„Jedním z důvodů, proč se lidé nechtějí vyoutovat na pracovišti, je obava, že budou redukováni jen na svou orientaci,“ říká akademik Michal Pitoňák, který se věnuje studiu menšinového stresu
Pamatujete si moment, kdy jste si uvědomil, že chcete propojit geografii s tématem sexuálních a genderových identit? Jak jste se k tomu vůbec dostal?
Pamatuji si to docela živě. Během Erasmu ve Švédsku (rok 2010) jsem studoval humánní geografii, kterou tam pojímali více interdisciplinárně než u nás – méně ekonomicky a sociálně, více humanitně a mezioborově. Jedním z předmětů byla problematika globálních měst a součástí povinné četby byla i kniha The Rise of the Creative Class od Richarda Floridy. Už tehdy jsme tam tento koncept kriticky rozebírali.
Téma mě přivedlo k otázce geografie tzv. gay ghett nebo gay villages a k úvahám o roli queer lidí v kreativní ekonomice. Zaujalo mě, že v rámci geografie mohu zkoumat skupinu, ke které sám patřím, a přemýšlet o tom, jak žije, co je pro ni specifické a v čem může být nepochopená. Tam to celé začalo. Na závěr jsem napsal esej na téma globalizace měst a role LGBT+ lidí v nich, po návratu do Česka jsem serozhodl změnit si téma původní diplomové práce a věnovat se tzv. geografiím sexualit naplno.
V jednom z rozhovorů jste zmínil, že v Česku není taková tradice, jakou mají severské nebo západní země, tedy že by zde existoval obor queer geografie. Podařilo se vám od té doby tyto přístupy v Česku více etablovat?
Je to hodně dáno institucionálním nastavením. U nás se geografie vyučuje převážně na přírodovědeckých fakultách, takže je obklopena obory jako chemie, biologie či geologie. Někde je součástí pedagogických fakult, což klade větší důraz na ped. praxi. Tyto obory bývají silně pozitivistické – usilují o popis objektivní reality a méně se otevírají tématům, která jsou z pohledu přírodních věd „měkčí“, tedy interpretativní a založená na zkoumání konstruovanosti reality, tedy kultuře atd. Jinde jsou ale geografické obory zařazené na fakulty sociálních nebo humanitních vědy a rezistence vůči těmto přístupům tam proto v geografii není tak velká.
Myslím, že se ale podařilo do českého odborného kontextu dostat řadu prostorových a geografických témat spojených s queer problematikou. Rezonují zde, ale nejsou běžnou součástí výuky geografie. Spíše se s nimi setkáte na filozofických nebo humanitních fakultách, v oborech, jako je antropologie, historie nebo genderová studia. Tam mají tato témata větší prostor než v geografii, která si u nás musí svou specifickou pozici obhajovat. A protože je zranitelnější vůči kritice, bývá pro ni jednodušší zaměřit se na méně kontroverzní témata.
Dá se říct, že švédské akademické prostředí bylo k těmto tématům přívětivější?
Rozhodně ano. Platí to nejen pro Švédsko, ale i pro Francii, Velkou Británii, USA a dokonce i pro země, kde bychom to možná tolik nečekali, například Itálii. Pokud jde o samotnou společnost, ve Švédsku byla otevřenost k těmto tématům zřejmá. Coming out na vysoké škole tam byl naprosto běžný, nikdo se nad tím nepozastavoval. Já jsem ho tam prožil také, protože jsem se ocitl v novém kolektivu, ale řešil jsem ho z českého pohledu.
Je také dobré připomenout, že Švédsko přijalo manželství pro všechny už v roce 2009. Společnost tam je nastavená jinak – nechci říkat, že je „napřed“ nebo „pozadu“, spíše má jinou zkušenost než ta česká. Nemá například naši komunistickou minulost. V něčem jsme naopak napřed my.
Ve své práci často mluvíte o vyjednávání prostoru queer lidmi. Jak to vypadá v každodenní realitě třeba na malém městě nebo na vesnici?
Nejdřív je dobré vysvětlit, co tím vyjednáváním myslím. V průběhu života se učíme chápat a číst různé prostory – víme, co je koupelna, obývák, později škola, okolí domu, cesta do města, hlavní město, cizina. Každému z těchto míst a prostorů přisuzujeme význam na základě vlastních zkušeností nebo zkušeností ostatních.
