„Někdo má sport nebo terapeuta, já mám písničky,“ říká mladý queer zpěvák a skladatel Slávek Pham
Slávek Pham patří k nejvýraznějším mladým hlasům české queer scény. Zpěvák s vietnamskými kořeny si získal pozornost upřímnými texty o láskách, rodině i hledání vlastní identity – a letos v létě svou energii přenesl i na pódium Prague Pride. Jeho debutové EP LOVERBOY je osobní zpovědí, která se nebojí dotýkat citlivých témat, a potvrzuje, že autenticita je v hudbě tou nejlepší vizitkou.
Jaké byly tvoje začátky s hudbou? Co tě k ní přivedlo?
Už od dětství jsem zpíval. Pamatuju si, jak jsem doma tancoval a zpíval na písničky z Disney Channel – High School Musical, Camp Rock nebo Lemonade Mouth. Na základní škole jsem si občas zazpíval i ve třídě, a na gymplu jsem zpíval prakticky pořád, dokonce i o přestávkách. Občas jsem tím spolužáky trochu štval.
Jedna spolužačka ze španělštiny mě nakonec vzala na hodiny zpěvu, kam sama chodila. Přidal jsem se k ní, začal chodit do sboru a věnovat se sólovému zpěvu. Na vysoké škole jsem se pak začal naplno věnovat hudební tvorbě a psát vlastní písničky.
Neuvažoval jsi o tom, že bys hudbu šel studovat?
Uvažoval. Po maturitě na gymnáziu jsem si dal rok pauzu, protože jsem nevěděl, co přesně chci dělat. Hlásil jsem se na vyšší odbornou školu v Praze a zároveň na konzervatoř, konkrétně na Ježkovu akademii. Tam mě ale nepřijali, takže jsem nakonec nastoupil na angličtinu do Ústí nad Labem.
Chybí mi dodělat bakalářku a státnice, ale nejsem si jistý, jestli studium dokončím. Po třetím ročníku jsem se přestěhoval do Prahy. Jednak proto, že většina mých kamarádů po škole odešla právě sem, a také proto, že jsem tu viděl větší možnosti rozvíjet se jako umělec. V Praze mám více kontaktů, příležitostí k vystupování a možností pořádat koncerty.
Kolik máš teď koncertů do měsíce? A daří se ti navazovat nové spolupráce?
Pravidelně zpívám v restauracích a kavárnách, kam mě zvou. Co se týče mých vlastních koncertů, loni v prosinci jsem měl křest alba a občas vystupuju jako předskokan u přátel. Na velkých festivalech jsem zatím moc nehrál, ale doufám, že se k tomu časem dostanu.
Na začátku jsi zpíval převážně covery. Co tě přivedlo k vlastní tvorbě?
Bylo to docela přirozené. Když jsem bydlel v Kadani, naše rodina měla restauraci. Asi před čtyřmi nebo pěti lety jsem se na Prague Pride seznámil s jedním klukem. Začali jsme spolu něco mít, ale nedopadlo to dobře. Byl jsem z toho frustrovaný a během práce v restauraci jsem začal psát svou první písničku.
S hotovým nápadem jsem pak šel za producentem, kterého jsem poznal přes kamaráda, jenž se také živí hudbou a u kterého jsem dříve předskakoval. Společně jsme tu písničku dokončili a vznikla tak moje první vlastní skladba.
Takže bolest ti vlastně dala inspiraci. Říkal jsi, že inspirací pro tvoje skladby je i tvoje identita. Je to pro tebe dobrý způsob, jak se vyrovnat s tím, že jsi v něčem odlišný?
Určitě. Od začátku jsem chtěl, aby moje písničky vycházely přímo z mých zkušeností – z problémů, zklamání i zlomených srdcí. Je to pro mě způsob, jak se s těmi situacemi vyrovnat. Ventiluju svoje emoce do hudby.
Někdo chodí běhat, jiný na terapii – ty se z toho vypíšeš.
Přesně tak. Někdo má sport nebo terapeuta, já mám písničky. Možná to není úplně levnější varianta, ale pro mě to funguje.
Ve svých textech, například na svém posledním EP, zpíváš i o vztahu k rodičům. Jaký spolu máte vztah?
Své rodiče mám rád a vím, že to neměli v životě jednoduché. Jsem druhá generace, moji rodiče přišli do Česka z Vietnamu. Co se týče hudby, nikdy mě moc nepodporovali. Když jsem ve dvanácti chodil do základní umělecké školy, odmítli platit hodiny zpěvu, protože chtěli, abych se věnoval škole, ne hudbě. Nikdy nebyli na žádném mém koncertu ani v divadle, kde jsem vystupoval, a do jisté míry to chápu.
