„Největším rizikem pro queer lidi není identita, ale izolace,“ říká psychoterapeutka Petra Vávrová
Petra Vávrová vystudovala psychologii na Pražské vysoké škole psychosociálních studií a věnuje se individuální psychoterapii dospívajících od 14 let i dospělých. Ve své praxi se setkává také s queer klienty, jejichž problémy často souvisejí s přijetím, vztahy nebo identitou. Pracuje daseinsanalytickým směrem a inspiruje se také přístupem Carla Rogerse – věří, že každý má v sobě zdroje ke změně a růstu. V rozhovoru mluví otevřeně o menšinovém stresu, vnitřních nejistotách, ale i o tom, proč nebinární lidé čelí v současnosti největší míře nepochopení.
Jak často za vámi klienti přicházejí s problémy spojenými s coming outem, sexuální nebo genderovou identitou?
U mě osobně to přichází ve vlnách, většinou podle toho, jak tahle témata zrovna rezonují ve společnosti – například v souvislosti s nějakou aktuální kauzou. V současnosti už nové klienty příliš nepřibírám, mám spíše stabilní klientelu, u které se tato témata přirozeně objevují a prolínají s dalšími věcmi, které řešíme. Ale obecně se počet lidí, kteří přicházejí výhradně kvůli těmto tématům, statisticky nijak výrazně nemění.
Takže nepozorujete nárůst nebo pokles klientů, kteří řeší otázky sexuální nebo genderové identity?
Přesně tak. Lidé, které tyto otázky přivedou až do terapie, tvoří jen určitý zlomek. A osobně nevnímám, že by se jejich počet v čase nějak zásadně měnil – s výjimkou menších výkyvů v návaznosti na společenské dění. Spíš se tato témata objevují u mých dlouhodobých klientů, než že by kvůli nim přicházeli noví.
Je podle vás LGBT komunita obecně více ohrožená psychickými problémy než zbytek populace?
To je složitá otázka – záleží totiž na tom, jaký vzorek lidí zrovna vezmeme. Dám konkrétní příklad: já jako žena žijící v Praze, s určitou životní úrovní, věkem mezi 20 a 40 lety a relativně vysokým sociálním statusem, mám mnohem větší šanci být přijata a žít svou identitu bez nutnosti o cokoli bojovat. Ale úplně jiná situace nastává třeba u šestnáctiletého člověka někde v malé obci u hranic, kde vyrůstá v konzervativnějším prostředí.
Psychické zdraví je totiž úzce propojeno s prostředím – se stylem výchovy, hodnotami, které si neseme, a hlavně s mírou přijetí. Studie opakovaně ukazují, že izolace má silně negativní dopad na psychiku – vede k úzkostem a depresím. Takže ano, LGBT lidé jsou vystaveni vyššímu riziku, ale s důležitým dodatkem: to riziko je podmíněno řadou faktorů – věkem, prostředím, rodinným přístupem i celkovou otevřeností společnosti.
V jakém věku k vám lidé z LGBT komunity nejčastěji přicházejí? A s jakými problémy se svěřují?
Moji klienti jsou většinou ve věku od čtrnácti let výš. Nejmladší, se kterým jsem otázky týkající se sexuality řešila, měl právě čtrnáct. Ale z vlastní zkušenosti školního psychologa vím, že tyto otázky se objevují už u dětí v šesté nebo sedmé třídě.
Někteří mladí lidé mají jasno už od dětství, ale nevědí, jak bude jejich identita přijímána. Jiní jsou ve fázi hledání. A pak jsou tací, kteří už svou identitu znají, ale potřebují si ujasnit hranice – jak to sdílet s okolím, jak se v tom světě pohybovat.
U mladších klientů často ještě neproběhl coming out, což s sebou nese určitá specifika. Nejčastěji se řeší otázky sebehodnoty, nízké sebevědomí a úzkostně-depresivní symptomy – právě v důsledku toho, že daný člověk nemá možnost být sám sebou v bezpečném a přijatém prostředí.
Zmínila jste úzkostně-depresivní symptomy. Souvisí s tím třeba i závislosti?
To jsem uvedla spíš jako příklad – ne že by LGBT klienti přicházeli primárně kvůli závislostem. Spíš jsem chtěla ilustrovat, že nelze říct: „LGBT komunita nejčastěji řeší konkrétně tohle.“ Překážky spojené s přijetím sebe sama, coming outem a společenskou reakcí často vedou ke sníženému sebevědomí, úzkostem nebo depresím. A v tomto smyslu jsou opravdu zranitelnější.
