„Život je příliš krátký na to, abychom si ho kazili toxickými lidmi. Drag má místo i ve veřejnoprávním vysílání,“ říká Petr Vostárek alias Chi Chi Tornado v reakci na kritiku své talk show
Chi Chi Tornado, alter ego performera Petra Vostárka, letos poprvé usedla „na gauč“ České televize a otevřela témata, která v mainstreamu dlouho chyběla – od coming outů přes diskriminaci až po humor a nadsázku, které k dragu patří. Po odvysílání prvních dílů se strhla lavina reakcí, od nadšených po vyloženě nenávistné. V rozhovoru Petr zpětně bilancuje o radosti z naplněného dětského snu, o šoku z osobních útoků i o tom, proč je podle něj důležité, aby měl drag své místo i ve veřejnoprávním vysílání.
V posledních týdnech se kolem vaší osoby i pořadu hodně mluvilo. Teď, když se emoce zklidnily, by mě zajímalo, s jakým pocitem se vlastně ohlížíte zpátky na období, kdy Chi Chi na gauči poprvé vstoupilo do éteru.
Přiznám se, že jsem hodně duševně vyčerpaný, ale šťastný. Splnil se mi dětský sen, takže bych měl být spokojený? Bohužel ne, protože jsem zjistil, že hlasitější část společnosti směřuje někam, kde tolerance, lidskost, humor a pozitivní myšlení nemá místo, což je špatná zpráva pro civilizaci. Dobrou zprávu je, že je tu stále dost lidí s rozumem v hlavně a srdcem na správném místě, ale ti nejsou tolik slyšet. Je čas, aby se to změnilo.
Chi Chi Tornádo vás provází už desítky let. Co pro vás tato postava v současné chvíli znamená – je to stále především umělecký výraz, nebo se pro vás stala i určitým filtrem, skrze který přemýšlíte o světě kolem sebe?
Vždycky jsem tvrdil, že Chi Chi Tornado je Petr Vostárek a naopak. Rozdíl je jen v tom, že Chi Chi je silnější a otevřenější, zatímco Petr je hodně přecitlivělý až hystericky empatický. Vím, že když Chi Chi jednou odejde z éteru, tak v srdci Petra bude žít dál. Smutné je, že hodně lidí má určitou škatulku pro Drag Queens a nezajímá je, že Drag Queens mají srdce živého člověka a není to jen prázdné alter ego.
Když si vzpomenete na začátky dragu u nás v 90. letech a porovnáte to se situací dnes, jak byste popsal proměnu scény a svého vlastního místa v ní?
V devadesátkách to bylo všechno veselejší, otevřenější, lidi se rádi bavili a recese nikoho neurážela. Nemuseli jsme řešit korektnost, black face, konsensuálnost. Dnešní performeři to mají hodně těžké, proto dnešní drag se posunul do perzonifikace performera a tím se vytratila původní myšlenka travestie, což byla parodie umělce pro pobavení publika. Travestie je náročné a těžké umění, když se dělá dobře, ale i drag je náročný, když se performer chce něco vyjádřit a vyslat vzkaz. Moje role je už jen pozorovatel nastupující generace, abych jim předal zkušenosti a uvolnil místo na trhu.
Chi Chi na gauči bylo prezentováno jako talk show s hosty, ale ve skutečnosti šlo i o prostor, kde se probírala témata, která v mainstreamových médiích dlouho chyběla. Co bylo vaší hlavní motivací pořad uvést právě v takové podobě?
Tato talkshow měla být především zábavným pořadem s edukativními prvky o drag/travesti scéně, performerech s pootevřením vrátek do prostoru, kde většina lidí nemá přístup. Záměrem nebylo vytvořit vzdělávací pořad, což někteří postrádali, ale myslím, že tak, jak to bylo vytvořeno, to svůj účel splnilo.
Spolu s hosty otevíráte velmi osobní a někdy i bolestná témata – od coming outu po diskriminaci. Vybavíte si moment, kdy vás některý z hostů svým sdílením opravdu překvapil nebo zasáhl?
Nejvíce mne zasáhl samozřejmě díl s Ondřejem Brzobohatým, ale z drag kolegyň mne nejvíce emočně rozhoupala La Cuntessa. Myslím, že tento díl měl nejhlubší „message“.
Ve veřejných debatách se často řešilo, proč se pořad vysílá na České televizi. Co byste si přál, aby lidé pochopili o dragu a queer zkušenosti, když usedli k obrazovce?
