„Snažila jsem se být ten nejvíc maskulinní chlap. Nakonec to stejně skončilo tím, že jsem musela začít tranzici,“ říká trans žena Jana Kotrášová, která dnes působí jako novinářka v Blesku

Jana Kotrášová patří k mladé generaci novinářek, které se nebojí otevírat vlastní příběh i témata, jež bývají pro společnost stále citlivá. Dnes působí v redakci Blesku, ale naše cesty se protnuly už během studia žurnalistiky na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. Proto si v rozhovoru tykáme – a proto se k němu vracíme i v osobní rovině. Jana už v minulosti otevřeně mluvila o své tranzici například v pořadu Lenky Králové V tranzu. Tentokrát se ohlíží nejen k vlastním začátkům, ale také popisuje, co pro ni znamenala hormonální léčba, operace a jak se jí dnes žije jako trans ženě i novinářce.

Kdy sis uvědomila, že chceš začít žít jako žena?
To se strašně těžko vysvětluje. Nedokážu určit jeden konkrétní okamžik. Když se mě někdo ptá, uvádím pokaždé jiný věk. Ten pocit je v člověku přítomný odjakživa a nedá se přesně ohraničit. Obvykle říkám, že to bylo někdy mezi sedmi a devíti lety. To je období, kdy jsem si poprvé dokázala problém pojmenovat.

Jak se to tehdy projevovalo? Zkoušela sis třeba oblékat ženské oblečení?
Ano, zkoušela jsem si ho a sháněla. Čím víc jsem to dělala, tím jasněji jsem chápala, proč mám ten pocit jinakosti – že jsem trans. V tu chvíli začala ta první fáze uvědomění.

Snažila ses ty pocity někdy potlačit? Já jsem třeba svou přitažlivost ke klukům dlouho popíral.
Jasně. U mě to ale nebylo úplně o potlačování. Spíš jsem si říkala: „Tak co, určitě to má spousta lidí, nejsem jediná.“ Člověk si klade otázku: „Proč zrovna já?“ Je to jako těch pět fází smutku – popírání, vyjednávání a podobně. Nejprve jsem si namlouvala, že to není nic zvláštního, že nejsem jediná. Pak přišla fáze, kdy jsem se snažila to přebít: „Budu ten nejvíc maskulinní chlap.“ Ale většinou to stejně skončí tím, že se to zlomí a člověk musí začít tranzici. Tak to bylo i u mě.

Bylo pro tebe bolestivé, když tě lidé oslovovali mužským jménem?
To přišlo až na začátku tranzice. Předtím, když jsem byla v té fázi sebezapírání a vyjednávání, jsem to tak nevnímala. Říkala jsem si, že to není tak zvláštní. Ale když jsem se pak začala snažit žít víc maskulinně a narazila na vlastní limity, bylo jasné, že musím udělat změnu.

Zdroje: Archiv Jany Kotrášové/ Se svolením

Dalo by se říct, že když ses nesnažila být maskulinní, působila jsi spíš feminně?
To úplně ne. Nikdy jsem nebyla vysloveně femininní ani maskulinní. Spíš jsem si dlouho nemohla najít svůj styl. Ve skutečnosti se teď oblékám dost podobně jako na začátku tranzice – tehdy jsem měla takovou svou „edgy“ fázi.

Pak jsi ale styl docela změnila. Chodili jsme spolu na vysokou školu a tam jsi takhle „edgy“ oblékaná nechodila.
To máš pravdu. Na vysoké jsem se hodně hledala. Často jsem se nechala ovlivnit tím, jak se oblékala má bývalá přítelkyně Tereza, a zkoušela jsem různé věci. Ona mi v tom hodně pomohla – tehdy jsem asi potřebovala mít feminnější styl.

Dá se říct, že pro tebe byla vzorem, jak působit žensky?
Do jisté míry ano. Nešlo ale o konkrétní vzhled, spíš o energii. Řekla bych, že pro mě byla vzorem ženské energie, kterou jsem na začátku tranzice potřebovala. V té době už sice začaly působit hormony, ale člověk si přeje mít prsa, jemnější rysy ve tváři, tuk rozložený způsobem, který odpovídá tomu, jak se cítí. A když to ještě nemáš, tak ti hodně pomůže oblečení – dlouhé nehty, podpatky, růžové věci. To všechno umocňovalo pocit ženskosti.

