„Největší svobodu jsem našla, až když jsem přijala, že jsem žena,“ říká Raine Stonewall, která utekla z domova, prošla vojenskou službou, procestovala půlku světa a dnes žije v Kostarice

Raine Stonewall je žena, která si prošla životem, o němž sama říká, že by vystačil „na deset běžných životů“. Narodila se v Budapešti jako muž, dětství strávila mezi Československem a Afrikou, v šestnácti odešla z domova a později prošla vojenskou službou i prostředím divoké devadesátkové Prahy. Procestovala půlku světa, pracovala na anglických farmách i jako tlumočnice u soudů, aby nakonec našla domov a lásku v Kostarice. V otevřeném rozhovoru mluví o tom, kdy pro ni byla její identita břemenem, kdy naopak zdrojem síly, a proč už by se do Česka vrátit nechtěla.

Narodila jste se v Budapešti jako muž, ale už ve čtyřech letech jste cítila, že něco není, jak by mělo být. Jak si na tenhle okamžik vzpomínáte a co to pro vás tehdy znamenalo?

Když jsem přišla na tenhle svět, vážila jsem pouhých pět kilo a měřila osmdesát devět centimetrů. Přestože máme gigantismus v rodině, v mém případě jsme měli být dva, avšak já toho druhého ještě v děloze sežrala. V dětství jsem jednostranně neinklinovala ani k autíčkům, ani k panenkám. Ale měla jsem svého oblíbeného plstěného panáčka, který za mou lásku zaplatil trest nejvyšší vynesený rukou mojí babičky. Ironicky to ovšem byla právě ona, kdo pro mě otevřel dveře ženskosti, ke kterým mě to přirozeně táhlo.

Sklony k lakotě jsou dalším z charakteristických rysů našeho rodu, a proto se babička rozhodla, že namísto investice do krejčovské panny, bude ke zkoušení oděvů raději používat mně. S ohledem k mé velikosti, to bylo koneckonců velmi příhodné. Jinými slovy, její jednání bylo čistě praktické, bez snahy mě jako kluka ponížit. Ačkoli v případě mé matky, která se narodila jako čtvrté a nechtěné dítě, se babička opakovaně předvedla jako skutečný tyran. Každopádně, o tom, že by ze mě babička, natož matka, chtěly mít holku, a obzvlášť v sedmdesátých letech, se rozhodně nedá mluvit. Transgender byl tenkrát neznámý pojem, byť transgender lidé existovali už dávno před mým narozením.

Pamatuju si, jako by to bylo včera, babička šila šaty pro mou sestřenici, která se sice narodila mnohem menší než já, ale rychle mě dorostla. Ty šaty se mi hrozně líbily. Bylo kostkované jako skotské sukně, které jsem později v dospělosti nosila na historické bitvy. Nevadilo mi, že mě do nich babička navlékla, aby si mohla zašpendlit, co potřebovala. Naopak, jako by v ten okamžik všechno zapadlo na své místo. Cítila jsem se tak neuvěřitelně šťastná, a přitom šíleně smutná, protože jsem věděla, že nikdy nebudu moct žít život jako holka.

Nešlo totiž jen o ty šaty. Ty byly jen součást… Součást přirozené identity, která se ve mně vyvíjela, podobně jako se vyvíjí strom z malého semínka, v němž je zakódované všechno důležité. Bohužel, ani v dětství, ani později v dospělosti, pro mě neexistovalo stabilní, natož bezpečné místo, kde bych mohla existovat. Kdyby mi tenkrát někdo nabídl, že pokud obětuju některou končetinu, budu si moc vyměnit tělo se sestřenicí, neváhala bych.

Část dětství jste prožila v Africe. Cítila jste se tam svobodněji být sama sebou než v Evropě, nebo to pro vás bylo naopak ještě náročnější?

Do Afriky jsem se dostala díky nevlastnímu otci, který tam byl pozván jako instruktor zvláštních jednotek. Pro mě to znamenalo povinnou školní docházku na tamním institutu po boku dětí dalších československých zaměstnanců libyjské vlády. S ohledem, že můj biologický otec byl maďarské národnosti a já se též narodila v Maďarsku, jsem byla v očích svých slovenských spolužáků, kteří tam tvořili většinu, jen maďarská špína. A má velikost pouze posilovala jejich touhu mě přemoct a ponížit.

