„Ukazujeme, že i dva kluci spolu můžou žít naprosto obyčejný život,“ říkají partneři a tvůrci podcastu Úplně normální Roman a Štěpán
Oba muže spojuje nejen obor, který oba vystudovali, ale i chuť tvořit a posouvat hranice. Roman, původem z Plzně, začínal jako reportér TV Nova a postupně se vydal cestou digitálního marketingu a obsahu pro značky, zatímco Štěpán z Hradce Králové dnes vede designový tým v agentuře Dentsu a stojí za vizuály reklamních kampaní na sociální sítě. Oba zároveň studují Marketingovou komunikaci na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně a své profesní zkušenosti propojují i v osobním životě. Společně tvoří podcast Úplně normální, ve kterém otevřeně ukazují, že vztah dvou mužů je stejně obyčejný – a přitom inspirativní – jako kterýkoliv jiný.
Když jsme si domlouvali rozhovor, zmínili jste, že vaše první rande se mělo odehrát právě tady, v Kavárně, co hledá jméno. Je to tak?
Štěpán: Ano. Domluvili jsme se, že se potkáme právě tady. Já jsem ani pořádně nevěděl, kam půjdeme, to měl vybrat Romča. Nakonec jsme sem dorazili, ale bylo úplně plno. A ještě než jsme to zjistili, tak paní z obsluhy na Romču zavolala: „Dobrý den, vy už jste tu zase?“ A já si říkal – no, tak to nám to pěkně začíná.
Roman: Já jsem tu chodil i s přáteli.
Štěpán: Ale od té doby, co jsme spolu, už sem nechodíš.
Roman: To je pravda. (smích)
Štěpán: Takže se dá říct, že to bylo vlastně první místo na naše rande.
Roman: Přesně tak. Je to vlastně symbolické, že tady děláme i tenhle rozhovor, tady to všechno začalo. I když, pravda, neseděli jsme přímo tady.
Napsali jste si klasicky přes seznamku?
Štěpán: Ano, napsali jsme si na seznamce, ale pak jsme se půl roku vůbec neviděli a přestali jsme si psát.
Roman: Po těch pár větách na seznamce jsem Štěpimu hned napsal, že se mi líbí a že tam už nechci být. Bylo to hrozné, na seznamce jsem vydržel asi čtrnáct dní, Štěpa taky. A hned jsem ho přesunul na Instagram, abych tam nemusel zůstávat. Neměl jsem vůbec náladu, byl jsem zklamaný.
A jak to pokračovalo dál?
Štěpán: Půl roku jsme si vlastně vůbec nepsali. Pak jsme si znovu napsali někdy na začátku ledna, myslím, že to bylo v roce 2022.
Roman: A to je na tom vtipné, já jsem typ, který se radši hned potká, jde na to první setkání. Neříkám tomu rande, spíš takové seznámení – klidně jen na deset minut. Buď to sedne, nebo ne. Ale se Štěpim jsme se tehdy vůbec nedokázali domluvit.
Štěpán: My jsme si tehdy ani nenapsali, prostě tam byla půlroční pauza úplně bez kontaktu. A pak mi z ničeho nic najednou napsal.
Roman: Dokonce jsem si Štěpu přidal mezi oblíbené na Instagramu – a to jsem nikdy předtím nikomu neudělal. Byla tam funkce „oblíbený“ a já tam měl jen jeho a svou nejlepší kamarádku.
A nebylo to tak, že ti nevyšlo jiné rande, a tak sis ho „vytáhl ze zásoby“?
Roman: Vlastně jo. Ale já věděl, že Štěpa byl tehdy ještě zadaný.
Štěpán: Přesně tak, já jsem byl ještě ve vztahu.
A přitom jsi byl na seznamce?
