„To největší břemeno nebyly hormony, ale moje psychické potíže,“ říká Zita Černá, která prošla tranzicí, detranzicí i opětovnou tranzicí
Zita Černá vyrůstala v prostředí, kde jí otec opakoval, že není dost dobrá a nikdy z ní nebude „pořádný chlap“. O to těžší pro ni bylo hledat důvod, proč se v mužské roli necítila být sama sebou. Do tranzice nakonec vstoupila, ale už po devíti měsících hormonální léčbu ukončila kvůli depresím a úzkostem, které ji v té době provázely. Dnes ví, že hlavní příčinou byly spíše neřešené psychické potíže než samotné hormony. Následovalo několik let života v mužské roli, ale nakonec k tranzici přirozeně dospěla znovu. Tentokrát už s větší jistotou a s podporou nové partnerky. Do života jí ale vstoupila složitější rovina celého příběhu – vysvětlit proměnu vlastní dceři.
Kdy jste poprvé začala vnímat, že je vaše zkušenost jiná než u vrstevníků a že možná chcete projít tranzicí?
U mě to přicházelo postupně. Často slýchám od jiných lidí, že to věděli už ve třech letech – já to tak neměla. Až s pubertou mi došlo, že zatímco ostatní děti se proměňují určitým směrem, já se měním jinak, než bych si přála. První velká zamilovanost to ještě umocnila – chtěla jsem se stylizovat do holky, která se mi líbila, začala jsem se oblékat jako ona. To byly první náznaky, ale trvalo ještě řadu let, než jsem to dokázala naplno uchopit. V té době jsem si ani neuvědomovala, že existují trans lidé. Až kolem dvaadvaceti, když jsem si začala číst o trans zkušenosti, mi došlo: ano, tohle jsem já.
Vybavíte si okamžik, kdy jste se rozhodla tranzicí skutečně projít?
Ano. Bylo to poté, co jsem se odstěhovala od rodičů a nastěhovala se ke kamarádům. Jednoho večera jsme hráli společenskou hru, kde měl každý prozradit své tajemství. Já jsem řekla: Chtěla bych být holka. A oni na to odpověděli: Tak buď. Můžeš hned. V tu chvíli jsem si řekla: Tak jo, jdu do toho. Ještě ten den mě začali oslovovat jako Zitu – a já už jsem se neohlížela zpátky.
Vím, že váš otec vám často dával najevo, že nejste dost dobrá a že nejste „dost chlap“. Jak vás taková zkušenost ovlivnila?
Mělo to na mě velký vliv. Když mi doma opakovali, že „kluci nepláčou“, já jsem naopak cítila potřebu plakat a víc jsem tíhla ke své jemnosti a citlivosti.
Vnímáte to jako projev toxické maskulinity?
Asi ano. Nemyslím si, že by to otec dělal vědomě. Prostě neznal jiný způsob, sám vyrůstal v prostředí, kde se emoce neprojevovaly. Věřím, že kdyby mu někdo tehdy řekl: Tímhle dítěti ubližuješ, zachoval by se jinak.
Takže šlo spíš o přenesení vzorců z jeho vlastního dětství.
Přesně. Otec měl velmi tvrdé dětství. Nevím, jestli ho to omlouvá, ale chápu to.
Vaše první tranzice ale netrvala dlouho – po devíti měsících jste hormonální léčbu ukončila. Co vás k tomu vedlo?
Už předtím jsem měla psychické potíže – deprese, úzkosti. Řešila jsem je jen nárazově, což byla chyba. Během tranzice se problémy prohloubily, protože jsem začala žít s mou přítelkyní Veronikou. Byl to můj první vážný vztah a zároveň jsem zjišťovala, že tranzice neprobíhá podle mých romantických představ. Nepřinášela mi radost, spíš nové problémy. Uvědomila jsem si, že nejdřív musím stabilizovat svoji psychiku a teprve potom pokračovat v léčbě.
V té době jsem byla v hluboké depresi. Říkala jsem si, že je mi úplně jedno, jestli jsem kluk nebo holka – připadala jsem si jako mrtvý kus hmoty.
Měl by si tedy podle vás každý, kdo uvažuje o tranzici, nejprve vyřešit své psychické problémy?
Určitě. Když jsem začínala první tranzici, existovala doporučení, že člověk má nejdřív rok žít v opačné genderové roli – takzvaný real life test – a až potom může zahájit medicínskou část. Podle mě je ale mnohem důležitější terapie. Tu by měl mít možnost absolvovat každý. Nevím, jestli by měla být povinná, ale považuji ji za zásadní.