Pokud si člověk v dospívání uvědomí, že jeho identita není v daném prostoru vítaná, začne to reflektovat. Často se stáhne do prostředí, kde se může cítit bezpečněji. Tento stav se označuje jako „closet“, tedy skříň. Znamená to opatrnost a rozhodování, kdy a kde se projevíme jakými způsoby a kde zůstaneme skrytí
Bezpečí mohou signalizovat známé tváře, symboly jako nálepky nebo vlajky, nebo přítomnost lidí z naší komunity. Tyto prostory mohou pomoci identitu přijmout – například v gay baru člověk vidí lidi podobné sobě, což mu může pomoci si svou identitu pojmenovat.
Někdo navštíví takový prostor dřív, než si identitu vědomě uvědomí, jiný až později. A pokud jde o rozdíly mezi městem a vesnicí, není to černobílé. Výzkumy ze Švédska, Austrálie i dalších zemí ukazují, že vesnice nemusí být nutně nepřátelská. Někdy je to naopak – protože se tam lidé dobře znají, po coming outu už není potřeba vše znovu vysvětlovat. Ve městech se může stát, že neustále přicházíte do kontaktu s cizími lidmi, což vyžaduje opakované coming outy a může vést ke skrývání.
V Česku je to ale podle mě obecně problematičtější spíše v malých a středně velkých městech. Velkou roli navíc hraje rodinné prostředí a socioekonomická situace – vzdělanější a ekonomicky zajištěnější rodiny bývají k těmto tématům otevřenější než ty, které řeší existenční problémy.
S tím, o čem mluvíme, souvisí i často zmiňovaný pojem „menšinový stres“. Mohl byste čtenářům připomenout, koho se týká a jak se projevuje v praxi?
Menšinový stres je užitečný koncept, který popisuje soubor negativních zkušeností a faktorů působících nad rámec běžného stresu. Stres obecně znamená, že se musíme na něco adaptovat, což nás stojí energii. Menšinový stres se týká pouze lidí, kteří jsou ve společnosti nějak stigmatizovaní, proto se mu také říká stres spojený se stigmatizací.
Rozlišujeme dva typy. Objektivní stres se děje bez ohledu na to, zda si ho uvědomujeme, například diskriminace, slovní útoky nebo fyzické násilí. Subjektivní stres vychází z očekávání na základě předchozích zkušeností. Pokud jsme zažili odmítnutí nebo viděli, jak někdo jiný čelil útoku či negativnímu obrazu v médiích, můžeme automaticky předpokládat, že se to stane i nám. Začneme se chovat obezřetně, něco raději neřekneme, neuvedeme, upravíme svůj vzhled, abychom se vyhnuli konfliktu. Už samotné neustálé přemýšlení o těchto věcech nás stresuje.
Další rovinou je tzv. internalizovaná homonegativita – zvnitřnění společenských předsudků, které nám říkají, že s námi „něco není v pořádku“. Menšinový stres se může týkat všech LGBT+ lidí, ale ne všichni ho prožívají stejně intenzivně. Hodně záleží na zkušenostech, socioekonomickém zázemí, bydlení, nezávislosti na rodičích, partnerském vztahu a zejména pak na naší podpůrné síti. Ti, kdo mají silnější podporu přátel, jsou odolnější.
Velkou roli hraje izolace, pokud je člověk na všechno sám, má pocit, že je nenormální, a nemá se na koho obrátit, je to velmi destruktivní. Cesta k odolnosti vede k budování podpůrných vztahů, pocitu sounáležitosti a vědomí, že problém není v nás, ale ve společnosti, která nás stigmatizuje.
Ve vašich výzkumech jste se zabývali i tím, kolik LGBT+ lidí v Česku má zkušenost s duševními problémy. Souvisí menšinový stres přímo s úzkostnými, depresivními nebo jinými potížemi?
Naše studie byly zatím průřezové, což znamená, že samy o sobě neumožňují stanovit kauzální vztah. V zahraničí ale už proběhly výzkumy, které tuto souvislost potvrzují. A v našich datech vidíme stejné vzorce jako v zahraničí. Nemám důvod se tak domnívat, že by dlouhodobé studie v Česku ukázaly něco odlišného.
Historicky psychologie i psychiatrie přispěly k patologizaci queer lidí , homosexuální orientace byla v podstatě dokonce oficiální diagnóza. Tyto obory ale historicky vycházely z pozorování lidí v nemocnicích nebo věznicích, což vedlo k jejich zkreslenému obrazu. Teprve když se začaly dívat na běžnou populaci, ukázalo se, že queer lidé nejsou nemocní proto, že jsou queer, ale protože ve společnosti čelí stigmatizaci.