V této souvislosti se často mluví o tzv. menšinovém stresu. Hraje podle vás roli?
Před rokem bych řekla bez váhání ano. Ale dnes si tím nejsem tak jistá. Na jednu stranu jako společnost vysíláme signál, že „je to v pořádku“ – že být queer je normální. Na druhou stranu ale vzniká nový tlak – například v souvislosti s Pride.
Pro některé členy komunity je to oslava a příležitost být vidět. Jiní to ale vnímají jako přehnané – třeba když se objevují lidé v latexu, s duhovými vlajkami, nebo extrémními projevy. Takové výjevy pak vyvolávají negativní reakce u veřejnosti – a tím se znovu vytváří prostor pro stres a odmítání.
Řada lidí kvůli tomu na Pride ani nejde. Nechtějí se ztotožnit s tím, co považují za přehnané.
Přesně tak. A nechci, aby to znělo moralisticky – spíš jako reflexe. Protože právě tyto výjevy přitahují pozornost odpůrců a vyvolávají silné reakce. Většina LGBT lidí přitom chce prostě jen žít normálně – ale kvůli těmto extrémům pak celé hnutí může působit bizarně nebo až přehnaně. A když se někdo ozve, že „tohle už je moc“, bývá umlčen se slovy „slavíme, buďte rádi“. Jenže kolik z nás chodí do práce v latexu?
Setkáváte se u svých klientů s tím, že je nepřijímá jejich vlastní rodina? A jak v takovém případě probíhá terapie?
Určitě. A je důležité zjistit, jestli má klient náhled na to, proč to odmítnutí přichází. Rodiče si často projektují své vlastní představy – například obavy, co si řeknou sousedi. Někdy to vnímají jako selhání ve výchově, jindy řeší praktické otázky: „Jak to budeš mít s dětmi?“ nebo „Vždycky jsem chtěla být babička.“
Najednou z toho vznikne jejich příběh, který s dítětem vůbec nesouvisí. A pokud doma chybí pocit bezpečí, zásadně to ovlivňuje sebehodnotu dítěte. Může si začít myslet, že je s ním něco špatně – a to je velmi bolestivé.
Chodí k vám i lidé, kteří coming out řeší až v pozdějším věku?
Tím, že mám praxi v Praze, s tím nepřicházím do kontaktu často. Ale řešíme coming out v různých kontextech – třeba v práci, nebo v rodině, kde část příbuzných ví a část ne. Typickým příkladem je rodinná oslava – vzít partnera, nebo ne? A co to způsobí?
A co partnerské vztahy? Řeší vaši klienti i problémy v nich?
Určitě. Je to přirozená součást života – terapie nemůže řešit jen „část osobnosti“. Partnerské vztahy jsou nedílnou součástí našeho prožívání.
Dají se vysledovat nějaká specifika, která řeší queer páry častěji než heterosexuální?
Jedním z častých témat je představení partnera rodině. Čím mladší ti lidé jsou, tím větší stres to bývá. V hetero vztahu se táta zeptá: „Co studuješ?“ – a je hotovo. V queer vztahu je to často mnohem náročnější.
U lesbických párů se pak často řeší mateřství – jedna partnerka chce dítě, druhá ne. Nebo obě chtějí, ale řeší, která první, kdy, jak, kdo víc vydělává... A samozřejmě: jak vůbec dítě pořídit, když to u nás není jednoduché legislativně.
Další téma je rozdělení rolí. V queer párech neexistuje automatické očekávání, kdo je dominantní, kdo co dělá. Všechno si musí vyjasnit – a pokud mají podobnou energii, může docházet ke střetům. Zároveň to ale může fungovat úplně stejně jako v hetero páru – záleží na komunikaci.
Chodí k vám i transgender nebo nebinární lidé?
V současnosti nemám transgender klienta, ale pracuji s jedním nebinárním člověkem.
Jaké problémy řeší? Protože právě tato skupina se často setkává s nepochopením.
