„Je paradoxní, že v době, kdy se téměř každé druhé manželství rozpadá, jiné skupině dospělých lidí bráníme, aby do manželství vůbec vstoupila,“ říká starokatolický kněz Martin Kováč
Na začátek bych se vás rád zeptal, jak jste se vlastně dostal k projektu Víra v barvách duhy. Co vás na něm zaujalo natolik, že jste se rozhodl být jeho součástí?
Projekt Víra v barvách duhy si mě v podstatě našel sám. Když se připravovala jeho česká verze, oslovil mě autor projektu Tobiáš Frýdl – a shodou okolností jsem tak byl jediným Slovákem, který se do projektu zapojil. Upřímně ani nevím, jak se ke mně Tobiáš konkrétně dostal, ale asi to souvisí s tím, že i když působím na Slovensku, formálně jsem knězem Starokatolické církve v ČR – a teologii jsem studoval převážně mezi Bratislavou a Prahou, takže mám široký okruh kontaktů.
Ke queer teologii a zvláště k pastoraci queer lidí jsem se dostal už během studia, a to velmi přirozeně. Musím také otevřeně přiznat, že jsem v této oblasti prošel zásadní názorovou proměnou. Od odmítavého postoje jsem se přes naslouchání konkrétním příběhům posunul k podpoře, doprovázení a přijetí LGBTI+ lidí. Právě proto považuji za důležité o tom mluvit a přinášet tuto změnu dál. Protože to považuji za cestu k lidskosti.
V české verzi jsme viděli snahu ukázat, že víra a queer identita se nevylučují. Jak se tahle myšlenka daří přenášet do slovenského prostředí, které je přece jen o něco konzervativnější?
Na Slovensku je ten proces výrazně pomalejší a komplikovanější. Myslím, že to souvisí i s tím, že u nás dosud neexistuje žádná právní úprava pro stejnopohlavní partnerství. Náboženské komunity by na takovou změnu musely nějak reagovat. Zatím ale platí, že zavedené církve u nás spíše podporují politiky, které současný stav konzervují.
Z mé zkušenosti mohu říct, že queer lidé o své identitě v církvích většinou nemluví, protože cítí, že toto prostředí není vstřícné a chápavé. Když už se odhodlají promluvit, bývají vyzýváni, aby žili sami – takzvaně v celibátu – protože pokud by vstoupili do vztahu, byl by považován za hříšný. A to je ještě ta lepší varianta. V té horší, která bohužel stále existuje, se na Slovensku objevují takzvané konverzní terapie, snahy „léčit“ homosexualitu, modlitby za uzdravení nebo dokonce doporučení vstoupit do manželství s osobou opačného pohlaví.
Podobně jako jinde se i u nás queer lidé často stěhují do větších měst, kde mohou zažívat větší míru svobody a přijetí.
Na Slovensku je jen velmi málo náboženských komunit, kde queer věřící najdou skutečné přijetí a podporu. Kromě našich starokatolických farností tu působí ekumenické sdružení SIGNUM – Dúhoví kresťania, se kterým úzce spolupracujeme. V prostředí evangelické církve je to zejména Sbor ECAV Bratislava Staré Mesto.
Projekt vzniká v době, kdy slovenská politická reprezentace přitvrzuje v rétorice vůči queer lidem. Jak se tahle atmosféra promítá do života věřících, kteří se zároveň identifikují jako LGBT+?
Na to už máme i data, která mě velmi zarmoutila. Podle nejnovějšího průzkumu Queer Vibes 2025, který připravilo občanské sdružení Nomantinels spolu se Slovenským národním střediskem pro lidská práva, označilo až 76 procent dotázaných LGBTI+ lidí slovenskou společnost jako nepřijímající. Sedm z deseti zvažuje emigraci – a podobné množství zažilo psychické, fyzické nebo sexuální násilí.
Situace queer lidí v církvích tomu odpovídá. Je poznamenaná odmítáním, strachem a bolestí. Mění se to jen velmi pomalu.
Zvláště těžkou situaci zažívají v současnosti na Slovensku trans lidé – je jim omezován přístup k adekvátní zdravotní péči a neustále se objevují snahy o úplný zákaz tranzice.
Slovenská společnost dnes čelí mnoha zásadním výzvám – v oblasti demokracie, právního státu i ekonomiky. A bohužel to opět odnášejí menšiny, jejichž práva jsou odkládána „na lepší časy“. Tato témata rozdělují i opozici, což koalice velmi dobře využívá.
Lidská práva a práva menšin ale nemají být otázkou lepších časů. Pro demokracii a právní stát jsou naprosto zásadní.
