„Manželství pro všechny tu jednou stejně bude,“ říká Tobiáš Frýdl, který chystá slovenskou verzi projektu Víra v barvách duhy
Absolvent produkce na FAMU a syn faráře Církve československé husitské, se již od dětství zajímal o divadlo a videoprodukci. Před dvěma lety spustil projekt Víra v barvách duhy, jehož cílem bylo propojit dva na první pohled neslučitelné světy – LGBT+ komunitu a křesťanství. Výsledkem byla série srozumitelně zpracovaných videí, v nichž promluvilo 45 lidí z různých církví: faráři a farářky, duchovní i odborníci na biblistiku a praktickou teologii, často působící na teologických fakultách. Tobiáš Frýdl záměrně poukázal na otevřené a přijímající proudy uvnitř církví a ukázal, že víra a queer identita se navzájem nevylučují.
Na tuto sérii navázal podcastem Pospolu, zaměřeným na osobní příběhy queer křesťanů. V současnosti připravuje slovenskou verzi projektu – méně teologickou a více zasazenou do aktuálního společenského kontextu, v němž queer lidé čelí narůstajícímu tlaku ze strany slovenských vládních představitelů. I zde Frýdl nachází duchovní, kteří navzdory převládající rétorice ukazují, že víra a přijetí mohou jít ruku v ruce.
Čím se liší slovenská a česká verze projektu?
Formát zůstává podobný – vystupuje v něm asi dvaadvacet zástupců různých církví. Tentokrát ale není důraz na teologické argumenty nebo výklad Bible. Spíš jde o společensko-politické souvislosti a osobní zkušenosti. Lidé mluví o tom, jak se cítí ve svých církvích, jak vnímají politickou rétoriku a jaká je aktuální situace na Slovensku. Je to osobnější a společensky vyhraněnější než česká verze.
Objevují se ve slovenské verzi i politici?
Ne, vystupují zde výhradně zástupci církví – od řadových kněží přes teology a biblisty až po bývalého arcibiskupa. Jsou tam také lidé ze společenství Signum, což je slovenský ekvivalent českého Logosu, tedy společenství queer křesťanů.
Jak vnímáte současnou politickou situaci na Slovensku? Řada lidí z LGBT+ komunity kvůli ní „utíká“ i do Česka.
Je to alarmující situace, která si zaslouží naši pozornost. Ukazuje to, jak rychle se může situace dramaticky zvrtnout. Obávám se, že i u nás hrozí krok zpátky, pokud by se do vlády dostaly síly s podporou extrémistů. Slovensko je pro mě odstrašujícím příkladem – nemají ani registrované partnerství a celá společenská debata je tam o mnoho let pozadu.
Setkal jste se u slovenských kněží s konzervativnějším postojem než u českých?
Ano, bylo znát, že diskuse na Slovensku není na takové úrovni jako u nás. Jakmile přišla řeč na teologická témata, ukázalo se, že na Slovensku se o nich mluví mnohem méně. I proto se pak společenská a politická situace vyhrotila horším směrem. V Česku díky existenci registrovaného partnerství a dlouhodobější diskusi věřím, že tak prudký obrat snad nehrozí. Slovensko je ale jasné varování.
Projekt má vyjít 12. října, tedy v den výročí útoku v bratislavské LGBT+ kavárně Tepláreň. Je to pro vás symbolické?
Určitě ano. Tentokrát půjde o pět dílů – v české verzi jich bylo sedm – a zveřejňovat je budeme od 12. října, každou neděli vyjde jeden. To spojení s výročím pro mě má velkou sílu. Věřím, že právě díky němu může projekt queer křesťanům na Slovensku dodat pocit podpory a symbolického významu. Když si vzpomenu, co po útoku zaznívalo od některých církevních představitelů – například od trnavského arcibiskupa, který zpochybňoval nevinu obětí – byla to naprosto příšerná vyjádření. Pokud se tři roky poté podaří, aby ze strany církví zazněl i jiný hlas, může to být alespoň malá satisfakce.
Vy sám jste vyrůstal v křesťanském prostředí. Jaký je váš vztah k Bohu? Považujete se za věřícího?
Ano, víra je pro mě důležitá. Táta je farářem Církve československé husitské a k této tradici se hlásím i já. Naše církev má v otázkách LGBT zatím spíše nevyjasněný postoj, vede se v ní dialog. Na druhou stranu je u nás farářkou například Martina Viktorie Kopecká, která se před dvěma lety veřejně vyoutovala. Myslím, že v naší církvi hodně záleží na konkrétním člověku, na kterého narazíte. Oficiální stanovisko zatím neexistuje, ale doufám, že se to časem změní.