Štěpán: No, ano. V té době jsem totiž nastoupil do nové práce v Praze, ale ještě jsem byl zároveň v Hradci Králové. Ten vztah už mířil ke konci, ale pořád jsme byli spolu. A já jsem si účet na seznamce založil proto, že jsem chtěl hlavně najít nějaké kamarády v Praze – lidi, se kterými bych mohl jít třeba na oběd. S kolegy z práce jsem si totiž moc nerozuměl. Tak jsem zkusil seznamku, i když většinou to končilo tím, že mi někdo poslal… no, různé fotky, a to bylo všechno.
Roman: A proto jsem chtěl ze seznamky co nejdřív pryč. Protože takhle tam většina lidí začíná konverzace, posílají jen nahé fotky. A to mě nebavilo. Proto jsem radši dal Štěpimu Instagram, protože jediný nezačal právě touto fotkou.
Takže po půl roce jste se konečně sešli. Jak to probíhalo?
Štěpán: To bylo někdy na konci ledna, možná na začátku února. A už jsem nebyl zadaný.
Roman: A já jsem se hned zamiloval.
Štěpán: My jsme si při psaní uvědomili, že máme hodně společného – oba točíme videa, děláme grafiku, studovali jsme podobné obory. Takže jsme si říkali, že si půjdeme jen popovídat.
Roman: A pak už to šlo hrozně rychle. Na kafe jsme nakonec nešli, skončili jsme u burgerů.
Štěpán: Jo, bylo to vlastně docela zoufalé. Vzpomínám si, že to bylo v Dellmartu na Andělu v Praze.
Roman: Nebylo to romantické?
Štěpán: Upřímně – ne. (smích)
Roman: Ale bylo! Je to tam hezké, nahoře v prvním patře. Jenže původně to ani nemělo být rande, spíš setkání na přátelské bázi. Ale já jsem okamžitě věděl, že se mi líbí, a začal jsem Štěpu balit. Dokonce jsem mu zaplatil jídlo.
Štěpán: To je pravda. (smích) Jenže já jsem se tehdy s tím burgerem strašně zapatlal. Celý jsem se pokecal, padalo mi to z pusy. Nebylo to moc důstojné.
Roman: Ale právě to mi přišlo roztomilé. A od té doby to šlo všechno přirozeně a rychle.
Kdy přišel nápad začít dělat podcast?
Roman: To vzniklo z mé hlavy. Jednoho dne jsem vstal a napadlo mě: proč nemít podcast? Na Nově jsem už měl rozjeté různé projekty, takové menší pořady, rozhovory. Ale pak jsem onemocněl, odešel z Novy a cítil, že mi tenhle typ práce chybí. Nechal jsem to nějak dozrát v hlavě, až jsem si řekl, že by dávalo smysl založit podcast spolu se Štěpim. Protože to, co spolu prožíváme, je hezké, funguje nám to – tak proč to neukázat i ostatním? Jenže Štěpán mi na začátku řekl ne.
Štěpán: Přesně tak. Ale Romča byl neodbytný, pořád naléhal, až jsem nakonec podlehl.
Roman: Já jsem věděl, že to bude fungovat. Oba jsme studovali podobný obor, technicky bychom to zvládli, a navíc jsme se doplňovali. Takže jsem v tom neviděl překážku.
Štěpán: Já jsem v té době ještě hrál amatérské divadlo, takže jsem byl zvyklý mluvit před lidmi. Kamera pro mě byla nová, ale rychle jsme se to naučili. Ze začátku to bylo trochu kostrbaté, ale postupně jsme se sehráli.
Roman: A taky jsme k sobě byli hodně upřímní. Někdy možná až moc. Ne zlí, ale fakt upřímní.
Jaký to byl pocit, když jste poprvé sedli k mikrofonu a začali sdílet intimní věci z vašeho vztahu? A podle čeho jste vybírali první téma?