Jednou mi mamka vyprávěla, že za ní v obchodě, kde pracuje, přišla paní a řekla jí, jak jsem talentovaný a jak hezky zpívám. Mamka to zmínila při rodinné večeři, ale dodala, že ona to tak nevidí a přijde jí to spíš průměrné. Myslím, že nevnímají, že bych byl veřejně známý.
A jak vzali tvoji identitu?
Coming out jsem udělal nejdřív u své starší sestry. Mám tři sourozence a jsem nejmladší. Mamce jsem to řekl asi před pěti nebo šesti lety během hádky, když zmínila, že jednou budu mít rodinu, manželku a děti. Mamka se mě ptala, jak chci uživit manželku a děti, pokud nepůjdu studovat. Naštvalo mě to, protože jsem věděl, že manželku ani děti mít nebudu, a tak jsem jí řekl, že jsem na kluky. Dodal jsem, že mě nepřitahují dlouhé vlasy (co většinou mají holky) a ona odpověděla: „A co když ti najdu holku s krátkými vlasy?“
Tátovi jsem to nikdy neřekl přímo. Náš vztah je komplikovaný. Dozvěděl se to nepřímo – v mém prvním videoklipu, který už na YouTube není, jsem byl s klukem. On byl zrovna ve Vietnamu a zavolal mi s otázkou: „Ty jsi gay?“ Položil jsem mu to, protože jsem na to tehdy neměl sílu. Od té doby jsme to spolu nikdy neprobírali. Myslím, že to buď ignorují, nebo doufají, že se to změní.
Jak vůbec vietnamská komunita vnímá, když je někdo gay?
Většinou se o tom nemluví, protože je kolem toho pořád určitý stud. Platí to i v Česku. Znám sice Vietnamce, jejichž rodiče jsou otevřenější a mě osobně podporují, ale je to asi i tím, že nejsem jejich vlastní dítě, takže to neřeší.
A co přímo ve Vietnamu?
Vím, že se tam v posledních letech pořádají pride průvody, což je skvělé a důležité. Není to tam trestné, ale zároveň tam neexistují legislativní práva, například možnost sňatku.
Jezdíš do Vietnamu často? Lákají tě tvoje kořeny?
Byl jsem tam naposledy v roce 2018 na takzvaném „vietnamském kempu“. Vietnam pořádá programy pro studenty z celého světa, ve kterých můžete zdarma poznávat zemi a kulturu. Od té doby jsem tam nebyl, ale rád bych se vrátil – kvůli jídlu, přírodě i atmosféře. Navíc je tam všechno mnohem levnější než u nás. Jídlo, které tady stojí tři sta korun, tam vyjde na čtyřicet.
Měl jsi od začátku jasnou představu o tom, jak bude tvoje EP znít, nebo vznikalo spíš spontánně podle momentální inspirace?
Koncepci jsem finálně sestavil až v posledních měsících před vydáním. Mám problém, že vydávám málo písniček, hlavně kvůli financím, protože produkce je drahá. Chtěl jsem, aby každá skladba byla věnovaná konkrétní osobě. Jedna je o zamilování, další o zlomeném srdci, další o vztahu s rodiči a jedna třeba o bývalé nejlepší kamarádce.
Celé EP jsem pojmenoval LOVERBOY, protože mě to osobně vystihuje – moje písně jsou o vztazích a citech, které jsem prožil.
V neděli (rozhovor proběhl ve čtvrtek 31. července, pozn. red.) budeš zpívat v rámci programu Prague Pride. Jak se na koncert připravuješ a jaké máš pocity?
Poslouchám svoje písničky pořád dokola, abych si pevně zapamatoval texty. Nedávno, na koncertě před dvěma týdny, jsem totiž u dvou nebo tří skladeb zapomněl slova – a to by se stávat nemělo. Takže teď si dávám záležet, abych měl všechno dokonale v hlavě.
Kde se vidíš ve své hudební kariéře za pár let?
Mám sen postupně si vybudovat cestu přes různé pražské kavárny, kluby a stage – od Café V lese, přes Rock Café a Roxy, až po velké haly jako Forum Karlín nebo O2 Universum. Chci růst a posouvat se dál.
Zatím se soustředím hlavně na českou tvorbu a chci si vybudovat pevnou základnu tady. Myslím, že v Česku chybí vietnamská reprezentace v umění. Zpěváků vietnamského původu je tu jen pár, dokázal bych je spočítat na prstech jedné ruky.
Neuvažoval jsi, že bys zpíval i ve vietnamštině?