Dnes se tyto obory snaží tuto historickou křivdu napravit a vznikají specializace jako queer psychologie, LGBT+ psychologie nebo afirmativní psychiatrie. V naší nedávné studii, která byla prvním národně reprezentativním výzkumem v této oblasti u nás, jsme zjistili, že nějakou duševní poruchu má přibližně 19 procent heterosexuálních lidí, ale až 50 procent gayů a leseb. A co považuji za nejzávažnější – o sebezabití někdy uvažovalo asi 6 procent heterosexuálních respondentů, ale téměř 25 procent neheterosexuálních lidí. To je pětinásobný rozdíl a velký problém, který je potřeba řešit.
Můj pilotní výzkumný projekt v oblasti menšinového stresu z roku 2019 se zaměřil i na souvislosti s myšlenkami na sebezabití. Zajímalo mě, zda v tom hrají roli zkušenosti s diskriminací, vnímání negativních postojů politiků a společnosti, pocit osamělosti nebo podpora od rodiny a přátel. Mezinárodní výzkumy dlouhodobě ukazují, že nejzranitelnější skupiny jsou nebinární a trans lidé, poté bisexuální, a nejlépe na tom bývají gayové. Bisexuální lidé navíc čelí dodatečnému menšinovému stresu – jejich identita je často zpochybňována jak většinovou společností, tak uvnitř LGBT+ komunity.
Když jsme tedy v rámci našeho výzkumu z takového předpokladu vyšli, snažili jsme se přispět k porozumění faktorů, které tyto rozdíly v rozdílné míře suicidality mohou pomoci vysvětlit. Když jsme do našich datových modelů zahrnuli míru sociální podpory, zkušenosti s diskriminací a pocit osamělosti, tak se signifikantní rozdíly v míře myšlenek na sebezabití mezi skupinami vytratily. To naznačuje, že právě tyto faktory mohou být klíčové pro prevenci. Loni jsme s kolegy za tento výzkum publikovaný v prestižním žurnálu APA dostali národní psychiatrickou cenu prof. Vondráčka.
Co můžeme jako společnost dělat pro zlepšení situace? Jaké systémové změny by podle vás pomohly?
Momentálně žijeme v době výrazné a narůstající společenské polarizace. Na jedné straně zaznívají hlasy typu: „Co ještě chtějí? Vždyť už je jich všude dost, pořád se o nich mluví, už mě to nebaví.“ Na straně druhé queer lidé stále čelí diskriminaci, násilí a nerovnoprávnosti.
Je potřeba zvyšovat míru porozumění mezi skupinami. To znamená mimo jiné chápat frustraci lidí, kteří mají pocit, že se řeší „něčí práva“, zatímco oni sami zápasí s ekonomickými problémy, klesající kupní silou, drahými energiemi, obavami z války či klimatické krize. Politici často nenabízejí řešení těchto složitých problémů, a tak se pozornost přesouvá k jednodušším, emocionálně nabitým tématům, například k morálním otázkám.
Pro queer lidi by přitom uznání mohlo přijít skrze relativně jednoduché institucionální změny – například zavedení manželství pro všechny, odstranění diskriminačních vyhlášek nebo větší normalizaci LGBT+ témat ve veřejném prostoru a ve vzdělávání.
Normalizace znamená, že se o LGBT+ lidech nemluví jen v kontextu „těch odlišných“, ale že se přirozeně objevují v běžných příbězích – třeba v hodině dějepisu, když se učíme o Alanu Turingovi, jehož práce pomohla vyhrát druhou světovou válku, ale který zároveň čelil perzekuci kvůli své orientaci. To není příběh „o gayích“, ale o významném vědci, kterého zasáhly dobové předsudky.
Polarizace společnosti je patrná i v zemích, kde už mají stejnopohlavní manželství, například v USA. Na Slovensku či v Maďarsku navíc sílí anti-LGBT rétorika. Co podle vás tento vývoj pohání?
Je to otázka za milion. Polarizaci posiluje kombinace více faktorů. Velkou roli hraje prostředí sociálních sítí, jejich algoritmy nás udržují v neustálém srovnávání s ostatními, vystavují nás obsahu, který v nás vyvolává závist nebo rozčilení, a zesilují negativní emoce.