Zvlášť když queer lidé obecně čelí menšinovému stresu.
Přesně. Pro zahájení tranzice je nutný psychologický posudek – ten se podle mě vyžaduje dodnes. Jenže právě ten je absurdní.
V čem?
Aspoň z mé zkušenosti nešlo o posouzení psychického stavu nebo připravenosti. Naopak se zkoumala například sexuální orientace, která s genderovou identitou vůbec nesouvisí. Tehdy na to byl kladen velký důraz, nevím, zda se to od té doby změnilo.
Jaký vliv na váš psychický stav měly během tranzice hormony?
To se těžko posuzuje. I po ukončení první tranzice problémy přetrvávaly, možná nebyly tak intenzivní, ale rozhodně nezmizely. Druhou tranzici jsem naopak začala v období, kdy jsem se cítila naprosto šťastná, nic mi nechybělo. Začala jsem znovu brát hormony a krátce poté jsem se zamilovala i psychicky zhroutila. Takže buď to byl vliv hormonů, nebo shoda okolností.
Dává to smysl, hormonálně podmíněné výkyvy nálad známe i z běžného života, například u žen během periody.
Ano. Navíc dávky hormonů, které se často nasazují, jsou obrovské. Každý chce výsledky okamžitě, a proto se někdy volí extrémně vysoké dávky, které představují velký zásah do organismu.
Zůstáváte teď jen u hormonální léčby, nebo uvažujete i o chirurgickém zákroku?
Upřímně, o operaci neuvažuji. Mám z toho velký strach, bojím se i zubaře, natož velké operace. Sdílím v tom názor Lenky Králové: kdyby to šlo vyřešit mávnutím kouzelné hůlky, neváhala bych.
Jak na vaši detranzici reagovalo okolí? Přeci jen i uvnitř trans komunity je to někdy citlivé téma.
Myslím, že moje okolí to zvládlo docela dobře. Rodiče to sice nikdy úplně nepřijali, ale určitě se jim ulevilo. Kamarádi mě neodmítli, při první tranzici jsem nepřišla o žádné přátele. Proto ani detranzice nebyla tak velký problém. Až když jsem se rozhodla pro retranzici, začali někteří říkat: Hele, tohle už je trochu zvláštní. Ale já jsem i během celé té pauzy opakovala, že kdybych mohla mávnutím kouzelné hůlky změnit pohlaví, udělala bych to okamžitě.
Takže vás neodrazovala samotná identita, ale spíš komplikovaný proces?
Přesně tak. Pořád jsem věděla, kým jsem. Jen mě frustrovala složitost procesu a byrokracie. Operaci jsem nikdy nechtěla, moje tělesná dysforie nebyla extrémně silná. Ale právě to mě brzdilo třeba při změně jména, která je pro mě osobně důležitější než chirurgický zákrok.
Během pauzy mezi tranzicemi se vám s partnerkou Veronikou narodilo dítě. Jak jste mu vysvětlili, že znovu procházíte tranzicí?
Myslím, že jsme to úplně nezvládli. Někde jsme udělali chybu. Pro dceru je to matoucí, jelikož kromě toho rodu, který používám, se vlastně nic moc nezměnilo. Veronika to už před třičtvrtě rokem nevydržela a řekla: Používej prostě nějaký rod a s tím budeme fungovat.
Překvapilo mě, že dcera s tím nemá principiální problém, ale v praxi je to složité. Třeba nedávno řekla: Táta je holka a má rád modrou. Takže mě označila za holku, ale zároveň použila mužský rod.
Jak vnímáte to, že vás pořád oslovuje „táto“?
Oslovení „táto“ mi nevadí. Spíš mě mrzí, když používá mužský rod. Oslovení se dá snést, ale rod je citlivější. Teď je to ještě komplikovanější, protože dcera půjde do školy. Bylo by jednodušší, kdyby říkala, že má dvě mámy, ale mě je nepříjemné říkat si máma, protože si nechci přivlastňovat tu zásluhu za to, že ji její skutečná máma přivedla na svět.
Od letošního července, po zásahu Ústavního soudu, už k úřední změně pohlaví stačí pouze hormonální léčba. Byla to pro vás úleva?