Roman: Strašně vtipné bylo, že první díly jsme nahrávali u Štěpových rodičů. První i druhý díl vznikly tam. Měli jsme zrovna volný víkend a řekli si: „Tak to zkusíme natočit.“
Štěpán: A původně to vůbec nebylo myšlené tak, že bychom to chtěli dát ven. Byla to jen zkouška. Ale nakonec jsme si řekli – proč ne. I když ty díly jsou hrozné, dali jsme je ven. Bylo to autentické. A právě autenticita je pro nás klíčová. O tom je celý podcast.
Měli jste od začátku i profesionální techniku?
Štěpán: Já jsem měl kameru, protože jsem už dřív točil svatby a různé akce.
Roman: A mikrofon jsme si půjčili od mého bráchy. On je takový gamer a koupil si mikrofon sám pro sebe. Tak jsem mu ho sebral. (smích)
Štěpán: A měli jsme jen ten jeden mikrofon, takže jsme mluvili oba do něj. Strašně jsme se nakláněli, ale vlastně to bylo roztomilé, působilo to partnersky. I když zvuk byl hrozný. Takto jsme točili prvních patnáct dílů.
Roman: Jo, docela dlouho. Ale mělo to něco do sebe.
Kdo vás vlastně poslouchá? Jak vypadá vaše cílová skupina?
Štěpán: Nejvíc posluchačů máme ve věku od 15–16 let do 33 let. Pak je tam prázdné místo a najednou naskočí lidé 50+, někdy i 60+. To mě docela překvapilo. Jinak jsou to z velké části muži, asi 65 %, ale máme i hodně žen. Geograficky je to hlavně Praha, Brno, Bratislava, Plzeň.
Roman: Ale zajímavé je, že nás poslouchají i heterosexuální páry. Říkají, že je to baví, protože řešíme věci, které jsou vlastně univerzální pro každý vztah – ať je hetero, nebo gay.
Štěpán: Přesně. Hodně témat se překrývá. A to je vlastně i smysl našeho podcastu – ukázat, že máme úplně stejné vztahy jako kdokoliv jiný.
Překvapily vás nějaké reakce posluchačů, ať už pozitivně, nebo negativně?
Štěpán: Když jsme podcast spustili, říkal jsem si, kdo to vůbec bude poslouchat. Čekal jsem, že po třech dílech skončíme. A najednou začaly přicházet velmi pozitivní reakce. Nejprve od našich známých a kamarádů, pak se to ale překlopilo a dostalo mimo naši bublinu. A tam už přišly i hejty. To se asi vzhledem k tématu dalo čekat. Snažíme se to ale moc neřešit a spíš si pamatujeme ty pozitivní ohlasy.
Hodně nám píšou lidé třeba ze Slovenska – často gay kluci, kteří nejsou vyoutovaní nebo jsou z věřícího prostředí. Svěřují se nám se svými příběhy, ptají se na rady a píší, že jim náš podcast pomáhá. To je moc hezké.
Roman: Já jsem od začátku věřil, že to bude mít úspěch. V té době byla totiž na trhu velká díra, nebyl tu žádný podobný projekt. Ale nebylo to o tom, že bychom chtěli něco cíleně zaplnit, vzniklo to přirozeně.
Štěpa má tendenci všechno analyzovat a já jsem spíš ten, kdo věci táhne intuitivně. Ale věděl jsem, že když vytrváme, má to velký potenciál. A pořád má.
A taky je zajímavé, co nám lidé píšou. Sdílí s námi velmi intimní věci, niterné, ale ne erotické. Otevřou se nám často víc, než by se otevřeli svému terapeutovi. To je pro nás obrovská důvěra a moc si toho vážíme.
Štěpán: Občas je to až děsivé. Napsal nám třeba kluk ze Slovenska, že na jejich náměstí prodávali spreje označené jako „proti gayům“. My se tomu možná zasmějeme, ale on byl tehdy v pubertě a pro něj to byla realita, která ho zraňovala. Takových příběhů máme hodně a člověk vidí, že to opravdu není legrace.
Jak reagovala samotná queer komunita? Nestalo se, že by i tam byly rozpory ohledně toho, co děláte?
