„Máma se bála, že kvůli polyamorii zůstanu sama,” říká Iva, která miluje tři lidi současně. „Přítelkyně na moje kluky ale nežárlí“
Ivo, vím, že žijete s přítelkyní Natálií, se kterou zanedlouho oslavíte desetileté výročí. Jak jste dospěly k závěru, že váš vztah otevřete a vydáte se na cestu polyamorie?
O variantě otevřeného vztahu jsme s Natálií naštěstí mluvily ještě předtím, než jsem potkala Teodora a začala řešit, že se mi líbí. S přítelkyní máme hodně hluboký vztah: kamarádily jsme se od dětství a na střední jsme spolu začaly chodit. Už v začátcích vztahu jsme věděly, že spolu chceme být do konce života – a stále to platí. Zároveň to pro mě i pro ni to byl vůbec první vztah – takže po nějakém čase padla, ze začátku jen taková filosofická otázka, jestli není škoda, když už nikdy nepotkáme nikoho jiného. Později jsme to téma začaly řešit víc.
Řekly jsme si: „Hej, kdyby ses do někoho zamilovala, já bych asi nežárlila. Přijde mi, že by tě to obohatilo.“ Nebo jsme měly konverzaci o tom, že kdyby se nám oběma líbila nějaká sexy kamarádka, mohly bychom s ní jít do trojky. Popřípadě spolu chodit všechny tři… A před asi 6 lety jsme se shodly, že si věříme a že můžeme náš vztah otevřít i „oficiálně“ – s tím, že prostě uvidíme, co přijde.
Jaká jste měly očekávání?
Přítelkyně se těšila, že po sexuální stránce zažije i něco nového, že si naplní různé jiné potřeby. Já jsem měla ze začátku z randění s dalšími lidmi trochu morální dilema, takové ty obavy vštípené společností, ale postupně to odeznělo. Když jsem Natálii prozradila, že mám už delší dobu crush na Teodora, přišla od ní hrozně podporující reakce. Když viděla, jak jsem po setkání s ním zamilovaná až po uši, postrkovala mě, ať jdu do toho. A tak jsem šla.
To zní jako hodně idylický start. Zažívaly jste s partnerkou i těžké situace, kdy jste musely řešit žárlivost, nevyváženost nebo jiné výzvy?
Trochu idylicky asi probíhala naše domluva, protože jsme se obě cítily polyamorně – i když jsme pro to tehdy neměly pojmenování. Přítelkyně si nepotrpí na takové to „jsi jenom moje“, vztahy bere hodně racionálně. Nicméně to přineslo samozřejmě i výzvy – když jsem si před třemi a půl lety začala s Teodorem, věnovala jsem mu hodně pozornosti skrz tu energii zamilování. A přítelkyni po právu vadilo, že jsem byla pořád nalepená na telefonu, abych mu odepisovala – že to narušuje náš společný čas, třeba když se koukáme na film. Přiznám se, že se mi ze začátku moc nedařilo dávat si na to pozor, byla jsem poblázněná.
Když se před dvěma lety objevil Bohouš, můj kluk č. 2, uměla jsem s tím o něco lépe pracovat. Tam přítelkyni trochu vadilo akorát to, že na ni mám méně času. Takže nežárlila na partnery jako takové, ale spíš na to, že s ní nejsem. Cítila se osaměle, částečně i proto, že jí se paralelní vztah najít nedaří, i když by o něj moc stála. S Teodorem to pak bylo podobné – jemu sice vyhovuje volnost ve vztahu a vídat se méně často, ale i on se občas cítil „na druhé koleji“, když jsem si špatně rozvrhla čas nebo nesplnila slib.
Jak jste s partnerkou domácí situaci vyřešily, aby se necítila zanedbávaná?
Dlouhodobě se s Natálií snažíme, abychom spolu trávily kvalitní společný čas. Aby se nedělo to, že s kluky chodím na randíčka, zatímco s přítelkyní jenom řeším nákupy a domácnost. Pořád na vztahu pracujeme, nikdy to není dokonalé. Občas něco pokazím, i když se to snažím dělat tak, aby moji partneři byli spokojení.
Doteď se stává, že to někdy krásně vychází, ale jindy mě přes týden chtějí vidět všichni tři, a já s tím musím žonglovat. Jsem potom dost uběhaná, protože spolu nebydlíme (smích). Mám takové tři časomíry, které mi běží – jako když hrajete The Sims. Sleduju statusy, které má každá postava nad hlavičkou, a pořád je vyrovnávám, abych se věnovala všem.
To zní jako docela vyčerpávající úkol…
Upřímně je. Ale patří to k tomu, protože když už se o mě „dělí s jinými”, zaslouží si, abych jim zvlášť každému dala, co můžu, nebo se o to aspoň pokusila. Jsem opravdu vděčná, že je mám. Nechci, aby to vyznělo, že sbírám partnery jako pokémony. Sama jsem tři vztahy neplánovala – i se dvěma najednou mi to přišlo složité.
Ale pak jsem se nečekaně a intenzivně zamilovala do Bohouše, a vznikl z toho další vážný vztah. Takže jsem musela seškrtat i nějaké koníčky, protože mi za to ti lidé stojí. Mít čas pro sebe, to už je těžké (smích). Doufám, že se to zlepší, až se moje studijně-pracovní situace trochu vyrovná.