Rozhodně. Byl to nesmírně šťastný moment. Ani jsem nad tím dlouho nepřemýšlela. Už na první schůzce s doktorkou jsem řekla: Chci potvrzení. A ona odpověděla: Tady ho máte. Bylo to rychlé a bez komplikací. Vlastně jsem už předtím byla spokojená, tohle byla jen symbolická třešnička na dortu.
Nedávno jste navázala nový vztah. Jaké bylo vstupovat do partnerství v momentě, kdy procházíte tak zásadní životní proměnou?
Překvapivě jednoduché. Zamilovala jsem se – a byla jsem sama překvapená, že dokážu cítit něco tak silného. Přemýšlela jsem, jestli to nejsou jen hormony, ale ve skutečnosti to bylo naprosto přirozené. Moje máma mi vždycky říkávala: Pro tebe bude těžké najít si partnerku. Jenže opak je pravdou – ještě předtím, než jsem začala brát hormony, jsem si založila profil na Tinderu. A první člověk, kterého jsem tam potkala, je moje současná partnerka.
Seznámily jste se tedy už v době, kdy jste vystupovala otevřeně jako trans žena?
Ano a ona to od začátku věděla. Bylo to velmi přirozené a snadné. Nedávno se mě ptala, jestli pro mě něco znamená, že je lesba – tedy že by s mužem nikdy do vztahu nešla. A já jsem si uvědomila, že mě to vlastně těší. Znamená to, že mě od první chvíle vnímala jako ženu. Já sebe také. Když člověk může být naplno sám sebou, vztahy i život celkově jsou mnohem jednodušší.
Před devíti lety jste jako TranZITA točila vlogy o tranzici s humorem a nadhledem. Co vás tehdy vedlo k tomu sdílet tak intimní zkušenost veřejně?
Je důležité říct, že TranZITA jsem nebyla jen já – byl to projekt, tým lidí, se kterými jsem bydlela. Já jsem tehdy sice točila vlogy, ale nebylo to jen o mně. Ostatní říkali: To je super, to musíš začít točit dál. A tak jsem začala, přibližně ve stejné době jako Tereza Španihelová, která ale videa později smazala. Vždycky jsem cítila potřebu dělat osvětu, lidé říkají, že jsem vtipná, tak jsem chtěla toho využít. Asi jsem v sobě měla i kus exhibicionismu – chtěla jsem psát blog a natáčet zábavná videa.
A blog píšete dodnes. Je to pro vás forma terapie, nebo spíš vědomá snaha otevírat diskuzi o trans zkušenosti?
V tuto chvíli je to hlavně terapie. Vypíšu se z toho, co mě bolí. Ale pořád zvažuji, že bych se k osvětě vrátila. I kdyby si článek přečetli jen čtyři lidé a jeden z nich mi napsal: Přesně takhle se cítím, mělo by to smysl. Zvažuju i návrat k videím, i když jsem strašně líná. Říkám si ale, že když mám možnost pomoci třeba dvěma lidem, možná bych to měla dělat.
Proměnila se podle vás česká společnost za posledních devět let v tom, jak vnímá trans lidi?
Myslím, že ano. Možná jsem sama o něco klidnější, ale k posunu skutečně došlo – už jen tím, že se změnil zákon. I když ho považuju za nedokonalý, je to krok správným směrem. V minulosti jsem zažívala i násilí, ale teď už minimálně tři čtvrtě roku na mě nikdo na ulici nic nezakřičel.
Co byste dnes poradila někomu, kdo stojí na začátku tranzice a prožívá podobné pochybnosti nebo strachy jako vy?
Jednoznačně bych doporučila terapii. Nebát se jí a nebát se ani tranzice, ale zároveň využít prostor k tomu, aby člověk poznal sám sebe. Pokud někdo stojí na životním rozcestí, měl by se nad tím opravdu zamyslet. Chápu, že každý chce začít co nejrychleji a změnit svůj život hned. To není nutně špatně. Ale měla by tomu předcházet hlubší práce se sebou, snaha o sebepoznání. Proto doporučuju terapii.
A přidala bych ještě jednu zkušenost: během své první tranzice jsem hodně pila alkohol. To mi hodně uškodilo. Možná to bylo tím, že jsem byla vnitřně rozervaná, možná tím, že jsem hledala únik. Alkohol sice problémy na chvíli otupil, ale dlouhodobě všechno jen zhoršil. Dnes říkám s nadsázkou: Děti, neberte drogy, berte hormony.