V takovém kolektivu jsem si tudíž nemohla dovolit dát průchod svým dívčím touhám a musela jsem se každodenně bránit tří až čtyřčlenné převaze, která si nebrala žádné servítky. To mi samozřejmě velmi záhy vyneslo nevalnou pověst „velkého, zlého kluka, který bezdůvodně mlátí všechny ostatní.“ To se mnou ostatně táhlo i později v Československu, kde jsem vychodila základní a střední školu, a kde mě prakticky denně napadali skupiny různých národností, odhodlaných si na mě vyzkoušet nové bojové techniky a v horším případě i nože.

U rodičů jsem příliš podpory nenacházela. Matka si skrze mě snažila vyplnit všechno, čeho se jí samotné nikdy nepodařilo dosáhnout, a především ze mě mít kluka, kterým kdysi chtěla být. Ano, má vlastní matka projevovala transgenderní sklony, které u ní vygradovaly v pubertě, kdy si snažila vydobýt nové, mužské jméno Jirka. Přesto, nebo možná právě proto, pro mě neměla porozumění, a ještě víc se to umocňovalo skrze nevlastního otce, pro kterého nebylo nic dost dobré.

Když se mi v Africe dostaly do rukou figurky Action Joe, vyjadřoval se o nich jako o trapných panenkách pro holčičky. Na druhou stranu dostával hysterický záchvat pokaždé, když jsem mu přinesla škorpiona či jiný nebezpečný úlovek hodný odvážného muže-lovce. S odstupem času musím uznat, že bych dnes doma černou vdovu s kokonem plným vajíček též neuvítala, ale protože mám stále duši i nadšení mladého objevitele, měla bych pro takový dárek pochopení.

Rozhodně bych situaci neřešila „výchovným trestem“, který mi rodiče tenkrát předvedli v podobě výletu na širé moře. Vypluli jsme tam v takovém legračním nafukovacím člunu, který lze snad jen přirovnat k tomu, v němž se nechával kolébat Miloš Zeman na přehradě. A pak ten člun se slovy: „A teď tě hodíme žralokům“ rozhoupali, a mohli se smíchy potrhat, když jsem dostala strach. Nevlastní otec mi tenkrát nabídl palec u nohy, aby pak dalších skoro deset let připomínal, jaká jsem to byla bábovka, když jsem se ho v hrůze chytla.

Více v Galerii

Zdroje: archiv Raine Stonewall/ Se svolením

V šestnácti jste odešla z domova. Souviselo to i s pocitem, že vás okolí nepřijímalo takovou, jaká jste?

Nejtěžší období pro mě bylo mezi dvanáctým až čtrnáctým rokem života, kdy u mě touha po tom být holka dosáhla vrcholu. Každou noc se mi o tom zdálo, nedokázala jsem odolat pokušení zkoušet si potají matčino spodní prádlo a šaty, a místo žárlení na jednoroční sestru, jsem se o ni dobrovolně a s radostí starala. Nebyla to pro mě panenka nebo nějaká zakázaná hra. Byla to skutečná péče o dítě, ve které jsem viděla životní smysl. Cítila jsem… mateřské pudy.

Rodiče to samozřejmě brzy zjistili a rozhodli se, že spojí výchovnou složku s užitečnou. Od toho okamžiku jsem se doma musela oblékat do matčiných šatů a prádla, a vykonávat v nich všechny domácí čili „podřadné ženské“ práce. Tyto „lekce“ byly doprovázeny výsměchem, vulgaritami a pravidelnými fyzickými tresty. Účelem bylo mě ponížit a vytrestat, abych „pochopila“, co tahle role obnáší a že pro ni nejsem stvořena.

Vše vygradovalo v mých šestnácti, kdy došlo k události, kterou tu nechci detailně rozebírat. Reakce, jíž se mi od rodičů tenkrát dostalo, jsem vnímala jako absolutní zradu. Zvlášť proto, že jsem až do poslední chvíle, i přes všechno co mi provedli, stála na jejich straně. Obětovali mě tenkrát a já pochopila, že pro mě mezi nimi není, ani nikdy nebylo místo.

Jak jste vnímala samu sebe v době vojny – v prostředí, které bylo striktně mužské a málo tolerantní k odlišnosti?

Vojna pro mě sice nebyla vysvobozením, leč nevnímala jsem ji ani jako naprosté utrpení. S ohledem na mou výšku, tělesnou konstituci a fakt, že jsem se před nástupem aktivně věnovala bojovým sportům, ve mně ženu opravdu nikdo nehledal. Bylo to prostě jen další tentokrát ryze maskulinní prostředí, kde jsem si nemohla dovolit dávat najevo svou ženskou podstatu. Odsloužila jsem, co jsem měla a odmítla nabídku dlouhodobé spolupráce, protože mě nikdy nebavilo poslouchat slepě rozkazy.