Štěpán: Ano, i v komunitě se objevují rozdílné názory. Někteří si myslí, že by se „gay témata“ neměla příliš zveřejňovat. Že bychom se měli raději snažit působit „normálně“ a nezvedat moc viditelnost, aby nás hetero většina přijala. Takže jsou i tací, kteří náš podcast považují za kontraproduktivní.
Ale na druhou stranu máme spoustu zpráv od lidí, že jim to dává smysl, že je inspirujeme a pomáháme jim. To je pro nás důležitější.
Roman: Přesně. Já sám sleduju podcastovou scénu a štve mě, že tam často zaznívají hodně vyhrocené nebo kontroverzní hlasy. Ale ti „obyčejní normální lidi“, kteří se neradi ukazují, podcasty nedělají. My jsme taky introverti, ale řekli jsme si, že pokud chceme někoho inspirovat, musíme do toho jít.
Mě samotného třeba inspirovali Dva tátové, kteří si žili úplně normální život. A mně to tehdy hodně pomohlo, přestal jsem se srovnávat, uklidnilo mě to. Řekl jsem si, že i já můžu žít naprosto normálně. A právě tohle chci posílat dál.
V podcastu často zaznívá téma víry. Romane, můžeš popsat, jak se tvoje víra promítá do vašeho vztahu?
Roman: Víra se neodráží jen ve vztahu, ale v celém mém životě. Vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Moji rodiče uvěřili ještě před mým narozením, když se narodil můj starší bratr. Takže jsem se narodil už do poměrně konzervativního a nábožensky založeného prostředí. V devadesátkách to navíc bylo hodně intenzivní, protože po pádu komunismu zažívalo křesťanství velký boom.
Samozřejmě se to na mně podepsalo. Postupně jsem si našel vlastní cestu, jinou než moji rodiče, ale víra je pořád součástí mého života. Štěpána tím neotravuju, ale je to prostě něco, co se mnou je. Možná si všimne, že mám na stole Bibli, nebo mě poprosí, abych se za něj pomodlil, když jde třeba psát test ve škole. Ale nikdy jsem na něj netlačil, aby konvertoval. Spíš mu ukazuju svůj svět, aby mě dokázal pochopit.
Štěpán: Je pravda, že mi to na začátku přímo neřekl. Dozvěděl jsem se to až o něco později – vlastně z podcastu Dvou tátů, kde o tom jako host mluvil. Bylo to zrovna v době, kdy jsme se seznamovali. Do té doby jsem o tom vůbec nevěděl. A musím říct, že jsem měl určité představy o tom, jak věřící lidé vypadají a chovají se. A Roman ty moje představy úplně nenaplňoval.
Možná by stálo za to upřesnit, že nejsi z katolické církve…
Roman: Přesně tak, já nejsem katolík. Pocházím z protestantské církve. A to je dost odlišné. My třeba neuznáváme křest malých dětí, podle nás má člověk přijít ke křtu dobrovolně. Já jsem se nechal pokřtít až jako starší dítě, kdy jsem měl rozum a sám jsem za tím přišel za tátou. Takže spousta věcí, které si lidé spojují s „církví“, se nás vlastně vůbec netýká.
Velkou událostí ve vašem životě bude vaše plánovaná svatba. Plánujete mít tradiční křesťanský obřad?
Štěpán: Zajímavé je, že to celé vlastně nevzešlo z Romčovy iniciativy. Byli jsme spolu na výletě u jednoho kostela v oblasti, kde jsem částečně vyrůstal. Už jako dítě jsem tam občas jezdil s rodiči. A když jsme tam dorazili, uvědomil jsem si, že je to jediné církevní místo, kde bych si dokázal představit mít svatbu. Řekl jsem to Romčovi a všechno do sebe zapadlo. Ale hned jsem si taky říkal: „To nám přece nikdy nedovolí.“
Roman: Ten kostel je katolický. Já jsem měl ale už trochu povědomí o knězi, který tam působí. Je otevřený, vystupuje i v médiích. Víceméně se říká, že je „proměněný Bohem“ – i když je katolík, jde mu hlavně o to, aby člověk byl dobrý. Tak jsem Štěpovi řekl, že ho zkusím oslovit. A světe div se – vyšlo to. Kostel nám propůjčil.