A jak je to dnes? Potřebuješ se pořád utvrzovat oblečením?
Ne tolik. Čím více času uplynulo, tím méně to potřebuji. Teď už se cítím jako žena sama o sobě a nepotřebuji si to dokazovat. Jsem si jistá, že jsem žena, aniž bych musela mít na sobě šaty nebo dlouhé nehty. Oblečení beru spíš jako hru se stylem. Ráda si ale vezmu třeba černé minisukně. Myslím, že jsem si teď našla styl, který je víc alternativní. Vlastně se tím trochu vracím k té fázi, kterou jsem měla kolem třinácti. Ale určitě bych už nedokázala být „barbínka“. Jednak už by to ke mně nesedělo a taky mám tetování, takže by to působilo nepřirozeně.

Jak na tebe působily hormony z hlediska psychiky? Spousta lidí říká, že je to obrovský nápor.
Určitě. Je to jako druhá puberta. Nejhorší byly první dva až dva a půl roku, kdy hormony působí nejsilněji a tělo na ně ještě není zvyklé. Bylo to psychicky náročné – byla jsem hodně emotivní, často jsem plakala. Časem se to ale stabilizovalo a našla jsem rovnováhu.

Hormony tě ovlivnily i metabolicky, že?
Přesně tak. Hormonální léčba u trans žen hodně ovlivňuje tělo. Je to podobné jako u antidepresiv. Někdo začne mít větší chuť k jídlu, jiný naopak úplně ztratí chuť k sexu nebo k jídlu. U mě to bylo podobné, někdy větší chuť na všechno, jindy menší.

Rád bych se ještě vrátil před samotnou tranzici. Ve videu u Lenky Králové jsi zmiňovala, že sis v té době pomáhala alkoholem a trávou.
Neřekla bych, že mi to vyloženě pomáhalo. Byla to spíš forma, jak zvládat nepohodlí, tedy určitý coping.

Bylo to proto, že jsi cítila tlak společnosti, nebo spíš kvůli diskomfortu v sobě?
Asi obojí. Částečně šlo o sociální tlak, když je ti sedmnáct nebo osmnáct, tak všichni kolem pijí pivo, kouří cigarety, někdo hulí. A člověk chce zapadnout. Takže jsem se snažila být jako ostatní.

A pomáhalo ti to i nemyslet na realitu?
Ano, přesně. Na chvíli jsem nemusela tolik řešit sama sebe.

Kdy nastal definitivní moment, kdy sis řekla, že do tranzice opravdu půjdeš?
Bylo to na střední škole. Dlouhodobě jsem už nedokázala žít v mužské roli. Došlo mi, že nemá smysl se dál snažit být „maskulinní chlap“.

Jaký byl coming out před rodiči?
Oni to nějakým způsobem tušili, takže to proběhlo v klidu. Coming out nebyl problém ani v rodině, ani mezi blízkými. Známí mě vždycky podpořili.

Nepřišla si kvůli tranzici o žádné kamarády?
To si ani nevybavuji. Pokud jsem se s někým přestala bavit, tak už to teď ani nevím.

A co transfobní narážky od cizích lidí? Třeba v době, kdy jsi byla na začátku tranzice?
To jsem spíš vytěsnila. Nepotřebuji si to pamatovat.

Věděla jsi od začátku, že chceš i operaci?
Ne. Dysforie je v tomhle hodně zrádná. Dokud člověk nebere hormony a je ještě v té fázi sebezapírání, spoustu věcí si neuvědomuje. Ale jakmile začne hormonální léčbu, objevují se postupně různé dysforické pocity – z velikosti rukou, nohou, z krku, z ochlupení. Jsou to zdánlivé maličkosti, ale člověk je vnímá stále víc.

Ale když začneš brát hormony, většina druhotných pohlavních znaků se mění – mizí třeba ochlupení, nebo sezvětšují prsa. Jaké to pro tebe bylo?
Pokud máš dysforii, je to nesmírně příjemné. Já měla navíc štěstí, oproti mnoha lidem jsem neměla výrazné ochlupení a prsa mi vyrostla poměrně brzy. Ve 21 letech je to vlastně ideální čas na začátek tranzice, kdy ještě tělo dobře reaguje. Tyto změny pro mě byly velkou úlevou.