 V devadesátých letech jste se dostala k lidem kolem Ivana Jonáka. Byla to doba plná svobody, ale i chaosu. Jak se v tom prostředí projevovala vaše identita a možnost být vidět?

Devadesátá léta mi žádnou zvláštní svobodu nepřinesla. Každodenně jsem se pohybovala ve světě plném nejistoty a chaosu. Pro veřejnost jsem byla „zlý, hrozivý muž“ a naučila jsem se toho využívat. Byly to moje mimikry, které mi pomáhaly přežít. Pro Jonáka jsem nikdy nepracovala, ale jako osobního strážce si mě často najímali lidé, kteří se pohybovali okolo něj.

Základním předpokladem pro bodyguarda je budit respekt a v takovémto prostředí nebýt do poslední chvíle vidět. Svou ženskou stránku jsem proto držela bezpečně ve sklepě a pouštěla ji ven pouze ve chvílích, kdy jsem byla sama a měla jsem jistotu, že mě nemůže nikdo vyrušit. V mém případě se oproti jiným trans lidem nejednalo o stud, ale pouze instinkt přežití.

Psala jste, že díky téhle fázi jste procestovala půlku světa. Ovlivnilo cestování stopem a vlakem vaše sebepřijetí a vnímání genderové identity?

Ano, práce v těchto nebezpečných kruzích mi vynesla nejen vážné zranění, ale i nemalou částku, kterou jsem následně použila k tomu, abych viděla svět. Bohužel ani během těch dlouhých cest jsem si nemohla dovolit být zcela sama sebou. Ono totiž vyzbrojená rtěnkou a minisukní, bych na oněch výpravách daleko nedojela. Nejednou jsem byla nucena použít svou maskulinní stránku, když se mě pokusili okrást nebo zabít. Ani tak té výpravy ovšem nelituju, bylo to dobrodružství a zkušenost, na které nikdy nezapomenu.

Poté jste v Anglii jste pracovala na farmách, ale nakonec jste se stala překladatelkou a tlumočnicí. Co vás vedlo k tomu, že jste si vybojovala úplně jiný profesní život?

Do Anglie jsme odjeli s kamarádem vydělávat peníze. Neuměla jsem tenkrát anglicky ani slovo, takže veškerá komunikace byla výhradně jeho starost. Sehnal nám práci na farmě u Oxfordu, avšak podmínky, do kterých jsme tam přišli, jsme si nedokázali představit ani ve zlých snech. On to po dvou týdnech vzdal a vrátil se do Čech. Já nemohla poprosit rodiče, aby mi zaplatili zpáteční letenku, zato jsem měla závazek v době hypotéky na vysněný dům. Domov, který jsem nikdy skutečně neměla, už jen proto, že jsme se s rodiči neustále stěhovali.

Na farmě jsem nakonec pracovala jen já a majitel, který mi jednoho krásného dne oznámil, že mě nemůže nadále zaměstnávat, protože mě neuživí. Nevymýšlel si, cena vepřového tehdy rapidně poklesla a farma se stala nevýnosnou. A tak mi nezbylo než si urychleně najít novou práci. Postupně jsem vyzkoušela různé profese, ale všude byl nějaký problém – pozdní výplaty, neproplacené pojištění, problematický kolektiv…

Nakonec jsem čirou náhodou narazila na inzerát. Poptávali tlumočníka, a protože se ničeho nebojím, až na zubaře, potom co mi jeden český odborník zlomil vrták v nervu, jsem tam zavolala. Pozvali si mě na pohovor a tu práci jsem dostala. Tlumočila jsem pro Čechy i Slováky, přičemž mými nejčastějšími klienty byly Romové, s nimiž jsem neměla žádný osobní problém, a proto jsem svou práci oproti jiným dělala nejen skvěle, ale především profesionálně. Během dalšího roku jsem prošla specializovaným kurzem a testy, a dosáhla druhé nejvyšší kvalifikace. Tlumočila jsem u soudních líčení, na policii, pro sociálku i v nemocnici, kde mi hodně pomohly mé předchozí zkušenosti ve zdravotnictví. Klienti se mnou byli velice spokojení a troufám si říct, že jsem se stala nejpopulárnější tlumočnicí československé komunity v Newcastlu a blízkém okolí.

Byly zahraniční zkušenosti místem, kde jste se cítila svobodnější?