Z logiky věci, když většina lidí není queer, může je iritovat, že jim algoritmy často zobrazují LGBT+ témata – ať už pozitivně, nebo negativně – protože vyvolávají silné reakce. Toho využívají nejen sociální sítě, ale i moderní politické strany.
Řešení složitých, dlouhodobých problémů, jako je bezpečnost, klimatická krize nebo stabilita globální ekonomiky, je pro politiky náročné a těžko se tím sbírají politické body. Mnohem snazší je stavět na morálních otázkách, u kterých má každý pocit, že na ně umí odpovídat, že má názor. Tyto otázky vyvolávají okamžité emoce a snadno mobilizují voliče.
Problém je, že negativní obsah se šíří rychleji a účinněji než konstruktivní a pozitivní sdělení. A zatím jsme nenašli účinnou strategii, jak tento trend zvrátit.
Co můžeme dělat my, queer lidé, abychom pomohli zjemnit společenský dialog?
V první řadě je důležité pečovat o vlastní bezpečí a duševní zdraví. Nikdo nemá povinnost „bojovat“ nebo být aktivistou, každý si musí nastavit hranice podle svých možností. Pokud vyhoříme nebo nám někdo ublíží, je těžší se znovu postavit na nohy.
Pokud ale máme energii, můžeme otevírat témata a mluvit o sobě. Je důležité, aby lidé v našem okolí queer lidi znali nejen z médií, ale i osobně, jako kolegy, sousedy, přátele či členy rodiny. Nikdo není definován jen svou sexuální orientací nebo genderovou identitou, máme mnoho dalších rovin osobnosti a zájmů.
Jedním z důvodů, proč se lidé nechtějí vyoutovat na pracovišti, je obava, že budou redukováni jen na svou orientaci. Když se ale dokážeme ukazovat v celé šíři našich identit a zároveň projevovat empatii k problémům, které se týkají celé společnosti, můžeme oslovit tzv. mlčící většinu, tedy tu část lidí, která se nenechá strhnout radikalizujícími narativy.
To platí například i pro debaty o trans lidech. Často jsou vykreslováni skrze negativní rámce, zatímco sociální sítě jim ve skutečnosti pomáhají získat informace, podporu a bezpečné prostředí. Větší viditelnost neznamená, že „přibývají“, ale spíše roste prostor pro sebepoznání a autentický život.
Klíčové je vysvětlovat, že přiznání práv jedné skupině nikomu jinému práva neubírá. Pokud chce někdo žít v monogamním manželství, neznamená to, že existence jiných forem vztahů mu toto právo bere.
Kromě vaší výzkumné práce také učíte na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy. Prozradíte, na co se mohou vaši studenti těšit příští rok?
Jsem členem Katedry aplikovaných sociálních věd a učím zejména v magisterském programu genderových studií. V zimním semestru povedu své hlavní předměty – Geografii sexualit (někdy také označovaná jako queer geografie) a LGBT+ psychologii (letos poprvé i pro kombinované studující).
Kurz LGBT+ psychologie vznikl z iniciativy studujících Filozofické fakulty (UK), kteří chtěli obohatit svůj obor. Spojili se se mnou a dalšími lidmi, díky nimž se podařilo předmět etablovat. Po třech letech, co jsem ho vyučoval na FF UK jsem ho přenesl na Fakultu humanitních studií. Zájem o tyto kurzy je velký, vždy se přihlásí více než deset studujících navíc. Pak vybírám podle toho, zda si kurz mohou zapsat i v dalším roce, nebo zda již končí studium.
V Geografii sexualit se věnujeme otázkám prostoru, času a identity, od pocitu bezpečí, přes roli Pride, až po to, proč u nás nevznikají gay čtvrti, jaké známe z Austrálie nebo USA, a proč na Západě mnohé z nich dnes upadají. Zkoumáme také vliv internetu, mezinárodní indexy (například ILGA index) nebo význam sběru dat o orientaci a identitě ve výzkumech.
Do budoucna se chci věnovat tématům, která pomáhají porozumět místu queer lidí ve společnosti, snižovat diskriminaci a míru polarizace a posouvat diskusi za rámec identity, k hodnotám. Zajímá mě, co tvoří „queer hodnoty“, zda může být queer i heterosexuální či cis člověk, a jak queer lidé obohacují fungování celé společnosti.
Nakonec jde o širší otázky: co nás jako společnost sjednocuje, co znamenají „západní hodnoty“, proč a jak se nám může dařit lépe, a co je vlastně štěstí, když víme, že není jen o penězích, ale také o seberealizaci a autenticitě.