Jak by se vaše církev postavila k tomu, kdyby chtěl stejnopohlavní pár církevní sňatek?
U nás je to ponechané na rozhodnutí jednotlivých farářů a farářek. Někteří stejnopohlavní páry oddávají a dělají to i veřejně – ví o tom i vedení církve a nikdo jim v tom nebrání. Já bych samozřejmě uvítal, kdyby církev tuto praxi oficiálně schválila, ale oceňuji alespoň to, že se proti ní aktivně nestaví.
Římskokatolická církev, k níž se v Česku stále hlásí nejvíce věřících, má od letošního jara nového papeže. Jak vnímáte jeho přístup k LGBT lidem?
Těžko se mi to hodnotí, protože nejsem katolík a katolické bohoslužby téměř nenavštěvuji. Vnímám ale, že předchozí papež udělal několik důležitých kroků směrem k větší otevřenosti církve, a byla by škoda, kdyby se tento trend zastavil. Jako pozitivní signál proto vidím například nedávnou oficiální pouť LGBT věřících do Vatikánu.
Bylo obtížné najít církevní představitele a duchovní, kteří byli ochotní o těchto tématech veřejně mluvit?
V české verzi to překvapivě tak těžké nebylo. V církvi jsem vyrůstal, takže jsem měl na řadu lidí osobní vazby a věděl, na koho se obrátit. Celkem jsem oslovil asi stovku lidí a nakonec jich vystoupilo přibližně padesát. Ti, kteří se nezapojili, většinou odmítli z organizačních důvodů nebo kvůli času. Je ale pravda, že mezi nimi chyběli řadoví kněží z římskokatolické církve – odtud se zapojili spíše akademici z teologických fakult nebo emeritní představitelé. U běžných kněží hrála roli obava, že by jim účast mohla způsobit problémy.
Setkal jste se i s odmítnutím?
Ano, ale nebylo to časté. Většinou jsem účast konzultoval s lidmi, kteří mi doporučili vhodné kontakty, takže už šlo o jistý předvýběr. Jen ve dvou nebo třech případech jsme narazili na zcela opačný postoj, než jsme čekali. Obecně ale reakce v Česku nebyly vyloženě odmítavé, což bylo dané právě tím, že jsem oslovoval lidi, u nichž existoval předpoklad, že budou otevření.
Co byste odpověděl člověku, který tvrdí, že Bible homosexualitu odsuzuje a křesťanství se k ní staví negativně?
Bible je více než dva tisíce let starý text a její výkladů existuje nespočet. Já sám nejsem teolog, takže se nepouštím do debat, které se zvrhnou jen v přehazování biblických veršů – to podle mě nikam nevede. Spíše doporučuji lidem, kteří mají zájem, aby se obrátili na odborné zdroje. Například knihu Daniela Helminiaka Co vlastně Bible říká o homosexualitěnebo dokument Evangelické církve z roku 2006, na němž se podílel biblista Martin Prudký. Ten podrobně rozebírá jednotlivé pasáže Starého i Nového zákona. A pro ty, kteří nechtějí jít tak hluboko, jsem právě v české verzi projektu Víra v barvách duhy natočil i dva díly, kde se tomuto tématu velmi srozumitelně věnujeme.
Zmínil jste, že váš otec je farář. Bylo pro něj těžké přijmout váš coming out?
Měl jsem štěstí, že jsem vyrůstal v liberálnějším křesťanském prostředí. U nás doma to nikdy nebylo téma, které by působilo problémy – a to ani u rodičů, ani u širší rodiny, kde máme třeba i další faráře. Věděl jsem, že k tomu přistupují pozitivně. Naše vršovická farnost se navíc každoročně zapojuje do Prague Pride, v kostele vystupuje pěvecký sbor Doodles a je to pro nás vždy největší událost roku. I díky tomu jsem měl jistotu, že rodiče to přijmou dobře.
Samotný coming out proběhl na Silvestra během pandemie, když jsme byli v karanténě. Chtěl jsem do nového roku vstoupit s čistým štítem, a tak jsem jim to řekl. Poděkovali mi za upřímnost – a druhý den už všechno pokračovalo naprosto normálně.
Setkal jste se s tím, že by se někdo díky vašemu projektu odhodlal k coming outu?