Ano, v Anglii jsem se tenkrát cítila daleko svobodnější než kdykoli předtím, nebo potom v Česku. Největší svoboda však přišla až mnohem později, když jsem poznala svého současného manžela. Každopádně v Anglii, jsem ještě před nástupem na pozici tlumočnice byla krátkou dobu na úřadu práce, kde jsem se setkala s jinou trans ženou. Přišla tam na vstupní pohovor a mě velice překvapilo, jak je s ní jednáno. Žádný z úředníků se jí ani náznakem nevysmíval, oslovovali ji jako ženu a vše okolo ní akceptovali jako naprostou přirozenost. Přála jsem si, abych mohla zažít totéž, ale pud sebezáchovy, který ve mně prorost s tvrdou maskulinitou byl silnější. V té době jsem se musela vzdát svého snu o vlastním domě v Česku a přepnula jsem se do bojového módu. Později, když už jsem pracovala jako tlumočnice a měla jsem zajetou klientelu, jsem si nemohla dovolit najednou přijít do práce a říct: „Tak a odedneška jsem ženská a všichni mě tak musíte brát.“

Návrat do Česka byl motivovaný rodinou, ale také jste tam potkala svého manžela. Jak se vaše trans zkušenost odrážela ve vztazích? Bylo těžké hledat partnera, který vás přijme?

K návratu do Čech, a s tím spojeného ukončení kariéry tlumočníka, jsem se odhodlala kvůli biologickému otci, který si tenkrát procházel těžkým obdobím. Sotva se z něj však dostal, sebral a odstěhoval se zpátky do rodného Maďarska a já zůstala sama. Najít si partnera pro mě bylo extrémně obtížné, ač jsem se nezaměřovala pouze na jedno pohlaví nebo typ lidí. Každého jsem vždy seznámila s tím, jak se věcí mají, co mě přitahuje a co mi absolutně nic neříká.

Nikdy jsem neměl problémy mluvit otevřeně o sexu, ale taky jsem necítila potřebu skandovat v ulicích a seznamovat se svými preferencemi každého na potkání. K partnerkám i partnerům jsem byla vždy upřímná, avšak naopak to platilo jen málokdy. S ženami byl všeobecně problém ten, že chtěly mít doma pouze stoprocentního chlapa a moje občasné pouštění mé ženské stránky ze sklepa, jim buď otevřeně vadilo, nebo je stavělo do role, kterou nedokázaly uchopit. V případě mužů se z toho vždy stal jen vztah na jednu noc, přičemž to mnoho bralo jen jako sexuální experiment.

Manžela, se kterým dnes žiju v Kostarice, jsem potkala náhodou skrze skupinu hráčů Dračího doupěte. Od prvního okamžiku jsem v něm viděla muže a velice mě překvapilo, když se ukázalo, že se narodil jako žena. Začali jsme jako přátelé, a teprve s postupem času jsem mu odhalila, jak to mám a čím jsem si prošla. Hlavním spouštěčem byla jedna z jeho otázek, ohledně mého vystupování na veřejnosti. Byl prvním člověkem, který ve mně uviděl ženu ještě před tím, než jsem mu to řekla. Náš vztah se budoval postupně na vzájemné důvěře nikoli fyzické přitažlivosti.

Zmiňujete, že dnes žijete v Kostarice. Čím je pro vás tahle země bezpečnějším a otevřenějším prostorem k životu, než byla třeba střední Evropa?

Ač Kostarika není pozemský ráj, jako ostatně žádná země, život tady je v mnoha ohledech daleko svobodnější a méně stresující. Na to, abychom tu s manželem mohli zahájit hormonální léčbu, nám stačila jedna návštěva sexuologa a krevní rozbor. Pro mladší ročníky a lidi, kteří se teprve hledají, je i zde samozřejmě k dispozici dlouhodobá psychologická terapie. Takže takové ty zkazky o násilném píchání hormonů do dětí nebo vraždění LGBTQ lidí na ulici mačetou, které se porůznu šíří internetem, tady na „západě“ opravdu nejsou denní tortillou.

Kostarika je země plná kostelů a bůh tu má na svědomí každý pozdní příjezd i nedodělanou práci. Troufám si říct, že víra místních, podobně jako i jejich pověrčivost, je mnohem silnější než polská, a přesto nepřechází do fanatismu. Samotnou mě překvapilo, kolik je tady homosexuálů a bisexuálů, a že se tím vůbec nikdo netají. Ono, proč by měli, že? Zvlášť, když je tu většinová společnost nekonfliktní a namísto urážlivého pokřikování nebo ukazování prstem na ulici na něčí vzhled, si raději popřejí pura vida neboli čistý život.

