„Letiště znám poslepu. Loučení bolí víc než cokoliv jiného,“ říká Aleš o vztahu na dálku s mužem, který žije stovky kilometrů od něj
Život ve vztahu si většina z nás představuje docela jednoduše: společné probouzení, vaření, večery u seriálů nebo jen to, že se můžete kdykoli obejmout. Jenže co když vás od partnera dělí stovky kilometrů a všechno, co jiní mají na dosah ruky, musíte plánovat měsíce dopředu?
Aleš (32) z Prahy moc dobře ví, co to znamená. Už čtyři roky je ve vztahu s Lucasem (42), Nizozemcem, kterého potkal náhodou během jeho pobytu v Česku. „Byl to úplně obyčejný večer v baru, ale prostě jsme si sedli a od té chvíle to šlo samo,“ vzpomíná Aleš.
Následující měsíce strávili jako každý jiný pár, společné víkendy, výlety, setkávání s přáteli. Jenže pak přišla pracovní nabídka, která Lucase přivedla zpátky do Amsterdamu. „Věděl jsem, že to bude těžké, ale nedokázal bych mu říct, ať ji nevezme. Láska někdy znamená i to, že člověku dopřejete prostor jít za svými sny,“ vysvětluje Aleš.
Od té doby se jejich život změnil. Každodenní kontakt dnes drží především díky technologiím. Mobil se stal spojnicí, která nahrazuje společnou kuchyni i gauč.
„Každý den si voláme. Někdy to trvá hodinu, někdy jen deset minut, ale stalo se to součástí našeho dne. Bez toho bych měl pocit, že mi něco chybí,“ říká Aleš. Kromě hovorů si píšou desítky krátkých zpráv – od ranního „dobré ráno“ po detailní popisy, co kdo měl k obědu. „Je to možná úsměvné, ale přesně tohle vás udržuje blízko. Partner zná i ty nejmenší detaily vašeho dne.“
Do jejich vztahu patří i pravidelné cesty. Každý měsíc, někdy každých šest týdnů, sedají do letadla a tráví společný víkend. Někdy v Praze, jindy v Amsterdamu. „Cestu na letiště už zvládám poslepu. Je to zvláštní – pro mě to znamená začátek i konec toho nejhezčího období. Přivítání je nádherné, loučení zas bolí. A pokaždé si říkáme, že příště to bude dřív,“ popisuje Aleš.
Dva světy, které se jen občas protnou
Co zní romanticky, má ale i stinné stránky. Aleš a Lucas vedou v podstatě dva oddělené životy.
„On má v Amsterdamu svou práci, přátele, rutinu. Já mám zase svoje věci tady. Občas mám pocit, že fungujeme v paralelních realitách a jen jednou za čas se ty světy protnou. A pak je zas každý zpátky ve svém,“ říká Aleš.
Tento rozdíl je znát hlavně ve chvílích, kdy se konají důležité události. „Nedávno měl Lucas narozeniny a já tam nebyl. Koukal jsem na fotky a bylo mi smutno. A zase naopak, on chybí na rodinných oslavách u mě doma. To jsou chvíle, kdy si uvědomíte, že technologie ani letenky nenahradí fyzickou přítomnost.“
Když to skřípe
Aleš otevřeně přiznává, že vztah na dálku není jen o romantických gestech. „Měli jsme období, kdy to drhlo. Člověk se snadno naučí žít sám a přestane potřebovat toho druhého. Najednou zjistíte, že partner je trochu cizinec. Tehdy jsme hodně přemýšleli, jestli to má smysl,“ říká.
Klíčové podle něj bylo, že se naučili mluvit o všem hned, bez zbytečného odkládání. „Dohodli jsme se, že nic nebudeme dusit. Říkáme si, když je nám smutno, když máme strach, i když se nám něco nelíbí. Není to vždy snadné, ale právě to nás drží pohromadě.“
Do jejich vztahu vstupuje i praktický faktor – rozdílné tempo života. „Občas je to o půl hodiny, občas o hodně víc. Já přijdu z práce a chci si volat, on je ještě v kanceláři. Nebo naopak. Učí nás to trpělivosti,“ usmívá se Aleš.
Přesto si našli své malé rituály. „Máme třeba ‚společné‘ večeře. Objednáme si jídlo, zapneme videohovor a jíme spolu. Je to drobnost, ale vytváří to pocit, že sdílíme něco normálního.“
A co bude dál?
Navzdory překážkám Aleš věří, že jejich vztah má pevné základy. „Není to jednoduché a není to pro každého. Ale já jsem si jistý, že Lucas je ten pravý. A dokud to oba chceme, dá se to zvládnout.“
Do budoucna se ale chtějí posunout k něčemu stabilnějšímu. „Víme, že jednou budeme chtít být spolu každý den. Jestli to znamená, že se já přestěhuju do Nizozemska, nebo Lucas přijde do Prahy, to ještě nevíme. Ale máme jasno v tom, že chceme společný život,“ uzavírá Aleš.