Ale oddávat nás bude pastor z Českobratrské církve evangelické, tedy protestantské, který mě kdysi křtil jako dítě. To je církev, která jako jedna z mála sama odsouhlasila oddávání stejnopohlavních párů. Takže i tohle krásně zapadlo.
Štěpán: Je to vlastně řetězec náhod. Nejdřív jsme narazili na ten kostel, pak jsme zjistili, že pastor, který nás bude oddávat, je z církve, která to skutečně povoluje. Dokonce i ten katolický kněz říkal, že by nás rád oddal a hledal skulinky, jak by to šlo. Ale obřad by musel být tak osekaný, že by to ani nevypadalo jako svatba. Takže jsme zvolili cestu s pastorem.
Roman: Abych to ještě doplnil – to, že nám ten katolický kněz kostel vůbec propůjčil, rozhodně nebylo samozřejmé. Strávili jsme s ním hodiny rozhovorů, opravdu nás „zkoumal“. Zajímal se o náš vztah, chtěl nás poznat, než kostel propůjčí. A teď nás „proklepává“ i pastor, který nás bude oddávat. Je to mnohahodinový proces, ale my víme, že se milujeme a že není důvod něco skrývat.
Jak bude svatba vypadat? Kolik pozvete hostů?
Roman: Pořád se to mění, ale momentálně je to asi kolem stovky lidí. Oba máme velké rodiny, takže většinu tvoří příbuzní. Kamarádů tam bude méně, i když bychom jich rádi pozvali víc.
Štěpán: Ale už není místo. (smích) Sál je hned vedle toho kostela, v horách. Je to krásné, klidné prostředí. A samotný obřad nebude dlouhý, žádná hodinová katolická mše. Zabere zhruba dvacet minut, takže i pro moji ateistickou část rodiny to bude přijatelné.
Vznikne z vaší svatby i speciální díl podcastu?
Roman: Doufám, že alespoň video. Fotky už máme zajištěné – bude nás fotit syn našeho pastora, náš dobrý kamarád. Ale s videem je to složitější. Už jsme to jednou domlouvali, ale nevyšlo to. Tak uvidíme.
Štěpán: Možná pak natočíme díl, kde budeme svatbu rozebírat – jak jsme ji prožívali. Ne proto, abychom ji „vytěžili“ marketingově, ale abychom ukázali, že i gay pár může mít svatbu, která krásně funguje. My sami se divíme, že nám všechno tak dobře vychází. A za to jsme vděční.
Podle čeho vybíráte témata jednotlivých epizod?
Štěpán: Máme seznam takových „rezervních“ témat – věci, které nás někde napadnou, zahlédneme v médiích nebo na sociálních sítích, někdo nám je navrhne v komentářích nebo zprávách. A pak máme druhou kategorii: témata, která souvisí přímo s naším životem. Když jsme se třeba hlásili na vysokou, natočili jsme díl o studiu. Když jsme plánovali svatbu, vznikl díl o přípravách. Až budeme mít samotnou svatbu, určitě o ní taky natočíme epizodu.
Pak je ještě třetí kategorie – aktuální společenská témata, hlavně změny v legislativě. Snažíme se je jednou za čas zařadit a vysvětlit srozumitelně a lidsky.
Roman: A někdy prostě s něčím přijde Štěpa, jindy já. Není to nijak pevně dané.
Bylo nějaké téma, o kterém jste váhali, jestli ho natočit nebo vydat?
