam jsem se poprvé učil sloužit slovem a kázat. Církev potřebovala nové služebníky, a tak jsem se za kazatelnu postavil už v osmnácti. Od té doby jsem se stále učil, vzdělával, a touto cestou kráčím dodnes.
Jste členem Českobratrské církve evangelické. Proč právě tato církev? Proč jste neskončil například u katolíků?
Upřesním, že než jsem zakotvil v Českobratrské církvi evangelické, prošel jsem několika jinými. Nejprve jsem působil v evangelickém sboru v Třanovicích u Českého Těšína, který se před čtyřiceti lety oddělil a vytvořil vlastní moravskou evangelickou církev. Později jsem se zapojil v Havířově a pak sloužil ještě v dalších církvích. Nakonec jsem se ocitl právě u evangelíků – v Nýřanech, kde žiji s manželkou. Místní církev chtěla oživit starou kazatelskou stanici a nabídli mi, abych se toho ujal. Přijal jsem a rychle si oblíbil jejich otevřenější, liberálnější přístup. V předchozích církvích byl důraz spíše konzervativní, zatímco já vždy pracoval s lidmi „odspodu“ a potřeboval jsem, aby i teologie byla přístupnější. Evangelická církev mi to umožnila – a to i v tématech, o kterých dnes mluvíme.
Hrál při tom rozhodování roli i fakt, že evangelická církev na rozdíl od katolické umožňuje kazatelům žít v manželství?
To je vlastně trochu úsměvné. Víru jsem přijal na zimním stadionu v Karviné, kde kázal jeden host ze Švédska. Nevěděl jsem, kam potom zamířit, a tak jsem šel nejprve ke katolíkům – jenže kostel byl zavřený. Nakonec mě k sobě pozval bratranec do sboru v Havířově. Byli „civilní“, bez přehnané liturgie, zpívali hezké písně – a já se tam cítil dobře. Zároveň tam nebyl problém s tím, že si služebníci nacházejí životního partnera. Velmi brzy jsem tedy pochopil, že jediná církev, která kněžím nedovoluje mít rodinu, je katolická. Říkám to ale s respektem. Možná kdyby tenkrát nebyl kostel zavřený, můj život by vypadal jinak.
Když jsem přijal víru, byl jsem rozhodnutý, že se neožením. Chtěl jsem mít víc času na lidi i na sebe. Bylo to trochu mladické rozhodnutí, stál jsem si za tím, ale nakonec se to změnilo. Výhodou evangelické církve je, že jsem měl možnost vstoupit do manželství, což katoličtí kněží nemají.
Jak se Českobratrská církev evangelická staví k otázce stejnopohlavních svazků?
V květnu 2023 synod schválil, že budeme žehnat stejnopohlavním párům – pokud o to požádají a pokud má sám kazatel i jeho sbor dobré svědomí. Této diskusi jsme se věnovali už mnoho let. Vydali jsme i dokument Žijeme spolu v jedné církvi, který vyzývá k vzájemné úctě a respektu, i když máme různá citová založení. Schválení žehnání tedy bylo spíše vyvrcholením dlouhého procesu. Stavíme se k tomu kladně, ale nikoho k ničemu nenutíme.
Takže záleží na svědomí jednotlivých kazatelů?
Ano, a v naší církvi to funguje tak, že kazatel je vysílán svým sborem. Musím se tedy obrátit na staršovstvo, což je volený orgán o sedmi až dvanácti lidech, a požádat je o souhlas. To se netýká jen stejnopohlavních párů, ale všech, i heterosexuálních. Staršovstvo mi buď dá svolení, nebo ne.
Setkal jste se u kolegů kazatelů právě i s negativními postoji?
Samozřejmě. Jsme církev s velkým názorovým rozptylem. Někteří kolegové či kolegyně to kvůli svému svědomí nechtějí dělat. Podobně i jednotlivá staršovstva a sbory mají různé postoje. Je to pestré a je to i dobrodružství. Církev nás vede k tomu, abychom to vnímali jako výzvu – učit se naslouchat, respektovat se navzájem. Protože jak bychom mohli něco říkat společnosti, kdybychom sami neuměli zvládnout rozmanitost názorů?