Kdo jiný než veřejnoprávní televize by měla tento pořad vysílat. Myslím si, že realizační tým kolem Petry Chaloupkové odvedl kus poctivé práce. Nechci nijak hanit komerční média, ale myslím, že ty jsou placeny inzerenty a požadavky plátců reklamy, takže si nejsem jistý, že by tento pořad v komerčním prostoru měl šanci vzniknout. Přál bych si, aby lidé pochopili, že drag je pouze skvělá zábava, není to nic úchylného. Drag tady byl od počátku věků a bude tady i dál.
Po odvysílání prvního dílu se spustila lavina reakcí, od nadšené podpory až po silně negativní komentáře. Jak jste tyto vlny sledoval a co se ve vás odehrávalo, když kritika přerostla v osobní útoky?
Přiznám se, že jsem byl hodně šokován tím, co se kolem pořadu dělo. V showbusinessu jsme 33 let, ale to, co se stalo v uplynulém měsíci, překročilo všechny moje představy, jak v pozitivním, tak především negativním smyslu.
V několika rozhovorech jste zmínil, že kritiku přijímáte, ale nenávist nikoliv. Kde pro vás je ta hranice, kterou už považujete za překročení?
Kritika je kořením života. Bez kritiky se nemůžeme zlepšovat. Proto mne kritika nevadí, naopak ji přijímám, ale musí být konstruktivní, přesná a pravdivá. Někteří si však pletly kritiku s útoky, ponižováním, vyhrožováním a dehonestací člověka. Myslím si, že vzkazy s přáním smrti v nejhorším slova smyslu, zastřelením, ponižováním mojí rodiny, že moji rodiče museli být bratr a sestra, jinak by tak deviantní zrůdu nemohli zplodit, že mne měli rodiče utratit ihned po narození a dokonce mi jeden „mravokárce“ poslal fotku Adolfa Hitlera se vzkazem, aby povstal a vyřešil tuto otázku. Myslím, že toto není kritika, a toto nemá v komunikaci mezi lidmi mít místo.
Na sociálních sítích se objevily i hlasy, které pořad označovaly za „zbytečný“ nebo „provokativní“. Co byste těmto lidem odpověděl, kdybyste s nimi mohl vést klidnou debatu tváří v tvář?
Je to názor lidí, které drag nezajímá a nechápou ho. Jejich názor beru, ale i já mám svůj názor, že mi přijdou zbytečné přenosy ve fotbale, kde se lidi jen pohádají a porvou, nebo přenosy z Velké Pardubické, kde jde o týrání koní apod. Mne tyto pořady také nezajímají, ale vím, že je sledují jiní lidé, pro které jsou důležité, tak proč bych jim to měl brát. Tváří v tvář bych svým oponentům vysvětlil, že veřejnoprávní média jsou o toleranci a vysílání pro všechny. Je to o solidaritě.
Byly chvíle, kdy jste měl chuť projekt ukončit nebo se stáhnout z veřejného prostoru? Pokud ano, co vás nakonec přesvědčilo pokračovat?
Nejsem stále přesvědčen, že neukončím svoje alter ego Chi Chi Tornado. Stále jsem na vážkách, protože ani po měsíci útoky a urážky od haterů neskončily. Je faktem, že jsem obdržel obrovskou, a to myslím opravdu obrovskou podporu od lidí, kteří dragu fandí, ale hodně i od lidí, kteří drag nemají rádi, nechápou ho, ale nelíbilo se jim, jak se k nám někteří hateři zachovali. Dokonce mi napsali 2 hateři, kteří na X vyvolali pod svým příspěvkem takovou smršť nechutných urážek Ondřeje Brzobohatého a mé osoby, že se zastyděli, napsali mi, aby se omluvili a svůj příspěvek smazali. Toho si moc vážím a tleskám lidem, kteří si umí připustit vlastní chybu, omluvit se, nést následky, ale i třeba se zamyslet nad tím, že se třeba mýlili.
Pořad se často popisoval jako „bezpečný prostor“ nejen pro LGBTQ+ komunitu, ale i pro diváky, kteří chtěli nahlédnout za hranice vlastních zkušeností. Jak jste vnímal tuto roli a dařilo se vám ji naplnit tak, jak jste si představoval?
Já věřím, že se nám to podařilo, a že všichni účinkující se cítili dobře, bezpečně a celou talkshow prožili v pohodě. Vím, o čem mluvím, jelikož jsem byl v několika diskusních pořadech, podcastech a reality show, kdy nikdy nevíte, jak lidé na vás zareagují. Je faktem, že sestříhat všechno do 15–20 minut je hodně těžké, a kdybych mohl, tak by ty díly byly mnohem delší a možná otevřenější, ale asi by to pak neplnilo základní funkci zábavného pořadu.
Česká televize vás podpořila i ve chvílích, kdy se kolem pořadu zvedla vlna kritiky. Co pro vás znamenala tato podpora a jak ji hodnotíte z dnešního pohledu?