Ve veřejném prostoru často slyšíme hlasy církevních představitelů, kteří queer lidi odmítají. Vy jste ale v projektu dal prostor těm, kteří přijímají a podporují. Jak snadné bylo tyto lidi najít?
To je asi spíše otázka na Tobiáše Frýdla jako autora projektu. Mě osobně moc potěšilo, kolik skvělých lidí se zapojilo do české verze projektu. A ještě víc, když mi Tobiáš řekl, že kdyby měl víc času, mohl by najít i dvojnásobek.
Na Slovensku to bylo náročnější. Ale snažil jsem se Tobiášovi pomoci, jak jen to šlo. Výsledek brzy posoudíte sami.
Máte pocit, že se v některých sborech nebo církevních komunitách mění postoje? Že se víc mluví o přijetí, pochopení a důstojnosti queer lidí?
Ano, chci věřit, že se postoje postupně mění – ale ten proces je pomalejší, než bych si přál. Zejména ze strany nejvyšších představitelů křesťanských církví na Slovensku stále zaznívají prohlášení, že odmítavý postoj vůči LGBTI+ lidem a takzvané gender ideologii je jediný správný z křesťanského hlediska. Od pastýřských listů, přes ekumenická prohlášení až po politickou podporu navrhované změny ústavy, která by uznávala jen dvě pohlaví. Tato agenda je maskována za slova o obraně tradičních hodnot, cyrilometodějského dědictví a podobně. Ve skutečnosti by však umožnila státu porušovat mezinárodní smlouvy a snížit úroveň ochrany lidských práv – a tím by se Slovensko vzdálilo hodnotám EU.
Proti tomu stojí převážně mlčící většina. Mám pocit, že ve společnosti převládá únava a vyčerpání.
Alternativních hlasů je málo. Ale pořád existují.
Zaznamenal jste třeba i nějaké negativní reakce na vaši účast v projektu nebo na samotný projekt jako takový? Jak se s nimi vyrovnáváte?
Pozitivní reakce převažovaly. Ale samozřejmě se objevily i některé negativní.
Na slušné nesouhlasné reakce většinou odpovídám. Říkám si, že před nějakými patnácti lety bych možná reagoval podobně. Dialog a upřímné naslouchání otevírají cestu ke změně názoru. I u mě k proměně došlo právě díky lidem, kteří se mi nebáli svěřit se svými příběhy. A já jsem byl ochoten jim naslouchat.
Agresivní reakce mažu, hlásím nebo blokuji.
Pravdou ale je, že projekt dosud oslovoval hlavně české publikum. A i když v Česku jde o známé osobnosti, na Slovensku je lidé až tolik neznají. Jsem proto zvědavý, jaké budou reakce na slovenskou verzi.
Věnujete se dlouhodobě nejen náboženství, ale i právům menšin a mezikulturnímu dialogu. Jakou roli má dnes podle vás víra v obraně lidských práv – platí to i v otázce queer rovnosti?
Autentická víra vede člověka k lásce a svobodě. Nedá se spoutat. Dokládají to příběhy mnoha lidí, kterým víra pomohla přežít v časech pronásledování i totality.
Zní to možná paradoxně, ale utlačovatelé často používali stejné posvátné texty jako ti, kteří bojovali za svobodu. Otroci i otrokáři drželi stejnou Bibli – jen ji každý vykládal jinak. I v dobách rasové segregace se četla v „černých“ i „bílých“ kostelech. Rozdíl je v tom, kdo ji drží v ruce a jak ji vykládá. Proto považuji za klíčové kvalitní, otevřené a kritické teologické vzdělání. Věřím, že Bůh, který přesahuje biblické texty, stojí na straně lásky, dobra a svobody. A zve nás k jednotě v rozmanitosti.
I náboženská svoboda je lidské právo. A to si na Slovensku uvědomujeme o to více, že máme jeden z nejpřísnějších a nejdiskriminačnějších zákonů o registraci církví. Pro založení nové církve je třeba doložit čestné prohlášení 50 000 dospělých slovenských občanů s trvalým pobytem. Jinými slovy: na Slovensku nemůžete zaregistrovat ani stejnopohlavní partnerství, ani novou církev.
Pro srovnání – v ČR je potřeba 300 podpisů, v Polsku 100, ve Slovinsku 10… Proto se dlouhodobě angažuji i za změnu tohoto zákona, který byl přijat hlavně z islamofobních důvodů. Když se na tyto dvě formy diskriminace podíváte v obecnější rovině, zjistíte, že mají mnoho společného – včetně bezohlednosti vůči menšinám.
Za totality věřící oprávněně bojovali za náboženskou svobodu. Ale dnes nemáme právo tuto svobodu zneužívat k omezování práv druhých, kteří naši víru nesdílejí.