Když žádáte staršovstvo o souhlas, jde spíše o formální krok, nebo se konkrétní pár podrobněji probírá?
Snažím se, aby to nebyla jen formalita. Například u Romana a Štěpána jsem staršovstvu představil, co o nich vím, a také jsme je pozvali do sboru, kde jsme jim předali Bibli a podali ruku. Chci, aby rozhodnutí mělo obsah, nejen formu. Nikdy se mi nestalo, že by mi staršovstvo vysloveně zakázalo někomu požehnat. Spíše chtějí vědět, kdo ti lidé jsou a proč chtějí svatbu s duchovním. Je to i pojistka proti tomu, aby z toho nebyla jen „rychlá služba“. Chceme, aby k tomu páry přistupovaly zodpovědně. Někdy řeknu otevřeně: „Tihle se o víru příliš nezajímají, ale proč jim neposloužit? Jsou mladí, chtějí začít společný život a dnes je vůbec těžké sehnat někoho, kdo vás oddá.“
Kolik stejnopohlavních párů jste zatím oddal?
Teď to bylo poprvé.
Jak jste osobně prožíval ten moment, kdy jste oddával dva muže – konkrétně tedy Romana a Štěpána?
Bral jsem to jako zlomový okamžik v několika ohledech. Na osobní úrovni jsem Romana znal od jeho dětství. Naše rodiny se přátelí, naši synové vyrůstali společně s jeho sourozenci a jezdili jsme spolu na dovolené. Jeho život sleduji od mala a bylo pro mě velkou ctí být u jeho svatby. Z pohledu církve už sice proběhlo několik požehnání stejnopohlavních párů, ale pořád jde o spíše výjimečné události. A z pohledu celé společnosti to byla významná chvíle, kterou vnímám jako silné znamení doby. Jsem opravdu vděčný, že jsem mohl být součástí.
Liší se nějak přípravy na stejnopohlavní svatbu od té „tradiční“?
Zásadně ne. Každý kazatel musí mít samozřejmě teologické zázemí a znalosti, ale k tomu máme i dobře připravenou liturgii a scénář, podle kterého se dá obřad vést. Je třeba se na to důkladně připravit, ale v principu jde o podobný postup jako u jiných svateb.
Některé křesťanské denominace tvrdí, že Bible homosexualitu odsuzuje. Je v ní několik pasáží, které se často vykládají jako argument proti žehnání stejnopohlavním svazkům. Jak tento argument vnímáte vy?
Tyto hlasy respektuji, protože sám pocházím z konzervativního prostředí, kde jsem se s nimi setkával. Znám jejich argumenty a snažím se je pochopit – proč lidé určité biblické verše čtou právě takto. Zároveň ale hledám protiargumenty a přemýšlím, kde se podle mě dělá chyba ve výkladu. Jako teologa mě to vlastně baví, je to pro mě dobrodružství – rozklíčovat, proč někdo Bibli vykládá odlišně, a porozumět i lidem s úplně opačným názorem. Je to o budování mostů.
Ve společnosti často můžeme pozorovat napětí mezi tradicí a současností. V čem podle vás spočívá hlavní úkol církve v souvislosti s LGBT páry?
Myslím, že je to pro církev zkouška. Naše tradice sahá k Husovi či Komenskému a Bible je pro nás stále klíčovým zdrojem teologie. Jde o to, jak s ní v tomto tématu pracujeme. Druhá rovina je respekt k vědeckému poznání a vzdělávání se – propojení duchovní a spirituální stránky s poznatky vědy. To je úkol, který před církvemi stojí.
Proč vlastně církve historicky odmítaly přijímat gaye a lesby? Je to jen kvůli těm několika biblickým pasážím?