Vietnamštinu ovládám jen částečně. Jsem druhá generace a rodiče na mě od dětství neměli moc času, protože hodně pracovali. Vyrůstal jsem proto spíš s „chůvou“, u které jsem trávil hodně času, takže vietnamštinu jsem nikdy nepoužíval jako hlavní jazyk.
Kdy se fanoušci můžou dočkat dalšího EP nebo alba?
Do konce roku chci vydat co nejvíc singlů, protože pořád vydávám málo písniček. Příští rok bych rád vydal celé album. To je můj velký cíl a věřím, že ho splním.
Jak náročný je proces od napsání písničky přes složení hudby až po nahrání ve studiu?
Texty píšu neustále, ale většinou potřebuju, aby se mi v životě stalo něco konkrétního – ať už pozitivního, nebo negativního. Chci, aby písničky měly emoci, nechci jen napsat něco prvoplánového typu „miluju tě“, i když i takové skladby mám rád.
Všechny nápady si zapisuju do poznámek v mobilu. Když mě napadne melodie, nahraju si ji do hlasových zpráv a pošlu sám sobě přes Messenger. Noty psát neumím, hraju jen tři akordy na kytaru a trochu na piano. Všechny instrumentály proto tvoří můj producent.
Chtěl by ses časem naučit hrát na nástroje víc?
Rozhodně. Nedávno jsem od kamarádů dostal kytaru a začínám se na ni učit hrát. Rád bych se v tom zlepšil, protože vím, že by mi to pomohlo i při skládání.
Jak vznikla tvoje spolupráce se značkou Converse?
Converse má program All Stars, do kterého se hlásí různí umělci – hudebníci, designéři, výtvarníci, ale třeba i skejťáci. Přihlásil jsem se loni a vzali mě. Díky tomu jsem získal podporu, například když jsem potřeboval oblečení na vystoupení, nebo jsem díky nim mohl natočit svůj první profesionální videoklip k písničce z EP. Produkci i postprodukci hradil Converse. Velkou výhodou je i to, že se v programu setkávám s talentovanými lidmi z různých oborů.
Jsi hodně aktivní na TikToku, díky kterému ses částečně proslavil. Jak velkou roli hraje v budování tvojí kariéry? A chceš se sociálním sítím věnovat víc?
Sociální sítě jsou součástí mého života už pět nebo šest let. Začínal jsem na YouTube, kde jsem zpíval covery, a pak jsem přešel na TikTok. Jakmile jsem začal dělat vlastní hudbu, věděl jsem, že je to skvělá platforma pro její propagaci.
Je to ale i nutnost. Pokud nemáš za sebou label ani známé v branži, musíš si cestu k lidem najít sám, budovat kontakty a být vidět. Sociální média jsou k tomu ideální.
Ozval se ti už nějaký label?
Proběhly nějaké nezávazné rozhovory, ale zatím nikde nejsem. Chci si nejdřív vybudovat vlastní cestu a ideálně po vydání prvního alba se rozhodnout, jestli se k nějakému labelu přidám.
V písničkách se poměrně dost odhaluješ. Nebojíš se, že tak ukazuješ příliš ze svého soukromí?
Občas nad tím přemýšlím. Když jsem vydal videoklip Mami a tati, došlo mi, že je to dost osobní. Pro mě je ale důležité se takhle otevírat a sdílet své příběhy. Věřím, že to má smysl – třeba starší generace vietnamské komunity v Česku, která by se jinak k podobným tématům nedostala, to díky tomu vidí a slyší.
Na druhou stranu vím, že pro moje rodiče to může být nepříjemné. Když si to pouští jejich známí, může je to stavět do zvláštní situace. Takže je to vždycky trochu balancování mezi upřímností a ohledem na rodinu.
Na TikToku jsi popsal, že ses přestěhoval do Prahy a užíváš si, že můžeš žít sám. Jaké máš teď vztahy s rodiči?
Myslím, že jsou lepší než dřív. Když rodiče provozovali restauraci, trávili tam sedm dní v týdnu a doma panovalo napjaté prostředí. Teď, když žiju v Praze a domů se vracím třeba jednou za měsíc, je to příjemnější – těšíme se na sebe.
Ale zároveň je pravda, že jakmile přijedu, začnou řešit věci typu „co když si najdeš holku“ nebo „měj děti“. Takže po pár dnech jsem rád, že se vracím zpátky do svého bytu v Praze.
Co bys vzkázal začínajícím umělcům, kteří ještě nejsou známí a budují si svoje sociální sítě?
Nepřestávejte. Pište, natáčejte, tvořte – a dělejte to hlavně pro sebe. Myslím, že je krásné, když umělec píše písničky vycházející z jeho vlastního života a zkušeností. Každý má svůj příběh a svůj styl, tak se toho držte. You do your thing.