Mnohokrát jsme se tu já i manžel ptali místních na jejich názor na transgender lidi, a dokonce i místní farář nám řekl: „Soudit nás může jedině bůh.“

V Evropě, a zejména v Česku jsem se setkávala převážně s opakem, byť na mě si s ohledem na mou velikost, lidé moc otevřeně nedovolovali. Tedy pokud se necítili silní v kramflecích za neprůstřelným sklem či na druhém konci telefonní linky. Každopádně do Česka bych se už vracet nechtěla, obzvlášť ne nyní, v situaci, před níž stojí Evropská Unie.

V Kostarice jsem sice nenašla domov, po kterém jsem toužila, ale vinna je zvětší strany na mojí straně. Vzala jsem sem s sebou staré přátelé, do kterých jsem vložila příliš mnoho důvěry, a následné zklamání mě ťalo příliš hluboko. I přesto je pro mě Kostarika menším zlem než návrat do Evropy.

Jediné, co bych si teď přála, je, aby se nám povedlo prodat pozemek a dům, který jsme tu s manželem vybudovali. Začíná na mě totiž doléhat věk a následky starých zranění, což značně komplikuje obhospodařování několika hektarů, které tu vlastníme. Nemluvě o tom, že bych už konečně ráda podstoupila operativní změnu pohlaví, která je pro mě důležitým milníkem, jehož chci dosáhnout. A to stejné se týká i mého manžela.

Sama říkáte, že jste toho zažila „na deset běžných životů“. Kdy pro vás byla vaše identita největší zátěží a kdy se naopak stala zdrojem vaší síly?

Svým způsobem je to břemeno pořád, ač ta největší tíha ze mě spadla, když jsme s manželem začali společně žít. Každé další ráno, kdy jsme se vedle něj probudila, pro mě představovalo malý zázrak a kousek svobody, již jsme před tím s nikým jiným nezažila. S ohledem na to, že je mezi námi čtrnáctiletý rozdíl a mně nikdy nedělalo problém uvařit, spíš naopak, si ze mě spousta známých ještě dnes dělá legraci, že nejsem rovnocenná partnerka, ale náhradní matka.

Beru to s humorem, byť nejednou se ukázalo, že se podobnou poznámkou schovávala pouze zášť či osobní zájem o mou osobu. Mnoho Čechů ve mně stále vidí chlapa, což je s ohledem k mé fyzické konstituci, již těžko nezměním, vcelku pochopitelné. Potíž je v tom, že lidé pak často nabydou dojmu, že si na „ženskou pouze hraju“ a dělám to „jen kvůli manželovi.“ Protože přece není možné, aby někdo, komu je skoro padesát a většinu života se veřejnosti jevil jako zlý Brutus, nemesis Pepka Námořníka, „podlehl ohavné woke propagandě a nechal do sebe píchat hormony a jiná svinstva.“

Moc tomu nepomohla ani samotná hormonální léčba, která se pro mě, oproti všeobecné prezentaci v médiích, rozhodně neproměnila v pohádkovou honbu za pokladem na konci duhy. S ohledem, že jsem s léčbou začala až v pozdním věku a navykla jsem si na život, kde neexistuje velkých problémů, ale pouze malých kladiv, mi estrogen spíš víc vzal, než dal. Dokud jsem nebrala hormony, neznala jsem pochybnosti ani strach. Kůži jsem měla tvrdou jako hroch a vztek mi dával křídla. Teď je vše naopak. A nejspíš, abych si ten trpký pohár vypila až do dna, museli jsme v období, kdy se mnou hormony cloumaly nejvíc a přiváděly mě až k myšlenkám na sebevraždu, řešit problémy spjaté s podrazy od starých přátel, následnými finančními problémy, a nakonec jako třešničku na dortu úmrtí mého biologického otce. Myslím… Ne, jsem si naprosto jistá, že nebýt mého manžela a jeho nekonečné podpory a trpělivosti, už dávno bych tu někde houpala na trámu.

Co byste dnes vzkázala trans lidem, kteří jsou třeba ve fázi, kdy se teprve učí přijmout sami sebe a bojí se, jak je přijme okolí?

Jste to vy, kdo bude žít váš život, ne ostatní. Čas plyne, lidé i věci přicházejí a odcházejí bez ohledu na to, co po nich zůstane. A nikdo z nás nezná hodinu svého konce. Neplýtvejte proto svůj čas snahou zavděčit se někomu, kdo vás neumí přijmout takové jací jste. To, že jste v tuhle chvíli cítíme na všechno sami, neznamená, že to tak bude už navždycky. Lpěním na minulosti a lidech, kteří nedokážou, nebo ještě častěji nechtějí vidět, svět v jiných barvách než v černé a bílé; nikdy nedosáhnete svobody a svých snů.