Působíte jako kněz, aktivista, ale také jako manžel a otec. Ovlivnila vaše rodinná zkušenost to, jak přemýšlíte o přijetí jinakosti?
Rozhodně ano. Na jedné straně tím, že manželství vnímám jako závazek, ale i jako výzvu. Věřím, že to je zkušenost mnoha lidí v trvalých a zodpovědných vztazích. A právě takovéto závazky jsou podle mě důležité i pro celou společnost. I proto sdílím názor, že by církve měly podpořit snahu LGBTI+ lidí o společenské uznání jejich věrných, dlouhodobých a zodpovědných partnerství. Je paradoxní, že v době, kdy se téměř každé druhé manželství rozpadá, jiné skupině dospělých lidí bráníme, aby do manželství vůbec vstoupila.
Druhou rovinou je pro mě rodičovství. Velmi citlivě vnímám zkušenosti a příběhy, které slýchám od rodin LGBTI+ lidí na Slovensku. Například i díky skvělému Sdružení rodičů a přátel LGBTI+ lidí. Vydali i knihu Niečo ti chcem povedať. Záleží mi na tom, aby naše dítě vyrůstalo v bezpečném, otevřeném a přijímajícím prostředí, kde může být samo sebou.
Manželství a rodičovství jsou pro mě jedny z nejdůležitějších životních zkušeností.
A co samotná církev jako instituce? Věříte, že se v ní může odehrát hlubší změna směrem k větší otevřenosti? Co by k tomu podle vás mohlo pomoci?
Církev jako jedna jediná instituce zřejmě nikdy neexistovala – i když o tom mnozí snili. Obvykle šlo ale o poměrně totalitní představy. V dějinách tady vždy byla mnohost hlasů – a máme ji i dnes. Já osobně jsem vyrostl v římskokatolické církvi, ale během studií jsem dospěl do bodu, kdy jsem se s ní už nedokázal ztotožnit. Mimo jiné mi vadilo i její zřízení, které je dodnes v podstatě absolutistickou monarchií. A i když má osvíceného papeže, nic to nemění na tom, že běžní věřící mají jen velmi omezený vliv na chod církve.
Proto jsou mi blízké církve, které uplatňují takzvaný princip synodality – tedy v zásadě demokratické principy. Právě ty totiž věřícím umožňují nejen poslouchat, ale i spolurozhodovat o společném směrování. Mezi takové církve patří i naše starokatolické církve. Demokracie není dokonalá. Často je náročná a pomalá. Ale nic lepšího jsme zatím nevymysleli. A to platí i pro církve.
Dnes už existují i velké evangelické, anglikánské, episkopální či metodistické církve s dlouhou tradicí, které plně akceptují partnerství a manželství osob stejného pohlaví. Věřím, že to postupně prolomí ledy i v dalších církvích – včetně římskokatolické.
Projekt Víra v barvách duhy klade důraz na viditelnost a pozitivní reprezentaci. Proč je podle vás důležité, aby queer věřící nebyli jen „tolerovaní“, ale skutečně vidění a slyšení?
Co je to za společenství, které vede své členy k pokrytectví? Kde lidé nemohou být tím, kým skutečně jsou? Není právě výzvou evangelia žít autenticky?
Upřímně toužím po církvi, která je postavená na lásce a lidskosti. Coming out vnímám jako důležitý nejen pro jednotlivce, ale i pro celé společenství. Před rokem jsem byl na stáži v USA. Místní evangelický farář, kterému se jeho dcera svěřila se svou odlišnou orientací, popsal tuto zkušenost nikoli jako „coming out“, ale jako „inviting in“ – tedy pozvání dovnitř. Moc se mi ten pojem líbí, protože ukazuje důvěru, kterou člověk dává své komunitě.
Ano, poznání konkrétních LGBTI+ lidí bylo i pro mě tou nejzásadnější zkušeností. Protože se z toho stala osobní záležitost. Už to nebyla jen teorie. Najednou šlo o mé přátele, známé, bratry a sestry. Ale tohle všechno se může odehrát jen v prostředí, které je přijímající a důvěryhodné.
Co byste vzkázal mladým queer lidem, kteří v sobě víru nosí, ale mají pocit, že pro ně v církvi není místo?
Nevzdávejte to a hledejte. Možnosti existují. Změna je možná. Církev vás potřebuje – buďte sami sebou. A pokud je prostředí kolem vás nelaskavé, ubližující nebo nenávistné, nebojte se odejít a zkusit to jinde. Bůh je větší než naše církve. Lze ho najít na různých místech a různými způsoby. Hlavně ale – nebuďme pokrytci.