Byl jsem za to moc rád, protože ČT je pro mne mou matkou. Málokdo ví, že díky ČT vznikla Chi Chi Tornado. V roce 1992 jsem byl coby Lesbiana najat do prvního přímého televizního přenosu z gay podniku Valdek v rámci pořadu „Sejdeme se na Chmelnici“. Tam vznikla Chi Chi Tornado. Takže je dobře, že matka se zastala svého dítěte.
Někteří hosté pořadu mluvili o traumatech, odmítání nebo coming outu. Jak náročné pro vás bylo tyto příběhy vést a zároveň se sám potýkat s tlakem veřejnosti?
Z mého pohledu to pro mne nebylo těžké, spíše naopak. Myslím, že ČT mne právě proto vybrala do tohoto projektu, jelikož díky svým životním zkušenostem, které by stály za román nebo celovečerní film, tak mám dost velký životní nadhled a porozumění pro bolest druhých, jelikož jsem si tím vším prošel.
Když se ohlédnete za celou zkušeností, posílilo vás to jako člověka, nebo to naopak otevřelo nové pochybnosti?
Nedokážu říci, jestli posílilo, ale spousty věcí mi to osvětlilo a na hodně otázek jsem našel odpovědi, a za to jsem moc vděčný a rád.
Drag bývá často spojován s nadsázkou a humorem, ale ve vašem případě je to i prostor pro sdílení vážných věcí. Kde vidíte hlavní sílu tohoto uměleckého projevu?
V tom je rozdíl mezi dragem a travesti. Travesti jde o parodii umělkyně, především zpěvaček, ale i zpěváků, kdy co nejvěrněji napodobují danou ikonu. Drag new school je o personifikaci daného performera, takže nejde jen o parodii, umělecké ztvárnění, ale i vzkaz, politické vyjádření a životní postoj.
V 90. letech jste se svým vystupováním otevíral dveře, které v Česku předtím nikdo neotevřel. Máte pocit, že mladá generace drag queens dnes stojí na pevnější půdě, nebo je pořád čekají podobné překážky?
Ještě před 5 lety bych řekl, že současné drag queens to mají jednoduché a pohodlnější, protože jim cestičku ke slávě a uznání vyšlapaly travesti umělkyně performující v 90. letech. Jenomže svět se změnil a nenávist vůči LGBTQ+ komunitě a především Drag Queens je v poslední době tak hlasitá, že to dnešním performerům nezávidím.
Co vám osobně drag přináší po těch letech, kdy jste v něm aktivní – je to radost, ventil, způsob sebevyjádření, nebo ještě něco jiného?
Je to všechno to, co říkáte. Především jsem šťastný, že jsem tím, kým chci být. Nestydím se za sebe, a jednou, až Chi Chi Tornado bude zářit jen na nebi, tak mi bude moc chybět a možná ve mně něco i umře.
Mluvíte často o svobodě a autenticitě. Jaké konkrétní poselství byste chtěl, aby si diváci z vašeho působení odnesli?
Vždycky jsem chtěl, aby lidé odcházeli z mých shows šťastní, odpočatí, s dobrou náladou a s myšlenkou, že svět může být krásný, když otevřou svoje srdce a nebudou je zavírat před vším, co neznají a nechápou.
Po celé té zkušenosti – s pořadem, reakcemi i vlastní cestou – co vám dnes dává největší energii a chuť pokračovat dál?
Nejvíc energie mi dává, když mi lidé napíší, že jsem jim zlepšil náladu, že jsem je zahřál u srdce v jejich těžkém životě. Alespoň na chvilku jim změnil myšlenky a náladu. To mne nejvíce posiluje. Nepotřebuji pochlebovače, jak jsem krásná, úžasná, sexy... já vím, že nejsem. Vidím to v zrcadle a vzkazech od některých haterů a i kolegyň z branže, které nebraly pořad jako zábavu pro lidi, ale výkladní skříň travesti a dragu, ale Chi Chi na gauči byla o zábavě a ne módní přehlídce.
Pokud byste měl teď poslat jeden vzkaz lidem, kteří vás sledovali – ať už s nadšením, nebo s odporem – co byste jim chtěl říct?
Všem lidem bych chtěl vzkázat, aby se nebrali příliš vážně, byli nad věcí a vše brali s humorem. Život je příliš krátký na to, abychom si ho dělali ještě těžším pitomci a toxickými lidmi. Moje babička mi vždy říkala, že peklo je na zemi a čerti jsou lidi, ale ty udělej všechno pro to, aby svět se stal rájem. Tak se snažím o to, aby lidi pochopili, že jsme všichni vlastně stejní, ale rozdíly vnímáme jen svými orgány a smysly. Jakými? To záleží jen na vás, které použijete.