Je to různé, záleží na místě i na lidech. Dlouho se o tom v církvích prostě nemluvilo, téma bylo uzavřené. Bible se přitom opravdu dá vyložit i negativně – například v knize Genesis se píše, že Bůh stvořil muže a ženu, kteří mají tvořit jedno tělo. Někdo to vezme jako inspiraci, jiný jako jedinou možnou normu. Já to chápu jako text, který vznikl v určité době, možná jako reakce na babylonské zvyklosti, kde se ženami zacházelo špatně a kde bylo běžné mnohoženství. Pro Izrael to byl tehdy standard. Ale neznamená to, že je to jediné správné čtení pro všechny časy a místa.
Někde se tato slova vykládají rigidně – třeba v Rusku, Turecku nebo Africe. Jinde je to naopak kulturní záležitost – některé kmeny tyto lidi uctívaly, jiné je zabíjely. Takže je to vždy otázka kontextu.
Vnímáte, že se atmosféra v českém prostředí mění a že věřící lidé jsou dnes otevřenější vůči queer párům?
Myslím, že ano. Tím, že se o tom mluví, píše, že se téma objevuje ve filmech a známé osobnosti se k němu hlásí, se to stává přirozenější. Vzpomenu třeba Martinu Navrátilovou, která už před lety statečně přiznala svou orientaci. To všechno má pozitivní vliv – lidé si zvykají, berou to jako něco normálního. Mladší generace k tomu přistupuje úplně jinak než třeba my, husákovy děti. A také odborná publicistika a vědecký přístup hrají velkou roli. Takže ano, myslím, že se to otevírá, a je to dobře.
Představme si pár, který má blízko k víře a touží po tradiční křesťanské svatbě. Co může udělat, aby se jejich přání stalo skutečností?
Nejlepší je obrátit se na někoho, kdo je k tomu otevřený. Na oficiálních stránkách Českobratrské církve evangelické máme k dispozici materiály i kontakty. Tam se dá zjistit, kdo je ochoten vést rozhovor a případně poskytnout požehnání. Pak už je to na konkrétním kazateli – buď se páru věnuje sám, nebo doporučí někoho dalšího, kdo má pro tuto službu otevřené srdce. Stačí tedy udělat první krok a zkontaktovat správného člověka.
Pokud se nemýlím, vaše církev je v Česku jediná, která oficiálně oddává páry stejného pohlaví.
Ano, je to výsledkem dlouhého hledání. Už od devadesátých let na tom pracovala komise složená nejen z teologů, ale i sexuologů či sociologů. Byli to odborníci ve svých oborech, kteří hledali společnou cestu. To, že dnes můžeme žehnat stejnopohlavním párům, je vlastně jen pomyslná „třešnička na dortu“ po všech těch letech diskusí a práce.
Co vás osobně motivuje stavět se na stranu otevřenosti a přijímání?
Jednak mě vždycky zajímalo, co k tomu říká Bible – a také, co k tomu neříká. Ale především na mě zapůsobily osobní zkušenosti. Kromě příběhu Romana, kterého znám od dětství, to byl i můj nejlepší kamarád. Stejně jako já se připravoval na kazatelskou službu, ale zároveň se potýkal se svou orientací.
V devadesátých letech jsme byli přesvědčeni, že homosexualita je hřích nebo nemoc. Věřili jsme, že pokud je to nemoc, může ji Bůh uzdravit. On tomu věřil maximálně poctivě – navštěvoval kazatele, kteří se věnovali lidem v těžkých životních situacích, chodil za knězem, který prováděl exorcismy, zkoušel všechno možné. Nakonec se z toho psychicky zhroutil a skončil v léčebně.
To byla pro mě ta největší škola. Prožíval jsem to s ním a viděl, jak upřímně se snaží, jak bojuje – a jak moc mu to ubližuje. Díky němu jsem si uvědomil, že jít cestou odmítání a „léčení“ není správné. Podobné zkušenosti jsem měl ještě s několika dalšími blízkými lidmi. To mě vedlo k tomu, že dnes vím, že otevřenost a přijetí je ta správná cesta.
Často se ptám i lidí, kteří mají opačný názor: máte ve svém okolí někoho homosexuálního? Ve své rodině, mezi přáteli? Protože osobní zkušenost změní pohled víc než jakákoli teorie.