Štěpán: Mně se třeba na začátku nechtělo mluvit o tom, jak jsme se poznali. Protože já jsem měl předtím šestiletý vztah a v době našeho seznamování jsem řešil stěhování od bývalého partnera a snažil jsem celou tu kapitolu uzavřít. Určitě to nebyl vhodný čas se seznamovat s někým novým. Bylo to pořád docela čerstvé a já nevěděl, jak to odvyprávět, aniž bych do toho moc zatahoval jiné lidi.
Roman: Já naopak říkám, že právě ta čerstvost je důležitá. Snažíme se být maximálně autentičtí a transparentní. To je alfa a omega našeho podcastu. Chceme, aby se posluchači cítili jako naši přátelé. A já před nikým nemám potřebu něco skrývat.
Prozradíte, jaká je vaše poslechovost?
Štěpán: Průměrně mají epizody kolem 8–9 tisíc poslechů na Spotify, k tomu pár tisíc na YouTube. Ale hodně lidí nás sleduje jen na sociálních sítích – koukají na krátké reelsy. Tam máme dosahy v řádech statisíců. Spousta lidí nás zná právě jen z těch ústřižků.
Roman: Přesně. Sociální sítě nám dělají největší dosahy.
Jak vlastně vypadá vaše podcastová „výroba“? Kdo co dělá?
Štěpán: Témata vymýšlíme společně. Ale pak se to rozdělí, já jsem zodpovědný za techniku a střih. Natáčíme na jednu kameru a dva mikrofony, takže záznam musím sestříhat.
Roman: Já mám na starost hlavně sociální sítě – Instagram, TikTok, komunikaci s posluchači. Když nám někdo píše, většinou odpovídám já. A starám se taky o to, aby podcast měl nějaký marketingový přesah, aby se o něm vědělo i mimo naši bublinu.
Štěpán: Funguje to tak, že já vytvořím obsah – technicky i vizuálně – a Romča ho pak „rozpohybuje“ venku.
Jak dlouho vám zabere příprava jedné epizody?
Štěpán: Samotné natáčení většinou tak hodinu, hodinu a půl. Ale střih je mnohem delší – s videem je to klidně deset hodin práce.
Roman: Já zase trávím hodiny nad sociálními sítěmi – odpovídám na zprávy, komunikuju s lidmi, plánuju posty. A do toho si hlídáme i trendy, co právě funguje, co bychom mohli využít.
Kam chcete podcast posunout dál?
Štěpán: Já to mám tak, že bych byl rád, kdyby se z toho stal opravdu velký projekt. Ale zároveň je pro mě důležité, abychom neztratili autenticitu. Nechci, aby to sklouzlo k tomu, že budeme dělat věci jen kvůli číslům.
Roman: Já jsem spíš intuitivní – nechávám tomu volný průběh. Ale vím, že ten potenciál tam je. A zároveň mám pocit, že už teď podcast funguje jako služba lidem. Pokud se díky němu někdo cítí líp nebo si najde odvahu k coming outu, je to obrovská hodnota.
Štěpán: Přemýšlíme i o videu – dělat víc obsahu na YouTube, posunout kvalitu produkce. Ale všechno záleží na čase a penězích.
A co hosté? Pozvete si do podcastu i další lidi?
Roman: Ano, určitě. A chceme to rozšiřovat. Myslím, že by bylo super dát prostor všem, kdo mají co říct.
Štěpán: Ale chceme si pořád zachovat ten základ – že jsme to my dva. Hosté budou spíš doplněk, zpestření.
Kdybyste měli říct jednu věc, kterou chcete, aby si posluchači z vašeho podcastu odnesli, co by to bylo?
Roman: Že i dva kluci můžou žít naprosto obyčejný, normální život. Že to nemusí být drama, ani extravagantní. Že „normálnost“ je úplně v pohodě.
Štěpán: A že je v pořádku být sám sebou. Každý má právo na svůj příběh, na svůj život. Pokud to dokážeme posluchačům ukázat, splnilo to svůj účel.