Vraťme se ještě k vašim poly začátkům. Jaké to pro vás vůbec bylo, když jste se po letech lesbického vztahu zamilovala do muže?
Když jsem se – původně čistě přátelsky – seznámila s Teodorem, byla jsem hodně zmatená z toho, že se mi líbí. Dlouho jsem se totiž identifikovala jako lesba – a ve své rodině jsem si přijetí toho, že jsem na holky, musela hodně vybojovat. Pocházím z maloměsta, z typické dělnické rodiny, takže jsem si v pubertě musela lásku k ženě obhájit i sama v sobě. Hodně jsem tehdy bojovala s internalizovanou homofobií. Proto pro mě bylo hodně zvláštní, když jsem o pár let později musela řešit svoji sexuální orientaci znovu.
Do jaké míry jste coby polyamorní a bisexuální žena vyoutovaná ve své vlastní rodině?
Pravdu zná jen moje máma, u ostatních příbuzných nepřichází v úvahu, aby věděli, že žiju polyamorně. Už jenom to, že nejsem heterosexuální, způsobilo v rodině velké haló, které museli zpracovat. Širší rodina moji orientaci nakonec přijala, ale u polyamorie už jsem si jistá, že by to nedali. Mrzí mě to, ale zkrátka nežijeme v dokonalém světě a nemůžeme mít všechno.
Jak vaše vztahy vnímá vaše maminka?
K tomu mám jednu úsměvnou historku! Nedávno jsem mámě v hádce trochu vyčetla, že si neměla pořizovat tolik koček. Bylo to pod vlivem mojí špatné nálady – a máma mi hned vypálila nazpátek: „Taky bych ti řekla, čeho máš příliš, ale neřeknu nic.“ (smích) Nemyslela to ale zle. Máma je mi velkou oporou, chce jen, abych byla šťastná.
Když si ze začátku zvykala na to, jak žiju, měla hlavně obavu, že zůstanu sama. Že když to není „svatba a až do smrti“, tak mě všichni partneři postupně opustí. V jejích očích polyamorie znamenala, že vztahy nebereme tak závazně. Přitom já, když s někým dospěju do bodu hluboké lásky, kdy plánujeme i budoucnost, jsem hodně commited. Beru to tak, že tenhle člověk je můj. A já jsem jeho. Ne ve smyslu vlastnictví, ale slibu, že na tom světě pro sebe chceme být, že jsme rodina. Nemám problém se „vázat“, nebojím se jít do vztahu naplno.
Zdroj: Giphy
Vnímáte všechny tři lásky na stejné „úrovni“, nebo máte mezi partnerskými vztahy nějakou hierarchii?
Vnímám to tak tak, že všechny vztahy jsou jedinečné, ale rovnocenné – hlavně z hlediska citů. Akorát pokud jde o praktické věci, musím přiznat, že tam nějaká hierarchie je. S přítelkyní jsme spolu opravdu dlouho, bydlíme spolu, máme provázané životy, i ekonomicky… Takže tam vnímám určité „nesting partner privilege“.
Není to tak, že bych Natálii měla na piedestalu, ale když dojde na důležitá rozhodnutí, plánování času nebo řešení budoucnosti, má malinko větší váhu. Pokud mi třeba Bohouš řekne, že by bylo hezké, kdybychom spolu bydleli, už počítám s tím, že se nechci od Natálie odstěhovat. Buď bychom spolu bydleli všichni, nebo bych byla ve „střídavé péči“ – část měsíce s Nat, část s Bohoušem.
Dokážete srovnat, co pro vás v rámci rodiny bylo těžší – jestli lesbický coming out v pubertě, nebo ten polyamorní v dospělosti?
Když jsem se mámě „outovala“ jako lesba, bylo to hodně intenzivní. Sice jsem věděla, že máma – na rozdíl od jiných členů rodiny – není otevřeně homofobní, i tak jsem ale měla strach. Najednou jsem nenaplňovala ta stereotypní očekávání, že budu mít manžela a s ním děti. I před přáteli byly ty první coming outy těžké – lesbická orientace mě najednou definovala, byla jsem v jejich očích někdo jiný.
Polyamorii lidé víc berou jako můj specifický životní styl, volbu. To, kolik mám partnerů, až tolik nedefinuje, kdo jsem. Je to stejné, jako kdybych žila v jurtě – taková rozhodnutí si druzí můžou soudit, jak chtějí. Zároveň jsem si to vnitřně zpracovala a je mi docela jedno, co si o mých vztazích ostatní myslí.
Je ale zajímavé, že díky tomu, že mám přítelkyni i přítele, můžu zažívat najednou to, co jiní bisexuálové postupně. Třeba můžu porovnat, jaké to je, když s přítelkyní jdeme večer po ulici, držíme se za ruce a nějací přiožralí chlapi na nás volají: „Hele, lesby!” Na některých místech se v některé denní doby necítíme s Natálií úplně bezpečně. O den později pak třeba jedu v tramvaji s Bohoušem, máme se k sobě, a náhodná seniorka nám řekne: „Jé, vy se máte rádi, to je hezké.“
Neříkám, že k nám s partnerkou jsou všichni nenávistní, ale takové to „přijetí“ od cizích lidí zažívám typicky jen s kluky. Štve mě to, a když jsem někde s Teodorem nebo s Bohoušem, mám tendenci tu svoji queerness dávat najevo – dokazovat, že i když jsme tady a teď spolu, já jsem pořád queer.