Když už mluvíme o začátcích tranzice – v Česku je pořád nutné projít celým procesem přes sexuologa, zatímco třeba v Německu člověku stačí čestné prohlášení. Jak na ten systém nahlížíš?
Myslím, že je nastavený složitě. Na jednu stranu je to dobře – chrání to před zneužitím, třeba kdyby se někdo účelově nechal zapsat jako žena a šel do ženského vězení (narážka na německého neonacistu Svena Liebicha, který putuje z rozhodnutí soudu na 18 měsíců do vězení za podněcování k nenávisti a násilí. Využil přitom zákona, který umožňuje právní změnu pohlaví pouhým čestným prohlášením. Nyní má za křestní jméno Marla-Svenja, pozn. redakce). Na druhou stranu bych byla ráda, kdyby cesta k hormonům byla rychlejší. Nemusela bych podstupovat tolik vyšetření, abych dostala diagnózu F64.

Dá se říct, že pro tebe byl ten proces i ponižující? 
Hodně záleží na konkrétním sexuologovi. Kvalita se liší. Já měla štěstí, můj doktor je citlivý a vstřícný, i když některé testy, třeba pletyzmograf, který se používá v sexuologii k posouzení erekce a sexuální orientace, jsem mohla odmítnout. Sexualita s genderem totiž vůbec nesouvisí. Důležité ale je, že jsem na svého doktora měla štěstí, a jsem za to ráda.

Nakonec ses rozhodla i pro operaci. Kdyby ale tehdy už platilo rozhodnutí Ústavního soudu, že kvůli úřední změně pohlaví není nutná operace, šla bys do ní stejně?
Ano, určitě. Musím ale podotknout, že povinná byla vždy jen kastrace, ne samotná rekonstrukční operace. Já jsem ale měla silnou dysforii spojenou se svým původním orgánem, takže bych do operace šla tak jako tak. Mrzelo mě jen to, že jsem musela podepsat papír, že se vzdávám reprodukčních práv. To považuji za nesmysl – na to, abych mohla podstoupit operaci, přece nemusím ztrácet právo na rodičovství. Ale samotné rozhodnutí jít na operaci bych neměnila. Jsem ráda, že ji i nadále hradí zdravotní pojišťovna a že je dostupná pro všechny, kdo ji potřebují.

Jak samotná operace probíhala?
Operaci jsem podstoupila v červnu 2022, čekala jsem na ni dva roky, i kvůli covidu. Bylo to v největším vedru a operovali mě ve Fakultní nemocnici Ostrava. Jsem šťastná, že jsem šla právě tam, protože když slyším zkušenosti z jiných nemocnic, někde to není vůbec ideální.

Proběhlo všechno bez komplikací?
Ano, měla jsem velké štěstí. Všechno se zahojilo dobře, funkčnost je v pořádku, můžu dosahovat orgasmu. To je vlastně takový bonus, ale hlavní je pocit tělesného klidu.

Je to už několik let, co ses rozhodla pro tranzici. Cítíš se dnes plnohodnotně a šťastně?
Ano. Především proto, že už ve mně není orgán, který k ženě nepatří. Ta operace nebyla o sexu, ale o kvalitě života. Můžu bez obav chodit na veřejné toalety, obléct si plavky nebo těsnější oblečení a vědět, že lidé uvidí ženu. To je obrovská úleva.

V současné době pracuješ jako novinářka. Musela jsi někdy v práci otevřeně vysvětlovat svůj coming out, nebo to kolegům neříkáš?
Nikdy jsem to neskrývala, ale zároveň to není téma, se kterým bych začínala. Nechodím a neříkám: „Jsem trans.“ Když to ale někdo ví, nijak to netajím.

Já bych řekl, že pokud to člověk neví, vůbec by to na tobě nepoznal.
To je tvůj pohled zvenčí. Já sama sebe vidím v zrcadle nebo na fotkách a ten pohled je subjektivní. Nedokážu posoudit, kdo to na mně pozná a kdo ne. V práci to ale většina lidí tušila – alespoň nepřímo. Když jsem nastoupila do Blesku, měla jsem ještě původní hlas. Až později jsem podstoupila operaci hlasivek v Hradci Králové.

Takže kolegům jsi to nikdy přímo neřekla?
Ne, nikdy jsem to neřekla napřímo. Ale v redakci samozřejmě fungují drby jako v každém kolektivu, a vím, že se vedly i o mně. Nevadí mi to, drbání je lidská vlastnost. I já si ráda popovídám o ostatních.

A měla jsi někdy pocit, že s tím má někdo v práci problém?
Lidé, se kterými jsem v kontaktu, to berou naprosto přirozeně. Nikdy jsem se nesetkala s vyloženým nepochopením nebo odporem.