Nevzpomínám si, že by se někdo vyoutoval přímo na základě projektu. Ale slyšel jsem od lidí z křesťanských rodin, že videa využili jako argument u rodičů, když doma čelili nepochopení. Mohlo to sehrát roli v proměně jejich postoje – takových reakcí jsem dostal docela hodně a to mě samozřejmě těší, že projekt může fungovat i jako edukační materiál v konkrétních rodinných situacích.
A co reakce širší veřejnosti?
Upřímně mě na počátku překvapilo, že vůbec nějaké přišly. Myslel jsem si, že točím spíš něco pro sebe – žiju v Praze, v liberálním prostředí, a měl jsem pocit, že téma už je vlastně vyřešené a nikoho moc nezajímá. Po té vlně medializace a reakcí jsem ale najednou viděl, jak stále aktuální téma to je.
Co byste jako věřící řekl člověku z LGBT komunity, který právě objevuje víru? Jaký by měl být jeho první krok?
Začal bych hledáním společenství, kde se nebude bát projevit. Zvlášť v počáteční fázi je důležité nenarazit hned na odmítavý postoj. Vím o případech, kdy lidé využili moje videa jako „mapu“ – věděli, kdo je v těchto otázkách otevřený a za kým mohou přijít, aniž by se museli bát.
Společenství queer křesťanů existují nejen v Praze, ale i v dalších městech. Do Prahy se navíc nedávno přestěhoval farář Petr Vaďura, který se těmto tématům dlouhodobě věnuje. Najít podobné společenství nebo duchovního je podle mě dobrý první krok.
Jak se díváte na politiky, kteří se ohánějí křesťanstvím a tradičními hodnotami – ať už u nás, na Slovensku, v Maďarsku nebo v USA?
To je něco, co opravdu nemůžu vystát. Zneužívání křesťanství k potlačování lidských práv je věc, která mě pokaždé nadzvedne ze židle. Bohužel to ale nejsou jen politici, kteří zneužívají křesťanství. Vidíme to i u mnohých církevních představitelů, kteří křesťanské hodnoty využívají jako nástroj boje v politických, ideologických, ale i skutečných válkách.
Bohužel téměř kdykoliv, když čtu, co křesťané kde ve světě udělali, stydím se za to, že jsem křesťan. Na západě vidíme, jak američtí evangelikálové pomohli Donaldu Trumpovi vrátit se k moci, na východě zase pravoslavní popové světí rakety, které pak zabíjejí civilisty na Ukrajině, na Slovensku to byla právě homofobie a transfobie křesťanů, díky které minulý týden prošla změna ústavy, v Polsku zase hrál hlas církve velkou roli při ústavním zákazu potratů a tak dále. To jsou všechno situace, kdy mám chuť se vzdát svého „křesťanského průkazu“.
O to více si pak ale vážím lidí, u kterých vidím upřímnou snahu o naplnění biblické zvěsti o lásce. Paradoxně ji ale člověk často vidí víc u lidí, kteří se za křesťany ani nepovažují.
V politice i církvích ale dál zaznívají proti-LGBT narativy – vidíme to třeba s nástupem Donalda Trumpa nebo i u nás při debatách o manželství pro všechny. Je podle vás současný stav v Česku dostačující?
Rozhodně ne. Dokud nebude možné uzavřít rovné manželství se vším všudy – tedy i s názvem a adopcí, kde dnes páry stále nemají rovnoprávný přístup – nebude to dostačující. Tato diskuze se u nás vleče už roky. Zazněly snad všechny možné argumenty – od hloupých po ještě hloupější – a já nechápu, na co se pořád čeká.
Manželství pro všechny tu jednou stejně bude. Možná ne v příštím volebním období, možná ani v tom dalším, ale jednou přijde. Mezitím se ale zbytečně protahuje tahle absurdní debata o „tradicích“ a podobných nesmyslech. Upřímně mě to rozčiluje.
Kde podle vás pramení problém, že církve odmítají oddávat dva lidi stejného pohlaví, kteří se milují?
Myslím, že to vychází z hluboce zakořeněných historických postojů církve. Není to ostatně jediné téma, v němž církev zastává spíše konzervativní stanoviska. Nejsem církevní historik, takže nedokážu přesně pojmenovat, kdy a proč se z církví staly takové „strážkyně tradic“. Je to zjevně ale dlouhodobý vývoj, a já osobně mu úplně nerozumím.