Myslím, že nebinární lidé jsou momentálně „na čele toho hejtu“. Zatímco u trans lidí bývá reakce: „To se s tím neumíš smířit?“, u nebinárních je časté: „To už fakt nevíš, co bys.“
Tato nepochopení přerůstají v nenávist. Lidé říkají: „Tak co vlastně jsi?“ Je to velmi podobné tomu, čím si procházejí trans lidé, jen s ještě větším nepochopením. Ale problémy, se kterými přicházejí, jsou běžné – vztahy, identita, osobní krize. Jen s tím „háčkem navíc“ – v určitých situacích čelí nepochopení a diskriminaci, a společně hledáme, jak se vůči tomu postavit.
Docházejí k vám i rodiče těchto klientů – například na společnou terapii?
Rodinnou terapii nedělám. Jednou jsme s klientem o společném sezení uvažovali, ale nakonec se rozhodl, že chce mít terapeutický prostor jen pro sebe. Rodičům jsme pak doporučili, aby si našli vlastního terapeuta.
Takže vy se zaměřujete výhradně na individuální terapii?
Ano. Pokud jde o nezletilého, jsem v kontaktu s rodiči na začátku nebo v rámci dohody o spolupráci. Ale dál už se věnuji jen individuální práci. Smíchání těchto formátů by narušilo dynamiku – klient by mohl ztratit důvěru nebo pocit bezpečí. Je důležité, aby měl každý svůj vlastní prostor.
Specializujete se tedy přímo na LGBT klienty? Nebo je vám přiřazují přes portál, pokud si zadají určité téma?
S LGBT komunitou pracuji často, ale neřekla bych, že se na ni vyloženě specializuji – jako některé specializované instituty. Navíc – být LGBT je třeba 10 % z celkového života člověka. A my řešíme celý život – vztahy, práci, traumata… Pokud bych se zaměřila jen na „LGBT část“, připravila bych se o komplexní práci, kterou terapie je.
Setkáváte se u LGBT klientů s otevřenými nebo polyamorními vztahy?
Moje klientela je v tomhle ohledu spíš „nudná“ – většina žije v monogamních vztazích. Chápu, že kolem queer komunity koluje stereotyp o větší otevřenosti, a ano, možná se to objevuje o něco častěji než u hetero klientely. Ale celkově to není zásadní rozdíl. Spíš to vnímám jako obecný trend – že čím dál víc lidí zpochybňuje klasický model závazku bez ohledu na orientaci.
Jak vlastně funguje samotný proces objednání terapie? Co čeká člověka, který se rozhodne vyhledat pomoc?
Záleží, jak na to člověk půjde. Nejjednodušší je zadat do Googlu „terapie Praha“. Ale například portál Terapie.cz má propracovaný filtr – klient si může zadat město, téma, a podle toho vyjede seznam odborníků.
Pak si může vybrat někoho, kdo mu je sympatický – ale doporučuji číst i profil terapeuta a jeho přístup. A také je dobré podívat se, jakým psychoterapeutickým směrem pracuje – jestli je to KBT, gestalt, psychoanalýza… Každý má jiný přístup, a ne každý styl vyhovuje všem.
A jak konkrétně vypadá první sezení s vámi?
Úvodní sezení je o tom zjistit, jestli si „sedneme“. Jestli jsme si sympatičtí, jestli spolu dokážeme mluvit. Klient popíše, co ho přivádí, co očekává. A já ověřuji, jestli mu s tím opravdu můžu pomoct. Ujasňujeme si i to, jak terapie funguje – co je důvěra, bezpečný prostor…
Většinou začínáme zlehka – pozorujeme, kam nás rozhovor zavede, dáváme si čas. A zjišťujeme, jestli to dává smysl oběma stranám.
Jak dlouho klienti obvykle zůstávají v terapii? Bavíme se spíš o měsících, nebo letech?
Záleží na tématu. U akutních úzkostí může terapie trvat několik měsíců – pracujeme třeba s technikami KBT. U komplexnějších témat jdeme hlouběji – tam může terapie trvat i roky. Záleží, jak hluboko chce klient jít a co všechno potřebuje prozkoumat.
Dochází také ke spolupráci s psychiatrem? Přicházejí k vám lidé, kteří už jsou v péči psychiatra?
Ano, někdy už přijdou s doporučením. Jindy psychiatra doporučuji já. Psychická léčba stojí na třech pilířích: režim, psychoterapie a případně medikace. Když jen režim a terapie nestačí, je na místě zvážit léky. Ale je důležité k tomu klienta vést citlivě – často k tomu společně dospějeme. Nabídnu možnost, aby si odpočinul a zvládal fungovat. A někdy postačí jen přechodná psychiatrická podpora.
